Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kocián (* 1939)

Za rok po okupaci se objevily nápisy: „Ať žije Sovětský svaz! Tak jsem si řekl, že tady nezůstanu

  • narozen 21. prosince 1939 v Konici

  • vyrůstal v rodině živnostníka

  • z kádrových důvodů nebyl přijat na lesnickou školu

  • vyučil se soustružníkem

  • srpnovou okupaci v osmašedesátém prožil v Olomouci

  • roku 1969 emigroval do Rakouska a následně do Západního Berlína

  • o rok později byl zatčen v Maďarsku při návratu z dovolené

  • několik měsíců vazby strávil v Brně-Bohunicích

  • od soudu odešel s podm. trestem 20 měsíců na 3 roky (§ 109)

  • v 80. letech se zúčastnil protirežimních demonstrací v Praze

  • roku 2023 žil v Olomouci

Pokusy o emigraci z komunistického Československa probíhaly mnohdy za dramatických okolností. V případě Jiřího Kociána se dramatickým nestal jeho odchod roku 1969, ale až návrat z dovolené do Západního Berlína o rok později. Během mezipřistání ho maďarští celníci v Budapešti vytáhli z letadla.

Skončilo cvičení, ale letadla létala nad Olomoucí dál

Jiří Kocián (*1939) je rodákem z Konice, kde prožil své dětství i rané dospívání. Jeho otec provozoval na náměstí naproti škole cukrárnu a Jiřího maminka v obchodě prodávala. Zprvu žili společně s otcovou matkou, později v bytě nad cukrárnou (č.p. 38), kterou otec vedl až do likvidace živností. Posléze zůstal v cukrárně jen prodavačem a výroba zákusků se zrušila.

Kvůli tzv. buržoaznímu původu své rodiny nemohl Jiří po absolvování základní školy nastoupit na lesnickou střední školu. Jelikož se odmala rád toulal po lesích a miloval přírodu, přál si stát se lesním inženýrem. Po zamítavé odpovědi se i přes odpor rodičů rozhodl vyučit se soustružníkem a v dělnických profesích setrval až do poloviny 80. let, kdy nastoupil jako agent do pojišťovny.

S výjimkou krátké epizody, kdy se vydal za prací do libeňského ČKD, pracoval v době před invazí vojsk Varšavské smlouvy v podnicích Sigma a TOS a žil v Olomouci společně se svou pozdější manželkou Marií Vejmolovou. Během pražského jara nadšeně hltal informace z nově vzniklých médií – vycházet začal časopis Reportér nebo týdeník Zítřek. „Pak ale přišli Sověti a v rámci cvičení začaly nad Olomoucí létat bombarďáky a stíhačky v nadzvukové rychlosti – to málem vyrazí okna,“ vzpomíná na demonstraci síly sovětských vojsk z doby krátce před invazí. „20. srpna večer jsme byli s Majkou pozvaní ke kamarádovi, že si poslechneme nějaké desky a popovídáme. My si tam pouštíme Elvise a všechno možné a potom bylo asi půl jedenácté, tak jsme se rozloučili, protože to bylo v týdnu a šli jsme spát, aniž jsme cokoliv tušili…,“ vypráví. Druhý den časně ráno se vypravil společně s přítelkyní do práce a při čekání na tramvaj nad nimi zakroužila sovětská stíhačka. „Řekl jsem: ‚Hergot, to cvičení ještě neskončilo…‘ Pořád jsme ještě nic netušili. Sedli jsme s Majkou do tramvaje a tam všechno mlčelo. Až u Drápala nastoupila paní, která si sedla za mě a měla puštěný tranzistorák. A říkala: ‚To bude strašný, až se lidi dovědí, co se stalo.‘ Ve mně hrklo a najednou slyšíme: ‚Neklaďte odpor, zachovejte klid.‘“

