Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Kolek (* 1933)

Pedagog bez možnosti učit

  • narozen 17. srpna 1933 v Rosicích u Brna

  • jeho otec Antonín Kolek byl učitel, ředitel školy a spisovatel historických románů

  • pamětník byl po válce členem organizace Skaut

  • po maturitě nebyl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a nastoupil na rok do továrny

  • po roce stráveném v dělnické profesi mu bylo dovoleno studovat pedagogickou fakultu

  • školu absolvoval v roce 1955 s červeným diplomem, doplněným o zákaz vykonávání pedagogické činnosti kvůli špatnému kádrovému posudku

  • po povinné vojenské službě pracoval od roku 1957 ve Spolaně Neratovice, kde se seznámil se svou manželkou

  • v roce 1962 získal svolení k vykonávání pedagogické činnosti a nastoupil na ZŠ ve Škvorci

  • od roku 1972 učil na škole v Karlíně

  • od roku 1977 učil na škole na Žižkově, kde probíhala experimentální výuka moderními metodami

  • po roce 1989 zakládal pobočku Občanského fóra a čtyři roky byl poslancem

  • v roce 2023 žil ve Škvorci

Když Zdeňku Kolkovi nebylo umožněno v padesátých letech 20. století studovat hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, vzpomněl si na svou gymnaziální zálibu v matematice a fyzice. Nedostatek pedagogů byl dostatečný důvod, aby mu komunistický režim dovolil vystudovat pedagogickou fakultu. Na práci ve školství si ale musel ještě několik let počkat...

Otec spisovatel

Zdeněk Kolek se narodil 17. srpna 1933 v Rosicích u Brna do rodiny učitele a spisovatele Antonína Kolka. „Otec psal historické romány, například o husitství nebo o první světové válce,“ vypráví pamětník o svém otci, vlastenci, kterého komunisté krátce po únoru 1948 vyhodili z práce bez nároku na penzi. „To mu bylo padesát dva let a už druhý den nesměl jít do školy, žádné odvolávání nebylo možné.“

Osudy sourozenců

Událostmi roku 1948 začaly pro rodinu Kolkových těžké časy. Nejstarší bratr studoval v Brně lékařskou fakultu a do problémů s novým režimem se dostal už krátce před promocí kvůli své účasti ve výboru vysokoškoláků za lidovou stranu. Druhý bratr Zdeňka Kolka měl sen, že se stane knězem. Odmítl ale studovat ve státem kontrolovaném semináři v Litomyšli. „Pak ho odvedli na vojnu k PTP, kde pracoval v dolech. Nedostával plat a byl tam jen za stravu. To tehdy nebyli žádní Černí baroni jako od Švandrlíka,“ vysvětluje Zdeněk Kolek podmínky, ve kterých jeho bratr nedobrovolně strávil tři a půl roku života. „Když ho pak propustili, dostal výslužné, které mu stačilo akorát tak na oblek.“

Sestra Zdeňka Kolka trpěla těžkou cukrovkou, jejíž léčba byla tehdy ještě velmi náročná a nestabilní. „Často omdlévala, měla různé záchvaty a neměla to jednoduché,“ uzavírá Zdeněk Kolek vyprávění o svých sourozencích.

Svolení studovat, zákaz učit

Sen studovat hudební vědy mu soudruzi vzali hned na začátku. Nedostal povolení studovat pro svůj či rodinný negativní vztah k lidově demokratickému zřízení. Obvyklým vykoupením z tohoto ocejchování bylo nastoupit na nějaký čas do dělnické profese. Po roce práce v továrně se pamětník znovu pokusil přihlásit se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. „Byl jsem ale naivní, brali tři až pět lidí, a nás se tam hlásily zástupy.“ Dobrá rada, že kvůli nedostatku učitelů by pro něj mohlo být řešením studium Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, přišla ve správný čas. Zdeněk Kolek si vzpomněl na svůj dávný zájem o matematiku a fyziku a vystudoval pedagogiku s červeným diplomem. Při promoci ho ovšem čekalo nemilé překvapení. „Dostal jsem diplom s indexem, že mě neopravňují k vykonávání pedagogické činnosti.“ Na vině byl opět nedostatečně kladný kádrový posudek.

Z vojny do Spolany

Po promoci na něho tedy čekala povinná vojenská služba, při které studoval poddůstojnickou školu. „Učil nás tam nějaký dělnický kádr, a když zjistil, že jsem matematicky zaměřený, tak mi výuku prakticky předal,“ vybavuje si pamětník jednu z absurdit tehdejšího režimu.

Po vojně získal práci ve Spolaně Neratovice, kde se seznámil se svou budoucí manželkou. V práci měl štěstí na kolektiv, který se většinou skládal z kolegů, kteří měli na život v komunistickém Československu podobný názor jako on. Když se doba trochu uvolnila, podařilo se mu přes svého známého na ministerstvu školství zařídit zrušení zákazu vykonávání pedagogického povolání. „Ten jeho strýc říkal: ‚To slyším poprvé, že se dá do diplomu něco psát.‘ Když jsem tam pak přišel s diplomem, tak to celý překvapený ukazoval všem těm úředníkům.“ Zdeněk Kolek tak konečně mohl po sedmi letech od promoce začít vykonávat povolání pedagoga.

Konečně učitelem

První škola, kde začal v roce 1962 učit, byla ve Škvorci, nedaleko Prahy. „Taky jsem si dálkově dostudoval matematicko-fyzikální fakultu, to byla dřina, všechen volný čas jsem tomu věnoval.“ Později se mu podařilo získat práci na experimentální škole v Karlíně. „Byla to devítiletka, ale jeden ročník byl gymnaziální,“ popisuje pamětník moderní metody, které ve škole zaváděli. Podobnou zkušenost měl později i ve třetí škole, kde působil – na gymnáziu na Žižkově. „Tam byla pod svícnem tma, tam se ‚nesoudruhovalo‘, studenti nám říkali: ‚Pane profesore‘ a řediteli šlo hlavně o kvalitní výuku.

V roce 1989 prožil Zdeněk Kolek se svými studenty událostmi nabité revoluční dny a stal se jedním ze zakladatelů místní pobočky Občanského fóra; čtyři roky byl také poslancem. V roce 2023 žil ve Škvorci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Tereza Hunalová)