Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ing. Pavel Kolmačka (* 1962)

• narozen 8. října 1962 v Praze

• v roce 1981 maturoval na gymnáziu v Botičské ulici

• zajímal se o literaturu, psal básně

• vystudoval na Elektrotechnické fakultě ČVUT obor Elektrotechnologie

• přispíval do samizdatu, účastnil se bytových seminářů, pohyboval se v undergroundu

• po vojně zůstal v Prešově

• účastnil se v Praze demonstrace 28. října 1989

• v 90. letech byl na studijním pobytu ve Stuttgartu

• napsal několik básnických sbírek i prózu

• k roku 2023 se nadále věnoval psaní, překládání a výuce jazyků

Po násilně rozehnané demonstraci 28. října 1989 se sešel s dalšími účastníky a shodli se na tom, že je to pořád stejné, pořád tam chodí dva tisíce lidí, ale nikam se to nehýbe.

Pavel Kolmačka se narodil 8. října 1962 v Praze jako třetí dítě rodičům Bohuslavě a Františkovi Kolmačkovým. Tatínek pracoval ve Výzkumném ústavu sdělovací techniky a maminka byla učitelkou na prvním stupni. Kvůli práci se z Moravy, kde se oba narodili, odstěhovali se svými dětmi Jindřiškou (1952) a Františkem (1957) do Prahy, Pavel se narodil jako poslední až v Praze. Otec a matka pocházeli z rozdílných poměrů: rodiče maminky byli dělníci a tatínkův otec byl řídící učitel a během života se s rodinou několikrát stěhoval podle toho, kde dostal místo. Otec vzpomínal na válečné období podobně jako mnoho dalších pamětníků: „Ve dne k nim chodili Němci a v noci pomáhali zásobovat partyzány,“ vypráví pamětník. V rodině se tradovalo, že se na konci války dědečkovi podařilo diplomatickým úsilím odvrátit hrozbu možné popravy několika obyvatel vesnice, v níž byl starostou. Rozdílné prostředí původu rodičů dokresluje i doba po roce 1948, kdy se moci chopila KSČ (Komunistická strana Československa). Dědeček učitel, lidovec a starosta bral svoje pozdější určená místa působení jako šikanu od „soudruhů“, zatímco dědeček z matčiny strany byl od třicátých let aktivní a přesvědčený komunista.

Prázdniny v roce 1968

Pamětník rád vzpomíná na dobu prázdnin, kdy trávil většinu času se svými sourozenci u prarodičů na Moravě. Letní prázdniny v roce 1968 mu v paměti zůstaly dodnes: „Byl jsem u babičky a dědečka v Boskovicích, ráno jsem vstal z postele a vešel jsem do kuchyně, kde chodil dědeček, intenzivně kouřil a poslouchal rádio a velmi nervózně naznačoval, že mám být zticha. Řekl, že nás obsadili a že bude válka,“ popisuje pamětník a dodává: „Babička projevila reflex z války a vydala se zásobovat rodinu jídlem.“

Obsazení republiky vojsky VS (Varšavské smlouvy) mělo vliv i na návrat dětí z prázdnin do Prahy. Dopisem rodiče oznámili dětem, že nemají do Prahy jezdit a je možné, že nastoupí do školy v Boskovicích. To se nakonec nestalo. Tehdy je poprvé z prázdnin doprovodila babička až do Prahy, kde vládla tísnivá atmosféra.

Doba tzv. normalizace se projevovala ve škole, v zaměstnání a do značné míry je společná pro spoustu rodin v tehdejším režimu. Byly to dva oddělené světy a rodiče dětem často říkali: „Dávej si pozor, co říkáš, a buď opatrný.“ Pamětník k tomu ještě výstižně poznamenává: „Bylo to prostředí řízeného zapomnění.“

Jak to probíhalo v praxi, může doložit rozhovor z knihovny: „Blížil jsem se k polici – a teď říkám: ‚Kde jsou ty foglarovky?‘ A paní knihovnice odvětí: ‚No, ty už tady nebudou.‘ ‚Ale já jsem si to nestačil přečíst,‘ namítám. A ona konstatuje: ‚No, to už ani nestihneš,‘“ uvádí na příkladu pamětník.

