Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Kieslinger (* 1928  †︎ 2020)

Buď připraven! To je skautské heslo, tady to znamenalo – na všechno…

  • narozen 28. listopadu 1928, od mládí skautem
  • v květnu 1945 aktivním účastníkem Pražského povstání
  • v roce 1948 odsouzen na šest měsíců za rozšiřování protikomunistického samizdatu Svobodný zítřek
  • za účast na povstání 17. května 1949 odsouzen ve skupině s Emanuelem Čančíkem na 16 let kriminálu
  • v prosinci 1949 byl mlácen v táboře Rovnost, utrpěl dlouhodobá vážná zranění, skončil na dva roky na nemocničním lůžku
  • v roce 1954 mu byla udělena milost ze zdravotních důvodů
  • až do roku 1956 se zotavuje se zdravotních problémů způsobených vězením
  • roku 1958 se žení a zhruba se začíná snažit o přijetí na vysokou školu
  • v průběhu zbytku 50. let a v 60. letech často střídá zaměstnání
  • koncem 60. let absolvuje abiturientský kurz na chemické průmyslovce
  • roku 1968 je zaměstnán v Ústavu paliv
  • okolo roku 1968 se angažuje v Klubu bývalých politických vězňů (K 231)
  • až po druhém zákazu Junáka se v roce 1970 opět přidává ke skautům
  • v 70. letech pořádá se skauty řadu výprav, mj. i do Rumunska
  • zemřel 14. ledna 2020

Dětství za první republiky

Ivan Kieslinger se narodil 28. listopadu 1928 v Praze. Jeho otec byl v té době úředníkem v Živnobance a jeho matka bývalou pracovnicí na ministerstvu pošt. Celá Ivanova rodina byla silně vlastenecky založená a ve vlasteneckém duchu Ivan dodnes vzpomíná na období první republiky, ve kterém prožil část svého dětství.

V jeho vzpomínkách zabírá nesmazatelné místo osobnost prezidenta Masaryka, jehož několikrát potkali na rodinných procházkách po Stromovce, kudy pan prezident prý často projížděl na koni. „Vzpomínám si na obrovskou lásku k panu prezidentovi Masarykovi. To, jak se dneska k tomu přistupuje, jak se říká ten tatíčkismus a tak dále, jak se to zlehčuje, tak to mohou zlehčovat jenom lidé, kteří o tom nemají ponětí, kteří k tomu nečuchli.“ O Masarykovi tvrdí, že se stal jakýmsi ideálem, kterému se nikdo z dalších prezidentů – jichž Ivan zažil deset – nevyrovnal.

Silným zážitkem z té doby byl pro něj tedy i Masarykův pohřeb. Vzpomíná na obrovské množství lidí, kteří se na Pražský hrad přišli poklonit Masarykově rakvi a vyjádřit mu svou úctu. Pamatuje také na to, jak mohl z okna svého domu na Cibulce sledovat přejezd smutečního vlaku, který dopravoval rakev do Prahy.

Již v dětství se angažoval v Sokole – účastnil se i jednoho všesokolského sletu – a zajímal se taky o skauting. Právě spojení se skauty značně ovlivnilo jeho život v době války a záhy po ní.

Od mládí v odboji

„Tři dny po atentátu na Heydricha jsem ‚vyletěl‘ do povětří, když jsme zkoušeli výbušniny, které je možné zhotovit z chemikálií, které jsou normálně na trhu. Zapaloval jsem krátkým doutnákem a zapalovačem. Jiskra mi skočila do skleničky s chemikáliemi. Ruce jsem měl úplně roztrhané až na kost. Tři lékaři mě odmítli ošetřit, protože si dovedete představit, jaká byla situace po atentátu na Heydricha.“ S kamarádem se poté dohodli, že Kieslinger bude tvrdit, že spadl ze skály na Vidoulích.

