Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sylvia Klánová (* 1949  )

Snažím se, aby matčino jméno zůstalo v srdcích lidí

  • narozena 31. července 1949 v Plzni

  • její matkou významná sochařka Marie Uchytilová-Kučová, narozená 17. ledna 1924 v Kralovicích, mj. autorka Památníku dětským obětem války

  • v letech 1963–1967 studovala na Mikulášském gymnáziu v Plzni

  • roku 1968 studovala abiturientský kurz s francouzštinou v Praze, kde zažila i srpnovou okupaci

  • poté studovala knihovnickou školu

  • roku 1970 se provdala za Miroslava Klána

  • část jejího života úzce spjata s maminčinou celoživotní prací na sousoší lidických dětí

  • po jejím předčasném odchodu den před sametovou revolucí se s manželem postarala o realizaci Památníku dětským obětem války

  • sochy od roku 1995 postupně přibývaly na lidickou pláň, roku 2000 bylo sousoší kompletní

  • 28. října 2013 Sylvia převzala na Pražském hradě za svou maminku státní vyznamenání – medaili Za zásluhy 1. stupně in memoriam

Sylvia Klánová se narodila 31. července 1949 v Plzni. Její tatínek František Kuča se narodil 22. ledna 1921 v Ostravě. Vyučoval cizí jazyky a cizojazyčný těsnopis. Maminka Marie Uchytilová se narodila 17. ledna 1924 v Kralovicích, dětství a studentská léta prožila v Plzni. Celý svůj plodný život zasvětila sochařskému umění. Pocházela z kulturně založené a velice vzdělané rodiny svého otce Václava Uchytila a jeho manželky Anny Seidlerové-Uchytilové. Lásku k umění pramenící z nespravedlnosti světa tak dostala do vínku právě z tak vysoce intelektuálního zázemí.

Václav Uchytil jako hybatel kultury i dětské duše

Václav Uchytil byl významnou osobností Plzně. Sylvia svého dědečka představuje slovy: „Byl dlouholetým předsedou numizmatické společnosti v Plzni, byl znalcem staré Plzně, měl pětapadesát přednášek ve Státní vědecké knihovně a hlavně v Západočeském muzeu v Plzni a také v plzeňském rozhlase. Bojoval, aby nebyl zbořen hotel Central na náměstí, bojoval za Masné krámy. A také spolupracoval s potápěči při výzkumu historického plzeňského podzemí.“ Nejen pro svou dceru Marii byl Václav Uchytil také výborným vypravěčem, který jí ve svých příbězích přibližoval děje první světové války, jíž se zúčastnil už jako šestnáctiletý chlapec. K repertoáru jeho příběhů však patřily i staré řecké báje a rovněž příběhy o trzích s otroky, na kterých matky přicházely o své děti. Tato nespravedlnost pohnula citlivou dětskou Mariinou duší a již ve třinácti letech vytvořila plastiku s názvem Válka, zobrazující odpočívající ženu na útěku se třemi spícími dětmi. Toto rodinné kulturní zázemí v čele s tatínkem, který byl mimo jiné i výtvarně založen, pak Marii ovlivnilo na celý život.

Výmluvné sochy lidických dětí jako celoživotní dílo a symbol míru

Stěžejním dílem akademické sochařky Marie Uchytilové se stal Památník dětským obětem války. Jedná se o sousoší osmdesáti dvou lidických dětí ve věku od jednoho do šestnácti let společně popravených v polském Chelmnu. Toto sousoší mělo být zároveň symbolem třinácti milionů dětských obětí druhé světové války z třiceti pěti zemí světa. „Maminka toto své nadčasové, úžasné dílo vytvořila jako varovné memento a na věčnou paměť,“ říká její dcera Sylvia. Sousoší postupně vznikalo z Marii tolik vlastní obětavosti a pracovitosti. „Maminka sama o své práci říkala, že to její dílo, sousoší lidických dětí, je práce srdce, práce mozku, práce rukou. Maximální práce. Zkrátka že člověk už nemůže více pracovat, že je to takový oltář té největší lidské práce v tom pravém slova smyslu. A práce o to náročnější, že osudy těch dětí musela prožívat stále znovu a znovu. A s každým z těch dětí musela zemřít, aby je mohla vytvořit,“ vypráví Sylvia. S prací na tomto významném celoživotním díle tak Sylviina matka musela do sebe vstřebat bolest lidických maminek. Aby tu jejich neprobouzela ještě více, nedělala záměrně identické sochy zavražděných lidických dětí. A lidické matky za ní stály a jejich vroucným přáním bylo, aby velké dílo na památku jejich dětí vytvořila. „A vytvořila jej s myšlenkou, aby se nikdy nezapomnělo na nejnevinnější oběti válek, na děti. A aby se něco podobného nikdy více neopakovalo. A já mohu citovat její vlastní slova: ‚Vracím ve jménu míru osmdesát dva dětí národa na jejich rodnou pláň jako varující symbol milionů zavražděných dětí v nesmyslných válkách lidstva‘,“ osvětluje maminčin zhmotnělý sen její dcera.