Rozhodnutí odejít

V zaměstnání ten den nikdo nepracoval. Všichni u tranzistorového rádia napjatě lovili první zpravodajství, ale také kulisu pražského vysílání z Vinohradské třídy, kde se v pozadí ozývala střelba. V prvotním návalu emocí se i pamětník chtěl vypravit „bojovat“ do Prahy, ale nakonec přehodnotil své plány. Odpoledne 22. srpna 1968 prožil v Olomouci například chvíli, kdy se na Horním náměstí objevil první sovětský obrněný transportér: „Uslyšeli jsme z vedlejší ulice rachot a první tanky vjely na náměstí. V ten moment to lidi tak zarazilo, že byste slyšeli špendlík spadnout. Ale dvě vteřiny na to začal řev!“ Dav se postupně srotil kolem jednoho vozidla, které se pokusili převrátit. Pak se ozvala střelba do vzduchu…

„Byli jsme tam až hodně do večera, a když začalo pršet, tak jsme se teprve rozešli. To byl takový impulz, že jsem pochopil, že v takovém státě, který je okupovaný, nechci zůstat,“ přibližuje svoje rozhodnutí. Původně se na emigraci domluvil s pražským bratrancem Petrem a od sestřenice, která pracovala v Čedoku, získal vízum pro cestu do Rakouska. Petr ale svůj odjezd nečekaně o den uspíšil a Jiří rok zvažoval, jak se rozhodne, než padlo definitivum.

Na první výročí okupace se v Olomouci vyrojily nápisy: Ať žije Sovětský svaz! Ať žije Gustáv Husák. „Za jeden rok, takový skok. Tak tady teda nezůstanu!“ řekl si a rozloučil se s kamarády i rodiči. Jen svojí Majce z obavy, aby ho ve své zamilovanosti nešla udat, neřekl nic…

Do neznáma a ještě dál…

Dne 31. srpna 1969 odletěl pamětník běžnou linkou do Vídně a spolu s mladým párem emigrantů, kteří spolu s ním také odletěli z Prahy, ještě na letišti požádali o azyl. Díky tehdejší vstřícné politice získali krátkodobé ubytování a od četných krajanů korzujících po Mariahilfer straße před Sochönbrunnským palácem se jim o den později dostalo i cenných rad jak postupovat dál. Pro Jiřího to znamenalo rozhodit sítě a zorientovat se v možnostech, které se emigrantům hledajícím politický azyl nabízely. Postupně se v průběhu měsíce a půl přihlásil na ambasádách Lucemburska, Německa, Švédska nebo Jihoafrické republiky. Snil také o životě v Kanadě, kde se jednak rok před ním uchytil jeho bratranec Petr, ale především ho lákala tamější příroda a naděje, že by snad právě tam konečně naplnil svou touhu pečovat o les, případně chráněnou rezervaci. Nakonec se rozhodl vyslyšet nabídku pracovní příležitosti v Západním Německu u firmy Siemens.

V polovině října tedy opustil Vídeň a ocitl se v Hanau, kde se ale – jak se později ukázalo – nenaplnily všechny sliby, na které náboráři autobus plný dělníků „zverbovali“. Když se rozhodl ozvat a poukázal na neshody v přislíbeném ubytování a skutečnosti, získal obratem nabídku práce v Západním Berlíně – městě, ve kterém osudy a směřování jeho obyvatel měnila a rozdělovala Berlínská zeď. Jakoby se mu nikdy nemělo přestat připomínat, že ačkoliv unikl ze sevření hranic totalitního státu, Evropa jeho současnosti je rozdělená na dva nesnadno prostupné světy. O tekutosti pravidel při překračování hranic těchto dvou zón a jejich dodržování se měl takřka do roka a do dne přesvědčit na vlastní kůži.

