Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Bedřich Kopold (* 1921  †︎ 2007)

• narodil se 10. srpna 1921 v Moravské Ostravě v židovské rodině

• jeho otec Josef Kopold provozoval hotel, který po jeho smrti (1932) upadl do dluhů

• v letech 1932 až 1939 studoval na reálném gymnáziu

• v říjnu 1939 v rámci tzv. Akce Nisko deportován do východního Polska

• odtud utekl do SSSR

• v letech 1939 až 1942 pracoval v Donbasu a ve střední Asii

• 24. února 1942 zapsán do stavu 1. československého samostatného polního praporu v Buzuluku

• v březnu 1943 účastníkem bitvy u Sokolova

• působil nejprve jako spojař, poté jako osvětový důstojník

• v roce 1943 vstoupil do KSČ

• během působení u jednotky se seznámil se svou budoucí ženou Jiřinou Švermovou, později Kopoldovou

• po skončení války dále působil v armádě a postupoval ve stranické hierarchii

• v lednu 1951 zatčen jako jeden z kontaktů Otty Šlinga

• v inscenovaném procesu na jaře 1954 odsouzen k osmnácti letům za velezradu

• vězněn do roku 1956 v uranových lágrech, na Pankráci a v Leopoldově

• po propuštění pracoval sedm let jako horník v Železnorudných dolech v Chrustenicích

• roku 1963 rehabilitován

• od 60. let do roku 1979 pracoval jako archivář v Ústavu výpočetní techniky při ČVUT

• v druhé polovině 70. let sledován Státní bezpečností v rámci akce „Archivář“

• měl kontakty s disentem i českým exilem

• zemřel 7. března 2007

Vzpomínky Bedřicha Kopolda na druhou světovou válku zachytila Paměť národa jako jeden z prvních příběhů roku 2001. O téměř čtvrt století později, osmnáct let po pamětníkově smrti, jsme se k jeho příběhu vrátili, abychom jej s pomocí archivních materiálů doplnili o jeho poválečné osudy: v padesátých letech se stal obětí politických procesů a v období normalizace byl stále coby nepřátelský živel sledován Státní bezpečností. 

Deportován v rámci Akce Nisko 

Bedřich Kopold se narodil 10. srpna 1921 v židovské rodině v Moravské Ostravě v rodině hoteliéra Josefa Kopolda. Vyrůstal jako jedináček, v jedenácti letech ztratil otce a ovdovělá matka Irma, rozená Goldbergerová, ho vychovávala sama. Otcova živnost upadla do dluhů, hotel musel být prodán a se synem žila pouze z pronájmu pokojů podnájemníkům a vaření obědů pro úředníky. 

Bedřich studoval reálné gymnázium ale po vzniku protektorátu, krátce před maturitou, byl kvůli svému původu ze školy vyhozen a chvíli pracoval jako pekařský pomocník. Brzy poté, na podzim 1939, do jeho života zasáhla takzvaná Akce Nisko. Šlo o plán Adolfa Eichmanna na deportace Židů do východní části obsazeného Polska, kde mělo vzniknout jakési „židovské území“, tzv. Judenreservat. Jako první sem byly poslány transporty z Katovic, Vídně a právě Moravské Ostravy s více než pěti tisíci lidmi, převážně zřejmě muži. Navenek bylo všechno prezentováno jako dobrovolná akce židovských obcí (zdroj: Holocaust.cz). „My jsme se dostali do toho tábora transportem v říjnu 1939,“ uvádí Bedřich Kopold. Úkolem prvních příchozích bylo budovat infrastrukturu tábora, pekárnu, garáže a další budovy.  

Proti zřízení výhradně židovského území ve východním Polsku se však podle Bedřicha Kopolda brzy postavila německá armáda, tábor byl proto roku 1940 zrušen a někteří z vězňů se mohli vrátit domů. 

Bedřich Kopold ho ovšem opustil mnohem dříve, již po několika dnech či týdnech. „Němci byli v té době ještě benevolentní, takže jsem po několika dnech utekl s několika dalšími do Sovětského svazu.“ Při útěku procházeli zpustošenými polskými vesnicemi a museli využívat služeb průvodců, z nichž se ale někdy vyklubali podvodníci: „Jednou se stalo, že jsme ráno vyšli z vesnice a večer jsme došli na její druhý konec.“ V noci také zažili přepadení a Bedřich Kopold přišel o kufřík se všemi věcmi; zůstalo mu jen to, co měl na sobě. 

