Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán v. v. Jiřina Kopoldová, rozená Švermová (* 1923  †︎ 2009)

Často se stávalo, když jednotka byla v pohybu, tak naše stanice dávala dohromady všechny jednotky. Někdy si člověk připadal i důležitě.

  • dcera Jana a Marie Švermových

  • po Mnichovu odchod do SSSR

  • 1941 evakuace do Ufy

  • 10. 8. 1943 u Novochoperska nástup k československé jednotce

  • radistka, osvětová pracovnice

  • po válce práce v armádním rozhlase

  • studia chemie

  • 1951–1952 internována s dětmi

  • po rehabilitaci pracovala jako chemička v Tibě a v ČSAV

  • publikace o cestě Svobodovy armády a o rodičích

  • zemřela 14. 2. 2009

Dětství a emigrace

Narodila se 23. 9. 1923, je dcerou Jana a Marie Švermových: „Narodila jsem se v rodině funkcionářů Komunistické strany Československa.“ Po Mnichovu její rodiče jako antifašističtí činovníci (Jan Šverma byl šéfredaktorem Rudého práva) emigrovali i s rodinou do SSSR. Z kvinty reálného gymnázia přestoupila do 8. ročníku moskevské školy, po naučení se ruštině pro novou žačku představoval největší výzvu zeměpis: „Musela jsem se naučit zeměpis celého obrovského Sovětského svazu. Matematika, fyzika, chemie, to se přibližovalo tomu, co jsem znala od nás.“ Nový život byl zajímavý („bylo to všechno nové“), jenže začala válka a přišla evakuace.

Evakuace

V říjnu 1941 byly desetitisíce úřadů a závodů evakuovány z Moskvy. „Musím ocenit to, co se podařilo těm sovětským železničářům.“ Cestovali vagony pro příměstskou dopravu, bez záchodů. „Jídla bylo míň a míň, takže jsme byli rádi, že jsme dojeli do Ufy, kde jsme prožili další etapu života.“ V Ufě dokončila paní Kopoldová školu a nastoupila do mikrobiologického ústavu. „Vyráběly se tam takové pastilky proti dyzentérii, tyfu a jiné bakteriologické léky.“

Z Ufy se později vrátila do Moskvy, začala studovat vysokou školu. Dozvěděla se, že se organizuje československá jednotka a rozhodla se do ní vstoupit. „Mezi mladými lidmi v SSSR bylo tehdy jediným možným životním rozhodnutím jít na frontu.“

Ke Svobodově armádě

Spolu s přítelkyní Věrou Tichou a Štefanem Tučkem se k jednotce připojili 10. 8. 1943 v Novochopersku. Boj u Sokolova znala tedy jen ze sovětských novin, tato četba jí pomohla v rozhodování. K jednotce se letecky svezli s generálem Píkou.

Radistkou

Jelikož Jiřina uměla rusky, byla nejdříve přidělena i s Věrou Tichou ke štábu: „Tak jsme si ale naši účast ve válce nepředstavovaly.“ Věra Tichá poté odešla ke zdravotníkům, paní Kopoldová (tehdy ještě Švermová) nastoupila k radistům. „U radistů vždycky záleželo na situaci. Když byla stabilnější situace, tak převážně pracovaly telefonní linky, když byla jednotka v pohybu, spojení jsme zajišťovali rádiem. Často se stávalo, když jednotka byla v pohybu, tak naše stanice dávala dohromady všechny jednotky. Někdy si člověk připadal i důležitě.“

Ve „spojrotě nás bylo děvčat víc“ – radistky, telefonistky u ústředny, často v jedné chalupě, jindy v zemljankách: „To jsme si musely samy postavit.“ Antény se vztyčovaly na stromech a na vyvýšených místech. Potíže nastaly v členitém a lesnatém terénu Karpat: „Tam s použitím radiostanic byly skutečně problémy.“

Po celou dobu strávenou v armádě si paní Kopoldová vedla deníček, „dnes je to dobré, že si člověk může připomenout den ode dne“.

Před nasazením na Dukle strávila jednotka několik „klidných výcvikových dní v lese u Sadagury“. V té době probíhal kurz zkušených spojařů, s nimiž se počítalo pro důstojnické funkce. Kurzu se zúčastnila i paní Kopoldová a spolu s přítelkyní Marií Pišlovou byla převelena do protitankového dělostřeleckého pluku (IPTAP).

Karpaty

Odtud se jednotka zvolna přesouvala ke svahům Karpat. Velké ztráty zaznamenala u Machnówky, kde byla vystavena bombardování německými minami vedenému z předem připravených stanovišť na okolních kopcích. „Desátého září už to bylo klidnější, byly jsme přemístěny a jedeme dál.“ Do vysílání se pletly ruské stanice – „to bylo všecko nashromážděné na malém území. Rusové nám věnovali zákop a děvčata si vykopou zemljanku jedna dvě,“ cituje paní Kopoldová svůj deník. Němci trvale ostřelovali zákop minami i kulomety z letadel. Nutnost neoblíbeného kopání si každý rychle uvědomil, jen co se poprvé dostal pod palbu. Paní Kopoldová vzpomíná na padlé kamarádky, na těžký terén a neustálé ostřelování: „Střílí se na nás ze všech stran.“ Kromě min Němci útočili i samopalníky, štáb, kde v té době paní Kopoldová pracovala, bylo třeba dobře krýt.

Podmínky pro práci se zlepšily na hranicích, v Barwinku. Jiřina Kopoldová byla jmenována pomocníkem velitele radiouzlu kapitána Davida Štajnera. „Takže jsem měla za úkol kontrolovat všechny stanice pod naším sborem a zajišťovat, aby to všechno fungovalo.“

Osvěta

Válku zakončila v osvětovém oddělení, kde se poznala s budoucím manželem Bedřichem Kopoldem. „No a potom jsem, už na konci války, byla přemístěna k 1. brigádě a tam už jsem dělala pomocníka osvětového důstojníka. Takže jsem zapisovala zprávy, zjišťovala, co je nového... Na té osvětě jsem byla až do příchodu do Prahy.“

Po válce

Po válce zůstala Jiřina Kopoldová asi půl roku v armádě, „protože jsem dávala dohromady vojenský rozhlas“. V armádě ale zůstat nechtěla, vystudovala chemii na přírodovědecké fakultě a pracovala jako chemička.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jaroslav Richter)