Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kobau (* 1949)

• narozen 26. srpna 1949 v české vesnici Eibenthal v Rumunsku

• otec v době druhé světové války naverbován do řad nacistických jednotek

• rodina v červnu 1951 deportována do oblasti Baragan

• neumožněn návrat a do konce roku 1955 žili v hornickém městě Comanesti

• majetek rodiny v době vyhoštění zabaven a rozkraden

• z kariérních důvodů vstoupil do Komunistické strany Rumunska

• za deportaci do Baraganu po roce 1990 finančně odškodněn

O deportaci své rodiny do Baraganu ví hlavně díky rodičům, jelikož v červnu 1951 měl sotva dva roky. Po vyhnání rodiny do vyprahlých plání Baraganu prý spával v dřevěné kisně, kterou otec při odchodu stihl vzít s sebou. Zpátky domů se vrátili až v roce 1955. Po pádu diktátorského režimu v Rumunsku se obětem deportace dostalo finančního odškodnění. Státem přiznané peníze dnes přeživším mnozí vyčítají, že si prý ve vyhnanství nezažili tolik co jejich rodiče a peněžní náhrada jim prý nepatří. „My jsme do Baraganu nešli z vlastní vůle. Vzali nás, naložili a odvezli. Táta vzal pytel mouky, hadry a jednu kisnu, v té jsem v Baraganu jako dítě spal. A rodiče spali venku. O tom, co všechno se nám dělo, mi ale vyprávět nechtěli,“ vypráví deportovaný Josef Kobau.

Přeskládali nás do dobytčích vagonů a odvezli do Baraganu

Josef Kobau se narodil 26. srpna 1949 v české vesnici Eibenthal v rumunském Banátu. Jeho dědeček byl německé národnosti a německy také hovořil, ačkoliv příbuzné prý dohledali i v sousedním Srbsku.

Josefův otec se jmenoval Antonín Kobau, ovládal němčinu a v mládí se učil řezníkem v Oršavě. Vojenská služba ho zastihla v době, kdy vypukla druhá světová válka. „Táta zrovna sloužil vojnu v rumunském městě Lugoj. Odtamtud ho sebrali rovnou do války. Byl v řadách německého vojska i v Rudé armádě, ale dělal v kuchyni a domů se vrátil až v roce 1948,“ vypráví Josef Kobau o svém otci Antonínovi, který se po svém návratu do Eibenthalu oženil s českou dívkou Annou a posléze se jim narodil syn Josef.

Spor mezi Titem a Stalinem v závěru čtyřicátých let vyvrcholil vystoupením Jugoslávie z Kominformy, čímž se vyostřily i rumunsko-jugoslávské vztahy. Rumunská Státní bezpečnost (Securitate) pak v únoru 1950 vypracovala plán pro vyklizení pohraničního pásma s Jugoslávií. Nucené přesuny pak postihly více než čtyřicet tisíc obyvatel Banátu a Olténie; jednalo se o Rumuny, Srby, Němce, Makedonce, Čechy, Židy, ale i další národy žijící na hranici s Jugoslávií. Zjednodušeně tak mělo jít o osoby označované komunistickým režimem za politické oponenty.

Deportacím do rovinaté a nehostinné oblasti Baraganu se tak nevyhnuli ani potomci českých kolonistů. Z obcí Eibenthal, Gerník a Svaté Heleny došlo k násilnému vysídlení hned několika rodin včetně příbuzenstva. Nejvyšší počet deportovaných zaznamenal Eibenthal, jednalo se až o více jak tři desítky obyvatel. Nedvědovi, Fiklovi, Jágrovi, Havlíčkovi, Visketovi, Kobauovi nebo Šrámkovi, ti všichni museli z hodiny na hodinu a bez jakéhokoliv předchozího varování opustit své domovy.

Za přítomnosti vojenské čety a příslušníků milicí deportace začala 16. června 1951 (některé zdroje uvádějí 18. června 1951) v ranních hodinách. Celá akce probíhala velmi rychle podle předem vypracovaných jmenných seznamů. „Odvezli nás vlakem k Dunaji a vojsko nás pak naložilo na nákladní auta, která nás odvezla do Oršavy. Tam nás pak přeskládali do dobytčích vagonů a odvezli do Baraganu, kde nás složili do širého pole a nechali nás tam,“ shrnuje Josef Kobau.