Z Ravy-Ruské do Buzuluku

Po přechodu sovětských hranic se ocitli ve městě Rava-Ruska, kde je pohraničníci upozornili, že se nesmějí zdržovat při frontovém pásmu. „Měli jsme štěstí, že nás nezatkli a nedostali jsme se do žádného gulagu,“ poznamenává Bedřich Kopold. Z Ravy-Ruské pokračovali v rozbitých vagonech do Lvova, kde se pamětník přihlásil na práci v dolech ve Vorošilovgradu, dnešním Luhansku. 

Hornický kraj Donbasu mu byl blízký, protože mu svým vzhledem připomínal rodné Ostravsko. Po roce práce v dolech pamětník využil nabídky absolvovat pedagogický kurz a působit na Donbasu jako učitel němčiny. 

Krátce poté, v červnu 1941, však Německo napadlo SSSR a začala evakuace civilních obyvatel i celých závodů ze západních částí země. Bedřich Kopold byl se skupinou třinácti Čechoslováků přesunut do Stalingradu a odtamtud pokračovali parníkem po Volze na jih do Astrachaně a dál do střední Asie. 

Po cestě zažili mnohá dobrodružství. Při čekání na parník ve Stalingradu byli v noci opět okradeni a přišli o veškeré zásoby jídla. V Astrachani měli nastoupit na další loď, která je měla za den převézt přes vnitrozemní Kaspické moře. „Ale přišla bouřka a na Kaspickém moři jsme pobyli šest dní, takže do cíle jsme dorazili zcela vyhladovělí,“ vzpomíná Bedřich Kopold. Vlakem pokračovali do uzbecké Buchary a dále do Taškentu, kam dorazili 7. listopadu 1941. 

V Uzbekistánu našli uplatnění v kolchozu Pachtači jako sběrači bavlny. „Přijali nás srdečně, nakrmili nás uzbeckými plackami, lepjoškami, a čajem,“ vypráví Bedřich Kopold. Když ale Češi, neznalí místních zvyklostí, požádali o vepřové, muslimští Uzbekové jim sice vyhověli, ale chovali se k nim poněkud odměřeně. 

Při práci na bavlníkových plantážích se dozvěděli o formování československé vojenské jednotky v Buzuluku a brzy dostali povolení se k ní připojit. 

Bratrství zpečetěné krví

Bedřich Kopold tam dorazil v únoru 1942: „Buzuluk nás uvítal československou vlajkou na nádraží a hlídkou, která nás odvedla do kasáren.“ Obdrželi uniformy, vyrobené v Anglii a vhodné spíše pro válku v poušti než pro ruské mrazy, dosahující i čtyřiceti stupňů pod nulou. Zimní výbavu včetně válenek i ušanek jim zapůjčili Rusové. 

Základ formující se jednotky představovala asi stovka instruktorů z řad předválečných důstojníků, kteří převzali výcvik. Bedřichovým velitelem se stal nadporučík Lom, který později padl v prvním boji u Sokolova. Výcvik dokončil jako řadový voják vyzbrojený samopalem (poloautomatem – kombinací pušky a samopalu) a začal působit jako spojař u druhé roty. 

„Není pravda, že nás Sověti posílali na jatka. Naopak, dali nám k dispozici lepší zbraně, než měly jejich vlastní jednotky,“ říká Bedřich Kopold. Československá jednotka měla kulomety, minomety, lehké dělostřelectvo a jako podporu získala i novou zbraň, raketomety Kaťuša, „na které jsme se zpočátku nesměli ani podívat, byly zakryté plachtou“. 

Asi po ročním výcviku jednotka vyrazila směrem na západ. V okolí zničené Voroněže viděli vojáci spálené vesnice a setkání s lidmi, kteří jim vyprávěli o chování okupantů, představovala „školu nenávisti“.

