Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Knob (* 1939)

• narodil se 5. března 1939 do české rolnické rodiny v Ulbárově na Volyni, patřící tou dobou Polsku

• první léta života prožil v kraji sužovaném válkou a etnickým násilím

• byl svědkem rekvizic dobytka vojsky i rabování ozbrojenými skupinami

• zažil útoky spáchané ukrajinskými nacionalisty proti Rudé armádě, pokus o sexuální násilí ze strany rudoarmějců na jeho příbuzných a popravu pachatelů

• v dubnu 1947 s rodinou tehdy již sovětskou Volyň opustil v rámci repatriace Čechů do ČSR

• rodina získala statek po odsunutých Němcích v Moravici na Opavsku

• když hospodářství obnovili, přišla kolektivizace a nátlak na vstup do JZD

• práci v JZD unikl odchodem na průmyslovou školu v Ostravě, kterou však nedokončil

• prezenční vojenskou službu absolvoval u protiletadlového pluku na Kladensku

• roku 1960 nastoupil do Vítkovických železáren k vysokým pecím a postupně se vypracoval na mistra

• v roce 1963 se oženil a posléze se přestěhoval do Ostravy-Poruby, kde s manželkou vychovali tři dcery

• po srpnu 1968 odmítl souhlasit se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a byl vyloučen z KSČ

• roku 1994 odešel do důchodu a s manželkou přesídlil do Fulneku, kde žije doposud

• i v době natáčení (2025) byl činný ve Sdružení Čechů z Volyně a dalších spolcích

Psal se duben 1947, když do Moravice, malé obce na Opavsku, dorazilo několik desítek nových obyvatel. Do domů po vysídlených Němcích se tehdy nastěhovali lidé mluvící česky. Jejich domovina přitom ležela stovky kilometrů na východě. Šlo totiž o Čechy z Volyně, regionu na západě dnešní Ukrajiny, rozvráceného válkou a etnickým násilím. Jedním z nich byl i tehdy osmiletý Vladimír Knob z volyňského Ulbárova.

Čechům se na Volyni dařilo

Vladimír Knob přišel na svět 5. března 1939 jako první ze tří dětí rolníka Josefa Knoba (1911–1952) a jeho ženy Věry (1914–1962), rozené Boháčkové. Rodina pocházela z Ulbárova, který jejich předci založili koncem šedesátých let 19. století jako jednu z obcí české kolonizace někdejší Volyňské gubernie. Takřka na zelené louce tehdy Češi vybudovali prosperující zemědělskou komunitu s vlastní školou, knihovnou, hospodou, hasičskou zbrojnicí a bohatým kulturním a spolkovým životem v podobě kapely s pěveckým a divadelním souborem či sokolskou jednotou. Udržovali také čilý kontakt se starou vlastí, kam jezdili na studia, za nákupem zemědělských strojů nebo všesokolskými slety. To byl i případ Vladimírova otce.

Těžká léta první světové války a připojení západní Volyně k Polsku rodina i další obyvatelé Ulbárova přečkali bez větších úhon, se sovětskou invazí v září 1939 se však relativní idyla vesnického života rozplynula. Následovala nucená kolektivizace a represe. Kdo se nové moci zprotivil nebo byl označen za „kulaka“, skončil v sibiřském gulagu. To postihlo i pamětníkova strýce Vladimíra Tuháčka, majitele jednoho z mlýnů v nedalekém Novokrajevě. V červnu 1941 pak přišel vpád německých vojsk. Druhá světová válka zároveň dala průchod léta rostoucímu napětí mezi Ukrajinci, Poláky a dalšími etniky. To bylo dáno jednak dlouholetou cizí nadvládou, jednak příchodem osídlenců, jakými byli i Češi. 