Šli na policii, odkud jej odvezli do nemocnice na Albertov. Když bylo zatýkání za heydrichiády v plném proudu, tehdy třináctiletý Ivan Kieslinger dostal předvolání na policii: „Dostavil jsem se velice nesvůj, obě ruce obalený. Šel jsem i s maminkou, která by za mě vyřizovala písemnosti. Poslali nás za velitelem: ‚Udal jste, že jste spadl ze skály.‘ Říkám si: A je to tady. ‚Povolali jsme vás proto, abychom zjistili, jestli nebudete mít nějaké finanční nároky vůči majiteli skal.‘ Kámen mi spadl ze srdce.“

Naštěstí se tedy nejednalo o Kieslingerovy odbojové aktivity. Právě zkoušení výbušnin představovalo jeden z jeho úkolů ve skupině Černý lev. Aktivity skautů zapojených do odboje byly rozmanité: „Byli jsme také zařazeni do zpravodajské brigády. Zjišťovali jsme spíše podružné zprávy: kolik projíždí vlaků na té které trati, kolik je nákladních, kolik osobních atd. Také jsem se zúčastnil shozu zbraní v Brdech v roce 1945. Byl jsem vyzván, že bude shoz, že budeme vyznačovat cílovou plochu. Měl jsem na starost jedno světelné znamení, ale tenkrát letadlo nepřiletělo. Později jsem zjistil, že dvě třetiny shozů byly fingované na oklamání Němců nebo aby se zjistilo, jaká podnikají protiopatření.“

Kieslinger si v roce 1944 také opatřil rozmnožovací stroj, na kterém tiskl letáky a časopis pro skauty: „Tatínek byl velice nepříjemně překvapen, když pod svou postelí našel kufřík s ručním rozmnožovacím strojem a makulaturu. Bylo z toho rodeo.“ V principu však rodiče synovu odbojovou činnost tolerovali: „V tomto smyslu mě i vychovávali.“

Pražské květnové povstání

Odbojová činnost skautů i příprava na konec války vyvrcholily v květnu 1945. Když se 5. května ozval rozhlas s výzvou o pomoc, Ivanovi rodiče syna bez námitek pustili do centra města: „Vzal jsem si skautský kroj. Bylo krásné počasí a jel jsem do Prahy.“ Kieslinger musel dojít z Jinonic až na druhý břeh Vltavy do Školské ulice pěšky. Tam měl sraz s dalšími skauty: „Rozhodli jsme se jít do Staroměstské radnice, kde jsme se hlásili. Zrovna tam byl generál Kutlvašr: ‚Kluci, děkuju, jste neozbrojení, jako spojky vás teď nepotřebuju. Jděte ke svým oddílům.‘“

To pro Ivana Kieslingera nejprve znamenalo zaujmout 6. května funkci hlídky u motolského cvičiště, kde byla vojenská německá posádka. Ta se brzy vzdala a s ukořistěnými zbraněmi se Kieslingerova skupina vydala do Štefánkových kasáren: „Cestu nám zpříjemňovali Němci stíhačkami. Ztráty jsme prakticky neměli, ale byl to trochu křest ohněm. Když se na vás řítí tryskový letadlo a z křídel na vás střílí z kanonů, není to příjemný.“

Přijel nás ostřelovat tank

Hlavní úkol na Kieslingera ale teprve čekal, neboť měli pokračovat na hlavní poštu, která představovala klíčové komunikační centrum Prahy: „Naše styčné stanoviště bylo v Palackého ulici. Odtud se muselo jít pěšky. Šlo se přes Lucernu a pak přeběhnout přes Václavák. Tam dopadlo vzdušný torpédo a všechny tramvajové dráty byly strhané, takže tvořily nepříjemné překážky. Pak do hotelu Šroubek a dalšími domy a dvorky zadem na poštu. Některá místa byla přestřelována. Třeba Václavák, kde byl u Muzea kulomet.“

V okolí pošty hrozilo nebezpečí především v Jindřišské ulici: „V Jindřišské věži byl jeden nebo dva kulomety a uměli s tím sakramentsky dobře střílet. Při přebíhání do Holandského mlýna tam padlo několik lidí.“ Další ohnisko německého odporu představovala Pečkárna: „Z Pečkárny Němci přes domy přebíhali k nám a snažili se nás poškodit.“ Hlavním Kieslingerovým úkolem bylo udržovat spojení mezi hlavní poštou a stanovištěm v Palackého ulici: „Nosili jsme munici, například bednu pancrfaustů.“

Dne 8. května dostal Kieslinger speciální úkol a k němu právě dva pancrfausty: „Přijel nás ostřelovat tank. Měl jsem za úkol jít na Václavák, a kdyby tam tank dojel, odstřelit ho. Jako úkryt jsem použil pánské záchodky směrem nahoru od Jindřišské. Jeden kamarád mi dával zprávy. Stál na rohu Jindřišské, v rukou měl velké, asi metrové zrcadlo a pozoroval tank. To byla vražda. Tankista měl totiž zřejmě smysl pro humor a zrcadlo mu z ruky vystřelil dělem. Kamarád sprásknul ruce a zapadnul za roh. Takovou změnu v obličeji jsem v životě neviděl. Byl úplně bílej.“ Tank až na Václavské náměstí naštěstí nedojel. Stáhnul se a zmizel.