Výsledky jsou uspokojující, až na jeden případ

Maminka vzhledem ke své práci učitelky byla členkou KSČ, ale po roce 1968 ji ze strany vyloučili. Rodina patřila k praktikujícím katolíkům, avšak do kostela chodila mimo bydliště. Díky výbornému prospěchu se pamětník dostal na studium pražského gymnázia. Bylo to překvapení, ale rodiče věděli, že jedině nejlepší prospěch může jejich syna dostat na studia. Pamětník později, když se k němu dostaly kádrové posudky na jeho otce, pochopil jeho strategii. Psalo se tam: „Je málomluvný, politicky se neangažuje a hledí si své práce.“

Už během studií na gymnáziu v Botičské ulici se pamětník setkával s podobně smýšlejícími spolužáky. Na půdě u babičky objevil časopisy z roku 1968, které mu připomněly jeho vlastní zážitky a pomohly mu je pochopit, a rozhodl se vystupovat v zásadních otázkách aktivněji. Příležitost přišla v době, kdy se jeden ze spolužáků nevrátil po prázdninách do školní lavice z důvodu emigrace do Švédska. Během vyšetřování dostali studenti „anonymní“ dotazník, v němž byly otázky typu: Jste věřící? Jaký názor máte na emigraci? Pamětník odpověděl podle svého svědomí a závěrečné hodnocení třídy znělo: „Výsledky jsou uspokojující, až na jeden případ.“

Přestože měl předpoklady pro studium technických oborů, stále víc ho to táhlo na filozofickou fakultu a toužil stát se spisovatelem nebo malířem. Špatný kádrový posudek, ale hlavně porada doma s rodiči měla jednoznačný závěr: „Nebudeš ve studiu ani v práci svobodný a budeš se muset drtit marxismus, je lépe oddělit práci a osobní život,“ řekli rodiče a pamětník dodává glosu: „Elektron je elektron a fyzikální zákony Marx nezmění.“

Básník na technice

I během přijímacích zkoušek na Elektrotechnickou fakultu na obor Elektrotechnologie pamětník uslyšel za sebou větu od spolužáka: „Básník Kolmačka dělá přijímačky na techniku?“ Podařilo se a po maturitě v roce 1981 začal studovat ČVUT, kde se pohyboval v prostředí studentů, kteří měli podobné zaměření. Mohl se naplno věnovat nejen studiu technických oborů, ale i hudbě a psát básně. Pamětník v tomto období potkal básníky Pavla Rejchrta, Ewalda Murrera, Bohdana Chlíbce nebo Tomáše Kafku. Jeho básně se prostřednictvím přátel dostaly do samizdatového Almanachu Skupiny XXVI a Vokna a samizdatově vydal spolu s dalšími básníky sborník In margine. Texty šířil mezi kamarády, setkával se se studenty evangelické fakulty, kteří měli kontakty na tzv. chartisty. Navštěvoval soukromé semináře, autorská čtení a diskuse a docházel k evangelickému faráři bez státního souhlasu Alfrédu Kocábovi (otec Michaela Kocába), který v kotelně, kde pracoval, své žáky uváděl do kontemplativní modlitby (lectio divina: četba Písma přecházející v meditaci a kontemplaci). Ještě na gymnáziu ho formovala setkání se skupinami věřících křesťanů mimo oficiální struktury.

Underground a StB

Osobně se také zúčastnil undergroundového festivalu v Pyšelích, který popisuje slovy: „Bylo to v hospodě, trvalo to od pátku do neděle. To už bylo vidět, že od vlaku se táhne dlouhý had mániček, potom se tam střídaly různý kapely a pilo se.“ Další podobná akce, kterou pamětník zažil, byla výstava výtvarných prací v Třebíči spojená s divadlem na zahradě soukromého domu. Mimo jiné tam četl Ivan Martin Jirous (Magor), tehdy pod ochranným dohledem StB (Státní bezpečnost), ze své sbírky Labutí písně.