Místní Ukrajinci na ně pohlíželi s nedůvěrou. Pramenila nejen z odlišného jazyka, zvyků a náboženství, ale také z technické a zemědělské pokročilosti nově příchozích. „Žili ve staveních slepených z vepřovic,” vzpomíná Vladimír Knob na úroveň zanedbaných ukrajinských vesnic v porovnání s těmi českými. „Baráky měli kryté doškama a jim to stačilo. Nepoužívali třeba ještě hnůj, ten zaváželi do nějakých hlubokých cest, které byly vyjeté, a až to vyschlo, tak to podpálili. Když viděli, že Češi dávají pod brambory hnůj, tak říkali, že budou ‚kartošky‘ smrdět.” Vyšší výnosy z půdy, úspěšné podnikání a z nich plynoucí nerovnost se však brzy staly zdrojem zášti ze strany starousedlíků.

V noci trnuli hrůzou

K českým majetkům si nejprve pomohla německá armáda. V rámci rekvizic museli rolníci okupantům odevzdávat část úrody, ale i zemědělská zvířata. Knobovi takto přišli o pět koní. Další dva jim posléze ukradli ukrajinští ozbrojenci. „Spolupachatelem” se jim neúmyslně stal právě malý Vladimír. „Když otec odcházel někde do vesnice, na návštěvu nebo něco vyřizovat, tak zamykal koňský chlív. Měl takovou závoru a tu závoru zamkl. No a oni přišli a davaj lošadi (dej koně), a máti říká, já nemám klíč, chozjaj (hospodář) je někde ve vesnici. Zaslechl jsem to a nevědomky jsem myslel, že udělám hrdinství, když jim řeknu, kde ten klíč je. No tak když otec přišel z vesnice, tak byli zas dva koně pryč. Mojí zásluhou...” vypráví pamětník.

Rodina tehdy vyvázla bez úhony, podobné případy rabování však mnohdy provázelo násilí. „Když se někdo postavil na odpor, tak ho zlikvidovali nebo postřelili,” líčí Vladimír Knob. „Večer se muselo zatemňovat, a když zaštěkal pes, tak se trnulo, co se bude dít.” Zpravidla však nešlo o organizované polovojenské skupiny – tolik skloňované banderovce – ale o obyčejné muže a mladíky z okolních ukrajinských vesnic. „Smrad jeden, vždyť u mě pásl dobytek, a teď mě přijde zastřelit!” křičel Vladimírův dědeček na jednu takovou nezvanou návštěvu.

Přituhovat v Ulbárově a okolí začalo s opětovným příchodem fronty počátkem roku 1944. Ve vesnici se tehdy usídlili vojáci Rudé armády. Činnost ukrajinských bojůvek tím ale neskončila. Vladimíru Knobovi se do paměti vryl obraz sovětského motocyklisty, který byl zabit střelbou jen krátce poté, co minul jejich povoz na cestě od kováře. Sám později jen o vlásek unikl smrti. „Jednou u nás byli taky usídleni, bylo jich tam asi sedm,” vzpomíná na rudoarmějce, kteří nocovali v jejich statku. „Měli jsme tak do kopečka nahoru ukrajinský hřbitov, říkali tomu mohyla. A od té mohyly začali střílet k nám do dvora. Stál jsem na plotě vedle studny a do té studny – no to bylo tak tři metry – a do té studny dvakrát trefili. Ale ti vojáci, ti hned drapli samopaly a davaj do kopce za nima. Pak přišli zpátky asi za hodinu, nebo ještě pozdějc, a přinesli nějaké věci. Že jednoho zastřelili a tomu druhému se podařilo utéct.”

Přítomnost sovětských vojáků však sama o sobě zárukou bezpečí nebyla. Našli se i tací, kteří se chovali jako na dobytém území. „Když přišli z vesnice dva opilí Sověti a začali ženské obtěžovat, a že půjdou s nima spát a já nevím, co všecko, tak teta vyskočila do zahrady dědovým oknem a utíkala do vesnice. A ten jeden zmerčil, že utíká, tak po ní začal střílet, ale nezasáhl ji, byla už daleko. A ona přivedla z vesnice nějaký štáb a ti tam zůstali nocovat. No a ráno je musely ženské nakrmit – dát jim něco jíst.  Odcházeli nahoru přes naši zahradu. Ten jeden říkal matce tak po straně: ‚Pomni, kak ja vernus! (Pamatuj, až se vrátím!)‘ Ale už se nevrátil, protože jak šli nahoru, tak jsem za nima vyšel až na zahradu a oni hned ty dva zastřelili pro výstrahu.”