„Asi tak kolem šesté večer se vyrojili domovníci a začali zametat sklo. To znamenalo mír.“

Poprvé do vězení

Výchova rodičů v odporu vůči totalitním režimům předurčila další Kieslingerův osud. V zemi, jejíž další vývoj kontrolovala Rudá armáda, měl logicky tragické vyústění. V roce 1948 stihl Ivan Kieslinger ještě odmaturovat, ale na vysokou školu už se nedostal kvůli posudku komise Svazu československé mládeže: „Zaprvé jsem byl ve Skautu a zadruhé jsem byl v mládeži národních socialistů.“

Brzy po únorovém puči se Kieslinger zapojil do protikomunistické činnosti: „Kamarád Zděnek Balvín, který znal mé smýšlení, mi přinesl časopis Svobodný zítřek – letákový samizdat. Byly tam demokratické články, které se neshodovaly s komunistickou linií. Vydávali ho vysokoškoláci.“ Kieslinger čísla rozdával dál. Do skupiny okolo časopisu však komunisté nasadili agenta: „Znali všechny lidi, kteří Svobodný zítřek odebírali ve větším množství.“

„10. října 1948 jsem byl v Sušici u odvodu. Byl totální, protože si mě odvedli v řetízkách.“ Na samotné zatčení Kieslinger vzpomíná takto: „Nacházel jsem se v bytě strýce. Byl tam ještě tatínek a teta. Zatýkal mě úžasně solidní esenbák. Zůstal v předsíni, povolil mi, abych šel do kuchyně a ložnice. Měl jsem v podpaždí pistoli, ale střílet ani utíkat jsem kvůli příbuzným nehodlal. Předal jsem mu pistoli a všechny náboje.“ Po krátkém pobytu v místní šatlavě Kieslingera převezli k výslechům do pražské Bartolomějské: „Výslech se mi zdál ze začátku tvrdej, ale proti tomu, co jsem absolvoval později, to byla úplná procházka růžovým sadem. Řvali a fackovali. Ptali se na časopisy. Kolik jsem jich dostal a rozdával.“

Vyšetřování poté pokračovalo na Pankráci: „Když jsme chodili na procházku, byly tam dvě kola – jedno velký, jedno malý. To malý bylo speciálně určeno pro ty, kdo měli rozbitý nohy z výslechů. Specialitou estébáků tenkrát bylo mlátit pendrekem nebo hadicí přes nohy. Člověk při tom klečel na židli a měl sundaný boty. Pak se pochopitelně nedalo chodit. V malým kole tak bylo vidět, kdo zrovna dostává největší nakládačku.“

U soudu Kieslinger protentokrát vyvázl jen s půlročním trestem. Odpykal si jej prací v uhelném dole ve Vinařicích: „Přečkal jsem šest měsíců a 10. dubna jsem vyšel ven.“

Prozrazené povstání 17. května

Netrvalo však dlouho a Kieslinger znovu mířil do vězení. Tentokrát na něj ovšem čekalo martyrium: „Ani ne během měsíce jsem byl vyzván, že znám poměry na Pankráci, týden jsem pracoval v nádvorní četě, a jestli náhodou nevím, kde je zavřený generál Kutlvašr. To jsem věděl. Kontaktovala mě skautská vedoucí Dagmar Skálová. Sešli jsme se a říká: ‚Chystá se povstání a bylo by potřeba, jestli bys mohl doprovodit četu, která by osvobodila generála Kutlvašra a politické vězně zavřené na Pankráci.‘“ Kieslinger neodmítl.

Poté mu Dagmar Skálová ještě domluvila schůzku s Emanuelem Čančíkem, dalším organizátorem povstání. Čančíkovo pravé jméno tehdy Kieslinger neznal: „Domluvili jsme se na 17. května, kdy mělo vypuknout povstání, že se sejdeme v noci, a na místě bude buď Čančík, nebo někdo další a k dispozici budeme mít 40 samopalníků. Vše bylo navázáno i na armádu.“ Povstání však bylo prozrazeno: „To jsem viděl už 16. května. Najednou se na ulicích objevily zesílené hlídky vojáků a esenbáků. Volal jsem Skálové, byl u ní Čančík a já s ním chtěl mluvit: ‚Je nesmysl, aby se dnes povstání uskutečnilo. Vše je zřejmě prozrazeno.‘ ‚Už jsme to odložili dvakrát, takže už to odkládat nemůžeme.‘ Téměř všichni byli v zárodku pozatýkáni.“

