Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Knebort (* 1944)

• narodil se 19. ledna 1944 v Praze do úřednické rodiny

• od dětství hrál fotbal v klubu Slavoj Vyšehrad

• po střední škole se naplno věnoval fotbalu a jeho jméno je neodmyslitelně spjato s Duklou Praha

• jako záložník či útočník hrál za pražské Bohemians, za Duklu, Slavii a Teplice

• patřil k členům stříbrného fotbalového týmu z Letních olympijských her v Tokiu (1964)

• s Duklou Praha vyhrál i Americký pohár

• sportovní kariéru zakončil v divizním klubu Tatra Smíchov roku 1983

• v době natáčení (2025) žil se svou manželkou v Praze

Bohemians, Dukla, Slavia Praha, to vše jsou dnes legendární kluby s dlouhou tradicí a nepřeberným množství úspěchů, které za svou historii získaly. Během šedesátých let dosahovali českoslovenští fotbalisté obrovských úspěchů. Vybojovali například stříbrné medaile na Letních olympijských hrách v Tokiu (1964). Hráči Dukly Praha také několikrát reprezentovali československý klub v USA, kde se jim čtyřikrát podařilo vyhrát Americký pohár. Vedle toho se pravidelně účastnili evropských fotbalových soutěží a porovnávali své síly s evropskými velkokluby.

A právě tyto úspěchy zaznamenal i František Knebort. Talentovaný fotbalista, jehož vychoval Slavoj Vyšehrad, za který nastupoval jako žák a dorostenec. Jeho první kroky vedly do pražské Bohemky, tehdy ČKD Praha, a odtud pak do Dukly, Slavie či severočeských Teplic. František Knebort jako nadaný záložník s citem pro hru dokázal vždy uniknout bránícím hráčům a skórovat do branky soupeře. Kendy, jak se Františkovi Knebortovi přezdívalo, pomohl i k získání stříbrných medailí na olympijských hrách v Tokiu či stál u zisku Amerického poháru s Duklou Praha.

Kvůli problémům se srdcem jsem fotbal málem nehrál

František Knebort se narodil 19. ledna 1944 do rodiny úředníka Tesly-Radiospoj Františka Kneborta a úřednice Ireny Knebortové (roz. Vrbatové). Pamětník trávil dětství převážně u babičky v Praze na Vyšehradě, jelikož rodiče byli pracovně vytížení a nechtěli, aby jejich syn vyrůstal bez dozoru.

Právě na Vyšehradě se dostal malý František poprvé k fotbalu, kdy si se svými kamarády chodil zakopat. Díky tomu si ho všimlo vedení klubu a rodině nabídlo, zda by jejich syn nechtěl za tým Slavoj Vyšehrad jako žák nastupovat. Rodina souhlasila a osmiletý František od roku 1952 začal hrát za místní klub. Svůj talent a umění s míčem dokázal zužitkovat na hřišti, a i přes zákaz, či jak sám pamětník tvrdí malý podvod, nastoupil ve svých šestnácti letech za A tým tehdy divizního Slavoje Vyšehrad.

Jako sedmnáctiletý dorostenec přestoupil do Bohemians Praha (tehdy ČKD Praha) a poprvé okusil nejvyšší fotbalovou soutěž. Jako mladý fotbalista měl k hráčům velký respekt, ale tehdejší trenér na něj spoléhal a viděl v něm nadějného mladého fotbalistu. V roce 1963 čekala Františka Kneborta vojenská služba. Přestoupil proto do Dukly Praha, kde však po podrobné lékařské prohlídce u pamětníka našli problém na srdci.

„Při zdravotní prohlídce mi našli problém se srdcem. Poslali mě z vojny, ale já jsem to různě honil přes doktory. Na zimním turnaji Tatry Smíchov jsem se seznámil s doktorem Hamrem z Krče. Udělal mi vyšetření a zjistil, že to bylo nejspíš po úderu balónem a že jsem absolutně v pořádku,“ vzpomíná na kritickou chvíli pamětník.

Jako náhradník na olympiádu

Po krátkém angažmá v Bohemians se opět vrátil do Dukly Praha, kde hrál až do roku 1968. Právě zde pamětníka zastihla srpnová okupace vojsk Varšavské smlouvy. S týmem se zrovna připravoval na přátelský zápas, ke kterému kvůli vpádu vojsk nedošlo. Pamětník si dodnes vzpomíná na sovětské vojáky a tank, který se pohyboval u kasáren Dukly Praha. „Měl jsem zrovna u kasáren službu a vojáci se tam pohybovali. Vůbec jsem se s nimi nebavil. Vzpomínám, jak v klubu byla poměrně špatná nálada, ale co jsme mohli dělat,“ doplňuje pamětník. 