„Vlakem jsme dojeli do městečka Valujky, dále jsme pokračovali asi desetidenním (či spíše desetinočním) pochodem, každou noc asi pětatřicet kilometrů. Tam jsem poznal, co to je, pochodovat ve spaní.“ V chudé, zničené zemi se s obyvatelstvem navzájem dělili o jídlo: „Lidé, kteří toho sami mají málo, mají porozumění pro toho, kdo toho má ještě míň. Dělili se s námi o poslední brambůrek. A pak, když jsme dostali konzervy, dělili jsme se zase my s nimi. Když zásoby nedorazily, snědli jsme i ,enzetky‘, tedy nedotknutelné zásoby.“ 

Doputovali až k Charkovu, kde měli být přeformováni na motorizovanou jednotku. Německá armáda ovšem vyslala k Charkovu početné vojsko, takže bylo třeba ihned se připravit k boji. Místo tanků dostali saně upravené k instalaci minometu (volokuše) a vyrazili k Sokolovu. „Úkol byl udržet obranu Charkova, než se opevní armáda Rokosovského. Ten nápor byl skutečně strašný. Tehdy ještě měli Němci sílu, vyvrcholilo to největší tankovou bitvou u Kurska.“ Tisícičlenná československá jednotka úkol splnila, i když Bedřich Kopold poznamenává, že v měřítku celé války šlo jen o nepatrný moment: „Mělo to ale velký symbolický význam, že po boku Rudé armády bojuje i zahraniční jednotka. Přijel za námi i ruský spisovatel Alexandr Fadějev a napsal pak známou stať o ,bratrství zpečetěném krví’.“ 

Jednotka měla více než stovku mrtvých a sto raněných, ale i první vyznamenané z rukou Nikity S. Chruščova. „U městečka Novochopjorsk jsme se přeformovali na brigádu, což umožnila velká skupina Slováků a mnoho Ukrajinců (tj. obyvatel Podkarpatské Rusi) rekrutovaných z lágrů gulagu.“

Osvětový důstojník musel jít příkladem

Bedřich Kopold začal v té době působit na pozici osvětového důstojníka. „Ten musel být denně u svých vojáků, vyslechnout jejich stesky, předávat informace.“ V různorodé jednotce – národnostně i co do lidských osudů – byla potřeba stmelující práce. Jeho úkolem bylo také motivovat vojáky a vysvětlovat jim cíl bojů. S hořkostí vnímal, když po roce 1989 byla práce osvětových důstojníků vnímána jako nástroj komunistické propagandy. On sám sice roku 1943 vstoupil do KSČ, úkol osvěty v armádě byl ale podle jeho slov jiný. 

„Dostali jsme tiskárnu a začali jsme vydávat žádaný časopis Naše vojsko v SSSR.“ Lidé potřebovali informace a také poznat cíl, za který budou bojovat. „Později měla každá brigáda své noviny.“ Jiným zdrojem byly sovětské noviny a časopis Československé listy s příspěvky Beneše, Šrámka, Ingra či Fierlingera. „Kolem Československých listů vznikla základna pro objasnění řady problémů – například kdo zavinil Mnichov, jak má vypadat budoucí republika, jak se vyvarovat omylů. Udělali jsme dokonce anketu, jak má vypadat naše republika. Přispělo do ní mnoho vojáků všech úrovní a o otázce se hodně diskutovalo.“

Vedle tisku pořádali osvětoví vojáci jednou až dvakrát týdně přednášky o potřebě kázně, statečnosti nebo o tom, jak překonávat strach („Chrabrému se vyhýbá kulka, statečnému bodák.“). Hovořilo se také o projevech prezidenta Beneše. „Existovala i kulturní činnost pro vojáky. Velmi hodnotné hudební těleso u nás řídil a vycepoval Vít Nejedlý, který vyčlenil malé skupinky, které mířily přímo do prvních linií.“ Orchestr hrál i symfonické skladby, například na Dukle pod palbou Vltavu nebo Čajkovského,“ vypráví Bedřich Kopold a poukazuje na to, že i hudba vedla k upevnění morálky vojáků. 

