Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Kohout (* 1928)

Jsem optimistický fatalista

  • narozen 20. 7. 1928 v Praze ve středostavovské rodině

  • za hospodářské krize rodina postižena nezaměstnaností

  • formativní zážitky z období Mnichova, okupace a Pražského povstání

  • ve 40. a 50. letech básnický apologeta vládnoucího režimu

  • výrazné angažmá v událostech roku 1968

  • signatář a spoluautor Charty 77

  • roku 1979 nucená emigrace (nevpuštěn do vlasti při návratu)

  • mezinárodně úspěšný dramatik a prozaik

Dětství a rodina

Pavel Kohout se narodil 20. července 1928 v Praze. „Pak jsem s rodiči odjel do Polska, kde můj otec byl generálním zástupcem automobilky Praga a maminka jezdila rallye. To všechno se odehrávalo v romantickém městě Osvětim. V domě, kde jsme žili, bydlel později zástupce koncentráku.“ V době krize otec ztratil práci a rodinu živila matka, až po čtyřech letech získal otec místo ředitele Pražských vzorkových veletrhů. „Pak jsme prožili velmi dramatickou heydrichiádu, poněvadž otec byl jedním z těch, kteří pomáhali zásobovat parašutisty v kryptě. Naštěstí odolal při výsleších, ale do konce války jsme prakticky pořád čekali na gestapo. Tím se začal psát můj politický životopis, protože člověk, který v pubertě zažije Mnichov, hospodářskou krizi, válku a osvobození v podstatě z jedné strany, tak je potom předprogramován politicky.“

Konec republiky a rok 1938

Ze svých 10 let si Pavel Kohout živě pamatuje obrazy z mobilizace a Mnichova, vzpomíná na neobvyklé dětské prožitky – výdej plynových masek ve škole, takže „paní učitelka našla třídu plnou slonů“, obavy z náletu, jímž hrozil Hitler, vzpomíná na sokolský slet, armádní přehlídky a pocit síly, jež vzbuzovaly. „Rozhodující dni byly kolem mnichovské dohody, kdy jsem byl s otcem na manifestacích – u Rudolfina, kde vystoupil Syrový, heslo té noci bylo: »Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!« Říkám tomu »heslo zoufalých daňových poplatníků«.“ Do paměti se Pavlu Kohoutovi zapsal i pohřeb TGM, kdy ho otec poprvé vzal do kavárny Slavia (patřil tam ke štamgastům). Rodina bydlela blízko Hradu, takže Kohout jako chlapec viděl i fašistickou manifestaci v roce 1937, do hradního příkopu se chodili dívat na medvědy, ke branám na střídání Hradní stráže...

V době otcovy nezaměstnanosti rodina třela „bídu s nouzí“, do níž upadla „po osvětimském hurázačátku, kde to byl v podstatě život na vysoké noze“.

Vůči první republice nemá Pavel Kohout negativní pocity. „Já jsem měl vůči ní negativní stanovisko pouze v době, kdy jsem byl silně ideologizován, ale jinak ji mám zafixovánu jako neobyčejně zajímavou zemi například s fenomenálním školstvím.“ Ředitel školy denně pouštěl školním rozhlasem ukázky z české národní hudby, takže Kohout v té době získal slušné základy hudebního vzdělání. Vedle základní školy navštěvoval „Beránkovu školu kouzelníků v Podolí, kde jsem se vyučil do té míry, že s kamarádem Jiřím Alexou jsme dokonce pořádali kouzelnická představení za peníze“. Jako dítě si přivydělával také sbíráním tenistových míčků na kurtech. První republiku má uloženu jako „harmonickou záležitost s dramatickým koncem“.