Od války hnána myšlenkou po vytvoření Památníku dětským obětem války

Mariina touha vytvořit pomník nejnevinnějším obětem války se přetavila v poselství. Přípravě tohoto velkého díla věnovala Marie celých dvacet let a práce na sochách pak trvala dalších téměř dvacet let. Chtěla, aby její sochy „mluvily“, aby v nich znovu ožily zavražděné lidické děti a aby celý pomník ve svém konečném stadiu působil nezapomenutelným dojmem.

Než skončila druhá světová válka, byla Marie Uchytilová jakožto ročník 1924 totálně nasazena ve Svitavách na nucené práce.[1] Konec války byl pro ni největším darem, jakého se jí mohlo dostat. Spolu s přáteli se pak veselila a tančila na plzeňském náměstí až do chvíle, kdy se od spolužačky dozvěděla o tom, co se stalo za války lidickým dětem. Psal se rok 1945 a Marii bylo jednadvacet let. Noc po dni plném oslav i rozčarování strávila u hrobu Josefa Kajetána Tyla na Mikulášském hřbitově, jehož správcem byl její dědeček Alois Seidler. Sylvia i dnes se zaujetím vzpomíná na zrod maminčina velkolepého nápadu: „Říkala, že byla vlahá květnová noc, slavíci zpívali celou noc, k ránu zpívalo tisíce ptáků a maminka u národu drahému hrobu vypověděla válku válce. Přísahala, že sdělí celému světu poselství dětského utrpení během válečných let. Byla tím vyprávěním hluboce zasažena a přemýšlela, jakou formou by ona, neznámá dívka z maličké země, mohla něco říct celému světu.“ V té době už Marii plně uchvátilo sochařské umění, které studovala u plzeňského sochaře Otakara Waltera. S vědomím, že právě sochařství mluví všemi jazyky světa, se v ní zrodila myšlenka na vytvoření pomníku všem dětským obětem válek.

Krabice plné studií a první sošky

Po plzeňských studiích následovalo v letech 1945–1950[2] studium Akademie výtvarných umění v Praze pod vedením profesora Otakara Španiela. V myšlenkách ji stále doprovázel záměr vytvořit své velké dílo. „Studovala dětskou postavu, dětský portrét, dětskou duši,“ říká Sylvia. Její maminka nastoupila dva roky po absolutoriu jako profesorka na Odbornou výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze, kde učila dlouhých osmnáct let. „V sousedství byla mateřská školka a maminka o přestávkách nebo ve volných hodinách mezi vyučováním sledovala děti, co chodily na procházku, a vtiskávala si do paměti jejich pohyby a výrazy jejich tváří,“ vypráví Sylvia. Studií pak Marie měla plné krabice. Dělala i malé hliněné sošky, které ponechala v suché hlíně. A ty nejlepší si potom odlévala.

