Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helene Klier, roz. Fischer (* 1933  )

Ve dvanácti letech jsem musela dospět

  • narozena 10. prosince 1933 v Mährisch Altstadt (česky Staré Město nebo také Staré Město pod Sněžníkem)
  • před odsunem držena s celou rodinou ve sběrném táboře v Šumperku
  • v říjnu 1946 byla celá rodina odsunuta z Československa
  • šest měsíců museli zůstat v táboře pro vysídlené v německém Selbu
  • žili u dvou statkářů v jižním Bavorsku
  • v roce 1955 se vdala za Emila Kliera, s kterým má tři syny
  • žije i s manželem v Bonnu

Dětství

Staré Město nebo také Staré Město pod Sněžníkem (německy Mährisch Altstadt) leží na severu Moravy mezi Králickým Sněžníkem, Rychlebskými horami a Jeseníky na říčce Krupá a dříve v něm žili převážně němečtí obyvatélé. Zde se narodila 10. prosince 1933 Helene Anselma Wilhelmine Franziska, familiárně oslovovaná Heli, jako jediné dítě do německé rodiny Fischerových. Jejich každodenní řečí se stala němčina. „Moji prarodiče mluvili výborně česky, otec nemluvil moc dobře a maminka neuměla vůbec česky. Já jsem uměla trochu, co jsem tak pochytila, ve škole jsem se učila česky jen tři čtvrtě roku,“ vysvětluje pamětnice.

Její maminka – Helena Marie, rozená Šrůtková – se narodila 19. září 1905 a zemřela 20. ledna 1989. Pocházela z Králíků (německy Grulich) a její rodina tam vlastnila na Velkém náměstí železářství, které založil její dědeček, původem Čech. Později podnik zdědil matky bratr. Otec Wendelín se narodil 26. listopadu 1897 a zemřel 8. prosince 1957. Pocházel ze šesti dětí a většina z nich žila a pracovala jako učitelé na národní a obecné škole, kterou vedl otcův bratr, taktéž v Králíkách. Jedna sestra vyučovala ruční práce, jiná domácí práce a otcova švagrová byla učitelkou matematiky. Otec sám se však nestal učitelem, ale účetním v textilní fabrice firmy Buhl ve Starém Městě, kde Helene prožila krásných dvanáct let dětství, než musela s koncem války dospět.

Po válce čekal rodinu Fischerových stejný osud jako mnoho jiných Němců z tehdejšího Československa, tedy vysídlení, snad jen s výjimkou toho, že první útěk z republiky zažila rodina již v roce 1938. Otec byl členem Freikops, což bylo dobrovolné vojenské sdružení, a když začaly v pohraničí první nepokoje, rozhodla se rodina pro útěk kvůli strachu z útoků ze strany Čechů. Vydali se na sever, do městečka Mittelwald, kde byla rodina rozdělena. Matka s dcerou se dostaly až do Göhrenu na Rujáněa otec musel zůstat v Mittelwaldu, kde pomáhal na stavbě silnic. Jakmile se ovšem Hitler dostal v bývalém Československu k moci, rodina se vrátila a prožila relativně klidný čas v období mezi roky 1939 až 1945 v porovnání s tím, co potom následovalo. Rodina nebyla přímo zasažena válkou, otec nebyl odvelen a nikdo z nejbližších příbuzných nebyl zabit. Jen bratranec pamětnice přišel o nohu pod kolenem a bratr matky, který byl v boji celých šest let a pracoval jako řidič nákladního auta, byl v Rusku zraněn a po válce se dostal do válečného zajetí v Remargu, kde skoro zemřel hlady.          

Konec války ve Starém Městě

Rusové přišli do města koncem dubna nebo začátkem května a první vlna se koncentrovala převážně na rabování německého majetku. Po krátké době se v domě pamětnice usadili dva důstojníci, což bylo štěstí v neštěstí. V rodině žili sice dvě cizí osoby, ale dům byl jejich přítomností chráněn před nájezdy dalších sovětských vojáků, kteří plundrovali a ničili majetek pod zástěrkou, že hledají schované německé vojáky, především však znásilňovali ženy a dívky. Helene byla této zkušenosti naštěstí ušetřena, díky rychlému zásahu jejího otce a skutečnosti, že byl voják silně opilý, a tudíž se nebránil. Matka pamětnice měla hudební nadání a ráda a dobře hrála na klavír. Od příchodu Rusů to musela dělat denně, převážně při jejich pitkách a oslavách. Tehdy musela hrát i Helene. 

