Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Kohn (* 1929  †︎ 2017)

Domů? Co to znamená doma?

  • narodil se 14. října 1929 v Praze
  • v roce 1942 byla rodina transportována do Terezína
  • roku 1944 už bez otce, který v Terezíně zemřel, deportováni do tzv. rodinného tábora v Osvětimi - Birkenau
  • tam prošel v roce 1944 selekcí a byl odvezen do pracovního tábora Blechhammer
  • pochodem smrti se v roce 1945 dostal do Buchenwaldu
  • v dubnu 1945 osvobozen americkou armádou
  • po válce byl v ozdravovně na zámku Štiřín
  • v roce 1967 emigroval do Německa
  • od roku 1968 pracoval pro Svobodnou Evropu
  • zemřel na jaře 2017

Pavel Kohn říká, že si při pohledu na svou minulost uvědomil, že jeho život a zvraty v něm jsou především dílem náhody. Je až dojemné, že pro někoho, kdo přežil tři koncentrační tábory, je největší náhodou to, že potkal svou ženu, se kterou žije již padesát let.

Poslouchali jsme Hitlerovy proslovy v rozhlase

Narodil se 14. října 1929 v Praze. S rodinou žili na Vinohradech, kam chodil do obecné školy v Kladské ulici. Kohnovi byli židovská rodina. Tatínek pocházel ze Sudet, konkrétně z Libešic u Žatce. „Když mi bylo deset let, tak došlo k okupaci Československa, ale už předtím můj tatínek, který uměl dobře německy, poslouchal rádio a dobře věděli, co se v Německu děje. Dokonce občas poslouchali i Hitlerovy projevy.“

Pavel Kohn a jeho starší bratr Karel chtěli také poslouchat, co se v rádiu říká, ale rodiče je vyháněli, aby neslyšeli Hitlerovy promluvy o Židech. „Vědělo se, co se děje v Německu. Do Československa přicházeli němečtí Židé a vyprávěli o tom.“ Na základě toho, jak se vyvíjela situace v Německu, uvažovali rodiče o emigraci. Otec komunikoval se známými v zahraničí a snažil se najít pro rodinu zázemí. Nakonec se však rozhodl zůstat. „Tatínek nakonec řekl, že my jsme nic špatného neudělali a proč bychom se měli toho Hitlera bát... Myslel si, že Hitler je blázen a nemůže to dlouho trvat.“

V tom se bohužel mýlil. V roce 1941 vyšlo v Protektorátu Čechy a Morava nařízení, podle kterého nesměly židovské děti chodit do školy. Pamětník i jeho bratr byli tedy ze školy vyloučeni. „Židovští rodiče založili jakési domácí kroužky. V nějakém bytě, kde nebydlelo moc lidí, tak se tam na dopoledne daly dohromady děti a ty tam měly školu.“ Pavel Kohn na výuku vzpomíná rád. Kromě židovských pedagogů, kteří byli také vyloučeni ze zaměstnání, je učili i odborníci na nejrůznější témata. „Třeba do našeho kroužku chodil jeden bankovní úředník, který velice pěkně vykládal matematiku.“

Snažili se nám umožnit život

Bohužel vyloučení ze školy nebylo to nejhorší, co Pavla Kohna za války čekalo. Celá jeho rodina byla v roce 1942 odeslána transportem do terezínského ghetta.

Ty transporty měly označení. Náš se jmenoval BF a moje transportní číslo bylo 676.“ Po příjezdu do Terezína byla rodina rozdělena a ubytována v různých částech ghetta. Pamětník bydlel v bývalé terezínské škole. Židovské děti od dvanácti do patnácti let bydlely ve třídách a byly rozděleny do tzv. domovů.[1] Díky činnosti tzv. Židovské rady starších[2] fungovala i škola. „Oni se tam snažili dětem, které tam byly, pokud možno umožnit život, aby tak neumíraly jako dospělí po těžké práci a nedostatku jídla. Zavedli tam školu, i když to bylo zakázané.“ Rodiče přes den pracovali a s dětmi se mohli vidět večer. Terezín byl však jen přestupní stanicí k mnohem horšímu místu.