Rodinný život

Při svých pražských studiích se Marie seznámila se svým budoucím manželem Františkem Kučou, který tehdy v Praze rovněž studoval. V roce 1947 se vzali a o dva roky později se Marii narodila dcera Sylvia. I v návalu své tvůrčí činnosti se maminka dceři velmi věnovala. Především díky svému vypravěčskému talentu jí rozšiřovala obzory. „Za den s ní se dalo prožít, co se s jiným neprožije za půl roku,“ podotýká Sylvia. Navíc byla velice chápavá, což Sylvia ukazuje na jedné události z roku 1957: „Maminka dělala takový soutěžní obraz, na který byla pyšná. Byla na něm ona, jak mě modeluje. Já jsem zkrátka stála k tomu obrazu modelem. A byl velice horký den, to si pamatuji, v ulicích se tetelil vzduch a všichni šli na koupaliště. Ale maminka chtěla ten obraz dodělat. Pak toho však nechala a šla se mnou, i když se sama nekoupala. Tak abych měla radost, tak mě vzala na koupaliště.“ Ateliér na Letné tehdy zhusta zaplňovaly maminčiny práce a ten jakoby se najednou zmenšoval před očima. S vyhlídkou na nový ateliér odpovídající jejím potřebám tak zakoupila stavební parcelu na pražském Barrandově, kterou pak s osmiletou Sylvií samy oplotily. „Přišla jsem tam v růžových šatičkách s volánky. V lese jsme měly sítěnou houpačku… A já tam byla obdivovaná těmi místními. Najednou jsem tam měla spoustu kamarádů a také jsem tam měla takový svůj dub, na který jsem si vždycky vylezla a dívala se na Vltavu, jak po ní pluly plachetnice,“ vzpomíná zasněně Sylvia.

V 60. letech se Marie Uchytilová a její manžel František Kuča v přátelském duchu rozešli. Možná za to mohl fakt, že maminka byla ‚živel‘, kdežto její manžel byl po většinu času zahloubán do svých studijních materiálů. Marie se poté seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Václavem Hamplem, malířem české krajiny. Po malém ateliéru na Letné a ateliéru plánovaném na stavební parcele v Barrandově tak měla právě v jeho domě svůj vysněný velký ateliér.

I když se sama Sylvia od maminky v sochařině mnohému naučila, uposlechla jejích moudrých rad a nevydala se po cestách umění, které prý bylo a je plné nespravedlnosti. Pustila se tedy do studií na knihovnické škole a poté se věnovala práci v oblasti památkové péče. Nějakou dobu pak se svým budoucím manželem, se kterým se vzali roku 1970, opravovala i starožitný nábytek. S uměním je však její život neodmyslitelně spjat, a to nejen prostřednictvím uchování odkazu její maminky.

Osudné dušičkové období a síla slibu

V dušičkovém období osudného roku 1969 zaplavila hřbitovy hřejivá náruč světel. První listopadový den trávila Sylviina maminka doma v Praze-Hodkovičkách. Vzpomínala na dětské oběti válek i na svůj slib daný u hrobu Josefa Kajetána Tyla. A se smutkem i znovu probouzejícím se odhodláním přemýšlela nad tím, „že se na všech hrobech rozsvěcují světélka, jen ne na hrobech těch třinácti milionů dětských obětí válek z třiceti pěti zemí světa. A že na hrobech těchto dětí se žádná světélka nerozsvěcují, protože ony vlastně žádné hroby nemají. A kdyby zapálila svíčku za ty miliony, tak že by dávno dohořela první, než by zapálila poslední. A že to ani není možné zapálit miliony svíčiček…“

Do mysli se jí tehdy vkradl také obraz z dětství, kdy na Mikulášském hřbitově spolu s bratrem, bratranci a sestřenicemi dávali a rozsvěcovali světélka na hrobech v dětském oddělení. „Byla to menší svíčka, větší svíčka, až celá skupina svíček. A maminku v tom okamžiku jako blesk z čistého nebe napadlo, že by jako symbol těch třinácti milionů dětských obětí druhé světové války mohla ztvárnit jeden konkrétní válečný zločin z tisíců, který byl spáchán právě na lidických dětech v počtu osmdesáti dvou lidických dětí od jednoho roku do šestnácti let. Že by to byl ten pravý symbol pro těch třináct milionů dětských obětí války. A nemohla s tou myšlenkou sama zůstat doma,“ vypráví její dcera.