Všichni muži z Králíků museli nastoupit na náměstí a všichni do jednoho byli zmláceni. Ušetřen toho nebyl ani Helenin bratranec, který za války přišel o nohu. Dostal 25 ran holí a podle jeho výpovědi měl ještě štěstí, protože ho mlátila žena, a tak se to dalo vydržet. Bratra dědečka pamětnice takto umlátili k smrti. Za války byl diskriminován kvůli svému českému jménu Šrůtek, tak se nechal přejmenovat na Schillera. To se mu v roce 1945 stalo osudným. Jeho mučení musel přihlížet jak šestnáctiletý syn, který musel držet v ruce vlajku s hákovým křížem, tak jeho osmnáctiletá dcera, která se z toho psychicky nikdy nevzpamatovala.

Kromě tělesných trestů museli Němci například odevzdat rádia, cennosti, obrazy, knihy, hudební nástroje, ale i kola. Používání veřejné dopravy bylo možné jen s povolením národního výboru. Domy, podniky a krámy byly zkonfiskovány. Rodina pamětnice se snažila proti těmto nařízením alespoň částečně bojovat tím, že například knihy místo odevzdání ukryli na půdě továrny, kde dříve otec pracoval, šperky odevzdali jen částečně a kolo měla pamětnice zaparkované u české rodiny, která se po válce nastěhovala do prvního patra jejich baráku. Jezdit s ním musela ovšem opatrně, protože pokud by byla chycena, byla by potrestána nejenom ona, ale také rodina, jež jí byla nápomocná. Když chtěli navštívit příbuzné v Králíkách, museli jít pět až šest hodin pěšky a ani to nebylo bez nebezpečí. Žili v neustálém strachu o život.  

V poválečné době trpěla většina obyvatelstva hladem. Teprve třináctiletá Helene začala pracovat jako opatrovatelka asi tříletého dítěte u jedné české rodiny, která přišla do pohraničí z Hané. Jakmile za ni našla rodina náhradu v podobě české zaměstnankyně, byla propuštěna.      

Vysídlení

Prarodiče byli odsunuti během divokého odsunu již v roce 1945 a směli si vzít s sebou jen to, co měli v tu chvíli u sebe. Oproti tomu byla rodina Fischerových odsunuta jedním z posledních transportů v říjnu 1946, přes Šumperk, kde byli dočasně ubytováni ve staré opuštěné továrně. Žili tam ve špatných hygienických podmínkách všichni dohromady, mladí, staří, děti, nemocní i zdraví, spali na slamnících, s minimem jídla na den. Na místě museli odevzdat poslední osobní věci, které jim ještě do té doby byly ponechány. Jednalo se například o vkladní knížky, poslední cennosti, ale rovněž oblečení. Muži si směli vzít jen dva obleky. Povoleny byly postele, matrace, deky a nejnutnější věci do domácnosti. Lidé se proto pokoušeli zakázané věcí přenést nelegálně. I rodina pamětnice si schovala zlaté hodinky nebo prstýnek do podpatku od bot. Vkladní knížky schovali do tajné přihrádky v rámu postele.

Helene se podařilo odjet i se svojí panenkou, ačkoliv o ni musela bojovat. „Vyběhla jsem a křičela, to je moje panenka. Ten pán zůstal stát a koukal na mě beze slova a já jsem pořád křičela. Panenku jsem na konec dostala.“ Ze Šumperka byli lidé odváženi v nákladních vlacích, cesta trvala jeden a půl dne a vedla přes několik českých měst. „Otec řekl: ‚Podívej, jedeme přes Prahu,‘ a otevřel malou mezeru. ‚Podívej, támhle jsou Hradčany, můžeš se rozloučit.‘“ Cesta byla velice náročná, nejenom kvůli tomu, že matka byla nemocná, ale k tomu si otec před cestou zranil ruku a rána mu začala hnisat. Československo opustili přes hraniční přechod Folmava po 36 hodinách jízdy.

Sběrné tábory v Německu

Po příchodu do Německa je čekalo nejprve odvšivení a lidé, kteří tam již měli příbuzné, směli odjet za nimi. Ostatní se dostali do sběrného tábora v Selbu, kde rodina Fischerových zůstala necelých šest měsíců. Bydleli tam ve staré porcelánce firmy Heinrich, 25 lidí se tísnilo v jedné místnosti, kde spali na tříposchoďových postelích. Trochu soukromí měli jen tehdy, pokud si dali na palandy deky. Hned vedle jejich postele bydlela rodina s pěti dětmi z Chebska a od nich slyšela pamětnice poprvé chebský dialekt, který jí tenkrát přišel jako cizí řeč.