Ohledávání života v multikulturním Německu

Postupně se Jiří Kocián seznámil se všemi důležitými nuancemi života ve zcela jiném společenském systému. Silně vnímal jak ozvuky dopadů druhé světové války na Němce, tak i radikální nové nasměrování státu, a především ho zaujalo, jak moc na řadě úrovní fungovala sociální podpora. Kde je ten zlý kapitalismus, který západní lid zotročuje a který v komunistickém bloku platil za strašáka? Namísto toho viděl Jiří Kocián rozvíjející se sociální stát postavený na demokratických základech a radikálním odmítnutí nacistické minulosti, což se projevovalo i v přístupu k národnostním menšinám v zaměstnání, například k Turkům. „Každý den jsme si při příchodu museli všichni podat ruku a při odchodu to samé. Na konci týdne jsme si přáli pěkný víkend. Mě se to ale po nějaké době omrzelo, nebyl jsem na to zvyklý. Hned mě ale volali do kanceláře a šéf mi povídá: ‚Pane Kocián, tak to nejde. Vy jim tu ruku musíte podat – oni by si jinak mysleli, že jste na ně zanevřel…‘“ dostalo se mu poučení od nadřízeného.

Plán, který nevyšel

Po celou dobu svého života v zahraničí zůstal Jiří Kocián ve spojení s tehdejší přítelkyní Majkou. Hlavně si psali a těžko říct, jak ve svých devatenácti letech celou situaci vnímala. Inspirací pro jejich opětovné shledání se pak stal plán Jiřího kolegy, který se rozhodl přes Rumunsko za sebou do Německa provézt svou manželku. „Můj mistr, pan Stern, mě tehdy varoval, ať do toho Rumunska neodjíždím, že mě chytnou a zavřou. Bohužel jsem si nedal říct…“ vzpomíná.

Za víc jak půl roku práce pro firmu Siemens se Jiřímu Kociánovi podařilo naspořit několik set marek. Vybral si dovolenou a v červnu 1970 zamířil do Bukurešti, kam měla podle plánu přiletět i Majka. První zádrhel se vynořil už tehdy. Majku od shledání odradila cesta do neznámé země. Nakonec se nechala přemluvit a přijela o několik dní později vlakem. Cesta za společným životem na Západě se zkomplikovala hned po návštěvě německé ambasády ještě v Rumunsku. „Řekli mi, že z Rumunska Majce nemůžou pomoct, že musíme do Bělehradu“ vypráví a vysvětluje, že přítelkyně neměla do Jugoslávie potřebné vízum. Zkusili to legální cestou na československém konzulátu, ale byli odmítnuti. Rozhodli se tedy pro risk: koupili letenky u Air France, ale ani to nevyšlo. Chvíli před nástupem do autobusu, který by je dovezl k čekajícímu letadlu, už po odbavení, si pro Majku přišli celníci.

Nevzdávali se, a ačkoliv se úspory začínaly tenčit, zkusili přejet do Jugoslávie nočním vlakem. „Říkal jsem si, že tam třeba nebudou v noci takové kontroly. Přijeli jsme na hranice a už bylo světlo. Přišli celníci, moje doklady dobrý, ale pak celník povídá: ‚Vy můžete, ona nemůže!‘ Tak jsem si řekl, že to je konec…“ Ale nebyl, ani zdaleka ne.

Když jsme přistávali, tak ve mně trochu hrklo

Ve vyostřující se situaci, kdy peníze každým dnem mizely v nenávratnu a dny dovolené se krátily, se rozhodli pro zfalšování výjezdní doložky v pase. Z dřívější návštěvy konzulátu si zapamatovali jméno úředníka, jehož podpis pak během několika dní Jiří Kocián umně vytvořil spolu s razítkem se státním znakem, k čemuž posloužil tehdejší padesátihaléř. Ačkoliv během druhého pokusu o projetí do Jugoslávie natrefili na stejného celníka a bylo znát, že potvrzení příliš nedůvěřuje, už je zpět nevrátil. Zbývalo ale jen několik dní, během kterých se musel vrátit do zaměstnání v Berlíně. Majka nakonec zůstala sama a čekala, až se pro ni vyřídí potřebné dokumenty. Jiří se rozhodl pro zpáteční let přes Frankfurt nad Mohanem, ovšem s mezipřistáním v Budapešti. „Před odletem na letišti zuřila strašná bouřka a na přistávací ploše bylo tak 20 cm vody. Pilot ale přistál v pořádku. Říkal jsem si, že to jsou chlapi šikovní. Majka se ale bála a říkala: ‚Nelítej, já to vím, něco se stane!‘ Ale nedalo se nic dělat, tak jsme se rozloučili. Když jsme přistávali v Budapešti, tak ve mně trochu hrklo, protože pod námi byl hřbitov. To jsem si řekl, že to je nějaké blbé znamení,“ vypráví.   