Kieslinger byl zatčen trochu později, protože na domluvenou schůzku v tramvaji nikdo nedorazil. Přišli si pro něj teprve 24. května ráno: „Přijelo pět mužů v tatře. Odvezli mě do Bartolomějské.“

Celou dobu ručník na hlavě

Pamětníka převezli do takzvaného biografu, což byl systém jako v Pečkárně za nacistů, kde lidé hromadně čekali na výslech: „Viděl jsem, že tam leží Čančík na nosítkách, rozbitej jak mraky. Nějak jsem se k němu dostal a domluvili jsme se, že jsem mu chtěl jen ukázat, kam se nosí balíčky a kam chodí vězňové na procházky.“ Vyšetřovatelé něčemu takovému samozřejmě neuvěřili. Kieslinger byl vlastně prozrazen jen proto, že estébáci zjistili, že 16. května telefonoval ke Skálovým.

Kieslingera tentokrát čekaly podstatně tvrdší výslechy než při prvním zatčení: „Pořád jsem měl mokrý ručník na hlavě. Pak ostrá lampa, která ručník sušila, což nepříjemně stahovalo hlavu. Člověku se zdálo, že mu to hlavu rozdrtí. Mimo jiné do vás ještě kopali a mlátili.“ Dodnes ani neví, kdo jej ve skutečnosti vyšetřoval: „Pořád jsem měl ručník. Vyšetřování vždycky trvalo několik hodin. Do ‚biografu‘ jsem jel mnohokrát. Chtěli hlavně vědět, kdo je na mě navázanej. Měl jsem ještě dvě další skupiny, Buldozer a Scraper. Jednu tvořili spolužáci a druhou skauti. Povstání se měli zúčastnit, ale jména jsem nikomu nedal.“ Že u výslechů Kieslinger nikoho neprozradil, nakonec obě skupiny zachránilo. Stál si tvrdě na svém: „Neměli proti mně vůbec nic než prohlášení Čančíka alias Svatoše. Ten byl ale skutečně perfektní, i když byl rozmlácenej a měl doma manželku a dvě malý dcery, byl skutečně tvrdej, a co nemusel, neprozradil.“

Tentokrát už platil nový zákon 231. Celé povstání bylo rozděleno do několika skupin: „V jedné skupině byla Dagmar Skálova se skauty. Perfektně je z toho vytáhla. Nejvyšší tresty byly okolo čtyř roků. Prohlásila, že o všem věděla, ale že skautům řekla, že jde o hru. V dalších skupinách to bylo horší. Bylo tam šest popravených. Čančík byl jedním z nich.“ Kieslinger sám byl odsouzen k 16 rokům, i když mu nic neprokázali.

Vánoce 1949: fackovacím panákem pro bachaře

První vězení, do kterého se Kieslinger nakrátko dostal, představovaly Bory: „Jeli jsme na korbě náklaďáku s plachtou, za námi pancéřový vůz. Seděli jsme tak, že první řada za budkou řidiče seděla s nohama do V, pak další a další. Prakticky nebylo možné se zvednout. Vepředu a vzadu dozor se samopaly.“ Na Borech vězni nafasovali nové oblečení a asi po týdnu pokračovali do Jáchymova. Byl konec léta.

Nejprve se Kieslinger na pár dní ocitl na Ostrově a pak už putoval na Rovnost: „Ještě tam byli němečtí zajatci. Stáli jsme u brány. Panoval šílenej zmatek, zajatci opouštěli tábor. Tu noc byla ideální příležitost k útěku. Uvědomila si to jedna parta kasařů. Asi pět jich uteklo a dostali se za hranice.“ Kieslinger byl přidělen na práci na šachtě: „Odvážel jsem vozíky a capoval komíny mezi patry.“ Na táboře byla obrovská spousta štěnic a vůbec žádná pitná voda: „V dole voda kapala nebo tekla ze stěn. Byla to jediná voda, kterou jsme mohli pít. Pili jsme tedy zcela radioaktivní vodu.“