Většina lidí trpěla v táboře hladem, děti měly z podvýživy nafouknutá břicha. Helene se dlouho stýskalo po Československu a trápila se otázkou, proč zrovna oni museli odejít a vše opustit, když nic špatného neudělali. Otci bylo v té době přes 50 let a v Selbu nesehnal práci. Proto přivítal příležitost odejít do tábora v Hammerau v blízkosti města Bad Reichenhall, kde sídlila velká loděnice, která se nově specializovala na stavbu hotových dřevěných domků.

Hammerau leží na řece Saalach, která pramení v Kitzbühlských Alpách a teče až do Černého moře. Zde žili vysídlenci v dřevěných barácích a Fischerovi se o něj museli dělit ještě s jednou rodinou. I jídla zde bylo více. Tatínek nastoupil v loděnici jako účetní.

Život na statcích

Otec za nedlouhou o práci opět přišel a rodina se v zimě 1947 stěhovala do Pallingu (kraj Traunstein) na jihu Bavorska nedaleko Salcburku, kde žili a pracovali u statkáře. Vydrželi tam jen velice krátce, protože bydleli v jedné místnosti bez možnosti si zatopit.

Odešli do Genkampu k jinému statkáři, kde mohli užívat dvě místnosti. Vařit musela matka v kuchyni statkářky, která jim příležitostně dala nějaké jídlo navíc. Rodiče na statku pracovali a Helene se po návratu ze školy vždy přidala. Dělala vše, co bylo potřeba, ve stájích, na poli i v domě a za to dostávala denně jeden litr mléka. Finančně na tom byla rodina špatně, neboť podpora státu činila tehdy jen 150 marek měsíčně, což bylo i na tehdejší poměry málo a pro tříčlennou rodinu nedostačující.

Aby rodině přilepšil, rozhodl se otec prodat a vyměnit rodinné šperky, které se podařilo ilegálně vyvézt z Československa. Pro svůj obchod si vybral tábor ve Freilassingu, kde žili přeživší Židé, kteří čekali na vycestování do Palestiny, později do Izraele. K transakci ale nikdy nedošlo, Helene byla totiž proti. Chtěla si nechat alespoň nějakou vzpomínku na svoji rodnou zem. 

Traunreut / Schwäbisch Gmünd

Traunreut, městečko v kraji Traunstein, je jedno z pěti bavorských měst, které bylo založeno pro odsunuté sudetské Němce spojením několika obcí. Během války a i krátce před tím byla v těchto místech velká muniční továrna, která produkovala granáty plněné plynem, zaměstnávala dva tisíce lidí a na svém pozemku měla nejméně 150 dřevěných a kamenných baráků pro jejich ubytování. Právě zde se usadili mnozí odsunutí a v roce 1950 zde žilo již něco přes pět tisíc obyvatel. Tady se seznámila pamětnice s Emilem Klierem, kterého si v roce 1955 ve Schwäbisch Gmündu vzala za manžela.

Helene pracovala jako tkadlena a její otec jako účetní v nevelké textilní firmě, jejíž majitel pocházel ze Slezska. Peníze na rozjezd firmy dostal z Marshallova plánu, ale staré anglické stroje byly spíše překážkou než pomocí a podnikatel brzy zkrachoval.

V roce 1953 odešla rodina Fischerových do Straßdorfu u Schwäbisch Gmündu, kde dostal otec práci v kanceláři v jedné textilce a Helene se stala švadlenou. Pracovala tu až do svatby, pak už zůstala v domácnosti. Ve Straßdorfu v té době už dva roky žil také Helenin strýc, bratr tatínka, který procházel procesem denacifikace. Za války byl totiž důstojníkem německé armády. Po denacifikaci mu nabídli, aby uniformu oblékl znovu, což odmítl.

V Německu se rodina pamětnice stýkala ráda s lidmi se stejným osudem a velkou možnost jim k tomu poskytl odsunutý farář ve Fuldě, který tam začal na svátek svaté Anny pořádat opakovaně setkání lidí ze Sudet. Kromě toho udržuje pamětnice dodneška kontakt s některými lidmi ze Starého Města nebo z Králíků, kteří jako ona museli nedobrovolně opustit Československo. Na Českou republiku však Helene nezanevřela, a proto ji ráda a pravidelně navštěvuje. Poprvé sem přijela společně se svou rodinou již v roce 1985. S Emilem Klierem má Helene tři syny Reinholda, Axla a Haralda.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Vzpomínky pro budoucnost