Ještě ten podvečer se Marie vydala pěšky do Lidic cestou, kterou dobře znala. Po dvaceti kilometrech a kolem půlnoci stanula na místě, kde měl jednou stát její zhmotnělý životní sen i úkol. Na hrobech lidických mužů se mihotala světélka, Marii stékaly slzy a přes ně jakoby v dáli na lidické pláni viděla stát lidické děti… Mohla si tak živě představit celé sousoší,[3] které už byla plně odhodlaná vytvořit. K ránu pak dojela autobusem domů a poháněna svým odhodláním se ihned pustila do práce na desetinovém modelu sousoší, který měla do večera hotový.

Ustavičná práce na lidickém sousoší

Sylviina maminka dala ve škole výpověď – milovanou práci a jistý příjem vyměnila za své životní poslání, do jehož uskutečňování se vrhla za plné podpory lidických maminek. „Těch prvních deset let pracovala na nadživotních sochách[4] dvanáct až osmnáct hodin denně, nepřetržitě,“ říká Sylvia. Pracovala vkleče, vestoje, na štaflích. Kolikrát zapomínala jíst a pít. Když byla dcera v Praze, přivážela jí jídlo nebo jí chtěla na místě něco uvařit, jak výstižný byl však pro maminku její vlastní verš: „Čas měřím na světlo a na tmu pouze, jak se rvu s hmotou, ve dne v noci hořím a nedbám příkoří a nouze – tvořím.“ Do ateliéru tehdy chodily četné návštěvy z celého světa, které lidickým dětem nosily květiny a hračky. „Maminka nám nikdy nebyla tak blízko jako v ateliéru, protože tam byla skoro jako ve vězení. V blízkosti byla zahrada a bazén, takže mé děti vlastně vyrůstaly s pomníkem,“ vzpomíná Sylvia. Ta kolikrát mamince stála modelem. A skvělou „studijní pomůckou“ vlastně byly rovněž její děti, protože i když Marie uměla výborně modelovat po paměti, občas si pro kontrolu potřebovala sáhnout „na jejich ramínko, na lokýtek“. Sama Sylvia si také mohla v ateliéru zkusit udělat portrét či bustu. Maminka ji zaučovala a předala jí tak notnou část svých zkušeností. Sama však byla svou prací velmi zahlcena. Mezi její spojence mimo „armádu mrtvých dětí“ patřila i její profesionální odbornost.[5]

Skon den před revolucí, ale odkaz žije dál

Jak se o jejím díle začínali dozvídat další a další lidé, tak se rozeběhlo i přispívání na jeho realizaci. Zatímco v Lidicích se vybrané peníze věrně střežily, osmimilionový příspěvek, který se postupem času shromáždil v kladenské bance, záhadně zmizel. Někteří ze zahraničních hostů chtěli dokonce celé lidické sousoší nebo jeho část koupit, což však jejich autorka odmítla. Fascinováni jejím talentem si u ní objednávali podobně koncipovaná sousoší. Práci na těchto zakázkách však navždy ukončil Mariin náhlý[6] skon 16. listopadu 1989, tedy den před sametovou revolucí. V ateliéru zaplněném bezpočtem soch a dalších prací však po ní zůstalo i zcela dokončené sousoší lidických dětí.

Po tragickém a předčasném konci života plného významných děl – a završeného tím z nejvýznamnějších – bylo pro pozůstalé na prvním místě dotáhnout Mariin projekt do konce, tedy sehnat peníze, odlít celé sousoší do bronzu[7] a umístit jej na lidickou pláň přesně tak, jak si to jeho autorka přála. Sehnat peníze a informovat veřejnost o dalších plánech se sousoším se podařilo nejen díky pražskému a plzeňskému spolku, které za tímto účelem vznikly z popudu Sylvie a Mariina druhého manžela Jiřího Václava Hampla. Velkorysé dary přicházely také ze zahraničí, a to hlavně z Dánska, Japonska, Německa i Anglie. Protože dvě třetiny soch byly tehdy ještě přidělané k podstavci, odřezávala je Sylvia spolu se svým manželem opatrně strunou. S realizací se však pojilo mnohem více práce, se kterou si oba s pečlivostí sobě vlastní poradili. Sochy na lidickou pláň pak přibývaly postupně od roku 1995, poslední byly doplněny o pět let později. Sylvia tak spolu se svým manželem dotáhla celou realizaci do konce. Památník dětským obětem války tak přece jen na lidické pláni vyrostl, i když se tak stalo až po smrti jeho stvořitelky. Nedošlo tak na slova Miroslava Müllera, „vládce kultury“ v normalizačním Československu, přezdívaného jako „kat české kultury“, který kdysi Marii řekl: „Ti tvoji parchanti tam stejně stát nebudou!“