Osvětový důstojník se musel s ostatními účastnit bojů, aby slova, kterými vojáky motivoval, podpořil i činy.  „Když jsme vojákům říkali, že mají být stateční, tak jsme nemohli sedět někde vzadu,“ upozorňuje Bedřich Kopold a dodává, že velká část osvětových důstojníků v bojích padla: „Zahynula zvláště většina osvětových poddůstojníků, kteří skutečně šli příkladem mase vojáků a nikdo z nich neseděl za bukem. Tam ty ztráty byly nesmírné.“

Krvavá cesta přes Slovensko

Československá jednotka prošla přes Kyjev a pokračovala dalším formováním v Sadhoře (Sagaduře) na Volyni, kde se k ní připojilo deset až dvanáct tisíc volyňských Čechů. Při bojích na Dukle Bedřich Kopold málem zahynul – výbuch miny vyhodil do povětří automobil generála Sázavského, z jehož stupátka chvíli předtím seskočil. 

„Po překonání Dukly jsme šli severním Slovenskem přes Levoču a Kežmarok,“ pokračuje Bedřich Kopold. „V osvobozených obcích dostali osvětoví důstojníci za úkol vytvářet civilní správu z lidí, kteří nebyli v Hlinkově gardě ani jiných kolaborantských organizacích.“ Vznik správních orgánů byl důležitý, poněvadž za frontou nefungovalo ani základní zásobování. Do obnovy obcí se zapojovali řadoví vojáci, kteří pracovali na opravě chalup, i vojenští lékaři, kteří pomáhali zabránit epidemiím. 

Fronta se zastavila v Liptovském Hrádku. „Němci využili situace, přitáhli často velmi mladé zálohy a dost tvrdě se bránili. Boje o Liptovský Mikuláš byly velmi krvavé.“

Krátce před koncem války byl Bedřich Kopold z fronty u Žiliny odvelen do Košic. Zde se stal členem skupiny, která měla společně s příslušníky londýnského exilu postupovat na Moravu a pomáhat při ustanovování národních výborů a připravovat mobilizaci na území Československa, protože v té době ještě nebylo jisté, kdy válka skončí. 

S touto skupinou se dostal k Brnu, kde byl ubytován v klášteře společně se členy londýnské vlády. „Najednou uprostřed noci začala strašná palba. Věděli jsme, že Němci jsou nedaleko na Kraví hoře, a obávali jsme se, jestli se neprobojovali k Brnu. Pak jsme zjistili, že ta palba znamená oslavu vítězství. Byl konec války!“ 

Bedřich Kopold se ohlíží za uplynulými válečnými roky a shrnuje svoji osobní cestu a růst: „V roce 1939 nás Němci odvezli jako bezbranné mladé kluky a vraceli jsme se dobře vyzbrojení, ve vojenských hodnostech. Přispěli jsme k tomu, že zlé počínání nacistů bylo potrestáno.“ 

Osudové setkání s Ottou Šlingem 

Vyprávění Bedřicha Kopolda, zaznamenané Pamětí národa roku 2001, zde končí. Následující etapy jeho života jsme rekonstruovali s pomocí archivních materiálů. 

Zřejmě již v průběhu válečného tažení v Sovětském svazu se Bedřich Kopold sblížil se svou budoucí ženou Jiřinou Švermovou, která v jednotce působila od roku 1943 nejprve jako spojařka a potom jako pomocnice osvětového důstojníka. Jiřina byla dcerou komunistického funkcionáře Jana Švermy, který na podzim 1944 během Slovenského národního povstání zahynul ve sněhové bouři v Nízkých Tatrách. 

Po válce zůstal Bedřich Kopold v armádní službě a působil v Brně, kde organizoval místní politickou správu. Členem komunistické strany se stal již za války, v roce 1943. „Později jsem byl kooptován do předsednictva Krajského výboru KSČ v Brně, účastnil jsem se jeho schůzí a asi dvakrát, v roce 1945 a 1946, jsem krajskému předsednictvu podal zprávu o situaci v armádě,“ uvádí Bedřich Kopold v hlášení, které sepsal roku 1950 (Archiv bezpečnostních složek, MNB 44 x34583, str. 22). 