Na Volyni po roce 1944 zůstaly jen české ženy, děti a starci. Muži hromadně narukovali do řad československé zahraniční armády, aby přispěli k osvobození staré vlasti. Návrat do ní se již tehdy jevil jako jediná šance, jak uniknout etnickému násilí a sovětskému režimu. Vladimírův otec Josef sloužil kvůli horšímu zdraví v týlu. S 1. československou samostatnou tankovou brigádou pak v dubnu 1945 došel až do Ostravy.

První dojem z nového domova byl hrozný

Vladimír Knob v září 1946 nastoupil do ulbárovské školy. Dlouho ji však nenavštěvoval. V březnu 1947 se totiž rodina začala připravovat na dlouho očekávaný odjezd do Československa. Se stěhováním neměli moc těžkostí – část již sbaleného majetku jim jedné noci někdo ukradl. Neodcházeli ale s prázdnou, s sebou si vzali jednu krávu, koně a také povoz. Na osiřelém statku zůstal jen Vladimírův dědeček, který se s hospodářstvím, které celý život budoval, nedokázal rozloučit. Neodešla také jeho dcera, pamětníkova teta Věra Tuháčková, která marně čekala na návrat svého manžela ze sovětského gulagu.

Na nádraží v Ozeranech byla pro ulbárovské Čechy připravena více než stovka tzv. dobytčáků, vagonů určených pro přepravu nákladu, nikoli však lidí. Každý takový vagon musel pojmout tři rodiny, kterým nezbylo než si ustlat na slámě a bednách. Vybraní muži pak jeli s dobytkem v posledních vozech vlakové soupravy. Cesta byla náročná a především velmi dlouhá. „Z Ozeran, kde jsme nakládali, jsme vyjeli 29. března. A do Mladecka, kde na nás čekalo auto a odvezlo nás na Moravici, jsme přijeli 12. dubna. Takže celých čtrnáct dnů trvala cesta,” vzpomíná Vladimír Knob.

Ve slezské Moravici na Knobovy čekal statek po vysídlených Němcích. „První dojem byl hrozný, protože ve chlívě byly čtyři kusy dobytka, ale nebylo co tomu dát. V pokojích bylo plno skla,  okna byla vymlácená. Máti se bála do toho baráku vlézt,” vzpomíná Vladimír Knob na příchod do nového domova. První měsíce nebyly vůbec snadné. K dílu musel přiložit ruku i tehdy osmiletý pamětník. Ten mimo jiné vodil za úsvitu koně na pastvu. Teprve poté mohl jít do školy. I díky jeho každodenní dřině se malému hospodářství brzy začalo dařit. V úspěchu hrála svou roli také sounáležitost dosídlenců, kterou si přinesli z Volyně. Kdykoliv to bylo možné, tak si pomáhali, a byť se mnozí předtím neznali, začali se navštěvovat. U Knobů se „Volyňáci“ scházeli dokonce ze širokého okolí, a to k pravoslavným bohoslužbám, které dojížděl sloužit pop z Ostravy. Odlišné vyznání však rozhodně nebylo překážkou v začleňování do majority. Probíhalo hladce, a to díky tomu, že nově příchozí mluvili až na výjimky perfektně česky. Platilo to i pro Vladimíra Knoba, který si i přes prvotní posměšky našel mezi místními dětmi nové přátele.

Slibný začátek však vzal po únoru 1948 za své a Knobovi rychle pocítili tlak na vstup do JZD. Nejprve jim sebrali zemědělské stroje, pak vyměnili polnosti za vzdálené a méně výnosné a nakonec je zruinovali nízkými cenami výkupu. Vladimírovým rodičům tak na počátku padesátých let nezbylo nic jiného než se podvolit.