V roce 1943 byla v koncentračním táboře Osvětim založena speciální sekce s označením BIIb. Dnes je tato část tábora nazývána terezínským rodinným táborem, jelikož právě sem odvezli část vězňů z Terezína. První transport do rodinného tábora proběhl už v září 1943. Po příjezdu do Osvětimi nebyly rodiny rozděleny a obecně v této části tábora panoval mírnější režim. To však byla jen zástěrka. V březnu 1944 byli lidé ze zářijového transportu zavražděni v plynových komorách. Z téměř čtyř tisíc tehdy zavražděných Židů pocházela většina z Čech. Tím se tato událost stala největším hromadným vražděním Čechů během druhé světové války.

Mezitím dorazil v prosinci do rodinného tábora další transport a v březnu roku 1944 přijely poslední transporty. V nich dorazila i rodina Kohnových. Do Osvětimi dojela už jen maminka a její dva synové. Otec zemřel v Terezíně. „Nahnali nás do dobytčích vagonů. To byl vagon, do kterého nahnali asi osmdesát lidí, a tím vagonem nás potom vezli dva až tři dny. Teď si dovedete představit nebo spíš si asi nedovedete představit, že se tam nedalo sednout a byli tam i nemluvňata a starý lidi, který tu cestu nepřežili. Nebyl tam žádnej záchod, jen kbelík. Taková věc se těžko zapomíná.“

Stáli jsme nazí před Mengelem

Z Terezína si mohli Židé odvézt svůj majetek, který měli v ghettu. Po děsivé cestě dorazili do Osvětimi, kde jim zakázali si věci z vagonů vzít. „Otevřely se ty zapečetěný vrata od vagonů a tam stáli esesáci se psy a řvali na nás: ,Ven, ven, věci nechte ležet a ven!‘ Vypadli jsme z toho vagonu ven a hned nás začali tlouct. Měl jsem nějakou tornu přes rameno a tu mi ten esesák strhnul.“ Takové bylo uvítání v rodinném táboře. Zvláštní bylo to, že nově příchozí obyvatelé rodinného tábora neprošli při příjezdu selekcí, ale do tábora byli přijati všichni. Selekce je čekala až o dva měsíce později.

V době, kdy do tábora přišel Pavel Kohn, už nebyly děti zařazovány do dětského bloku. Dětský blok zde zřídil Fredy Hirsch, který v době březnového vyvraždění zářijového transportu za dodnes nejasných okolností zemřel. „V době, kdy jsem tam přijel, tak Fredy Hirsch už nežil, ale já jsem ho znal v Terezíně, ale dokonce jsem ho znal už z Prahy z Hagiboru. Hagibor bylo takové hřiště, kam mohly chodit židovské děti sportovat, protože jinak měly zakázané sportovní aktivity.“

V červenci 1944 začala likvidace rodinného tábora a všichni nastoupili k selekci. „Postavili nás do řady před doktorem Mengelem. Byli jsme nahý. To samý musela prodělat i třeba moje maminka.“ Pavlu Kohnovi někdo poradil, aby u selekce řekl, že je starší, a vymyslel si zaměstnání, které by mohl využít německý průmysl. „Tak já jsem tam šel a hlásil jsem: Achtzehn Jahre, Maschinenschlosser, osmnáct let, strojní zámečník. Asi jsem ještě nebyl tak vychrtlý, tak ukázal na jednu stranu. Naštěstí to byla ta dobrá strana, protože ta druhá znamenala plynovou komoru.“ 

Stejnou selekcí prošel i jeho o dva roky starší bratr. Oba tak přežili osvětimské peklo a byli nákladními auty převezeni do pracovního tábora Blechhammer. „Maminka musela tou selekcí taky projít, ale v jiném bloku. Jestli se dostala na tu dobrou, špatnou, nebo katastrofální stranu, to nevím. To jsem se nikdy nedozvěděl.“ S maminkou se Pavel Kohn už nikdy nesetkal a dodnes neví, kdy a za jakých okolností v koncentračním táboře zemřela.