Již v Košicích nebo krátce nato v Brně se Bedřich Kopold seznámil s komunistickým funkcionářem Ottou Šlingem, který válku prožil v londýnském exilu a od roku 1945 působil jako politický tajemník Krajského výboru KSČ v Brně. Ženatý Šling byl současně přítelem ovdovělé Marie Švermové, pamětníkovy budoucí tchyně, která válku prožila v Sovětském svazu a v roce 1945 začala působit jako poslankyně a členka výboru ÚV KSČ. Bedřich Kopold se se Šlingem spřátelil a tato známost se mu v příštích letech měla stát osudnou. 

Pryč s Marií Švermovou!

V poválečných letech byl Bedřich Kopold přeložen do Prahy a stoupal ve vojenské i politické hierarchii až na post zástupce náčelníka Hlavní politické správy, který tehdy zastával Bedřich Reicin. Oženil se s Jiřinou Švermovou a v roce 1947 se jim narodil syn Jan. 

Z jeho tehdejší politické orientace lze soudit, že převzetí moci komunisty v únoru 1948 přivítal. V roce 1950 však začalo docházet k prvním střetům v nejvyšším vedení KSČ, schylovalo se k politickým procesům s předními komunisty. 

Jednou z prvních obětí tohoto „zostření třídního boje“ se stal Otto Šling, který v té době působil již jako vedoucí krajský tajemník KV KSČ v Brně a zároveň byl velmi ambiciózní, akční a viditelnou osobností. V říjnu roku 1950 byl zatčen a krutě vyslýchán. Pozornost vyšetřovatelů se nyní obrátila také na Marii Švermovou a Bedřicha Kopolda, kteří s ním měli blízké vztahy. 

Do osudu Marie Švermové zřejmě zasáhl tehdejší ministr informací Václav Kopecký, který byl v minulosti jejím odmítnutým ctitelem a nyní měl příležitost se jí pomstít. „My musíme ocenit význam té naší veliké výhry v bitvě s nepřítelem a ukázat tamtěm na Západě (...), jak KSČ, strana Gottwaldova, je vnitřně silná. Já proto ještě jednou žádám ÚV, aby schválil můj návrh, a volám: Pryč s Marií Švermovou, na soud se šlingovskými škůdci a spiklenci!“ pronesl Václav Kopecký ve svém projevu v únoru 1951 (zdroj: Český rozhlas). Marie Švermová byla poté zatčena a odsouzena ve vykonstruovaném procesu na doživotí. Ve vězení strávila pět let. 

Z vrcholu kariéry do vězeňské cely 

Bedřich Kopold byl již koncem roku 1950 postaven mimo službu a donucen sepsat hlášení o svých vztazích s Ottou Šlingem. Devětadvacátého ledna 1951 jej zatkli a následovalo velmi dlouhé období, kdy byl držen ve vazbě, aniž bylo podáno trestní oznámení. Již ve vazbě se v březnu 1951 dozvěděl o narození svého druhého dítěte, dcery Bedřišky. Manželka Jiřina i obě děti byly až do roku 1952 internovány. 

Prokurátor opakovaně žádal o prodloužení vazby s odůvodněním: „Případ není ještě tak dalece zpracován, aby mohlo být podáno trestní oznámení.“ (Archiv bezpečnostních složek, MNB-44 x34558) Bedřich Kopold ve vazbě zřejmě odmítal vypovídat podle diktátu vyšetřovatelů vojenské kontrarozvědky. V jejich očích mu nejspíš přitížila i spolupráce s Bedřichem Reicinem, kterého znal již z válečného působení v SSSR (Reicin byl také osvětovým důstojníkem) a který byl v roce 1951 také zatčen. Mezitím se schylovalo k procesu s Rudolfem Slánským a dalšími členy „sionistického špionážního centra“ – Bedřichu Kopoldovi tedy přitěžoval i jeho židovský původ. 

V prosinci 1952 se vyšetřovatelům zřejmě podařilo Bedřicha Kopolda zlomit, protože když v prosinci 1952 žádal prokurátor o další prodloužení vazby, uvedl: „B. Kopold doznal svoji nepřátelskou a zločinnou činnost v ČSA, bude přistoupeno k vypracování soudního protokolu a trestního oznámení.“ (Archiv bezpečnostních složek, MNB-44 x34558) Bedřich Kopold sice podal stížnost na vyšetřování vedené VKR, že protokol byl sepsán „násilným a neobjektivním způsobem”, kterou zaslal náměstkovi předsedy vlády Viliamu Širokému, ta ale byla zamítnuta jako neopodstatněná.