Umělecky plodný život maminky Marie Uchytilové

Dcera Sylvia s láskou, hrdostí a obdivem vyjmenovává celou řadu matčiných uměleckých prací, které se za pouhý jeden život jeví jako zázrak. Je znát, že její maminka svému dílu život zkrátka obětovala, dílu z největších pak doslova. Sylvia k tomu říká: „Moje maminka vytvořila ohromné množství plastik všech žánrů a velikostí od drobné komorní plastiky přes střední plastiku, životní plastiku až po monumentální plastiku. Dokázala svým sochám vtisknout život. Vytvořila i řadu portrétů kulturních osobností. Chtěla národu zachovat tváře, které si to zaslouží.“ Vedle sousoší lidických dětí vytvořila Marie Uchytilová celou řadu dalších významných děl, mezi které patří například nadživotní socha Barunky s názvem Božena Němcová sedmnáctiletá vytvořená pro Českou Skalici, socha Piety ve Žďáru nad Sázavou, socha Lidické matky v Kladně, socha Obětavé péče ve Zbraslavicích, socha Vězně v Terezíně, sousoší Milenců veronských v Říčanech, Děti na písku, Hoch s míčem a další. Řada jejích děl se ocitla na výstavách, kterých se Sylvia se svou rodinou vždy plná nadšení účastnila.

Marie byla mimo jiné také znamenitá medailérka. Řadu svých medailí věnovala protiválečné tematice, jedním z témat byly opět zavražděné lidické děti. Velké množství medailí vytvořila pro numizmatickou společnost k významným výročím obcí a měst a také k výročím vzácných osobností. Za řadu svých uměleckých počinů získávala četná vyznamenání. Jedním z jejích vysoce ceněných počinů byl návrh na československou jednokorunovou minci, za který v roce 1957 získala 1. cenu v soutěži. Do této koruny přitom tajně vtiskla podobu Bedřišky Synkové, neprávem vězněné skautky. Marie psala i velice krásnou, silnou a dojemnou poezii.

Uchování matčina odkazu ze strany dcery

Sylvia jezdila do Lidic se svým manželem, rodinou a se svou maminkou pravidelně a s nadšením. Jezdí tam i po maminčině smrti. „Když tam stojím, tak se na mě maminka z každé té sochy dívá. To sousoší žije svým vlastním životem lidických dětí a zároveň životem toho, kdo jej vytvořil,“ pronáší s citem dcera autorky. Spolu se sousoším lidických dětí získaly Lidice o něco více světla, majestátnosti, pospolitosti a naděje. Jezdí sem autobusy z celého světa, lidé před sousoší lidických dětí pokládají hračky a květiny. Ve vzduchu se mísí úcta, obdiv i dojetí.

Proto aby se Sylvia po smrti maminky uklidnila a aby si na ni uchovala hmatatelnou památku, udělala pro sebe a pro ni sochu Rusalky ve střední velikosti, a to podle jejího původního vzoru komorní plastiky. Vytvořila také několik medailí a mimoto i pamětní desku do Lidic a do Plzně. V Plzni také proběhlo slavnostní odhalení desky za účasti primátora Martina Baxy a lidických maminek. Dne 28. října 2013 Sylvia převzala na Pražském hradě za svou maminku státní vyznamenání – medaili za Zásluhy 1. stupně in memoriam. V lednu 2017 pak pro svou maminku obdržela čestné občanství obce Lidice a v říjnu roku 2018 jí bylo uděleno čestné občanství města Plzně.

