Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Klepárník (* 1957)

• narozen 28. května 1957

• vyrůstal na samotě u obce Jamné

• od dětství snil o sportovní dráze

• po vojně se stal profesionálním cyklistou

• ve sportu se setkal s protekcí i dopingem

• v roce 1987 začal pracovat jako technik a obchodní zástupce v Poličce

• dozoroval ho příslušník StB, pamětník nikdy nepodepsal spolupráci

• v listopadu 1989 se stal organizátorem demonstrací a generální stávky v Poličce

• spoluzakládal Občanské fórum v Poličce

• vytvořil úspěšnou firmu Medesa

• vytvořil etickou koncepci udržitelného rozvoje firmy a regionu

• v roce 2020 žil v Poličce

První záběry z listopadové demonstrace na Národní třídě roku 1989 viděl Otakar Klepárník ve Vídni, kam ho vyslal zaměstnavatel na školení. Do Československa se vrátil 20. listopadu. Když viděl na náměstí v Poličce shromáždění, hned se k němu přidal. „Ve výklencích stáli estébáci a přihlíželi. Věděl jsem, že tohle je moment, kdy se to bude lámat,“ popisuje pamětník. Otakar Klepárník se nadále zúčastnil všech shromáždění a demonstrací, pomáhal je organizovat a podílel se na založení poličského Občanského fóra.

Angažoval se až do prvních svobodných voleb v červnu následujícího roku. V nové době začal podnikat a vytvořil úspěšnou firmu, která funguje dodnes. Říká, že jeho krédem je etické a spravedlivé podnikání, které přináší užitek celému regionu.

Dědu rozkulačili komunisté

Otakar Klepárník se narodil 28. května 1957 Ludmile a Otakarovi Klepárníkovým. Později přišly do rodiny ještě dvě děti, Pavel a Ludmila. Mladá rodina bydlela u matčiných rodičů, Aloise a Marie Hlaváčkových, na samotě poblíž Jamného na Vysočině.

Prarodiče Otakara velmi ovlivnili, hlavně babička a její láskyplná péče. Spoustu času s ní trávil ve chlévě u jediné kravky. Dědeček občas vyprávěl, jak bojoval za první světové války v Itálii na Piavě, nebo vzpomínal na zranění, které utrpěl v Terstu. Ale hlavně nezapomněl na druhou světovou válku. Tehdy se stal starostou Jamného a hrál dvojí hru s Němci. Přes den se zdál být loajálním občanem protektorátu, v noci za ním chodili sovětští i místní partyzáni, kterým vydatně pomáhal. „Po válce se mu za takzvanou spolupráci s Němci nic nestalo, všichni totiž o partyzánech věděli,“ podotýká pamětník.

Dědu sedláka rozkulačili několik let předtím, než se pamětník narodil. Často proklínal zlodějský komunistický systém a se žalem vzpomínal na statek, na zvířata, která měli, a hlavně na koně. Nebyl největší sedlák na vesnici ani v okolí. Nádeníky měli jen občas, pracovali hlavně hospodář s hospodářkou a jejich pět dětí. Maminka kvůli tomu nemohla studovat a velmi toho celý život litovala. Děda se v neděli po návštěvě kostela vždy zašel posilnit do hospody, a když přišel domů, hádal se se zetěm. „S nadsázkou říkám, že každou neděli děda škrtil mého otce, mladého a nadějného komunistu,“ vypravuje pamětník.

Přestože otec byl členem komunistické strany, rodina třela bídu s nouzí a žila v podstatě jen z jeho platu. Prarodiče měli dohromady důchod 120 korun a matka se doma starala o děti. „Byli jsme chudí a pamatuji si, že jsem občas měl hlad. Hledali jsme se sourozenci, co bychom kde sehnali k snědku,“ vzpomíná Otakar.

Křesťanská víra byla silnější než rudá knížka

Prarodiče byli silně věřící a hlavně babička vychovávala vnoučata v přísně katolickém duchu. Nicméně alespoň u nejstaršího Otakara se duchovní výchova minula účinkem. „Já jsem v mládí křesťanství nepochopil a postupem času mě to i otravovalo. Navíc farář byl starý a dával nám výprask rákoskou, stejně jako učitel v obecné škole,“ říká pamětník.