Vůbec nechápu, jak jsem to mohl přežít

Pár měsíců pracoval v pracovně-koncentračním táboře Blechhammer. V lednu roku 1945 byl tábor zlikvidován. Přitom ztratil Pavel Kohn i posledního člena rodiny. Jeho starší bratr Karel zemřel při likvidaci marodky. Zrovna když ležel na marodce s vředy na nohou, začal se celý tábor likvidovat a nemocní byli odvezeni zpět do Osvětimi rovnou do plynu.[3]

Ty, kteří byli schopni se ještě udržet na nohou, čekala další brutální epizoda, po které už neměl přežít nikdo. Na začátku roku 1945 se Pavel Kohn vydal spolu s ostatními na pochod smrti z Blechhammeru do Buchenwaldu. „Na pochodu smrti zahynuly tisíce lidí. Mně bylo tehdy čtrnáct let. My jsme ušli při tom pochodu smrti sto třicet kilometrů asi za dvanáct dní. To vím samozřejmě až dneska, tehdy jsme nevěděli vůbec, kam jdeme a co s námi bude. Vůbec si nedovedu představit, jak se stalo, že jsem to tehdy přežil.“

Naprosto vyčerpán dorazil do Gross-Rosenu, odkud byl spolu s dalšími přeživšími převezen na otevřených uhelných vozech do koncentračního tábora Buchenwald.[4] Zde strávil ještě tři měsíce, než byl 11. dubna 1945 osvobozen americkou armádou. Američané pak osvobozené vězně rozváželi autobusy domů. Dne 20. května vyrazil z Buchenwaldu jeden autobus i do Prahy a v něm jel také pamětník.

Co to znamenalo doma?

To, že přežil tři koncentrační tábory, ještě neznamenalo konec problémů. Autobus, který přes rozbombardované Německo vezl přeživší z Buchenwaldu, zastavil v Praze na Václavském náměstí. „Čekal tam hlouček lidí na své příbuzné. Já jsem vylezl z toho autobusu a nikdo na mě nečekal a vlastně jsem nevěděl, kam jít. Domů? Co to znamenalo doma? Já jsem věděl, že náš byt byl zabaven.“ Pavel Kohn zůstal zcela opuštěný v rodném městě. Po příjezdu došel na Wilsonovo nádraží, kde strávil první noc schoulený na nádražní váze.

Několik týdnů žil Pavel Kohn v Praze a nevěděl, co dál. „Bydlel jsem u nějakých bývalých známých mé rodiny, jejichž adresu mi vštěpovali rodiče, abych měl kde čekat, než se oni vrátí. Oni samozřejmě nemohli vědět, že se nevrátí. Tihle známí měli takovou malou garsonku. Někde zajistili matraci, na které jsem spal a kterou museli přes den zastrkovat pod svou postel.“ Změna přišla, když se dozvěděl, že o opuštěné židovské děti se starají v ozdravovně na zámku Štiřín. Okamžitě se rozhodl tam odjet. Tak se dostal do ozdravovny Přemysla Pittera.

Chtěl jsem být slavným básníkem

Přemysl Pitter byl křesťanský kazatel a sociální pracovník. Po druhé světové válce převzal znárodněné zámky v okolí Prahy a založil v nich ozdravovny pro židovské, české i německé děti. Pavel Kohn na Štiřín, do jednoho z Pitterových zámků, dorazil v létě 1945. Pár dní po příjezdu onemocněl zápalem plic. Kvůli nemoci byl trochu izolován od dění v ozdravovně a na Přemysla Pittera si pamatuje jen z jedné nedělní návštěvy. Setkal se zde s několika vrstevníky, které znal z Terezína nebo z Osvětimi. Jeden z jeho přátel z Terezína, Tomáš Fantl, se z koncentračních táborů vrátil i s maminkou a sestrou. Fantlovi se rozhodli vzít pamětníka, který podobné štěstí neměl, po prázdninách k sobě domů.

Po pěti letech bez školní docházky se musel v září do školy vrátit. Jenže školy nebyly na židovské děti s mnohaletou pauzou v docházce připraveny. Naštěstí ředitel gymnázia ve Slovenské ulici na pražských Vinohradech měl pro Pavla Kohna pochopení a přijal ho zpět do školy do třídy, kam by měl věkově patřit. Pamětníka čekalo náročné doučování několik let zmeškané látky. Profesor latiny už tolik pochopení neměl, a tak první rok z latiny propadl.

