Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Václav Keprt (* 1960)

• narodil se 9. srpna 1960 v Šumperku

• rodina perzekvována komunisty

• člen Junáku v době uvolnění koncem 60. let

• člen tajné křesťanské komunity na Šumpersku

• tvorba a distribuce samizdatu

• po roce 1990 se významně angažoval v Charitě

Příběh Mgr. Václava Keprta (*1960), porevolučního skautského vedoucího a dlouholetého ředitele olomoucké Arcidiecézní Charity, se nezačal psát v době devadesátých let, kdy ideje skautingu a nezištné pomoci druhým dostaly příležitost znovu vykvést. Psal se již v časech, kdy jako malý kluk dřel na poli, aby se jeho rodina, které komunistický režim kladl neustálé překážky, vůbec dokázala uživit. Žili chudě, ale pravdivě: „Měli jsme pořád hodně práce, ale rodiče do nás svým příkladem otiskli vše potřebné a důležité.“

Díval jsem se, jak nám berou věci, na které jsme si sami vydělali

Tíživá atmosféra komunistického režimu doléhala na Václava od dětství. Jeho otec Miloslav byl politickým vyznáním národní socialista – Česká strana národně sociální (ČSNS) měla ve válečných i poválečných letech ve svých řadách zastoupené významné představitele demokratického proudu, jako byli například Milada Horáková, Edvard Beneš, Františka Plamínková anebo Ferdinand Peroutka. Většinu z těchto lidí se v poúnorovém vývoji snažila komunistická strana zlikvidovat či zdiskreditovat. Druhým, neméně důležitým vyznáním Václavova otce pak byla katolická víra – ani tu komunisté neviděli rádi a snažili se ji všemožně vymýtit. 

Zábleskem naděje a svobody bylo celospolečenské uvolnění poměrů druhé poloviny šedesátých let, jež vyvrcholilo obrodným procesem Pražského jara v roce 1968. Tehdy se znovu zakládalo hnutí Junák – skauting zakázali nacisté již během druhé světové války. Po nich pak komunisté v roce 1950. Třetí zákaz vešel v platnost s počátkem nastupující normalizace v roce 1970. 

„V té době uvolnění táta zakládal skautské středisko. Bylo mi osm let, když jsem nastoupil do oddílu jako vlče. Ale netrvalo to dlouho, žádná z totalit nepřeje svobodě, stejně jako neuznává pluralitu názorů. Pamatuji si tu strašnou dobu někdy kolem roku 1970, kdy k nám domů přišla nějaká komise – otec byl tehdy skautský vedoucí a já jsem prožíval těžké trauma. Viděl jsem, jak nám berou všechny naše skautské věci. Kotlíky, ešusy, stany, vzduchovky. Byl jsem zoufalý. Jakým právem toto mohou udělat? Vždyť my jsme sami účastnili sběru papíru i bylin, na všechny ty věci jsme si sami vydělali,“ vzpomíná Václav Keprt. 

Něco se přeci jen zachránit podařilo – oddílové kroniky, jež měly pro skauty cenu zlata. Otec tehdy rabujícím úředníkům řekl, že je všechny obřadně spálili při posledním táborovém ohni. „Měli jsme doma knihovnu, která vypadala tak, že má prázdný roh. Ale když se za ni potáhlo, objevila se tajná skrýš, do které dali rodiče věci, o kterých věděli, že nesmí být během domovní prohlídky objeveny – skautské dokumenty, jmenné seznamy, samizdatové vydání Solženicynova Souostroví gulag,“ vysvětluje pamětník. 

Kůžkařem

Pád otce na pomyslné společenské dno trval několik let. Režimu vadila jeho upřímnost – byl prudké povahy a na povinných schůzích pro straníky i nestraníky se nebál dát najevo svůj hlasitý protisocialistický názor. „Táta také v roce 1968 podepsal 2000 slov[1] a po sovětské invazi i nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. A ještě k tomu posílal nás děti do náboženství,“ pojmenovává Václav Keprt okolnosti, jež jeho otce málem přivedly až za mříže. 

