Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kocman (* 1956  )

Výjezdy z Československa byly možná polovina motivace sportovců

  • narozen 5. dubna 1956 v Českých Budějovicích
  • otec byl neurolog, matka pracovala na dráze
  • v dětství hrál hokej
  • na gymnáziu propadl judu
  • krátce nato se dostal do juniorské reprezentace a začal jezdit na závody po celém světě
  • po gymnáziu se stal profesionálním judistou
  • v roce 1980 získal bronzovou medaili na olympijských hrách v Moskvě
  • konvertoval k víře, hlásil se k evangelické církvi
  • kvůli víře byl donucen skončit se sportem a stal se z něj topič
  • po revoluci podnikal se sportovními potřebami
  • dnes je v důchodu, má ženu, čtyři děti a vede křesťanský sbor

„Ještě jsem si nezvykl, že je to pro vás tak vzdálená doba,“ začíná Vladimír Kocman rozhovor se žáky základní školy, kteří se ho ptají na dětství a život za socialismu. Narodil se 5. dubna 1956 v Českých Budějovicích a až do rozhovoru ho nenapadlo, že by ho v roce 2018 mohl někdo považovat za pamětníka.

V dětství jsem žádný sport nedělal, nebyl na to čas

Vyrůstal v rodném městě v Otakarově ulici společně se třemi bratry. Otec pracoval jako neurolog, kterého si tehdy považovaly zejména učitelky, a Vladimír se díky tomu například občas vyhnul poznámce. Matka pracovala na dráze. Dětství v tehdejší době se podle něj hodně lišilo od dětství, které zažívají děti „digitální doby“. „Fenomén počítačů a toho, že si člověk může vystačit celé odpoledne sám u nějaký mašiny, samozřejmě nebyl. Nebylo vůbec nic z těchhle věcí. Nebyly mobilní telefony, nebyly pomalu ani normální telefony, ty měli spíš jenom privilegovaní lidi nebo ti, kteří se o to hodně snažili.“ Tehdejší dětství tak stálo na kamarádech a vztazích.

V létě chodil hrát s kamarády fotbal a v zimě hokej na zamrzlý rybník. Vzpomíná, jak jim dospělí v zimě u jednoho hřiště postavili ohradu, dovnitř nastříkali vodu, nechali ji zmrznout, a děti tak měly kde bruslit. Organizované sportovní aktivity tak jako dítě nepotřeboval. „Protože nic jinýho nebylo, tak se ty děti hodně hejbaly, furt někde lezly, takže já jsem žádnej sport nedělal, ani na to nebyl čas.“

Do sportovního oddílu tehdy chodil málokdo. Vladimíra bavil hokej, který hrál chvíli za Pionýrák. Později se pokusil přejít do Motoru, kam se v té době snažily dostat stovky dětí. Vladimíra nakonec nepřijali, protože neuspěl v bruslení pozadu, a znovu už se do Motoru nehlásil. „Trenéři tamhle z Grünwaldovky nebo z Dynama říkaj, že když dělaj dneska nábor pro děti, tak je problém, aby jich vůbec pár přišlo, takže berou skoro každýho. Tehdá bylo ale velký síto, protože těch sportů a možností bylo relativně málo, a ne každýmu se podařilo do sportovního oddílu dostat.“

Železné neděle i nová kola přinášely

Skoro každý kluk tehdy uměl hrát hokej a fotbal, bruslit nebo plavat a pořád se někam jezdilo na kole. Takové kolo si ale nemohl každý dovolit, a tak děti musely hledat různé způsoby, aby si ho opatřily.

V tomto ohledu jim pomáhaly tzv. železné neděle, které se konaly jednou za rok na jaře. „Lidi vyhazovali na ulici všechno. A to bylo vždycky pro nás obyčejný kluky hotový terno. Všechno jsme oblejzali, tady jsme sehnali kostru od kola, tamhle střed od kola, tamhle jsme zase dostali řídítka… A minimálně dvakrát nebo třikrát jsem si za to mládí sestavil kolo, na kterým se dalo jezdit.“ Něco si Vladimír občas pochopitelně musel dokoupit, ale ve výsledku si kolo pořídil za pár korun.