V prosinci 1949 Kieslinger onemocněl a skončil na marodce: „Velký vůdce Stalin měl narozeniny a bachaři na to konto udělali obrovskej filcuňk. Museli jsme nastoupit na chodbách. Po skončení prohlídky mě vytáhli a odvedli na strážnici. Netušil jsem proč. Později z nich vylezlo, že u mě v posteli našli aktivní materiál. Za to hrozil nový soud a špagát. Předchozí výslechy proti tomu nic nebyly. Mlátila mě celá služba asi osm nebo deset hodin. Trénovali na mně. Ukazovali si, jakým způsobem správně fackovat: ‚Podívej, musíš mít zaťatou pěst a teprve těsně před hlavou ji otevřít. Zkus si to!‘ Tak to na mně tedy zkoušeli. Samozřejmě nohy taky. Byl jsem zutej a mlátili mě pendrekem nebo něčím jiným. Už jsem to prakticky nevnímal. Nakonec mě hodili na korekci.“

Korekci představoval nevytápěný dřevěný dům z prken. Byl prosinec v Krušných horách: „Prkna nepřiléhala, takže v místnosti byla závěj. Tam mě hodili rozbitýho, moc jsem to nevnímal, chvílemi jsem byl v bezvědomí. Domlácenej jsem takto prožil Vánoce. Byl jsem tam spoustu dní, ale přesně nevím.“

Epilepsie a tuberkulóza

Z korekce Kieslinger putoval rovnou na Mariánskou. Jak vážné následky bude mít mlácení a pobyt v korekci ve sněhu, ještě netušil: „Někdy po Novém roce jsem měl zase fárat, ale byl jsem nervově úplně vyřízenej. Měl jsem hrozný třes a prakticky jsem byl pracovně neschopnej.“ Pamětníka tedy poslali do Vykmanova s tím, že půjde někam do pevné věznice ve vnitrozemí. Nepracující, pro režim nevýkonní vězni prakticky hladověli. Když jim velitel nabídl více jídla výměnou za tábor Eliáš, Kieslinger neváhal: „Pracoval jsem tam na úpravně rudy jako mazač drtičů a lisů.“

Kieslingera přitom neustále sužoval neovladatelný nervový třes: „Pak mě ještě začala bolet noha. Jednou jsem se v noci probudil, strašná bolest a ztratil jsem vědomí. Druhý den jsem šel do práce a najednou se svalil. Začal mi záchvat – neovladatelné záškuby pravé ruky, strašné bolesti a pak ztráta vědomí. Na ošetřovně doktor zjistil, že mám epilepsii.“ Takto nemocného vězně v uranových lágrech skutečně k ničemu nepotřebovali a Kieslinger nyní definitivně putoval do vnitrozemí. „Čili v roce 1950 jsem se dostal do Kartouz,“ říká.

„Měl jsem ještě několik záchvatů. Doktor zjistil, že jde o takzvanou Jacksonovu epilepsii, kterou mám v důsledku onoho výslechu, kdy mi rozbili hlavu. V mozku se mi udělala krevní sraženina, která vyprovokovávala záchvaty.“ Zároveň se Kieslingerovi neustále zhoršovala bolest v kyčli a postupně začal silně kulhat: „Zase jsem putoval na marodku, kde zjistili, že v důsledku toho, jak mě ‚dobře‘ ošetřovali na Rovnosti, když mě hodili v prosinci zmláceného do korekce, jsem dostal plicní tuberkulózu a od ní jsem dostal tuberkulózu kostní.“

Dva roky v bolestech na lůžku

Kieslinger putoval na takzvaný muklheim, což byl starobinec pro umírající vězně: „Bolest se ale zhoršila tak, že jsem se vůbec nemohl hýbat. Doktor Kment prosadil, aby mě vzali do nemocnice a abych dostal lék streptomicin na tuberkulózu. Bachaři ale prohlásili, že něco takového neexistuje: ‚Streptomicin není ani pro civily, tak s ním nemůžeme plejtvat pro nespolehlivý živly.‘ Doktor ale prosadil, že ho mohou sehnat moji rodiče.“ Ti nakonec dokázali přes známé v USA streptomicin sehnat, a tak se mohl Kieslinger přece jen léčit.