Poprvé si pro něj přijeli do práce a odvezli k výslechu. Miloslav Keprt jich absolvoval několik a někdy během čekání, nejistoty a strachu, co přinese zítřek, se svěřil své ženě, že si bude muset nechat opravit zuby. Několik mu jich vytloukli. Nakonec mu chtěli přišít paragraf rozvracení republiky, ale protože se v okolí nenašel nikdo, kdo by proti němu svědčil, žaloba vyšla na prázdno. Režim si ale našel jinou cestu. „Přišel o slušnou a respektovanou práci plánovače v MEZu Postřelmov. Byl nezaměstnaný, což byl tehdy trestný čin, a mohli jej za to zavřít. Pak dostal místo v cihelně jako noční hlídač a nakonec se stal kůžkařem,“ vypravuje pamětník.

„Pane Keprte, co obnášela taková práce?“

„Jezdil na kole po dědinách a vykupoval králičí kůže. Lidé se tehdy všeobecně na kůžkaře dívali jako na zloděje, ale táta měl dobré jméno, měli ho rádi a nakonec byl i docela úspěšný. Jednou mi říkal, že rovnou z dědiny zajel do příkopu a plakal. Uměl jazyky, těsnopis, jako plánovač měl dobré společenské postavení a teď byl najednou na spodku společenské pyramidy. Jenomže on ani tehdy neuhnul ze svých morálních postojů a to je něco, co jsme si jako děti odnesli do života.“

Kdo nemusí vědět, vědět nesmí...

Otcův stín člověka pronásledovaného režimem padl i na jeho blízké. Václavova maminka Ludmila přišla o práci v mateřské škole – místo toho nastoupila jako uklízečka na infekčním oddělení pro léčbu tuberkulózy. Václav nesměl studovat střední školu. „Místo na střední jsem nastoupil jako zahradnický učeň. Ale byla tam dobrá parta lidí a nakonec jsem tomu přišel i na chuť,“ říká pamětník. Někdy v tomto věku dospívání a odchodu ze základní školy prožil Václav Keprt svou životní iniciaci. Víru sice v rodině žili, ale setkání se salesiánským páterem Františkem Kunetkou mu změnilo život. 

„Měl jsem kamaráda Frantu Franka a ten mne jednou zavedl k rodině Hoplíčkových[2]. Pan Hoplíček se hodně angažoval a měl velice blízko právě k páteru Kunetkovi, kterého komunisté nesnášeli. A i když jej za trest převeleli do Branné, my jsme tam za ním tajně jezdili,“ vzpomíná Václav Keprt na dobu normalizace, kdy společně se svými kamarády žili aktivně katolickou víru. Režimu se to nelíbilo, jednotlivé akce musely být skutečně utajované a informace o jejich konání se šířily tichou šeptandou od člověka k člověku. Základním pravidlem konspirace bylo: „Kdo nemusí vědět, nesmí vědět.“ Na ilegální náboženské akce, přednášky, semináře či duchovní obnovy, se tehdy lidé, aby nevzbudili pozornost okolí, trousili po jednom či po dvou - a v různých časových rozestupech. 

Od účasti na zakázaných akcích byl už jen krůček k samizdatu – k přepisování a množení náboženských textů, ale i děl režimem zakázaných autorů, jako byli například George Orwell, Alexandr Solženicyn, ale i Josef Škvorecký nebo pozdější prezident Václav Havel: „Samizdat byl tehdy jednou z mála možností, jak se člověk mohl dostat k něčemu, co nepodléhalo cenzuře. Byla to důležitá věc, i když jsme věděli, že za to můžeme skončit v kriminále. Ale byli jsme mladí a to si člověk tyhle věci moc nepřipouští,“ říká skromně pamětník. Do samizdatu se zapojil tak, že jej pomáhal množit a roznášet: „Na stroji jsem psát neuměl, tak jsem to dělal touhle cestou. Bylo to zvláštní, člověk si v podstatě u sebe v batohu nesl na sebe důkazy.“ Státní bezpečnost však činnost Václava Keprta nikdy neodhalila. 

Žijte naplno, naplno milujte...