První mrtví v roce 1945

Za války nebyl po zásahu matky organizován v Kuratoriu pro výchovu mládeže. Poprvé se s mrtvými setkal v roce 1945 – po náletu na Prahu v únoru a pak za Pražského povstání, kdy zažil vyřizování účtů a oběšence na lucernách. Po náletu jako sextán pomáhal překládat mrtvé do rakví: „Tam jsem viděl mrtvého člověka v pozdním stadiu, byla to mladá holka. Dávali nám cigarety a rum, my jsme se přivožrali, a když zahoukaly sirény, tak jsme toho nechali a utekli se schovat.“

Vzpomíná na epizody, jichž byl svědkem za Pražského povstání. „Když převaha, hlavně psychologická převaha, se překlonila na stranu Čechů, tak se uplatnili devianti, kteří s Němci zacházeli velmi brutálně. Přišli jsme před Topičovo nakladatelství a tam visel člověk na lampě a hořel. Podruhý jsme to viděli ještě na Václavskym náměstí. Otec říkal, že tihleti lidi jsou stejní jako ti Němci.“

Vladimír Petřek a příklon k marxismu

K formativním zážitkům Kohoutova dětství a mládí patří rodinné přátelství s knězem Vladimírem Petřekem, který po atentátu na Heydricha ukrýval parašutisty. Příklon k marxismu, a nikoli ke křesťanství vnímá Pavel Kohout jako věc víry: „Já jsem o tom marxismu prd věděl, a když mi někdo řek, že je tu učení, které zachraňuje svět… Konec první republiky, válku jsem vnímal jako debakl kapitalismu, a když jsem po válce dostal ty nabídky (vypočítává poválečné politické strany), tak ten rozjezd (komunistické strany) v prvních třech letech před únorem 1948 byl úplně jiný než po únoru.“ Tehdy tam podle Kohouta vstupovali lidé z idealismu. „Já jsem za svou politickou práci nedostával žádný plat. Odpracoval jsem také spoustu brigád, fáral jsem na Kladně do dolů… Navíc nelze zapomenout, že za první republiky až na pár výjimek bylo gros českýho umění levicový.“ Meziváleční oponenti komunismu i v mezinárodním měřítku představovali podle pamětníka „hlasy volajících na poušti“, kteří byli většinou rychle odsouzeni. Poprvé se s informacemi o stalinských procesech setkal v roce 1959 – „to mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě“.

Pavel Kohout polemizuje s tvrzením Pavla Tigrida o zradě českého vzdělanectva: „Je pravda, že Tigrid to viděl realističtěji než my. Ale nebyla to sprostá zrada, byl to myšlenkovej omyl.“ Tento omyl nemíní omlouvat, ale vysvětlovat.

Budovatelská léta

Celý generaci se nám stalo, že jsme se s nejlepšími úmysly stali účastníky zločinu, dokonce jeho propagandisty a opěvovateli. Proto jsem se rozhodl, že to nezametu pod koberec. Od roku 1946 je u mě vystopovatelný, co jsem si myslel. První rána přišla v roce 1954 s hrou Zářijové noci.“ Připomíná Tatarkova Démona súhlasu – život mezi lidmi opojenými takovým démonem vedl k přijetí ideologie.

Pavel Kohout byl po zavedení nepohodlné rubriky Na ostny zbaven místa šéfredaktora Dikobrazu („Ve své drzosti jsem měl jako svého podřízeného svého milovaného Zdeňka Jirotku. On mě tehdy vychovával, aniž to věděl, já jsem ty dva roky strávil v podstatě tím, abych si neudělal u toho Jirotky ostudu.“) a v roce 1952 musel neočekávaně (oproti ostatním vojákům jako poměrně starý) narukovat do armády. „Z elitního prostředí jsem se okamžitě dostal ke kulometné rotě Dvory II. Tam nebyl jedinej člověk, kterej by si myslel to, co já. Ti lidé už byli nasraný, sedm let po únoru už v tom nejeli.“ Kohout do armády přišel jako mladá básnická hvězda, jehož básně byly masově recitovány na slavnostech apod., takže srážka s realitou byla o to tvrdší. Po čase byl převelen do Armádního uměleckého souboru a poté do časopisu Československý voják, kde v té době publikovali mj. Jiří Šotola či Karel Šiktanc. V časopise vyšla na pokračování hra Zářijové noci, brzy poté zakázaná pro určitou kritičnost vůči režimu – a obratem povolená po Chruščovově projevu. „Já jsem to cítil tak, že já jsem ten správnej komunista a oni ti špatní. A to byl pak ten princip pražskýho jara.“ Autor souhlasí s tím, že hru nelze nazvat jinak než „konstruktivní kritika. Ovšem brzy přišly další hry jako Chudáček, kterýho mi zakázali“ – grázl ve hře střídá jiného grázla „a pak tam přijdou všichni jako kolektivní vedení“.