Děti jako otisky svých rodičů

Sylvia Klánová je obdivuhodným příkladem toho, jak je možné pokračovat v odkazu své matky tak, aby sílil a zůstal v srdcích mnohých nezapomenutelným a v dějinách nesmrtelným. Jak jinak zakončit její vyprávění než vzpomínkou na její maminku a na Lidice, a to prostřednictvím ukázky z výmluvné Mariiny básně Dokud jsou ještě na světě otevřené dveře:

Pracuji neustále. – Jsem sochař –  
mám mnoho práce...
Přijde-li kdokoliv – přeruším práci  
protože to, co mu mám říci  
je stejně důležité  
jako to, co dělám  

Všechno, co dělám  
dělám pro toho, kdo přichází...
Vítám jej, přichází-li ze sousedství  
Vítám jej, přichází-li ze vzdálené země  
Mnoho let je můj dům  
domem otevřených dveří...

Mír visí na pavoučím vlákně  
Musím všem mnoho říci!  
Každý rozumí mé řeči –  
moje sochy mlčí ve všech řečích světa  
Dělám své sochy pro každého, kdo přijde  
jak nejlépe umím...

Dělám své sochy pro každého, komu se líbí  
a pro každého, komu se nelíbí  
Dělám své sochy, jak nejlépe umím  
Všemi jazyky světa mlčí mé sochy   
které dělám pro vaše děti...

Vstupujte lidé do mých otevřených dveří –
dokud jsou na světě otevřené dveře...
Slzy všech lidí jsou bez rozdílu pleti  
k nerozeznání stejné...
Dívejte se lidé na sochy mých dětí  
životy všech dětí visí na pavoučím vlákně!

 

[1] „Když mladé dívky přijely vlakem na noc do Svitav, čekaly je na ubikacích vycpané slamníky. Všechny na noc ulehly na nepohodlné lože, jen maminka si vytvarovala ve slamníku vaničku a ráno se probudila svěží. Nic pro ni nebylo překážkou, vždy našla řešení.“ (Mácha, Lukáš – Motejzík, Pavel: Ve jménu naděje. MgA. Bušek, Plzeň 2018)

[2] „Během té doby vytvořila řadu prací s protiválečnou tematikou: pískovcový památník zastřeleným v Plzni-Lobzích nebo reliéf padlým za války v plzeňském Rašínově domě. Velmi si vážila práce na portrétní bustě pražského arcibiskupa dr. Josefa Berana, na které pracovala přímo v Arcibiskupském paláci v roce 1947. Vyprávěla mi, jak silně na ni zapůsobilo, když dělala kopii pražského Jezulátka podle skutečného modelu. I já byla u toho, když originál sošky pro maminku ze schránky vyndávali, v roce 1949 jsem se narodila.“ (Ibid)

[3] „Prochodila celou noc, intenzivně si představila jejich tváře, postavy, celou sestavu, celou koncepci díla. Hledala místo, kde by děti mohly stát. Nejlépe uprostřed, aby byl zvýšen účinek jejich opuštěnosti a bezbrannosti.“ (Ibid)

[4] „Obdařena nadáním, přímo chrlila jednu sochu za druhou z lidického pomníku a zároveň pracovala na dalších sochách a soškách, ať už kvůli příjmu nebo odpočinku. Od války, lítosti, bolesti a žalu utíkala k lyrickým plastikám s námětem lásky, kterou v ukradených okamžicích prožívala se svým manželem. Z té doby pochází plastika Milenci veronští, znázorňující Romea a Julii na lavičce, či řada dívčích aktů.“ (Ibid)

[5] Byla bezpartijní členkou výběrového svazu výtvarných umělců, přičemž pouze 1 % výtvarných umělců registrovaných v tomto svazu bylo bezpartijních.

[6] „Maminka zemřela 16. listopadu na srdeční infarkt. Tři měsíce měla opakované silné bolesti v zádech. Stěžovala si na nesnesitelnou bolest, která jí putovala od páteře do ramen a pak jí drtila ruce. Kvůli velkým bolestem v zádech byla tři dny v nemocnici. Tam s ní redaktor Michal Sedláček z Mikrofóra Československého rozhlasu natočil rozhovor. Srdce jí nikdo nezkontroloval. Odešla z nemocnice a druhý den ráno jí srdce selhalo nadobro.“ (Ibid)

[7] První trojici dětí z hlavní skupiny pomníku nechala za vlastní peníze odlít ještě Marie, a to v roce 1982.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Jarmila Flaková)