Po léčbě Kieslingera propustili z nemocnice, avšak zdraví se vracelo pomaličku: „Ze začátku – asi dva roky – mě nosili na nosítkách. Vůbec jsem se nemohl hýbat. Noha byla úplně v háji. Třeba mě nesli na návštěvu k rodičům. Pro ně to bylo úplně šílený. Pak jsem začal chodit o berlích a zase mě hodili do starobince. Tam jsem byl až do roku 1954. Tehdy mi byl přerušen trest, aby se v civilní nemocnici mohlo zjistit, jak na tom jsem. Když zjistili, že už nikdy pracovat nebudu, že nemoc je nevratná, byla mi udělena milost. Vyšel jsem ven v roce 1954.“

Záchvaty epilepsie měl pamětník až do 70. let, ale nakonec se ze všeho uzdravil: „Všechno je relativní. Čím víc bolesti máte, tím víc se vám nějaká prostřední bolest zdá jako prkotina. Člověku, který žije celý život bez bolesti, tomu se i menší bolest zdá hrozně veliká.“

Těžký návrat k normálnímu životu

Kromě toho, že se pan Kieslinger ještě dlouho léčil z následků brutálních výslechů, zjistil, že se za tu dobu, co nebyl na svobodě, řada věcí změnila. Například dívka, se kterou byl „prakticky zasnoubený“, se vdala, což vězením zničený Ivan vzal s poměrně chladnou hlavou. „To byla taky taková radost. Ale byl jsem venku, tak jsem si říkal: ‚Co se dá dělat.‘“

Mnohem větším problémem se stalo shánění práce. Ještě než se úplně zotavil a byl propuštěn z nemocnice, již za ním chodili příslušníci policie. Kontrolovali, zda svůj vážný zdravotní stav pouze nehraje, a tlačili na něj, aby co nejrychleji nastoupil do zaměstnání.

Kvůli špatným kádrovým posudkům se stalo hledání práce velmi nesnadnou záležitostí. Chvíli pracoval pan Kieslinger na katedře kotlů, poté ve Výzkumném ústavu J. J. Čermáka. Ústav je ovšem záhy rozpuštěn, a tak se Ivan ocitá opět bez práce. Shání ji třeba i v pohřebním ústavu. Ani tam o něj neměli zájem. Na o něco delší dobu konečně zakotví v ČKD Sokolovo.

V roce 1958 se žení a zhruba v té době se začíná aktivně ucházet i o studium na vysoké škole. Ale i tam mu režim hází klacky pod nohy. Silně ho to táhne k technickým oborům, zejména k chemii. Až po dlouhém snažení a vyjednávání se mu konečně podaří získat povolení k absolvování abiturientského kurzu na chemické průmyslovce. Částečně i díky tomu získává v roce 1968 zaměstnání v Ústavu paliv.

Po okupaci

Přišel rok 1968. V rámci uvolnění poměrů se Ivan Kieslinger začíná angažovat v Klubu bývalých politických vězňů (K 231), pro který spravuje kartotéky. V Klubu se setkal s řadou muklů, které znal již z dřívějška. Podílel se na tom, když se při okupaci v srpnu likvidovaly přihlášky do Klubu.

Příjezd vojsk Varšavské smlouvy nese velmi těžce. Má strach, že dojde k návratu poměrů, které pamatuje z 50. let. Strach ho vede tak daleko, že si dokonce obstarává jed pro případnou sebevraždu. „V té laboratoři jsem se znal s paní inženýrkou, co měla na starosti jedy. Tak jsem jí říkal: ‚Prosím tě, buď tak hodná a dej mi něco.‘ Zjistil jsem, že tam skutečně pořádné jedy jsou. ‚Tak dej mi tohleto a tohleto, protože já se tam za žádnou cenu vracet nebudu.‘“ Naštěstí se jeho obavy nenaplnily a k přímému návratu poměrů 50. let nedošlo.

I tak ho ale normalizace zasáhla. Vrátilo se občasné dotazování a obtěžování ze strany Státní bezpečnosti. Celá Ivanova rodina se potýkala s tím, že kvůli jeho pobytu ve vězení měli značně omezené možnosti. Režim jim činil úskalí různými způsoby, například tím, že jim, stejně jako Ivanovi omezoval přístup ke studiu na vysokých školách. To postihlo jak Ivanovi děti, tak jeho manželku.

Od roku 1970 je opět v přímém spojení se skaty, se kterými pořádá řadu výprav. Vzpomíná například na výpravu na Trojjezerní slať, kdy je zastihla kontrola pohraniční stráží. Se skauty se vypravil také do zahraničí. Přihlášeni jako skupina speleologů se vypravili několikrát do Rumunska.

Přestože celé období do roku 1989 považuje Ivan za klidnější část svého života, stále cítí tlak ze strany režimu a stále s hrůzou vzpomíná na 50. léta. Možná právě proto vnímá sametovou revoluci se značnou mírou skepse. Zejména má pocit, že zločiny komunismu nebyly náležitě potrestány.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy z jáchymovských a příbramských uranových dolů