František Knebort se stal i členem stříbrného olympijského týmu, který získal medaile na letních olympijských hrách v Tokiu roku 1964. Pro československou reprezentaci se jednalo o obrovský úspěch. Sám pamětník odjel do Tokia v roli náhradníka, kdy si zahrál proti Brazílii. Svým přínosem přispěl k získání olympijských medailí. Se smutkem však dodává, že olympijskou medaili nezískal, jelikož ty obdrželi pouze hráči, kteří hráli finálový zápas.

„Tokio bylo krásné. Mohli jsme jezdit do města metrem. To jsme se po chvíli naučili a ty mrakodrapy nás dostaly. Když bylo volno, tak jsme chodili fandit i ostatním sportovcům. Hodně jsme chodili na basketbalisty, volejbalisty nebo na Evu Bosákovou, té jsme pořád fandili,“ vzpomíná na svou účast na olympiádě František Knebort.

Díky fotbalu jsem viděl kus světa

V polovině šedesátých let dostal pamětník pozvání i do reprezentace. Nastoupil však pouze ve dvou zápasech během kvalifikace na mistrovství světa 1966 konaného v Anglii. Při této příležitosti si František Knebort zahrál proti Rumunsku a Turecku. Celkem dal tři góly (dvakrát proti Turecku a jednou proti Rumunsku), a i když si reprezentace vedla dobře, skončila nakonec na nepostupovém druhém místě. Je možné, že výsledek fotbalové reprezentace ovlivnil pamětníkovo další působení v ní, jelikož za reprezentaci už pak nikdy nenastoupil.

Díky fotbalu mohl František Knebort cestovat po celém světě, což bylo v době vlády komunistické strany často nesplnitelným snem většiny obyvatel. Jako mladý hráč Dukly Praha se podíval do USA, kde se podílel na výhře v Americkém poháru roku 1963, kdy se stal autorem jediného gólu proti anglickému West Hamu. Nebo s klubem Bohemians Praha podnikl cestu po střední Americe, kde se tým střetl s vybranými místními fotbalovými mužstvy.

„Díky fotbalu jsem se podíval na místa, kam bych se asi nepodíval. S Duklou do USA, s reprezentací do Japonska, se Slavií to, tuším, bylo Irák a Írán a s Bohemkou jsem podnikl cestu po střední Americe. Haiti, Kolumbie a Guadalupe. Tam jsme se utkali s místními kluby. Na ostrovech to bylo lehčí, ale v Kolumbii šlo vidět, že fotbal umí,“ vzpomíná na své cesty.

Fotbal sleduji aktivně dodnes 

Po roce 1968 odešel pamětník z Dukly Praha na dvouleté angažmá do SK Slavia Praha. Zde odehrál celkem 32 zápasů a vstřelil čtyři góly. Po této zkušenosti ho zlákaly severočeské Teplice, kde si stejně jako ve Slavii zahrál dvě sezóny v místním klubu, tehdy nesoucím název TJ Sklo union Teplice. V roce 1972 se pak vrátil zpět do Prahy a opět hájil barvy Bohemians, kde nastupoval i jako kapitán a zahrál si po boku později slavného Antonína Panenky. „Jasně, Tonda, to byl mistr s míčem. Měl však smůlu, že jsem byl kapitán a musel mě poslouchat,“ dodává se smíchem.

V roce 1975 se František Knebort rozhodl profesionální kariéru ukončit. Přestoupil do divizního klubu Tatra Smíchov, kde hrál až do svých téměř šedesáti let. Vedle toho zde dělal metodika a sekretáře klubu. Fotbalovou kariéru pak zakončil právě zde. Během své kariéry František Knebort nastoupil v 249 zápasech nejvyšší fotbalové soutěže a vsítil 77 gólů. Vedle toho si zahrál i dva zápasy za fotbalovou reprezentaci a během této doby se mu podařilo vstřelit tři branky.

Sametovou revoluci nijak aktivně neprožíval a na tuto dobu vzpomíná následovně: „Zajímal nás hlavně fotbal. I když nás komunisti strašně štvali a pořád jsme na ně nadávali, tak jsme se snažili dávat politiku stranou a zaměřovat se hlavně na trénink a hraní.“ František Knebort žil v době natáčení (2025) se svou manželkou Šárkou v Praze a dodnes se aktivně zajímá o tuzemské i zahraniční fotbalové dění.