Klepárník starší původně v Boha také věřil, nicméně komunistická víra dostala na dlouhý čas přednost. Nechtěl, aby rodina chodila do kostela a děti na náboženství. Dokonce mu v jeho základní organizaci KSČ vyhrožovali, že jestli si to doma nedá do pořádku, vyhodí ho ze strany. Přestože celá rodina kromě něj kostel navštěvovala, ze strany ho nevyloučili. Po svých padesátých narozeninách se zase začal vracet ke křesťanství.

Sport se stal vstupenkou do jiného světa

Střední elektrotechnickou průmyslovku zvládl Otakar skvěle a zazářil i u maturity. Bez přijímacích zkoušek ho vzali na vysokou školu, nicméně tam nenastoupil. Vzdělání si poté celý život doplňoval samostudiem a kolem čtyřicítky i studiem na pedagogické a filozofické fakultě.

Od patnácti let sportoval a sportu se chtěl nadále věnovat profesionálně. Vzorem mu byl cyklista Vlastimil Moravec, který v roce 1972 vyhrál Závod míru, a kvůli němu se chtěl Otakar stát taktéž cyklistou. „Rodiče mi řekli, že jsem na palici,“ s úsměvem podotýká pamětník. Přesto si sám vydělal na bicykl a začal trénovat, později se k němu přidal i bratr. Ačkoliv mu všichni trenéři říkali, že není cyklistický talent, nevzdal to a trénoval o to víc. V roce 1976 na jednom z prvních závodů v Blansku porazil v časovce i Vlastimila Moravce. Následně ho vzali na hostování do Dukly Brno. Trénoval tak dobře, že si „vyjel“ nejvyšší výkonnostní třídu. To byl předstupeň k vysněnému pobytu v Dukle Praha. V tomto vojenském profesionálním oddíle chtěl strávit základní vojenskou službu, ale to se nepodařilo. I když už do oddílu nastoupil, musel zase uvolnit své místo horšímu branci s protekcí. Stal se tedy radistou v Klecanech a na letišti v Přerově.

První rok vojny neměl pamětník možnost trénovat, takže alespoň cvičil a posiloval tělo v každé možné chvilce. „Bral jsem to jako nesmírnou křivdu, a tak jsem pořád trénoval, makal kliky a dřepy, až jsem měl nevídanou kondici,“ vypráví pamětník. Ve druhém roce se dostal do Přerova, kde vytvořili sportovní jednotku. Nejenže Otakar mohl zase trénovat, ale začal závodit za oddíl Lokomotiva Přerov a vrátil se do první výkonnostní třídy.

Cyklistickým profesionálem

Ve věku jedenadvaceti let nastoupil jako profesionál do cyklistického oddílu Inter Bratislava. Profesionální sportovci té doby sice nepracovali, nicméně museli mít formální zaměstnání. Otakara takhle „zaměstnali“ ve Slovnaftu Bratislava. „Stavil jsem se tam jen na začátku a na konci pro razítko, jinak mě tam neviděli,“ směje se pamětník. Za pár let poznal, že nechce zůstat na Slovensku, a přestoupil proto do Bohumína. V Bratislavě se ještě stačil oženit a se ženou Alicí se odstěhovali na Ostravsko. Otakar trénoval, závodil doma i v zahraničí. „Sport mě vytvaroval, protože jsem uvěřil, že je možné všechno. Člověk bez talentu a podmínek může docílit všeho, pokud dostatečně dře a obětuje,“ vysvětluje pamětník.

Životní podmínky profesionálních sportovců na svou dobu nebyly špatné. Záleželo na oddíle, ve kterém působili, ale měli spíše nadprůměrný plat. Za vítězství dostávali prémie. Pokud sportovci závodili v zahraničí, přivydělávali si pašováním různorodého zboží. Jednalo se o cyklistické pneumatiky, cyklistické lahve, cín či spací pytle. Nazpět si dováželi třeba oblečení či cyklistické potřeby. „Tímhle způsobem jsem si přišel na troj- až čtyřnásobek průměrného platu v Československu,“ vypráví pamětník. O pašování všichni věděli a přiživovali se na něm, trenéři, sportovní činovníci i dohlížející estébáci. Jen celníci na hranicích občas narušili tuto hru a kontraband zabavili.