Po absolvování gymnázia zvažoval Pavel Kohn, co dál. „Když mi bylo asi třináct, tak jsem si myslel, že ze mě bude slavný básník, ale to je asi sen mnoha mladistvých.“ V době maturity už dlouho psal básně a literární tvorbě se chtěl věnovat i nadále. Byl přijat na Akademii múzických umění na divadelní fakultu, kterou vystudoval, a následně pět let pracoval jako dramaturg divadla v Karlových Varech, odkud byl z politických důvodů propuštěn.[5]

Poté, co se v Československu opět výrazně změnily politické podmínky a moc v zemi převzala komunistická strana, nastala pro novináře a spisovatele těžká doba. Měli možnost buď psát v diktátu režimu, nebo vůbec. Pavel Kohn se po osmi letech na volné noze v roce 1965 dostal do redakce časopisu Student, který měl trochu zvláštní pozici. „Měl víc možností psát pravdu než normální tisk, a to proto, že tenhle časopis úřady založily, aby měly větší vliv na vysokoškoláky, protože tehdy existovala jednotná mládežnická organizace a studenti si chtěli založit vlastní studentskou organizaci, protože měli pocit, a to správný pocit, že se ten Svaz mládeže o studenty vůbec nestará.“

Rušení Svobodné Evropy stálo víc peněz než její vysílání

V roce 1967 byl už Pavel Kohn podruhé ženatý a se svou druhou ženou Ruth měl dvě děti. Rozhodl se požádat o povolení návštěvy Spolkové republiky Německo, kde žila jeho poválečná poručnice. Jako důvod uvedl, že ji chce představit své ženě a dětem.[6] Byl překvapen, když povolení dostal i s celou rodinou. Rozhodli se z Německa už zpátky nevrátit. V roce 1968 byl přijat jako redaktor v Rádiu Svobodná Evropa, kde zůstal následujících dvaadvacet let.

V rámci tzv. politického bloku se Svobodná Evropa snažila uvádět na pravou míru to, o čem psal československý komunistický tisk. „Na Západě vypadalo všechno jinak, než jak to líčila komunistická ideologická propaganda.“ Pavel Kohn měl spíš než politické zpravodajství na starost kulturu, a to především v téměř hodinovém pořadu Panorama. Pořad se vysílal každý den v premiéře a ve třech reprízách. Tím se rozhlas snažil překonat rušení, o které usilovalo Československo. „Dnes už se ví, že rušení Svobodné Evropy stálo československý stát víc než samotné vysílání.“

Ve Svobodné Evropě se pamětník po letech znovu setkal s Přemyslem Pitterem, jehož kázání rozhlas vysílal. Pitter do Německa utekl v roce 1951, kdy mu hrozilo zatčení. V Německu měli více času se lépe poznat a Pavel Kohn o něm pak v roce 1995 vydal knížku Můj život nepatří mně. „Tady jsem s ním mohl mluvit mnohem intenzivněji než jako dítě na Štiříně.“

Život je do značné míry jen náhoda

Pavel Kohn dnes žije s manželkou Ruth v Německu. Napsal několik knih, které se věnují především jeho zkušenostem z války a Přemyslu Pitterovi. Jeho žena Ruth je v Německu poměrně známou malířkou a v umění pracují i jejich dvě děti. Dcera je sochařkou a syn muzikantem. Z prvního manželství má pamětník ještě jednoho syna a od všech svých dětí má osm vnoučat. „Já se hodně, jako každý člověk v mém věku, zabývám minulostí a zajímavou věcí, ke které jsem došel, je, že život je do značné míry náhoda. Já si vlastně docela přeju, jestli se na mém pohřbu bude něco hrát, tak by to mohla být píseň Voskovce a Wericha Život je jen náhoda. Já jsem zjistil, že kdybych nebyl v tom a v tom okamžiku na tom a tom místě, tak bych se nesetkal třeba s mojí manželkou, se kterou žiju už asi padesát let.“

[1] Německy Heim.

[2] Německy Ältestenrat.

[3] KOHN, Pavel: Zámky naděje, str. 293.

[4] KOHN, Pavel: Zámky naděje, str. 295.

[5] KOHN, Pavel: Zámky naděje, str. 297.

[6] KOHN, Pavel: Zámky naděje, str. 298.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů