Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Klíbr (* 1929)

Nejcennější je svoboda, svoboda projevu a pohybu

  • narozen 14. ledna 1929 v Mladé Boleslavi

  • Vyšší průmyslová škola stavební 1944–1947, v prosinci 1944 nasazen na práce – na statku ve Vinci a Škoda Auto – tehdejší Reichswerke AG Erzbergbau und Eisenhütten „Hermann Göring“

  • 1950–1952 základní vojenská služba v Litoměřicích

  • 1949 tisk protirežimních letáků, 1950 odpálení nálože v mladoboleslavské redakci Rudého práva

  • 1953 uvězněn, popis výslechů a podmínek vyšetřovací vazby, odsouzen na dvanáct let

  • 1953–1958 vězení Pankrác, Jáchymov – šachta Rovnost

  • zedníkem, technikem a stavbyvedoucím (Průmstav)

„Dál to pokračovalo tak, že jsme si řekli: ‚Plakáty nemají cenu, musíme udělat něco důležitějšího.‘ Rozhodli jsme se dát třaskavinu do mladoboleslavské redakce komunistických novin – Rudého práva. Odpálili jsme ji.“ Po pachatelích výbuchu, který zdemoloval celou redakci, policie marně pátrala. Zatýkání začalo na základě udání o tři roky později a jedním ze zadržených byl i Zdeněk Klíbr.

Neklidná školní léta

Narodil se 14. ledna 1929 v Mladé Boleslavi. Otec pracoval v automobilovém závodě ASAP, maminka se starala o domácnost a pamětník odmala pomáhal na rodinném hospodářství. Často, když přišel ze školy, ležel na stole lístek: Jídlo máš v troubě, přijď za námi na pole. Měšťanská škola, do které za války chodil, se musela několikrát stěhovat, budovy wehrmacht postupně využíval jako lazarety. Začal navštěvovat Vyšší průmyslovou stavební školu, ale v prosinci 1944 ji zavřeli a žáci museli nastoupit do práce. Zdeňka Klíbra zařadili na statek ve Vinci, ale jeho otci se brzy povedlo vyjednat jeho přeložení k nim do továrny. Válečnou výrobu narušovaly nálety: „Kolem jedenácté hodiny místní rozhlas hlásil přesun svazu spojeneckých letadel na sever přes Mladou Boleslav. Všichni jsme se sebrali, utekli a bylo po práci.“

Jen letáky nestačí

Zdeněk Klíbr dokončil průmyslovku v roce 1947 a nastoupil na místo stavebního technika do firmy Hráský a Jenč. Po komunistickém převratu byla firma znárodněna. Pamětník s kamarády se znepokojením sledoval změnu poměrů, vyhazování lidí ze škol a zaměstnání. O svých rodičích říká, že to byli prostí lidé, kteří politiku nesledovali. On s kamarády však měl rád swing, poslouchali západní rozhlas a přáli si žít ve svobodné zemi. Rok po komunistickém převratu proto začali tisknout protirežimní plakáty a letáky. Uvěznění kamaráda Mirka Nevrkla a jeho odsouzení k sedmnácti letům vězení znamenalo šok. Přestože o jejich činnosti věděl, nevyzradil je. Řekli si, že musí přikročit k ráznějšímu odporu.

Od Ing. Jenče, jednoho z bývalých majitelů stavební firmy, se jim podařilo získat trhavinu a 18. května 1950 vyhodili do povětří redakci Rudého práva v Mladé Boleslavi. Nálož na kliku od dveří redakce připevnil právě Zdeněk Klíbr. Následným výbuchem byla redakce zcela zdemolována. 

U výslechu mi řekli: ‚Však vy se přiznáte, přiznáte i to, co jste měl druhý den po narození k obědu…‘

Policii se nepodařilo pachatele odhalit. Zdeněk Klíbr odsloužil dvouletou základní vojenskou službu v Litoměřicích. Pracoval právě na stavbě v Komárově u Hořovic, když pro něj v tatře přijeli čtyři muži v kožených kabátech – hned věděl, že je zle. V autě dostal pouta a černé, neprůhledné brýle na oči, aby neviděl, kam ho povezou, a jeli. V pražské centrále Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici ihned začaly nekonečné výslechy. Ve vyšetřovací vazbě strávil přesně šest měsíců. Popisuje podmínky cely: „Byla to holá místnost, na jedné stěně plechová deska – jako postel, kterou přes den zamykali. V noci jsem dostal na ten plech deku a pokrývku, kterou jsem se směl přikrýt. Celou noc nade mnou svítilo světlo, ruce musely ležet na dece. V tom se těžko spalo, ale po té únavě z výslechů se to dalo vydržet. Pokud někdo ruce schoval nebo se otočil, okamžitě bouchali na dveře… ruce na deku a koukat do světla nahoře. Byla tam ještě jedna taková plechová – takzvaná stolička. Tu odemkli, pokud jsem na to měl nárok, a mohl si tak sednout. Jinak ji nechali zamknutou a musel jsem chodit po cele sem a tam…“ K činu se Zdeněk Klíbr přiznal, až když před něj při výslechu položili výpovědi jeho kamarádů.

Soud s takzvanou skupinou Klíbr a spol. se konal 13. října 1953 u Krajského soudu v Praze. Zdeněk Klíbr byl nakonec odsouzen k trestu dvanáct let, Jan Dubický deset let a Ivan Sova osm let odnětí svobody za trestný čin sdružování proti státu a trestný čin účasti na trestném činu obecně nebezpečného užívání třaskavin. 

Člověk musí v něco věřit. Ti, co si neudrželi víru, se v lágru věšeli

Až později se dozvěděl, že je prozradila bývalá manželka jednoho z kamarádů. Do propuštění v roce 1958 prošel pankráckou věznicí a jáchymovským pracovním táborem. Fáral na uranové šachtě Rovnost. Zpětně je rád, že hladem, zimou a ponižováním ve věznění prošel. Tam teprve podle vlastních slov absolvoval zkoušku dospělosti a změnil se mu pohled na život a lidi. K překonání útrap pomohlo Zdeňku Klíbrovi především vědomí, že to, za co byl odsouzený, skutečně spáchal, na rozdíl od mnoha jeho spoluvězňů, a existence milující dívky, která na něj čeká. Po propuštění se s ní oženil a narodily se jim dvě dcery.

Vrátil se do svého bývalého zaměstnání v Průmstavu, kde ho přijali na místo zedníka. V partě „brigády socialistické práce“ však byli samí známí kluci, a tak se převýchova nekonala. Na přání vedoucího se později i přes svůj kádrový posudek Zdeněk Klíbr dostal na místo technika a později i stavbyvedoucího. Pracoval například na výstavbě sídlišť v Sokolově, Mělníce, Praze-Červeném vrchu a na přístavbě nemocnice v Brandýse nad Labem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy z jáchymovských a příbramských uranových dolů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy z jáchymovských a příbramských uranových dolů (Markéta Černá)