Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Josef Xaver Kobza (* 1921  †︎ 2020)

Když jsem byl ve vyšetřovací vazbě celej den sám, tak jsem se celej den modlil, zpíval písničky a říkal jsem si, že to nějak dopadne, je to v tvých rukách, Bože

  • narodil se 27. února 1921 v Herborticích

  • jeho rodiče byli domkáři, měl sedm sourozenců

  • u svého bratra se vyučil holičem, poté se rozhodl stát se knězem

  • během druhé světové války byl totálně nasazený v Německu

  • po válce dokončil školu, udělal noviciát a složil sliby

  • v rámci akce K byl internován do kláštera v Hejnicích

  • dva roky byl zařazen u PTP oddílů, poté byl zatčen a obviněn za rozvracení republiky

  • ve vězení strávil rok, poté byl propuštěn na amnestii

  • nechal se tajně vysvětit na kněze

  • první farnost dostal a v ní sloužil mši svatou, když mu bylo padesát let

  • zemřel 7. listopadu 2020

Mládí a školy

Josef Xaver Kobza se narodil 27. února 1921 ve vesnici Herbortice nedaleko Lanškrounu. Jeho rodiče, Jan a Terezie, byli tzv. domkáři, což znamenalo, že měli svoji chalupu a u ní zahradu. Otec pracoval u sedláka a maminka se starala o domácnost. Josef měl dva bratry a pět sester a on byl druhým nejmladším dítětem. „Byl mezi námi dost velkej rozestup za ta léta, co jsme vyrůstali. Ale žili jsme rádi, všichni jsme se scházeli v naší chaloupce, kde jsme se narodili a postupně odcházeli.“

V Herborticích, pár kroků od chalupy, také začal Josef chodit do školy. V páté třídě pak měl přejít do měšťanky do Šilperku, ale nejstarší bratr Jan, vyučený švec, měl již svůj podnik u Šumperku v Rudě nad Moravou, kde byla také škola. Tak se nakonec domluvili, že Josef chodil do školy tam, bydlel u bratra a doma trávil jen prázdniny. Od svého bratra Jana také dostal kolo, na kterém pak hodně jezdil.

Po vychození měšťanky, když Josef nevěděl, co bude dělat dál, přišel druhý bratr Štěpán a říkal: „Helejď, já bych potřeboval učně, já si zařizuju holičství v Černošicích u Prahy a já bych tam potřeboval učně.“ Když s tím tatínek souhlasil, odjel Josef k bratru Štěpánovi.

„V Černošicích to bylo moje mládí, tam byl život už docela jinej než u nás. Takže tam kromě toho, co jsem pracoval, jsem se učil v tom našem holičství, takže jsem se samozřejmě setkával s těmi ostatními mladými.“ A právě díky kamarádům se dozvěděl o skautském oddíle, do kterého začal chodit. „Tam jsem měl hned taky kamarády, to bylo výborný, pravidelně jsme se scházeli, dokonce jsem potom dostal nějaké na starost. Chodili jsme společně na vejlety v okolí a bylo to celkem takový pěkný, že zvláště o prázdninách v lese jsme měli místo, kam jsme chodili pod stan.“

Po čtyřech letech učení složil Josef závěrečné zkoušky. A i když ho holičina bavila, přece jen přemýšlel, co bude v životě dělat dál. „Bratr mi koupil knížku Následování Krista a začal jsem přemýšlet o smyslu života. A nakonec jsem si položil otázku, jestli je správné, že dělám tu holičinu, jestli jsem neměl dělat něco lepšího. Něco, aby to mělo větší smysl, přemýšlel jsem, co bych tak dělal.“

O svých myšlenkách napsal sestře, která už v té době byla řeholnicí, a ta mu napsala, že by se mohl stát knězem a ať se zajede podívat do písecké školy. „Říkal jsem si, že podívat se tam můžu. Sedl jsem na kole v Černošicích a zajel jsem do Písku. Byl tam představený, ráno mě přijal a dlouho se mnou mluvil. A pak povídá tak: ‚Já myslim, že bychom vás taky mohli přijmout, ale musím se poradit, napíšu vám dopis.‘ Pak dopis přišel, že jsem přijatý. Tak jsem jel do Písku študovat a bylo to moc pěkný.“

V Písku bydleli starší i mladší chlapci dohromady, společně studovali, chodili na vycházky a bydleli různě po chalupách. Každé ráno také chodili na mši svatou a večer dostávali požehnání. Po prázdninách, které Josef strávil doma, ale vypukla válka…