Někteří z pamětníkových kolegů využili pobytu na zahraničních závodech a emigrovali. I Otakar dostal několik nabídek do Holandska a Itálie, ale pro něj to kvůli rodině nepřipadalo v úvahu. Kromě toho věděl, jak jsou příbuzní emigrantů šikanováni Státní bezpečností (StB). Přemýšlel také o tom, že má smysl zůstat doma a pokusit se Československo změnit. „Dobře jsem si uvědomoval, jak je systém špatný, lidi jsou naštvaní a všechno je tu šedé. Byl jsem si jistý, že to nemůže dlouho vydržet,“ popisuje pamětník. Přesto ho Západ přitahoval svobodou pohybu a cestování i dostupností zboží. Každá jednotlivá země ho něčím okouzlovala, Německo úpravností svých vesnic, Francie stylem života, Itálie kypícím životem a Benelux veselostí a přátelskostí. Jednoduše tam nacházel jiný životní standard i možnosti seberealizace.

S dopingem se Otakar setkával až ke konci své kariéry, kdy mu trenéři občas nabízeli nějaké tabletky, které vždy odmítl. „Používal jsem jenom přírodní doping, takže jsem si vařil silnou kávu nebo žvýkal suchý černý čaj. Anabolické steroidy brali hlavně východní Němci. My jsme to na nich poznali, najednou začali mít jiné oči a jiný výraz v obličeji,“ vysvětluje pamětník. Kromě toho tito sportovci byli najednou o řád výše, i co se týče muskulatury.

Vždycky stál v opozici

Otakar se často dostával do střetu se systémem, protože se vždy důsledně ohrazoval vůči diskriminaci. Nevyšel totiž z vojenského oddílu jako drtivá většina ostatních závodníků. „Nenechal jsem si to líbit a dostal jsem nálepku neloajálního socialistického sportovce,“ směje se pamětník. Kromě trénování se neustále vzdělával, četl a učil se cizí jazyky. A na zájezdech, jelikož trenéři ani „bafuňáři“ neuměli nic, fungoval jako překladatel a organizační pracovník.

Postupem času se stále více stavěl do opozice vůči protekčnímu systému, chtěl, aby se závodilo spravedlivě. Když jednou s kolegy na protest nenastoupili k závodu kvůli polskému závodníkovi, který švindloval, v disciplinárním řízení je potrestali půlročním distancem a ročním zákazem vycestovat. Údajně totiž ohrozili česko-polské vztahy v širším měřítku.

Otakar se smířil se svou rolí potížisty. „Já už jsem to nějak dojezdil. Cítil jsem se opotřebený z toho, jak moc jsem trénoval, a navíc jsem se v roce 1986 hodně zranil při pádu. Následkem toho jsem se začal bát ve sjezdu,“ říká pamětník. Následující rok skončil se svou cyklistickou kariérou a s rodinou se odstěhoval do Poličky.

Začal novou kariéru pod dohledem StB

V roce 1987 přišel Otakar do Poličky jako servisní technik přidružené výroby jednotného zemědělského družstva (JZD). Jednalo se o servis pro zahraniční obchod s laboratorním materiálem. Musel se toho hodně doučit, nejen biochemii či biologii, ale i komunikaci s rakouským obchodním partnerem. Dobře se zavedl, takže se stal v krátké době vedoucím obchodního oddělení.

Nicméně Státní bezpečnost stále dohlížela. „Všichni z obchodního oddělení byli pořád pod dozorem StB. Před každou cestou do Rakouska a někdy i po návratu jsme museli na fízlárnu a tahali z nás rozumy. Ten můj estébák mě vždycky naložil do auta a jeli jsme do lesa. Nebyl lidsky zlý, prostě dělal svou práci,“ lakonicky glosuje pamětník. Kromě obchodních cest se Otakar dostal díky penězům ze sportu do Švédska, kde absolvoval triatlon. V době těsně před převratem běžel berlínský maraton. Před odjezdem na něj „jeho“ estébák vyvíjel nátlak, aby cosi zařídil v Berlíně. Hrozil, že mu jinak odeberou pas. Otakarovi se ale nějak podařilo vykroutit a na maraton odjel.