V 80. letech začala StB znovu velice bedlivě sledovat dění v této komunitě. Po jednom víkendu nahrávání improvizací hudební skupiny, které byl pamětník členem, si StB začala postupně zvát zúčastněné na výslechy.Tehdy dostával od kamarádů instrukce, jak se v případě výslechu chovat, co říct a co raději zamlčet. Bylo to období strachu a úzkosti, ale nakonec jako jeden z mála k výslechu předvolán nebyl. Zájem StB se soustředil na kamaráda a studenta teologické fakulty Michala Plzáka, kterého pravděpodobně chtěli nutit ke spolupráci. Podle Michala Plzáka (jehož k výslechu rovněž nepozvali) byl pamětník a další nejbližší přátelé vynecháni proto, aby se on o zájmu StB nedověděl.

Únik do Prešova

V roce 1985 úspěšně ukončil studia a dva měsíce pracoval v podniku ČKD polovodiče, než přišel povolávací rozkaz k základní vojenské službě. Nastoupil na východní okruh do Prešova do rámcové spojovací jednotky, která se měla aktivovat v případě mobilizace. Už během vojny se rozhodl do Prahy nevrátit, toužil po klidu, aby mohl nerušeně psát poezii. Sám o tom říká: „Zjistil jsem, že bych potřeboval nějakou poustevnu, měl jsem pocit, že pokud bych měl něco napsat, tak to musí být v samotě a izolaci.“ Po vojně zůstal v Prešově, asi měsíc bydlel na turistické ubytovně, než si sehnal podnájem ve sklepních prostorách rodinného domu. Začal pracovat v ústavu pro mentálně postižené jako pomocný zahradník a později sanitář. Takový způsob života mu vyhovoval z několika důvodů: „Nikoho netrápilo, kdy vstoupím do SSM (Svaz socialistické mládeže) nebo do strany a mohl jsem svobodně psát,“ dodává pamětník.

Dalším a jistě nejvýznamnějším pozitivním aspektem pobytu na východě Slovenska bylo osudové setkání s jeho budoucí ženou Janou Roháľovou, studentkou pedagogické fakulty. V roce 1987 se vzali a postupně se jim narodily čtyři děti: Tobiáš (1991), Benjamín (1993), Abigail (2005) a Ester (2010).  

Nikam se to nehýbe

Blížil se rok 1989 a s ním spojené události, které předcházely sametové revoluci, jako např. Palachův týden nebo pád Berlínské zdi. Veškeré toto dění manželé bedlivě sledovali, poslouchali Hlas Ameriky, udržovali kontakty s přáteli a občas zajeli i do Prahy. Jedné z důležitých demonstrací, a to 28. října 1989, se pamětník osobně zúčastnil a svoje pocity popsal slovy: „Vzpomínám si, jak jsme šli ke Staroměstskému náměstí, tam to bylo zatarasený, stáli tam milicionáři, ti nás nechali jít, ale pak začalo to obuškování, lidi prchali a schovávali se do okolních domů.“ Večer se pak sešli u kamaráda a debatovali o tom, co se odehrálo, a k tomu poznamenává: „Převažovaly smíšené pocity, na jedné straně euforie, že se něco stalo, ale zároveň taková beznaděj, že je to pořád stejný, pořád tam chodí dva tisíce lidí, ale nikam se to nehýbe.“ O násilně rozehnané demonstraci 17. listopadu v Praze se dozvěděli z rádia a v dalších dnech se zúčastnili v Prešově protestního setkání na tamější univerzitě.

Manželé Kolmačkovi hledali vhodné místo k založení rodiny a nakonec se rozhodli pro chalupu tatínkových rodičů v Chrudichromech u Boskovic. V té době tam bydlela už jen babička, ale ta ještě před jejich nastěhováním na začátku roku 1990 zemřela.