Žili jsme ve štolách a ve slámě

Dokument, který deportaci rodiny Kobau potvrzuje, uvádí, že je rumunské úřady vysadily spolu s dalšími rodinami z Eibenthalu v místech obce Insuratei, která se v Rumunsku nachází ve východní části župy Ialomita. Deportovaní měli zakázáno udržovat kontakt s místními obyvateli a často se měly provádět kontroly o zjištění přítomnosti. „Žili jsme ve štolách a ve slámě. Bez vody, bez jídla, bez ničeho. Až po čase, než jsme měli odejít, si rodiče ze syrových cihel vystavěli stavení, říkali tomu ‚kirpich‘. Táta o tom, co se v Baraganu dělo, ale nechtěl vyprávět, a tak to, co vím, jsem zjistil až od mámy.“

Od několik pamětníků události včetně Josefa Kobau zaznívá, že rodiny měly být původně odsunuty do pracovních táborů na Sibiř, což se ale doposud neprokázalo. Obecně, celá událost se potýká s nedostatkem archivních materiálů, které by poskytly hlubší možnost probádání celé tragické události.

Roku 1952 měli čeští vystěhovalci obdržet rozhodnutí o svém přestěhování do města Comanesti, rozkaz se týkal zejména rodin horníků z Eibenthalu a Ujbánie. Tehdy se narodil i Josefův mladší bratr Antonín. Rodiny v Comanesti žily až do konce roku 1955 a životní úroveň zde pro deportované rodiny měla být o poznání lepší. Úřady zajistily rodinám havířů bydlení i zaměstnání v uhelných dolech. Co jim však nedovolily, bylo vrátit se do svých domovů, to se změnilo až v samém závěru roku 1955, kdy o návratu Čechů rozhodlo rumunské ministerstvo vnitra.

Almaru si ponechali komunističtí funkcionáři na výboru

Po svém návratu se zabydleli v hornické kolonii v sousední Baia Noua, známé jako Ujbánie nebo Nové Doly, kde jim úřady přidělily dům. Většina skromného majetku rodiny Kobau byla v čase zajetí a vyhoštění sprostě rozkradena. Na to ve svém vyprávění upozornil místní rodák Jan Kotešovec, který vzpomínal, že almaru a snad i další vybavení rodiny Kobau drželi místní komunističtí funkcionáři v budově národního výboru. „Nechtěli nám to vrátit. Nábytek snad po čase rozbili,“ vypráví Josef Kobau.

Zabavené věci však rodině odmítali vydat, a proto Josefovi rodiče museli začít téměř od nuly. Antonín Kobau nastoupil do zaměstnání na železnici, kde pracoval jako mechanik lokomotivy, která svážela vytěžené uhlí k Dunaji. Ostatně se jednalo o tu samou železniční trať, kudy před pár lety procházel naposledy, když je milicionáři vyháněli do Baraganu.

Byl jsem vedoucí, musel jsem se stát členem partaje

Po návratu ze zajetí vychodil Josef Kobau nejprve čtyři ročníky školy na Ujbánii a další tři pak v Eibenthalu. Další roky se odešel učit soustružníkem a později se na přání rodičů vrátil do Eibenthalu. Stejně jako jeho otec pracoval při dopravě, jen s tím rozdílem, že místo lokomotivy svážely vytěžené uhlí nákladní vozy.

Později s jeho profesním postavením prý souviselo i členství v Komunistické straně Rumunska, které podle jeho slov bylo nevyhnutelné, jinak by své místo vedoucího pracovníka musel opustit. „Jestli jsem byl komunista? Ano! Jinak by mě vyhodili z práce. Tehdy jsem dělal vedoucího a měl jsem pod sebou osmnáct nákladních aut, co vozila uhlí dolů k Dunaji. Musel jsem být ve straně,“ obhajuje pamětník své členství.

Říkají nám „baraganisti“, a to mě žere

Po pádu komunistického režimu v Rumunsku se rozeběhla jednání, v jejichž důsledku měly být oběti deportací do Baraganu finančně odškodněny. Do vyplácení poškozených se kromě dospělých započítali i ti, kteří byli v době vyhoštěni jako nezletilí. Rozhodnutí však vyvolalo i negativní ohlasy, na něž si Josef Kobau, ale i další oběti deportací mnohdy stěžují. „Někteří nám říkají, a to mě žere, že jsme ‚baraganisti‘. Říkají nám: ‚Co jste tam dělali, že jste dostali penzi, za co?‘ Kdybych jim mohl ukázat to, co jsem tam viděl, neřekli by nic. My jsme tam byli poslaní, nešli jsme tam proto, že jsme tam chtěli jít,“ zakončuje své vyprávění Josef Kobau.