Pro rozumy si jezdili do Prahy

Když vypukla sametová revoluce, na prvním shromáždění v Poličce se objevilo jen několik desítek lidí. Ale s každým dalším dnem jejich počet stoupal, zatímco počet přihlížejících estébáků klesal. „Jezdili jsme do Prahy a vozili jsme si odtamtud letáky a rozumy. Pak jsme začali sami vyrábět informační materiály na družstevní kopírce. Nikdo nic nenamítal, všichni věděli, že dochází k posunu,“ vysvětluje pamětník.

Při generální stávce 27. listopadu došlo na Otakarovu moderátorskou premiéru. Stávky se zúčastnilo mnoho lidí z různých vrstev, ale velmi důležití byli dělníci, zejména z továrního areálu Bořiny. „Báli jsme se jejich reakce, prozatím se totiž tvářili rezervovaně. Stávka začala, a oni stále nikde. A najednou rachot a dupání, dělníci z Bořin přicházeli. To byl moment vítězství,“ dojatě popisuje pamětník.

Založili Občanské fórum a scházejí se dodnes

Pak vzniklo Občanské fórum (OF), které založilo několik přátel a organizátorů demonstrací v Poličce. Vznik OF formalizovali sepsáním společného prohlášení. Poté navázali spolupráci s ostatními OF v jiných sídlech. „Občanské fórum v Poličce vzniklo spontánně z kombinace nezbytné odvahy, hazardérství, rozhodnosti a myšlení. Pocházeli jsme z různých vrstev společnosti a navzájem jsme se doplňovali. Doteď se scházíme, věříme si a dokážeme se i dnes pohádat o politiku a pak se rozejít jako přátelé,“ vysvětluje pamětník.

Už před generální stávkou začali objíždět města, národní výbory, školy, podniky a všude šířili letáky a informovali lidi. Na konci prosince začali fungovat i jako vyhazovači starých struktur. „Někam jsme přijeli a říkali jsme: ‚Pánové, je konec, sbalte to.‘ Někdo kroutil hlavou, někdo se hádal, ale většinou se balili smířeně a v klidu, museli vědět, že je opravdu konec,“ vypráví pamětník. Organizačně připravovali první svobodné volby, navrhovali kandidáty a vydávali občasník s názvem Poličské fórum. V OF se Otakar angažoval až do června 1990 a po volbách se pustil do podnikání.

Kapitalismus po česku

Na přelomu dvou epoch se pamětník rozvedl s Alicí, se kterou měl dvě děti, Martina a Anetu. Založil novou rodinu s Olgou, s níž se mu narodili Ester a David. Hned, jak to bylo možné, si zařídil živnostenský list a začal prodávat kola. V družstvu začali rozšiřovat zahraniční obchod, zejména s rakouskou firmou Miller. V roce 1991 Otakar odešel z družstva a s Millerem založil pobočku v Brně. Stal se společníkem, manažerem a ředitelem. Brzy začali prosperovat. „Musel jsem hodně přemýšlet a vzdělávat se, jenže zahraniční příručky popisovaly západní kapitalismus. My jsme vymýšleli kapitalismus s lidmi, kteří žili čtyřicet let v socialismu,“ vysvětluje pamětník.

Časem s Millerem narůstaly neshody, nelíbila se mu pamětníkova vize etického podnikání. Šlo například o nepřiměřené ceny či dostatečné odměňování zaměstnanců. Kromě toho Miller pohlížel na Čechy poněkud pohrdavě. „Hodně mě iritovalo, když Rakušan říkal, že pro nás je tohle dost dobré. Nechtěl jsem, aby se k nám choval, jako kdybychom zrovna slezli ze stromů,“ popisuje pamětník. Vymyslel firemní filozofii, že firma bude prodávat nejlepší světové produkty za v Čechách dostupné ceny, s dobrým servisem a s co největším potenciálem v Čechách vyrobených věcí a služeb. A to se rakouskému partnerovi líbilo ještě méně.