Pavel Kohout připomíná svůj vztah k divadlu Emila Františka Buriana a jeho problematické závěrečné období. „Některé lidi, jako byl EFB, najednou odpor společnosti povzbuzoval ve víře.“ Při jednom představení ke konci 50. let uspořádal Burian diskusi na pódiu a Kohout, v té době oproti EFB zastávající antidogmatické stanovisko, se s ním dostal sporu. I to mělo vliv na pocit, v němž se Kohout sám utvrzoval, že patří mezi enfant terrible: „To nám pak vydrželo až do toho roku 1968.“

Svá díla z tohoto období vnímá jako „ideologicky zcela vedle, ale jako s poezií s tim nemám problém“. Vydávání svých děl z oné doby, na němž se sám podílí, nepovažuje za flagelantství, ale vidí v něm přínos k zodpovězení otázky, „jak se z jednoho Kohouta stane jinej Kohout. Takhle vypadá lidskej život.“

Rok 1956

Procesy uvolnění, patrné již roku 1956 i v organizacích mládeže, kde Kohout působil, „emotivně obrátily“ maďarské události: „Jako všech revolucí se revoluce v Maďarsku zmocnili devianti.“ Ztratila přitažlivost,„jakmile jste viděl hořet lidi“. Své postoje, vystoupení na sjezdu spisovatelů 1956 hodnotí Kohout kriticky. Tehdy ještě pro něj byl živý náboj roku 1945, radost, že „jsme z toho krvavýho tunelu venku“. Ani situaci „na druhé straně barikády“, kde úřadoval McCarthy a Chaplin či Arthur Miller – pro Kohouta „kmotr moderního dramatu“ – byli prohlašováni za nepřítele Ameriky, nemohl vnímat jinak než jako zemi „v těžkym vnitřnim sporu“.

Na stranické schůzi Svazu spisovatelů přednesl Kohout podle svých slov svůj nejostřejší projev: „»Soudruhu Zápotocký, já tě jako tvůj mladší soudruh žádám: Vyšetřete, kdo zavinil procesy, a jestliže jsou zmanipulované, tak ti, kdo to zavinili, musej opustit stranu, a ti zavření musí být okamžitě rehabilitovaný.« Teď ten sál mi aplaudoval, Zápotocký vstal a začal na mě řvát, jako by byl můj otec, že si neuvědomuju, a teď všecky ty fráze, proč nemůžeme s těma věcma jít ven a jestli chci vidět soudruhy na kandelábrech. Já jsem tam pak byl jako spráskanej pes, on přišel a svým hlubokým hlasem řek: »Ale stejně si tě vážím, bylo to legitimní vystoupení.«“

Z politických důvodů (zklamání, zděšení z vývoje apod.) Pavel Kohout deprese nepociťoval: „Deprese jsem měl jen kvůli ženskejm.“ Kohouta to spíše motivovalo k činnosti.

1957–1959

Po roce 1957 slavil Kohout velký mezinárodní úspěch s hrou Taková láska. V Maďarsku se hra trefila do „normalizační“ nálady po roce 1956. „Zažil jsem tam děkovačku jako Pavarotti.“

Postavení spisovatele v 50. letech

Pavel Kohout vnímal jako zcela normální situaci, kdy spisovatelé psali v dobříšském zámku v podstatě proti jeho bývalým majitelům. Rok 1948 vnímá jako skutečnou revoluci ve smyslu naprosté změny režimu a poměrů.

Velkou ránu pro něj představovala kritika Jana Trefulky o Kohoutově neznalosti skutečného života, na který shlíží z výše pódií, o horečném spěchu, s jakým se řítí svým (spisovatelským) životem. Znovu připomíná setkání s osudy skutečných lidí, které vlastně poznal poprvé na vojně. Podobně trpce prožíval kritiku Skácelovu nebo Seifertovu.