V lednu 1954 byla sepsána obžaloba, která Bedřicha Kopolda vinila z velezrady za sabotování ideologické činnosti v armádě a spolupráci se „spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského. (Archiv bezpečnostních složek, A 2-1 i. j. 602 f4958). Souzen byl společně s bývalými důstojníky Antonínem Svobodou a Otakarem Hromádkem a dne 1. dubna 1954 jej odsoudili k osmnácti letům vězení. Trest si odpykával v uranových lágrech na Jáchymovsku a v Příbrami a ve věznicích na Pankráci a v Leopoldově. 

Roku 1956, když po Chruščovově projevu na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu došlo ke kritice vnitrostranických čistek v době stalinismu, byl Bedřichu Kopoldovi trest přerušen. V dubnu 1958 politické byro ÚV KSČ uložilo  v jeho případu generálnímu prokurátorovi, aby podal stížnost pro porušení zákona, a dokonce obdržel náhradu za ušlý výdělek ve výši 70 tisíc korun. Než se roku 1963 dočkal plné rehabilitace, pracoval jako horník v Železnorudných dolech v Chrustenicích. 

Sledován Státní bezpečností

Informace o následující etapě života Bedřicha Kopolda lze vyčíst ze svazků Státní bezpečnosti, která ho spolu s celou jeho rodinou sledovala v době normalizace (nejméně v letech 1975 až 1980) v rámci akce „Archivář“. (Archiv bezpečnostních složek, KR-705242 MV)  

Bedřich Kopold v šedesátých a sedmdesátých letech pracoval jako archivář v Ústavu výpočetní techniky při ČVUT. Se svou rodinou – včetně tchyně Marie Švermové, která s nimi žila v jedné domácnosti – bydlel v pražských Dejvicích. Rodinu tragicky poznamenala předčasná smrt syna Jana, který roku 1969 zahynul při nehodě na prázdninách v Řecku. Dcera Bedřiška začala studovat právnickou fakultu. 

V období Pražského jara 1968 se Bedřich Kopold angažoval jako vedoucí jedné z komisí Vysokoškolského výboru KSČ, a protože souzněl s obrodným procesem v KSČ, v roce 1970 byli on i jeho žena Jiřina vyloučeni z KSČ za „pravicovou a oportunistickou činnost“. 

Stále se ale cítil komunistou, se zájmem sledoval zahraniční i vnitrostátní politiku a v diskusích se svými přáteli (mezi nimiž byly i „prameny“ Státní bezpečnosti) z levicových pozic poukazoval na nedostatky normalizačního vedení KSČ. Četl samizdat i exilovou literaturu, kterou mu ze zahraničí vozila zejména spisovatelka a překladatelka Lenka Reinerová. Sledoval počátky odborového hnutí v Polsku, činnost tamního Výboru na obranu dělníků, a uvažoval, jak by podobné dělnické hnutí odporu mohlo fungovat v Československu. Stýkal se s bývalými politiky z řad reformních komunistů, například se Zdeňkem Mlynářem a Františkem Krieglem, ale později i s disidenty, například s Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem. On sám ve veřejném prostoru nevystupoval, nicméně Marie Švermová, která pro něj zřejmě byla velkou autoritou,  podepsala prohlášení Charty 77. Marie Švermová a s ní i všichni členové rodiny těžce nesli, že byli distancováni od oficiálních oslav Jana Švermy. 

Začátkem roku 1980 odešel Bedřich Kopold do důchodu. Jeho dcera Bedřiška působila jako právnička a po roce 1989 publikovala práce z oblasti kriminologie. Bedřich Kopold se svou ženou Jiřinou roku 2004 vydali knihu Smrt číhala na Chabenci o úloze Jana Švermy ve Slovenském národním povstání. 

Bedřich Kopold zemřel 7. března 2007. 

 

Poznámka redakce: Příběh byl přepracován dle aktuálních standardů Paměti národa. Autorem původního zpracování byl editor Jaroslav Richter.