Nucené nasazení a konec války

Když bylo Josefovi dvacet let, musel stejně jako ostatní stejně staří chlapci odjet na nucenou práci do Německa. Společně jeli vlakem z Písku do Braunau, kde pak pracovali jako dělníci. Pracovali různě na stavbách, dostávali výplatu a v neděli měli volno.„V neděli jsme měli volno, tak já jsem šel do kostela tam. Já jsem musel tak nějak utýct brzy ráno, abych se dostal na tu mši, byli jsme dva. Tak se nás ty ženský ptali, co jsme zač. Tak jsem jim to řekl, jak to je, že jo. Chci jít do kostela, tak jsem přišel tady sem, že jo. Ale musel jsem jít včas, dřív, tak jsem nebyl na snídani. Ale hned se mě ujaly: ‚Pojďte ke mně, já vám oběd.‘“

V Německu vystřídal několik míst a dostal se třeba i k Bodamskému jezeru. Tam se s nadřízeným domluvil, že bude dělat holiče. Ale protože neměl mnoho práce, rozhodlo se, že bude pomáhat i doktorovi, který přijížděl jednou týdně. Josef se tak začal starat o nemocné a dávat jim léky. U jednoho pacienta, o kterého pečoval, se zjistilo, že má záškrt, a zanedlouho onemocněl i Josef. Zároveň v té době onemocněl i na srdce, a tak mu doktor uznal dovolenou. „Zeptal jsem se, jestli bych nemohl tu dovolenou mít doma, bylo to zrovna před Vánocema. Tak říkal, proč ne, když ti to schválí šéf. Tak jsem se na Vánoce dostal domů,“ vzpomíná pamětník. Když se pak vrátil do Německa, stále pořád ne úplně zdravý, pracoval poslední rok války jako holič.

V Německu zažil i konec války. „Na kopci byla západní armáda, na druhé straně byla německá a takhle přes nás stříleli. Taky jsme utíkali z města někam na vesnici,“ popisuje pamětník. Po osvobození města si s kamarády sebrali náklaďák a rozhodli se, že s ním dojedou domů. „Bylo to zajímavé, že když jsme ujeli takových dvacet kilometrů a že dál [auto] nepojede. Tak co teď. Ale zajímavý, že nic nenašli – a pak to auto nakonec jelo. Takhle nám to zlobilo a ráno jsme přijeli do města, kde byl opravář. A on navečer říkal, že nám to už jede. Ale pro jistotu ještě jel s náma. U sedláka jsme přenocovali a kluci říkali, že jdeme pěšky, když to [ráno zase] nejede. Ještě jsme se rozhodli a jeli jsme brzy ráno zpátky do města, aby se na to ještě jednou podíval. A zrovna byla mše svatá a říkal jsem: ‚Kluci, my si nevybereme, půjdeme na mši.‘ Všichni souhlasili, byla mše svatá. Pán spravoval auto znovu a on na to přišel! Našel v nádrži benzínu kus dřeva a to dřevo, když vytýká ten benzín, se dostalo až k tomu východu, takže když se stálo, tak se to dřívko dostalo zpátky,“ vzpomíná pamětník.

Akce K

Po válce Josef dochodil školu, udělal noviciát a složil sliby. Poté odešel do semináře. Jenže zanedlouho přišel únor 1948 a s ním i v roce 1950 tzv. akce K – likvidace klášterů. Internace se týkala i Josefa a jeho spolubratrů. „Když jsme byli z kláštera odvezeni, to jsme vyjeli v noci, až jsme se dostali do Hejnic na hranicích. Když jsme vystoupili, tak nás tam vítali se samopalama,“ popisuje pamětník.

Místo studia v semináři a přípravy na kněžskou službu tak musel Josef vyrábět hrníčky. V neděli sice mohl chodit do kostela, ale pouze na kůr, aby se nepotkal s běžnými lidmi.

Kromě práce se řeholníci museli zapojit i do akce mandelinka, při které po polích hledali mandelinky, jak vzpomíná pamětník: „Jo, pak byla aféra mandelinka. Že to Američani naházeli tam a že se rozšířila ta mandelinka a že my ji taky půjdeme hledat, tu mandelinku. Teď jsme nebyli na to oblečený, tak po půdě jsme hledali, kde jaký šaty tam byly. Takže jsme byli oblečený jako na ňákej maškarní bál, šli jsme hledat mandelinku. Dali nám do ruce hůlku a tam bylo takový pole do kopce zrovna nahoru a šli jsme a hledali jsme nějakou mandelinku a nic. Žádnou jsme nenašli. […] Cestou jsme zpívali: ‚Chodíme, chodíme, po poli hledíme, zdali mandelinku někde uvidíme. Mandelinka nejni nikde k nalezení, odletěla někam na jiné území.‘“

PTP

Po nějaké době byla řeholníkům nabídnuta možnost studovat na vysoké škole s tím, že se vzdají svého způsobu života. Oni to odmítli a byli přesunuti na vojnu k oddílům PTP. „Byli jsme na různých místech, dostali jsme se do Plzně. Tam nás byla celá rota vojáků a chodili jsme do práce, střecha se tam předělávala. Přišel rozkaz všichni dohola, a když zjistili, že jsem holič, tak ať je všechny ostříhám. Ze začátku jsme tam mohli jít na mši, šli jsme pochodem, cestou jsme zpívali,“ popisuje pamětník.