Myšlenková proměna probíhala postupně – pamětník znovu zdůrazňuje její sledovatelnost ve svém díle od Zářijových nocí (1954) přes Válku s mloky a Švejka (1963) po August August, august (1967) – „to už je samozřejmě uplně o něčem jinym. Ale hlavní předěl přichází s tou první prózou. Přišli Rusové a my jsme nevěděli, jestli nás zastřelej nebo nás pošlou na Sibiř, tak jsem v karlovarském domě spisovatelů napsal Z deníku kontrarevolucionáře. Divadlo mi pak zakázali, tak jsem psal prózu a v tý už (názorově, politicky) není chyba.“

Na III. sjezdu spisovatelů v roce 1963 již přiznával chyby, kritizoval nedostatky – ovšem stále z pozic socialismu: „Myšlenka socialismu mě neopustila dodneška, ale ne jako systému, ale spíš jako morálního hnutí, něco jako křesťanství. Já si dodneška nemyslím, že kapitalismus, jaký nám tady předvádí současná politická reprezentace, je do budoucna únosnej, protože vede společnost k dalšímu konfliktu. Rozvíraj se nejen sociální, ale i psychologický nůžky a hrozí konflikt mnohem horší, protože tu máme nové hráče, jako je Čína a Indie.“

Mezníkem v názorovém vývoji byl pak až 21. srpen 1968, kdy padly veškeré naděje na reformovatelnost režimu. „Můj přerod ale trval deset let.“

1968

Potřeba reformy visela podle Kohouta ve vzduchu. „Celej vtip byl v tom, že Rusové to potřebovali. Doufali, že Šik přijde s reformou, která bude fungovat i u nich a v NDR.“ Šlo o pokus „otevřít tu partaj zevnitř“ – podobně jako celá Gorbačovova perestrojka, která byla reprízou pražského jara „ve svém fundamentálním pokusu otevřít partaj zevnitř. … Naše alternativa nebyly tanky, ale něco jako Finsko.“ O nutném konci vedoucí úlohy strany v této době již nepochyboval.

Pavel Kohout byl „nejen komunistou, ale byl jsem pevně přesvědčen, že lze jít Šikovou cestou. Jedině zevnitř strany se mohla narodit antistrana – jinak to nešlo, jinak byla barikáda a dopadlo to jako v Berlíně 1953, Poznani 1956, Budapešti 1956… Ale samozřejmě Rusové to poznali s dostatečným předstihem a poslali ty tanky.“

V šedesátých letech a hlavně po srpnu přestávalo hrát roli, kdo je v jaké straně – reformní komunisté (Kohout, Vaculík...) spolupracovali s nekomunisty (Havel), Charta 77 byla podle Kohouta nebezpečná v tom, že ji podepsalo celé názorové či politické spektrum.

Pavel Kohout vzpomíná na IV. sjezd spisovatelů 1967: zdůrazňuje, že eskalace sjezdu nebyla nijak organizována, že události probíhaly do značné míry spontánně a i Kohoutovo přečtení Solženicynova dopisu sjezdu Svazu sovětských spisovatelů bylo improvizované a nikterak připravené.

Petice za osvobození politických vězňů

V roce 1973 připravila šestice Klíma, Kosík, Kohout, Havel, Kliment a Vaculík petici za osvobození politických vězňů, pod niž získali asi 40 podpisů. Po nátlaku 6 ze 40 signatářů podpis odvolalo (mj. F. Kožík, J. Glazarová, M. Jariš, O. Daněk).

Vlk samotář

Pavel Kohout hovoří o své nepříslušnosti k „žádné smečce, já jsem nebyl nikdy v žádný partě literární, v žádnym směru, a tim pádem jsem vnímal celej vývoj politickej pouze svejma vlastníma očima“. Ztrátu kolektivu tedy nevnímal. Od počátku normalizace viděl velké nebezpečí v Gustávu Husákovi, který se od počátku projevoval jako člověk bez skrupulí. (Oproti němu Dubček vnesl do pražského jara slušnost, sehrál však spíš roli „smutného pierota, smutného klauna“.)