Dalším neméně klíčovým životním setkáním bylo pro Václava Keprta seznámení se s myšlenkami a osobou římskokatolického kněze, filosofa a historika umění Prof. ThDr. Josefa Zvěřiny, který byl skutečným mystikem a věrozvěstem své doby, tedy doby komunistické normalizace. Zvěřina k víře přivedl desítky mladých i proto, že dokázal jednoduše a přesně mluvit o věcech, které se dotýkají věčnosti a které skrze svou hlubokou filosofickou podstatu mohou zůstat nepochopeny. Zvěřinův jazyk byl jednoduchý: „Žijte naplno a naplno milujte.“

Tentýž Josef Zvěřina již v době, kdy se schylovalo k sametové revoluci, řekl: „Doteď jste měli pohodu. Ale teď, až přijde demokracie, vám nastane skutečná doba práce a velkého nasazení. Teď to budete vy, kdo tady převezme zodpovědnost.“ Václav Keprt k tomu dodává: „Josef již tehdy hodně předpověděl. On si velmi jasně uvědomoval, že ze Západu nepřijde jen svoboda, ale také diktatura konzumu a hypersexualita, jak to vše můžeme vidět dnes.“

Sametovou revoluci prožil v Zábřehu. Neměl možnost se do dění více zapojit, protože v tu dobu byla zrovna v porodnici jeho manželka – čekali čtvrté dítě. Václav Keprt tehdy pracoval v místním JZD, kde se ještě s kamarádem Bohumilem rozhodli pro založení buňky Občanského fóra. Narazili. Nejprve jim to vymlouvali, potom vyhrožovali vyhazovem a nakonec se snažili o vyjednávání vedoucí k možné reformě: „Ale já si už tehdy nepřipouštěl nebezpečí, měl jsem to nastavené: ,Končíte! Hrozte si, ale dlouho tu už nebudete.´ Bylo mi jasné, že něco takového jako komunismus už v této chvíli musí definitivně zemřít.“

Zahradník ředitelem

První, co Václav Keprt a jeho kamarádi z dob dětského skautování udělali, bylo, že si vzali zpět svoji klubovnu: „Ta doba byla překotná, šlo skoro všechno. Prostě jsme tam přišli a vzali si to. A vypadněte, tohle bylo naše a zase bude,“ vypravuje pamětník, který se od počátku devadesátých let aktivně podílel na obnově skautingu, jenž přes všechna úskalí dokázal přežít obě totality dvacátého století.

Jeho cesta k pomáhající profesi byla přímá. Počátkem devadesátých let dostal nabídku nastoupit do Charity Zábřeh, kterou pak i nějakou dobu vedl, než se v roce 2003 stal ředitelem Arcidiecézní charity v Olomouci. „Říkal jsem si tehdy, že tím spojím dvě věci – za prvé, Charita potřebuje mladé lidi a za druhé, mladí lidé potřebují zkušenost, nějaký dotek reality. A já tohle oboje spojím dohromady,“ říká Václav Keprt, který v říjnu 2024 přebral Cenu Charity, která je každoročně udělována pracovníkům a dobrovolníkům, významně přispívajícím k charitativní činnosti v České republice.

Jedním z důvodů nominace bylo jeho neúnavné pracovní nasazení a úsilí. Aktivity Václava Keprta sahají hluboko za hranice běžné sociální péče. Pod jeho vedením došlo v Charitě k mnoha inovacím a také se rozjela zahraniční pomoc, ať to bylo v době povodní na Haiti či během války na Ukrajině. Jedna z ředitelek Charity v České republice zdůvodňuje a zároveň přesně shrnuje a uzavírá, proč Keprt cenu dostal: „Je to člověk, který se plně věnuje službě potřebným. Jeho oddanost práci je inspirací pro všechny kolem něj.“

 

[1] Významný reformní dokument z června 1968, jehož autorem byl spisovatel Ludvík Vaculík, signovali jej například Věra Čáslavská, Jan Werich či pozdější chartista a nobelista Jaroslav Seifert

[2] Katolicky orientovaná rodina, která v době totality vytvářela ostrovy pro věřící mládež. Hoplíčkovi byli svým naturelem a činností podobní rodině Františka Srovnala - https://www.pametnaroda.cz/cs/srovnal-frantisek-1947