U PTP byl Josef Xaver Kobza dva roky, a když se blížil konec, začal se tajně scházet s ostatními řeholníky. Probírali třeba, co budou dělat po propuštění. Věděli, že studovat nemohou, tak vymýšleli různé možnosti, že by třeba mohli být k ruce farářům. Během těchto setkávání ovšem měli mezi sebou špeha, který jejich scházení vyzradil. „Nakonec nás zatkli, já jsem byl mezi nima, a odvezli do vězení v Praze. Tam nás vyšetřovali,“ vzpomíná pamětník.

Vyšetřovací vazba a soud

Ve vyšetřovací vazbě to s nimi vypadalo dost špatně, vzájemně o sobě nevěděli a do koupelny museli chodit se zavázanýma očima. „Když jsem byl ve vyšetřovací vazbě celej den sám, tak jsem se celej den modlil, zpíval písničky a říkal jsem si, že to nějak dopadne, je to v tvých rukách, Bože.“

„Pak nás převezli přímo na soud, obžaloba byla strašná, ta byla strašná, že jsme chtěli rozvracet republiku. No hrozný to bylo, vypadalo to na deset let.“ Před soudem Josef dostal obhájce, ale když mu chtěl všechno vyložit, jeho obhájce mu řekl, že ho to vůbec nezajímá. Josef tak vše svěřil do rukou Božích: „Já jsem na prvním místě v rukou Božích, všechno jsem to svěřil Pánu Bohu. Říkal jsem si: ‚Ty jseš můj otec, ty jseš všemohoucí, jak to rozhodneš, tak to musím přijmout.‘“

Josef nakonec dostal trest dva roky. Deset měsíců měl již odbytých z vyšetřovací vazby a po dvou měsících přišla amnestie, takže ze dvou let byl nakonec „jen“ jeden rok.

Kněžská služba

Po propuštění se Josef Xaver Kobza vrátil zpátky do Lanškrouna, začal se živit jako holič a dodělal si maturitu. V té době se ale také dozvěděl, že jeden z těch, se kterými byl internovaný v Hejnicích, byl tajně vysvěcen na kněze. Tuto možnost využil Josef taky.

Nicméně to neznamenalo, že by mohl oficiálně vykonávat kněžskou službu. Musel by být součástí oficiální organizace Pacem in terris, která byla podporovaná režimem. Nakonec ale v jedné obci neměli nikoho, kdo by učil náboženství, a Josef se „přiznal“, že je tajně vysvěcený: „Šel jsem tam, to už jsem byl tajně svěcenej, tak jsem tam přišel, a oni: ‚Co si přejete?‘ Já jsem říkal, že nic nechci, že jim chci jenom říct, že jsem už knězem. Říkali: ‚Jak jste si to mohli dovolit?‘“ Místo učitele náboženství nakonec dostal: „První mši svatou jsem měl v padesáti letech, slavil jsem veřejnou oficiální mši svatou.“

Po nějaké době byl přesunut do farnosti Lažiště, odkud byl tehdy odvolán Miloslav Vlk, pozdější kardinál. Dovolil si totiž na Bílou sobotu, kdy měli být lidé v práci, sloužit mši svatou. Protože Vlk byl ve farnosti oblíbený, neměl Josef zpočátku situaci lehkou. Někteří ho měli za zrádce a mysleli si, že se na místo Vlka vetřel. „Tak jsem jim to vysvětlil, jak to je, a byl jsem tam osmnáct let.“

Přesto přese všechno, co Josef Xaver Kobza zažil a kdy až mohl začít vykonávat své povolání, si nestěžuje. „Při všem tom, co jsem zažil, jsem nebyl nešťastnej, já jsem nebyl nešťastnej. Já jsem prostě se zasvětil Bohu, tak jsem to tak všechno bral. Můžu říct, že přes všechny ty, všude to bylo něco dobrýho. […] Prostě všude, ta víra je něco úžasnýho, všude jsem to zjistil.“ A dodává: „Víra nám všude vždycky nějak pomohla, ať to bylo kdekoliv. Já bych řekl, že jsem prožil šťastnej život, ať to bylo kdekoliv.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)