Konec členství v KSČ

V roce 1969 na frankfurtském knižním veletrhu představoval Pavel Kohout svou knihu Z deníku kontrarevolucionáře – a právě v tu chvíli se dozvěděl o svém vyloučení ze strany. Proti němu se odvolal, poněvadž se rozhodl vzdorovat režimu podle pravidel.

Pavlu Kohoutovi začal nový život v plné opozici. Pětadvacetkrát byl zatčen, v době Solženicynova nuceného vysídlení ze SSSR byl podniknut podobný pokus vůči Kohoutovi: „Já jsem jim neotevřel a oni se neodvážili vylomit dveře, protože ve stejném domě bydlel švýcarský velvyslanec.“ Určitou jistotu disidentům podle Pavla Kohouta přinášela skutečnost, že v nové situaci se režim neodvážil již odpůrce mučit a popravovat.

Charta 77

My jsme neměli nejmenší tušení, že oni nám tak šíleně pomůžou. Celá propagace, to jsou oni.“ Bez hysterické reakce režimu by Charta podle Kohouta byla neškodným plácnutím do vody. Po řadě předchozích petic Václav Havel navrhl udělat „petici všech peticí, ale vůbec jsme si nedovedli představit ten celospolečenskej dopad, jakej to bude mít“.

Po Chartě se pochopitelně objevila řada lidí, kteří s Pavlem Kohoutem přerušili styky; horší byli ti, kteří raději přecházeli na druhý chodník, nejhorší však lidé jako herec Josef Vinklář, kteří veřejně vystoupili s protikohoutovským projevem. Pavel Kohout však uznává, že Vinklář se mu po listopadu osobně omluvil a nakonec spolu vycházeli „docela dobře. My jsme spolu poprvé vystupovali v dnešním Divadle Na Prádle v roce 1944, takže to byl skutečně oblouk padesáti let.“

Pozoruhodnou zkušeností bylo třeba přijít tak jako posledních 20 let na svaz spisovatelů na oběd a být obsluhou odmítnut.

Šafrán a underground

Charta 77 zbořila i věkové hranice vůči mladým lidem, kteří byli komunistickým režimem postihováni od počátku svého dospělého života, jako byli třeba písničkáři ze sdružení Šafrán. „Třeba s Třešňákem jsem se pak stýkal po celou emigraci a mám s ním nejlepší vztahy.“

K undergroundu cítí sice toleranci, ale „mám k tomu absolutní nedůvěru a nepoměr, nerozumim tomu. Pochopil jsem, že nejen komunistická společnost, ale jakákoli organizovaná společnost je přivádí k šílenství. Zásadní postoj třeba k tvorbě Plastic People byl, a říkám to i za Patočku, za Kosíka a za Černýho: tou tvorbou jsme byli zděšeni, byli jsme z toho mimo – neorganizavonej řev, z nějž byla cítit živočišná chuť k životu a touha.Fenomén Jirouse sice nechápu, ale respektuji ho.“ Vztah Státní bezpečnosti k bezejmenným členům undergroundu byla skutečná motivace ke vzniku Charty; „zděšení Státní bezpečnosti z toho, že jsme se za ně postavili, bylo ovšem dokonalé“.

Nucená emigrace

Pavel Kohout byl při návratu z pracovního pobytu v Rakousku nedobrovolně vyhoštěn, bylo mu zabráněno ve vstupu do vlasti  4. 10. 1979. „S tím oni vůbec nepočítali, že bychom se mohli vrátit, protože Jelena (spisovatelka a Kohoutova manželka Jelena Mašínová) měla mít soud kvůli kousnutí estébáka, takže jsme už byli procleni.“ S touto možností Kohout počítal, takže před odjezdem učinil prohlášení ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, že rok na stáži nebude činit žádná prohlášení a pak se hodlá vrátit. To ho pak uvrhlo do složité situace, když byli jeho přátelé zavíráni a on k tomu mlčel.