Snili jsme o tom, že budeme mít svaly jako Schwarzenegger

Po základní škole nastoupil pamětník na gymnázium do Trhových Svin, kam chodil čtyři roky. „Bylo to strašně rodinný, všichni jsme se znali, nebyla to fabrika. Do třídy chodilo třicet dětí, 150 dětí na celej gympl.“ Hodně absolventů se pak dostalo na vysoké školy. „Chodili tam se mnou lidi… některýma se zrovna nechlubím, ale chodil tam Vojtěch Filip, současný předseda komunistů,“ směje se. „Toho jsme mučili. On byl sice o rok starší, ale já už jsem byl tehdá silnější než on, takže toho jsme trošku trápili.“

Poznal tu také svou ženu, kterou si později vzal, a žijí spolu dodnes

Na gymnázium jezdil autobusem a jednou si všiml, že cestou jezdí kolem tělocvičny, kde trénoval kulturistický oddíl. „Byla to jenom taková dřevěná bouda, a když jsi tam přišel, tak tam v podstatě nebylo nic než pár činek a uprostřed stály kamna.“ Právě tenkrát tam Vladimír začal chodit. „Pro mě to bylo dobrý, že jsem se začal hejbat. Já jsem byl velikej, to jsem teda furt, takže jsem byl dost neohrabanej a bylo pro mě dost důležitý, abych na sobě začal trošku pracovat.“

Vždycky po škole tak pamětník jezdil trénovat. „Přišel jsem, zatopil jsem si, dole ve sklepě bylo uhlí, protože jinak jsem normálně přimrzal k činkám, potřeboval jsem tam rukavice, abych mohl cvičit,“ vzpomíná na své začátky. Časem se připojil ke kulturistickému oddílu. „Měli jsme tam všude vylepený fotky Schwarzeneggera, ten byl tehdy na vrcholu, a snili jsme o tom, že budeme mít svaly jako on.“

Dalším důvodem, proč začal se sportem, byly potyčky s bratry. „Byli jsme čtyři kluci, narozený dva roky po sobě, a furt jsme se rvali. Starší brácha nás všechny mydlil a fakt je, že když jsem pak začal sportovat, tak jeden motiv byl i takovej, abych se pozved z otroctví a uzurpátorství toho staršího bratra. Pak už se mě bál a dal mi pokoj.“ Až na občasné potyčky spolu ale sourozenci vycházeli normálně. „Nepobili jsme se, nezabili jsme se, jenom tak nějak normálně přizabili,“ vypráví s nadsázkou Vladimír.

Jednoho dne přišli do tělocvičny trénovat judisti ze sportovního oddílu Rudá hvězda (patřila pod ministerstvo vnitra). „Líbil jsem se jim, protože jsem byl takovej velikej, a říkali si, že by ze mě mohl bejt dobrej judista, navíc těžkou váhu neměli.“ A tak Vladimíra pozvali do Rudé hvězdy. Zpočátku si říkal, že tenhle sport nejspíš nebude nic pro něj. Šel tam asi jen dvakrát nebo třikrát a potom už se neukázal. „Ale pak se mi to nějak rozleželo a začal jsem asi po třech čtyřech měsících zase chodit a šíleně mě to chytlo. Úplně jsem se do toho sportu zamiloval a začal jsem trénovat jak blázen.“ Dokonce se domluvil s tělocvikářem z gymnázia, že mu bude půjčovat klíče od tělocvičny, aby mohl hodinu před začátkem školy chodit trénovat. Cvičil i hodinu po obědě, a když přijel po škole do Budějovic, šel trénovat ještě do oddílu. Judu se tak věnoval třikrát denně. „Začal jsem opravdu trénovat tak, jak asi nikdo z těch kluků netrénoval. Za rok jsem je taky začal porážet, za dva roky jsem se dostal do juniorský reprezentace a začal jsem ten sport brát opravdu vážně.“ Na první velký turnaj jel na Kubu těsně před maturitou a přivezl dvě bronzové medaile.

I když to někdy bylo těžký, vždycky jsem znovu vstal

Po gymnáziu Vladimír přemýšlel, co dál, a jelikož byl jeho otec lékař, podal si přihlášku na medicínu do Hradce Králové. Tam se však nedostal, protože poslední léta se přece jen věnoval více judu než učení. Rozhodl se proto, že se bude živit sportem.