Nová česká firma Medesa

Výsledkem se stalo založení firmy Medesa v roce 1996. Část zákazníků sice přešla k nim, ale přesto byly začátky krušné. Několik měsíců neměli na výplaty. „Rval jsem to se zarputilostí, kterou jsem měl ze sportu. Chtěl jsem tomu naučit i kolegy, ale moc rádi mě za to neměli,“ přemítá pamětník. Postupně získávali nové zákazníky a partnery, zaváděli nové produkty. Velmi cenným partnerem se stala firma Bayer. Nadále se jim skvěle dařilo, každý rok Medesa narostla o sto procent až na obrat tři sta milionů ročně v roce 2005. „Lidem, které jsme nabírali, jsme chtěli vštípit kulturu lidí Medesy. Nevyučené a nevzdělané jsme dovzdělávali profesně i lidsky a podařilo se nám vybudovat kompaktní tým,“ popisuje pamětník.

A pak přišel šok. Hlavní partner Bayer prodal celou divizi laboratorní diagnostiky firmě Siemens, která odmítla s Medesou nadále spolupracovat. Medesa měla od Bayera nakoupené stroje, které ještě nebyly zaplacené. Nyní přišla o padesát procent tržeb tím, že neměla dodavatele. To vše znamenalo nevyhnutelný krach. Ale Otakar Klepárník se nevzdal. Jel na kongres, kde přednášel představitel Siemensu, který se mu do té doby vyhýbal. „Tam jsem ho lapl skoro pod krkem, dal jsem před něj smlouvu o narovnání a řekl jsem, že ji teď podepíšeme, nebo jim do strojů nastrkáme šroubováky a už nikdy tady nebudou mít kšefty. Pochopil, že není dobré někoho jen tak zničit, protože pak se ten člověk stává jeho nepřítelem až do smrti,“ vypravuje pamětník. Dohodu obě firmy podepsaly, přesto z této situace Medesa vyšla se ztrátou a opět neměla několik měsíců na výplaty. Nicméně přežila a během let se postupně vrátila mezi nejlepší firmy v zemi.

V roce 2020 měla firma Medesa obrat zhruba čtyři sta milionů ročně a zaměstnávala sto deset zaměstnanců včetně postižených a znevýhodněných lidí. Majitelé vyplatili všechny společníky a od té doby se Medesa stala čistě rodinnou firmou. Celou dobu své existence podporovala vzdělávací, neziskové a charitativní projekty. Jednalo se hlavně o školy, dětské domovy, charitu, Skauta a Junáka či sportovní spolky. „Začal jsem víc chápat Baťovo učení, že podniky mají být součástí regionu. Musí se podporovat společenství, municipality, školy a kultura. Je potřeba utrácet přímo v kraji, aby se prostředky necedily přes stát nebo nadace. Vidím, jak moc je to potřeba s koncem různých globálních společností,“ vysvětluje pamětník.

Pamětníkova vize firmy, která dobře a spravedlivě odměňuje své zaměstnance, chová se eticky a zodpovědně, snaží se všemi způsoby pozvednout svůj region a v neposlední řadě poskytuje zaměstnání znevýhodněným lidem, slavila úspěchy. Medesu ocenili v projektu Bílá vrána v kategorii Zaměstnavatel roku 2016, kteréžto ocenění náleží firmám, které pomáhají lidem bez rodiny a zázemí.

S příchodem koronavirové krize v březnu 2020 se Otakar Klepárník přichystal na poslední etapu svého pracovního života. Přizpůsobit firmu novým podmínkám a postupně ji předat v trvale udržitelné podobě svým dětem, ačkoli to bude jistě obtížné. „Musíme si připustit, že život je těžký, ale nesmíme se ho bát. Přestože jsem celý život podnikatelem, nedokázal jsem se nejlépe postarat o své děti a nebyl jsem nejlepším partnerem svým ženám. Dnes vidím, že největší hodnota života je ve vztahu k lidem, v lásce je největší perspektiva a naděje člověka,“ uzavírá pamětník.

V roce 2020 bydlel Otakar Klepárník v Poličce a stále žil svou podnikatelskou vizí.