My jsme nemuseli prodělat to nejhorší, co musel každej emigrant: rozhodnutí k té emigraci.“ Způsob provedení emigrace („Já tomu říkám vynesení, protože ti vojáci nás přes hranici nesli.“) zmobilizoval v Kohoutovi vztek a myšlenku, „jak jim co nejvíc ublížit“.

V exilu udržoval Kohout styky s omezeným okruhem Čechů (mezi emigranty pracovalo mnoho kolaborantů StB, kteří proti umělci naopak vypouštěli dezinformace o jeho fízlovství), mnoho známých měl i mezi Rakušany a Němci, „s výjimkou umělců, protože ti byli absolutně leví“. To mu přinášelo problémy v divadlech při uvádění jeho her, takže se opět více zaměřoval na prózu.

Sám ovšem své nové přátele politicky nelustroval – při rakouské recepci k autorovým osmdesátinám ho překvapilo, že v sále se sešli zástupci všech rakouských politických stran a proudů.

Důležitost disentu a emigrace byla oboustranná: sbližování absolutně roztříštěnýho exilu začalo po Chartě 77. „Takže v době emigrace jsem byl již Tigridem registrován a nakonec jsem patřil k jeho pozdním přátelům až do konce jeho života.“

Státní bezpečnost

Každá revoluce podle Kohouta vytváří struktury, které ji mají ochránit. „Já jsem byl vášnivý komunista a mladí lidé, jako jsem byl já, měli možnost jít do armády, policie nebo do struktur StB strany. Já měl štěstí, že jsem šel mezi kulturní kádry, ale moji kamarádi šli tam, tam anebo tam. V podstatě se považuji za spoluzakladatele Státní bezpečnosti.“

Po listopadu se setkal se „svým“ agentem, obsáhle pohovořili o agentově životě a o tom, jak se dostal k politické policii (v podstatě rovněž podlehl nátlaku); na závěr rozhovoru Kohout „zažil konec StB“: bývalý policista vytáhl z nadité aktovky vzorky kosmetiky s tím, že nyní pracuje jako zástupce kosmetické firmy.

Nikdo neví, jak bychom se v sedmdesátých letech chovali, kdyby nás mučili nebo kdyby nám hrozilo třeba doživotí.“ Takto racionálně uvažovat ovšem mohla celá společnost – „a ne se zesrat tak, jak se zesrala. Jako pochopitelný důvod ještě vidím to, aby děti mohly vystudovat vysokou školu, ale ne třeba to, aby se oni mohli podívat do Bulharska.“

Rok 1989

Po listopadu 1989 se naplnilo přesně to, co Pavel Kohout očekával: „To nebyla revoluce zdejších duchů, to byla revoluce zvenku, které jsme se už nemohli ubránit. Všecko, co se tady děje, považuji za normální vývoj normální společnosti, která momentálně se nachází ve sračkách, do kterých se dostala nejen vlastní vinou.“ Kohout připomíná roky 1938, 1968, „Klausovu privatizaci, při které se tady všecko rozkradlo jak za Jelcina“.

Přesto Čechy považuje za „strašně talentovanou společnost“. Opět vyjmenovává některé okamžiky dějin: husity, Jiřího z Poděbrad, rok 1968. Budoucnost však vidí dobře: „Pro mě je to happy end. Mně stačí podívat se na mapou z roku 1938 a vodevřít si flašku. Já jsem optimistický fatalista: věřim, že se nic (špatného) nestane, a snažim se zabránit tomu, aby se něco stalo. A když se něco stane, přepnu na spisovatele a snažim se to vnímat tak, abych to moh napsat, a věřim, že to dobře dopadne. To je ten fatalismus.“

O antikomunismu

Pavel Kohout rozlišuje antikomunismus filozofický a hospodský: filozofický antikomunismus se „snaží přijít na podstatu problému, zatímco ten pouliční vede nakonec k těm kandelábrům“.

Politická orientace dnes

Já bych se sám nijak necharakterizoval. To bych nechal na jiných.“

Rozhovor natočil Přemysl Houda, příběh pamětníka zpracoval Jaroslav Richter

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jaroslav Richter)