Kariéru judisty bral velmi vážně a věděl, že pokud se chce skutečně něco naučit, musí jít trénovat mezi nejlepší, a ti tenkrát byli v Dukle Banská Bystrica. Po gymnáziu tam proto nastoupil do sportovního oddílu juda, které se tehdy nazývalo Armádné stredisko vrcholového športu, kde –  přestože byl voják – měl možnost trénovat jako profesionální sportovec. Na „bench press“ zvedal 100 kg s třiceti opakováními. Dokázal ale zvednout i 185 kg.

V Dukle Vladimír poznal, jak vypadá kvalitní trénink. „Trénoval tam tehdá nejlepší judista, těžká váha, nějakej Vláďa Novák, medailista z mistrovství Evropy, kterej mě seřezal vždycky jako psa, ale prostě já jsem v sobě měl takový… I když to někdy bylo těžký, přesto jsem vždycky vstal a znovu jsem šel a znovu jsem se pral a prostě jsem dával najevo, že se to opravdu chci naučit a že chci bejt dobrej. A skutečně platí, že když něčemu fakt věnuješ úsilí, ať je to studium, ať je to tancování, v mým případě teda judo, tak ono to ovoce postupně začne přinášet.“

Pamětník vyhrával nejprve juniorské soutěže v Československu. Byl prvním judistou, který získal medaili na juniorském mistrovství Evropy, a úspěchy slavil i na mistrovství světa. „My jsme měli velkou nevýhodu oproti těm dnešním sportovcům v tom, že ten svět byl rozdělenej a my jsme v podstatě jezdili jenom na soutěže, který se pořádaly v tom tzv. východním bloku.“ Jezdil tak na soutěže pořádané například v Bulharsku, Jugoslávii, NDR, Sovětském svazu nebo na Kubě, ale zbytek světa byl pro tehdejší sportovce uzavřený. Nemohl se proto zúčastnit například mistrovství světa.

I titulů tak v porovnání s dnešní mládeží mohli Vladimírovi vrstevníci získat míň. Na náročnosti sportu to ale nic neměnilo. „Vrcholovej sport je strašná dřina, každej den furt dokola, furt jedete na hraně svých možností, což se samozřejmě časem začne projevovat na těle, začnou to odnášet klouby, začne to odnášet imunita, to tělo prostě trvale přetěžujete, což není dobrý.“

Truc, který odrovnal jednu generaci sportovců

V roce 1980 se zúčastnil seniorského mistrovství Evropy ve Vídni, kde vybojoval bronzovou medaili. Toto vítězství mu následně umožnilo postup na olympijské hry v roce 1980 pořádané v Moskvě, kde získal bronzovou medaili v těžké váze. „Vlastně na začátku kariéry se mi podařil takovejhle fenomenální úspěch a měl jsem prostě velký očekávání od olympiády, která bude za čtyři roky v Los Angeles. Říkal jsem si, že v osmadvaceti budu na vrcholu sil, a věřil jsem, že to není moje poslední olympijská medaile.“

Ten rok na olympiádě mohl získat i další medaili v kategorii „bez rozdílu vah“, kam ho ale trenér zapomněl přihlásit. „Pak přišel a říkal: ‚Ty vole, to se nesmí provalit, to by byl hroznej průser, musíš říct, že jsi zraněnej, že tě bolí rameno, že nemůžeš.‘ Takže jsme to takhle udělali, ale dneska po těch letech už to můžu říct, to bylo od něj hrozný faux pas a vlastně mě svojí neschopností okrad o olympijskej start.“

V roce 1984 měl Vladimír startovat na letní olympiádě v Los Angeles, ale kvůli rozhodnutí KSČ na ni nemohl, stejně jako řada dalších sportovců. „Díkybohu, že se mi podařilo získat tu medaili (myšleno bronzovou medaili v roce 1980, pozn. editora), protože jinak bych byl asi děsně hořkej.“ Olympijský výbor se po pádu komunismu snažil s těmito sportovci vyrovnat, a dostali tak certifikáty s nápisem „opravdová příležitost bývá jen jednou za život“. Oficiálním důvodem, proč se toho roku nemohli sportovci účastnit olympiády, byla údajná vysoká zločinnost v Los Angeles a nemožnost státu sportovce ochránit. „Samozřejmě ta příčina byla trochu jiná,“ tvrdí Vladimír.