Konec výletu

Když letadlo dosedlo, ozvalo se hlášení, aby se cestující přesunuli do „tranzitu“. Jelikož ale pamětník pokračoval až do Frankfurtu, vyzvala ho letuška, že může zůstat sedět. Během chvíle se ale na palubě objevili maďarští celníci a žádali pamětníkův pas. Všechno pak šlo ráz na ráz. Ven z letadla, šetření a důkladná kontrola, která objasnila pravý stav věcí. Rozhořčený pamětník, kterému nezbylo než se bránit pouze slovně, neměl šanci zvrátit běh věcí ve svůj prospěch. Během zadržení se podle svých slov setkal s Viliamem Šalgovičem, který tehdy působil jako československý vojenský přidělenec při ambasádě ČSSR v Maďarsku. „Obořil se na mě tím svým chraplákem: ‚Viete, čo ste urobili? To je emigrácia! Budete eskortovaný!‘ A bylo to.“

Během čekání na převoz do Bratislavy před pamětníka jeden ze zaměstnanců položil obálku se všemi jeho osobními věcmi, včetně dopisu Majky domů do Československa, který měl Jiří poslat z Berlína. „Představte si, že to přede mě položil na stolek, roztrhl to prstem a odešel. Dodneška nevím, jestli mi tím chtěl naznačit, ať to honem seberu, nebo že se mám pokusit utéct?! Protože proč by to jinak dělal? Já jsem pak postupně celé odpoledne z toho vytahoval různý stvrzenky za hotel atp., aby nezjistili, že jsem tam byl s někým, že je Majka v Jugoslávii,“ líčí zoufalý pokus o svou záchranu. „Dodneška si nejsem jistý, jestli bylo správně, že jsem se nepokusil utéct,“ dodává.

Jiřího Kociána si v Komárně převzali Slováci k další eskortě do Bratislavy a pak už to byl jen malý skok do vazební věznice v Brně-Bohunicích.

Epilog

Tak jako na řadu jiných „navrátilců“ – jak je nazývala Státní tajná policie (StB) v rámci tzv. EMANu (evidence emigrantů a navrátilců) v 80. letech – čekalo doma v Československu pamětníka obvinění z nedovoleného opuštění republiky dle příslušného paragrafu 109. Navíc po Majčině návratu ze zahraničí v době, kdy byl ještě stále ve vazbě a nemohl tak zasáhnout, čelil i obvinění z padělání úředního potvrzení v jejím pase, který si naneštěstí ponechala. Její příběh, tak jak ho prožila sam, se už bohužel nedozvíme. Marie Kociánová zemřela roku 2011 ve věku šedesáti let. Podstoupila však o nic méně dobrodružnou anabázi jako pamětník. Po vyřízení průjezdního víza do Německa v pořádku dorazila až na berlínskou Iranische Straße, ale Jiřího doma nenašla. Po několika dnech, když se dozvěděla, co se mezitím přihodilo, se rozhodla vrátit domů. Projela ze Západního Berlína do východního bloku a vlakem docestovala až do Olomouce. Odsouzení neminulo ani ji – od soudu odešli s podmíněnými tresty: dvacet a čtrnáct měsíců na tři roky.

Nikdy si podle pamětníkových slov nic se ženou nevyčítali. Ani to, že pas nezničila…

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Helena Kaftanová)