Nové možnosti

Pamětník nejprve pracoval jako sanitář v domově důchodců v Boskovicích a později dostal nabídku na práci redaktora v katolickém časopise Velehrad. Ten bohužel během jednoho roku skončil, proto začal překládat knihy z angličtiny, přestože neměl žádnou překladatelskou zkušenost a všechno se musel teprve učit. V roce 1998 dostal stipendium ve Stuttgartu, kde mohl několik měsíců studovat němčinu a psát básně. Jediná podmínka byla znalost němčiny: „Tak jsem zašel za kamarádem, aby mně napsal motivační dopis, protože jsem německy vůbec neuměl,“ popisuje krušné chvíle pamětník a dodává: „Asi za půl roku jsem dostal dopis, abych se dostavil na pohovor, v podstatě šlo o jazykovou zkoušku. Tak jsem rodinu poslal k rodičům a čtrnáct dní se intenzivně učil německy.“ Po návratu se začal věnovat překladům knih z němčiny.

Přeložil knihy zabývající se mimo jiné spiritualitou, náboženstvím, psychoterapií a psychologií, např.: Terapie duše od Thomase Moora, Člověk a jeho symboly od C. G. Junga, Psychologie nevědomých procesů od C. G. Junga, Umění C. G. Junga, C. G. Jung: Život v knihách od Sonu Shamdasaniho, Minutová Moudrost, Minutové nesmysly a Sádhana od Anthonyho de Mella, Dějiny papežského primátu od Klause Schatze, Po stopách světových náboženství od Hanse Künga atd. Nevzpomíná si přesně, kolik knih přeložil, jednalo se o desítky knižních titulů.

Později vystudoval religionistiku (náboženství archaických kultur a přírodních národů), pracoval také jako středoškolský učitel nebo soukromě vyučoval jazyky. 

Během druhé vlny pandemie covidu-19 se vrátil k překládání a poznal ze dne na den pocit člověka, který ztratil stálý příjem. Velmi intenzivně vnímá pro sebe a svou rodinu důležitost víry a dobrých vztahů, které zažíval už jako dítě se svými rodiči.

Jiné to neděsí

Jednoznačně se vyjádřil také k současné situaci po napadení Ukrajiny: „V roce 2017 jsem překládal knihu o opozičním hnutí v Rusku od anglického novináře žijícího v Moskvě. To, čeho jsem se během překladu dotýkal, mě naprosto děsilo a zároveň mě děsilo, že to jiné neděsí. To se týkalo Čečenska, Gruzie, atentátů vůči vlastnímu obyvatelstvu, to všechno se propagandisticky využilo.“ Před válkou vystupoval v rámci Měsíce autorského čtení ve Lvově a od místní překladatelky uslyšel větu: „To máte tak, na východě Ukrajiny jsou na to lidi zvyklí, v jedné čtvrti chodí normálně do obchodu a ve druhé padají bomby.“

Každé setkání s Pavlem Kolmačkou je velmi inspirativní a obohacující. Na závěr vyprávění se dotkl také dnešní rozdělené společnosti nebo toho, jak se chovat k lidem, kteří mají odlišný názor. K tomu mimo jiné poznamenává: „My můžeme být na ty lidi jenom hodní, ještě nikoho se nepodařilo přesvědčit tím, že mu říkám, že je hloupej. Dávat lidem nálepky, to není to, co by mohlo posunout diskusi dopředu.“

 

Dílo:

Vlál za mnou směšný šos (Křesťanská akademie, KDM a Kruh, 1994)

Viděl jsi, že jsi (Petrov, 1998)

Stopy za obzor (Triáda, 2006)

Moře (Triáda, 2010)

Jedna věta (deníková próza, Revolver Revue, 2012)

Wittgenstein bije žáka (Triáda, 2014)

Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda, 2018)

Canto ostinato. Prožitky blízké zimy (Triáda, k vydání na jaře 2023)