Na konci roku 1979 zahájilo kremelské politbyro sovětskou invazi do Afghánistánu a krátce nato požádal ministr zahraničí USA Cyrus Vance mezinárodní olympijský výbor (MOV), aby hry přeložil jinam než do Moskvy nebo je zrušil. Podle olympijské charty totiž nesmí hry pořádat země, která vede válku. MOV ale žádosti amerického ministra nevyhověl a Spojené státy v reakci na toto rozhodnutí vyhlásily v březnu 1980 bojkot letních olympijských her, ke kterému se připojilo několik desítek zemí včetně západního Německa, Japonska, Kanady, Číny a řady muslimských zemí. Prvních olympijských her pořádaných socialistickým státem se tak v roce 1980 zúčastnilo jen 80 zemí, tedy nejméně od roku 1956. Tento politický konflikt nakonec ovlivnil život sportovců na obou stranách železné opony. Na bojkot olympiády v Moskvě za čtyři roky zareagovalo 14 zemí socialistického bloku, které se na oplátku odmítly zúčastnit olympijských her v Los Angeles. Po vzoru Sovětského svazu nevyslalo svoji výpravu ani Československo.[1] „Ta příčina byla: vy jste nejeli do Moskvy, my nepojedeme do Los Angeles. Takovejhle truc, kterej vlastně úplně odrovnal jednu generaci sportovců.“

Jako kompenzaci za zmařenou olympiádu uspořádaly země východního bloku pro socialistické sportovce vlastní soutěž, která se konala v polské Vratislavi. Režim se celou akci snažil dotovat, aby měli sportovci pocit, že jsou na olympiádě. „Skončil jsem, myslím, druhej za Rusákem a dostal jsem asi 25 000 odměnu, jakou bych dostal na olympijskejch hrách. Ty peníze holt byly směšný, ale v té době se opravdu ten sport nedělal pro peníze, dělal se proto, že to bylo tvoje rozhodnutí, srdeční záležitost a žes to chtěl dělat.“

Kvalifikační kritéria před výjezdem na Západ

Vrcholový sport tehdy lákal hodně sportovců tím, že se mohli dostat za hranice Československa. „To ježdění ven byla možná polovička motivace sportovců.“

Každý tým sportovců, kteří jeli na Západ, musel projít kvalifikačními kritérii a pokaždé k němu přiřadili vedoucího výpravy. „To byl vždycky nějakej zasloužilej komunista, kterej nás hlídal. A to vždycky řekli: ‚Před ním, hoši, držte hubu. Před ním bacha na to, co budete říkat.‘ Takže jsme před ním většinou nemluvili vůbec.“

Jednou se Vladimír dostal do potíží kvůli někomu, kdo na něj donášel, respektive ho křivě obvinil. Vzpomíná si, že když se vrátil z jedněch závodů (v té době navíc sloužil jako voják v Dukle), pozvala si ho kontrarozvědka a vyptávala se, s kým se bavil a o čem. „A tam jsme se mimo jiné dozvěděli, že já a Kříž jsme pašovali drogy. Úplná kravina. Nikdy jsme nic takovýho nedělali.“ Podle pamětníka ale mohlo jít o pomluvu ze strany někoho, kdo chtěl jezdit na soutěže do světa, ale nikdy ho nevybrali. A tak se alespoň snažil tímto způsobem zbavit konkurence.

Vladimír měl štěstí, že mohl jezdit na svobodný Západ, a vzpomíná na to jako na ohromnou zkušenost. „Byla to opravdu konfrontace s tím, co tady člověk celej život slyšel a co celej život vnímal.“ V Českých Budějovicích a obecně v jižních Čechách měli vždycky lidé výhodu, že chytali rakouský signál, takže mohli poslouchat rakouské rádio a dívat se na rakouskou televizi. „Takže přece jenom jsi měl nějaký ponětí o tom, že to, co nám tu říkaj – že se tu máme výborně a že tu je všecko a že budujeme socialismus a že jsme o míle napřed – že to tak není.“