Střežili oblohu nad Prahou

Vladimír Knob pracovat v nenáviděném JZD nechtěl. Od nástupu jej naštěstí zachránilo přijetí na hutnická studia Střední průmyslové školy v Ostravě-Vítkovicích, odkud se každou sobotu vracel pomáhat rodičům. Došel až do posledního ročníku. K maturitě však kvůli chabým výsledkům připuštěn nebyl. A jelikož se mu do odkladu a reparátu nechtělo, rozhodl se místo toho roku 1958 raději nastoupit k výkonu vojenské prezenční služby. Tu si odbyl v řadách pražského 151. protiletadlového pluku, který byl určen k obraně vzdušného prostoru hlavního města. Po absolvování kurzů ho coby zdravotního a chemického instruktora přidělili k odloučenému útvaru v Dobrovízi u Kladna. Díky mírnějšímu režimu na posádce a pravidelným služebním cestám se mohl častěji ulívat. Ostatně přes plot do hospody to nebylo daleko. Jeho drzost ho však jednou dostala až za mříže. Když mu zrušili vycházku na závod v Divoké Šárce, bouchl nadřízenému dveřmi tak, že byl ihned eskortován do pražského vězení. Měl však štěstí. Hned druhého dne byla vyhlášena amnestie, a protože to do Divoké Šárky bylo kousek, stihl před návratem na útvar i onen závod.

V žáru vysokých pecí byla dřina

Uniformu vojáka Vladimír Knob svlékl v roce 1960. Z Moravice pak dojížděl do Vítkovic, kde získal zaměstnání v hutích zdejších železáren. Zanedlouho se stal vrchním tavičem u jedné z vysokých pecí. Přes své mládí měl pod sebou hned několik zkušených dělníků. „Byli tam tři pomocníci a každý měl svoji práci. Ten první byl pomocníkem taviče. Tavič tam organizoval všechno. Druhý pomocník byl odpichař, ten dělal na opačné straně pece. Musel dělat žlab, kterým tekla ocel. Po každé tavbě se to otvíralo a žlab se musel znovu vymazávat, vyhřívat. Nejrychlejší tavby byly pět hodin, ale pancíře a zalomené hřídele trvaly osm hodin. Některé pancíře ještě déle,” líčí pamětník po letech postup práce při výrobě oceli. „Taky tam byli ti, co nakládali železo – jeřábníci, co nakládali do koryt, a ti to tam rovnali. Sazečkáři to zase potom dávali do pece. Dole byly sypké hmoty, kde byl koks, vápno. Ruda byla v takových zásobnících. Pouštěli to do koryt, jeřábem se vyvezla nahoru a přijelo to na nakládací stolici před pecí a tam to potom sazečkář vzal a podle potřeby tam dával, co bylo třeba k tavbě, aby měla zdárný průběh,” popisuje.

Vladimír Knob se postupem času vypracoval na hutního mistra. Dařilo se mu také v osobním životě. Roku 1963 se oženil s učitelkou moravické školy Janou Jeřábkovou, přestěhoval se do Ostravy-Poruby a založil rodinu. S manželkou vychovali tři dcery. Všechny se v osmdesátých letech dostaly na studia, a to k úlevě obou rodičů. Vladimír Knob totiž měl u vládnoucích komunistů vroubek. Po srpnu 1968 pro svůj nesouhlas s okupací vystoupil z KSČ. I přesto, že svého tehdejšího vedoucího následovalo dalších dvacet kolegů, nebyl později nijak perzekvován v osobním životě ani v zaměstnání. Do důchodu odešel roku 1994.

Na odpočinku se Vladimír Knob přestěhoval do Fulneku, rodiště své ženy. Ve městě a jeho okolí měl možnost se po delší době potkat s dalšími repatrianty z Volyně. S těmi jej pojily vzpomínky i podobná životní zkušenost. Při první příležitosti se proto zapojil do jejich spolkového života. Dnes (2025) je stále aktivním členem Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. „Já si toho vážím,” odpovídá rozhodně na otázku, co pro něj znamená být „Volyňákem“.