Jako když vypustíte zvíře z klece ven

V návaznosti na rakouské zpravodajství vzpomíná Vladimír na pocit při překračování hranic na Západ. „To si fakt nedovedete představit. To jste si teprve uvědomili, jak ohromně vás ta společnost a politika změnily, protože to bylo, jako když vypustíte zvíře z klece ven.“ Tím se nepřiznává k výtržnostem, ale popisuje čistě vnitřní pocit. „Když jsi prostě přešel tuhletu čáru, tak z tebe úplně spadl ten strach… Cítil ses tam úplně jinak,“ dokresluje. Nešlo ovšem jen o emoce, byl tu i viditelný rozdíl. „Když jsme lítali letadlama a podíval ses shora dolů, tak jsi poznal, kde končí Česko a začíná třeba Německo. Protože to Česko, tam byla prostě tma. Občas jsi viděl nějaký světlo – velký město, ale v tom Německu bylo všechno osvětlený – silnice, všechno.“ Pohled z ptačí perspektivy si sportovci užívali.

Dále navazuje vzpomínkami na potyčky s celníky, když zkoumali, jestli někdo nepřeváží valuty. „Samozřejmě, že jsme měli valuty. Roztrhli jsme mejdlo a do toho jsme je schovali. Nebo jsme je měli něco v kapse nebo v ponožce. Byli i takoví kluci, který byli tak vyděšený, že si je cpali dokonce do různých tělesných otvorů.“ Mnoho lidí se tenkrát bálo, že je budou celníci prohlížet, všechno rozeberou, prohledají do nejmenšího detailu a valuty jim zabaví.

A co sportovci za valuty na Západě kupovali? „Fáčka mejdla, prostě voňavý mejdla, to tady vůbec nebylo. Potom džíny, sportovní boty, elektroniku, když se podařilo, to akorát začaly walkmany.“

Někteří lidé sportovcům cestujícím po světě podle pamětníka záviděli. „Já jsem si vždycky říkal: ‚Vždyť to je jediná možnost, jak se podívat do světa, a ani nemusím bejt komunista, nemusím nic podepisovat, nemusím se zaprodat tomu režimu.‘ Byl jsem v podstatě člověk, kterej dělá, co chce, co ho baví, a ještě se podívá do světa.“

„Mrtvá teta“ plná salámů, tatranek a polévek v prášku

Judistům se v osmdesátých letech podařilo vyjet na dva měsíce trénovat do Japonska, kde podle Vladimíra bylo tehdy nejlepší judo na světě. Zápasilo tam totiž několikanásobně více bojovníků z kategorie těžkých vah (kam patřil i Vladimír), takže i tréninky nabývaly jiných rozměrů. K takovému dlouhému výletu mimo spřátelené státy východního bloku si sportovci museli tehdy pochopitelně trochu dopomoci. „Bylo to díky určitý šikovnosti našich trenérů nebo vedoucích, kteří napsali jakoby fiktivní pozvání, že nás ten jejich svaz (myšleno japonský, pozn. editora) zve a že nám tam bude všechno financovat, protože jinak by nás nikdo nepustil.“ Judistický klub si tak musel veškeré výdaje na cestu hradit sám. „Takže jsme nakoupili broušený sklo Bohemia Crystal, vázy, skleničky, popelníky, protože v  Japonsku to mělo tehdy dobrej zvuk a dalo se to dobře prodat.“ Za utržené peníze z prodeje českého skla v Japonsku si mohli dovolit sportovní soustředění.

Na letišti se pak ale potýkali s problémy kvůli příliš těžkým zavazadlům. Ta směla mít maximálně 20 kg, ale kufry se sklem vážily i 40 kg. Sportovci už ale byli po všech předchozích cestách otrlí, a tak se nebáli pomoci si na letišti při vážení zavazadel malou lstí. „Teď jsme to tam dali, a tehdá to nebylo jako dneska, že to dáš na pás a ten to automaticky zváží. Tehdá tam byly váhy decimálky, úplně klasický, a já jsem vždycky vrazil nohu pod tu váhu,“ směje se dnes Vladimír. „A takhle jsem to rval nahoru, abych z těch 40 kil udělal 20 kilo.“ Sice se u toho asi vždy pořádně zapotil, protože ani pro judistu není snadné přizvedávat prsty u nohy 20 kilogramů a ještě se u toho usmívat na obsluhu, ale vždy se to podařilo.

Kromě kufrů se sklem měli sportovci také zavazadlo, kterému mezi sebou říkali „mrtvá teta“. „To byl lodní pytel, kde jsme měli salámy, turisťáky, uheráky, deli sušenky, tatranky, polívky v prášku a všechno tohle, a z toho jsme se tam snažili žít. Takže slavný výjezdy vrcholových sportovců, reprezentantů, měly tudletu druhou stránku.“

Jídlo ale nebylo jediné, v čem se českoslovenští sportovci lišili od těch z vyspělých států, v tomto případě z Japonska. „My jsme tam třeba přijeli s kimonama, který byly zažloutlý, a prali jsme si tam v jejich škole, používali jejich prášky… Jenom takovej detail je to, ale my jsme po tom měsíci nebo dvou odjížděli s bíle svítícíma kimonama. Ty jejich prášky byly prostě něco úplně jinýho, než jsme byli tady zvyklí.“

Když jsi prohrál, byl jsi „skleněný muž“

Vladimír také srovnává rozdíl při nástupu závodníků ze západního světa se závodníky z východního bloku. „Už jenom to, když jsi prostě viděl, jak nastupujou Francouzi – adidas oblečení, všechno jim perfektně sedělo, a teď jsi viděl, když šel východní blok: my jsme měli takový tepláky Pleas Jablonec, na kolenech to mělo pytle, všude okolo bílý zipy, na zádech červeně ČSSR, a to už bylo sepraný… Už tímhle jako kdybys prohrával o tři body. Protože prostě judo a sport vůbec je o sebevědomí.“ Dneska už mladí sportovci podle pamětníka vypadají sebevědomě, i když třeba nemají všichni tak skvělé výsledky. „Ta společnost už z vás nevychovává to, co bylo za nás… Prostě: ‚Drž hubu, drž krok a hlavu dolů.‘“

Na rozdíly v oblékání mezi sportovci vzpomíná Vladimír spíš hořce. Konfrontace se sportovci na Západě nebyla příliš příjemná. Sebevědomí československým sportovcům ještě sráželi komunističtí vedoucí, kteří jim vyhrožovali, že když nevyhrají na poli sportu, bude válka. Vedoucí navíc měli velký vliv na to, kdo pojede na závody, a mohli závodníkům vyhrožovat. Zároveň po nich ale vyžadovali výkony na sportovišti, což závodníkům na sebevědomí nepřidávalo. Od toho se odvíjel i tlak na trenéry, který se projevoval při jednání se sportovci – když kluci prohráli, tak se báli, aby je nevyhodili nebo aby nedostali vynadáno. „Když jsi prohrál, tak jsme vždycky říkali, že jsi ‚skleněnej muž‘. To znamenalo, že jsi šel proti trenérovi a on dělal, že tě nevidí, jako bys byl ze skla. Pomalu mu bylo zatěžko tě pozdravit. A ty Němci nebo Francouzi, ty prohráli, ale chovali se furt stejně. V pořádku, je to sport.“

Vladimír říká, že až na sklonku jeho kariéry, kdy soutěžil v Rakousku, ho judo začalo bavit tak, jak ho údajně mělo bavit od začátku. Už nezáleželo tolik na vítězství, ale na prožitku ze sportu. „Ten tlak na sportovce byl neuvěřitelně větší a těžší, než je to dneska. Neskutečně těm klukům dneska závidím.“ Tlak ze strany režimu každému sportovci podle Vladimíra ubíral tak třicet procent z výkonu.

S dopingem se tenkrát nikdo netajil

Během pamětníkovy sportovní kariéry se hodně řešil doping. V osmdesátých letech, když už pomalu končil s kariérou, přemýšlel, jestli si ji ještě neprodlouží, a tak se začal zajímat o anabolika. Už byl dokonce objednaný k doktorovi na Spartu, kde měl podstoupit vstupní kontrolu. „To se řešilo všechno centrálně, nesmělo se o tom mluvit, ale zavolali tamhle doktoru Čermákovi na Spartu, že mi udělá vstupní kontrolu, budu pod speciálním dohledem a budou to do mě prát, normálně injekce – anabolika. Před zápasem je vysadíš, tak aby ti to nenašli v krvi.“

Vladimír už seděl tenkrát v čekárně u doktora a pořád o svém rozhodnutí přemítal. Nakonec se rozhodl, že mu to za to nestojí, protože se sportovní kariérou chtěl stejně brzy skončit. S dopováním se podle něho tenkrát nikdo netajil a u některých sportovců šlo o běžnou věc. Zmiňuje zejména vzpěrače. „Ty si to nosili normálně na oběd, ani to neschovávali. Měli to prostě ve flaštičkách a sypali to do sebe o sto péro.“

Mládí vpřed aneb začátek konce judistické kariéry

Sportovci tenkrát dosahovali vrcholu své kariéry v nižším věku než dnes. Mládí bylo mantrou režimu. „To byl prostě komunistickej slogan: Mládí vpřed, takže když jsi byl sedmadvacetiletej sportovec a někde byl šikovnej dvacetiletej, kterej ale zdaleka ještě neměl šanci získat ty medaile, tak oni radši poslali na soutěž toho mladýho, protože on byl mladej, perspektivní. Hlavně se i snáz omluvilo, když třeba prohrál.“ Vladimír tak kvůli tlaku režimu ukončil kariéru judisty ve dvaceti osmi letech, i když zpětně si říká, že se mohl prát klidně o čtyři roky déle.

Musel jsem se zamýšlet nad smyslem života

Přestože Vladimír pochází z ateistické rodiny, ještě během kariéry judisty se dal na víru. V té době pracoval v Praze jako instruktor juda. „Určitý okolnosti v životě mě vedly k tomu, že jsem se fakt musel zamejšlet nad smyslem života, nad tím, co dál.“ Přidal se k evangelické církvi a vzápětí se objevily první problémy. „Někdo si mě vysledoval a začal se na mě vyptávat mýho pastora…“ Zanedlouho pamětníka postavili před volbu: buď bude sportovat a bude zaměstnaný, nebo bude chodit do kostela. Víra pro něj byla důležitější. „Tak jsem v podstatě ze dne na den musel odejít z VEŠ Praha. Bylo úplně jedno, že jsem zasloužilej mistr sportu a já nevím, co všechno.“

Jako topič jsem bral víc než vrcholový sportovec

Ze zasloužilého sportovce a kapitána nároďáku se tak přes noc stal topič v Chiraně. S manželkou s tím ale údajně předem trochu počítali a nenechali se touto událostí nijak hluboce zasáhnout. Vladimír měl alespoň konečně čas na rodinu a na normální život, který si podle svých slov užíval. Vrcholový sport ho totiž vždycky hodně stresoval a najednou byl veškerý stres pryč. Už nemusel nikomu dokazovat, že je nejlepší. „Ty peníze v tom sportu zase nebyly takový, abych toho nějak moc litoval. Já jsem spíš jako ten topič bral více než ten vrcholovej sportovec.“

Takový ten svobodnější život

Také sametovou revoluci v roce 1989 prožil jako topič v českobudějovické teplárně. Po ní dělal krátce na jedné budějovické ubytovně vedoucího zahraničním dělníkům, potom pomáhal jednomu Rakušanovi se zakládáním firem v Česku a později pracoval v jeho firmě. Nakonec se pustil do podnikání a začal obchodovat se sportovním zbožím – prodával sportovní potřeby (např. kolíky do kopaček), které nakoupil v Německu. Zboží nabízel ve sportovních oddílech. Pomáhalo mu, že býval známý sportovec a lidé ho poznávali. Po pár měsících si pronajal malý obchod, po deseti letech ale s podnikáním skončil. „V podstatě jsem si vyzkoušel takovej ten život člověka, kterej se živí jako obchodník, ten svobodnější život. Je to velká otročina dělat firmu na úrovni živnostníka. Ale byl jsem rád, že jsem si to mohl vyzkoušet.“

Sportovní kariéru považuje Vladimír za ukončenou životní etapu, a nemá proto dnes potřebu objíždět recepce a promlouvat do médií. Současně je v důchodu a vede křesťanský sbor.

 

Zdroje:

[1] Politika zasáhla i sport – Američané kvůli Afghánistánu nejeli do Moskvy. Čt24.cz [online]. 21. 3. 2010 [cit. 2019-05-27]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1347968-politika-zasahla-i-sport-americane-kvuli-afghanistanu-nejeli-do-moskvy

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů