Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Karásek (* 1933)

• narozen 22. ledna 1933 v Brně

• matka Anděla Mužíková, vídeňská Češka, musela po válce do odsunu

• otec Oldřich Karásek zatčen za války gestapem

• vystudoval gymnázium, poté elektrotechnickou průmyslovku

• pracoval jako technický úředník

• věnoval se sportu – zejména horolezectví, letectví a jachtingu

• roku 1988 emigroval, do Československa se vrátil roku 1991

• 17x přeplul Atlantik

• přežil srážku jachty s tankerem v Rudém moři a týdenní plavbu na vraku lodi

V roce 1968 se Oldřich Karásek při jedné ze svých cest zamiloval do jachtingu. Emigroval roku 1988, na doma postavené lodi se mu podařilo doplout až do Austrálie. Od té doby se s mořem prakticky nerozloučil. Do Československa se vrátil roku 1991. Při druhé cestě kolem světa se jeho loď OK srazila s tankerem, posádka se týden plavila na jejím vraku. Sedmnáctkrát přeplul Atlantik. Při jeho aktivitách mu šlo několikrát o život.

Vtloukali do nás německou ideologii

Oldřich Karásek se narodil 22. ledna 1933 v Brně jako starší ze dvou dětí. Matka Anděla Mužíková, vídeňská Češka, měla rakouské občanství, do Československa se provdala poté, co její otec prohrál dům v kartách a oběsil se. Její matka se později přestěhovala do Brna. Rodina žila ve vlastním domě, kousek od Kounicových kolejí v Brně. Otec Oldřich Karásek provozoval v Brně natěračskou firmu.

Roku 1939 nastoupil Oldřich do první třídy, téhož roku vypukla válka. „Učili jsme se německy, vtloukali do nás ideologii němectví a škola byla pod vlivem propagandy, byli jsme vlastně podrobená země,“ vzpomíná. Po atentátu na Heydricha roku 1942 se v ulicích se objevily černé vlajky a tehdejší tisk to komentoval jako velkou ztrátu pro český národ. „Bohužel, tenkrát na Václavském náměstí stálo milion lidí, Václavák byl přeplněný, litovali, že zabili našeho tatíčka Heydricha, my v sobě jako národ nemáme hrdost,“ hodnotí zpětně Oldřich Karásek.

Jako malí kluci jsme viděli popravy v Kounicových kolejích

V roce 1943 začalo docházet mezi rodiči k neshodám, desetiletý Oldřich se rozhodl, že uteče z domova. „Utekli jsme s kamarády. Podle mapy světa jsem chtěl odjet do Ameriky. Představoval jsem si, že někde v německém přístavu ukradneme loď a přeplavíme se. Fakt je, že nakonec jsem měl možnost tento sen několikrát zopakovat. Tenkrát nás našli u Tišnova u řeky Svratky,“ vybavuje si. Na útěku byli dva dny. Otec, dobrovolný hasič, s dědečkem, náčelníkem zemských hasičů, zorganizovali pátrání.

V té době se s dalšími kluky z okolí chodil dívat na popravy na Kounicových kolejích, které měl od domu pár metrů. Popravy bývaly veřejné, hlediště vyhrazeno pro Němce, kteří sem chodili s celými rodinami. Brána bývala otevřená, zřejmě pro výstrahu. Jako malé kluky je sem přilákala hlavně zvědavost. Měl tak možnost vidět tváře lidí, které vedli na smrt, dosud si vybavuje, jak popravy probíhaly. „Odsouzení vždycky přišli na popraviště po jednom, tam se postavili, za nimi pytle s pískem. Popravčí četa, čítající asi dvanáct vojáků na povel zvedla pušky a pálili do nich. Odsuzovalo se za skutečné prkotiny, na každém rozhlasovém přijímači byla cedulka, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá káznicí, ve vážnějších případech i smrtí,“ vzpomíná.

Vykopli dveře a tátu odvedli

Rodiče se roku 1944 rozvedli, soud přiřkl děti otci. V roce 1944 otce zatkli za ukrývání matčina bratrance Vojty Jestřába, komunisty a člena odbojové organizace Předvoj. „Ve čtyři hodiny ráno se prokoply dveře, vtrhla parta civilů a tátu odvedli. Jako děcka jsme z toho neměly velký rozum, protože dítě chápe tyto skutečnosti vlastním způsobem,“ vzpomíná. O děti se zatím starala babička z matčiny strany. Matku otcovi majetní rodiče nikdy nepřijali.

Otci hrozil trest smrti, matce se však nějak podařilo dosáhnout jeho osvobození, nechtěla, aby děti po rozvodu zůstaly bez obou rodičů. Měla intervenovat i ve prospěch Vojty Jestřába, který válku nakonec také přežil. „Měli jsme celkem velký dům, s jednou místností nad sklepem, tam přebýval. Němci si pro něj přišli až na udání někoho, kdo o tom věděl.“

Na podzim roku 1944 začali Brno bombardovat Američané. Cílili hlavně na velké továrny a nádraží. První sovětský nálet přišel 8. dubna 1945 a do konce války už pokračovaly kontinuálně. Sověti měli za úkol zničit infrastrukturu města. „Pamatuji si, jak jsme byli s bratrem v dubnu 1945 v Brně, v kině Čas, naproti hlavního nádraží. Začal nálet, utíkali jsme kolem Petrova přes ulici Husovu, kam spadly bomby. Překračovali jsme mrtvoly, bráchovi bylo devět roků, mě dvanáct. Byla tam roztrhaná těla lidí.“ Koncem války se vrátil otec domů z vězení a převzal si od babičky opět oba bratry do péče. Později se znovu oženil.

Jako by chtěli smazat svoji vinu

26. dubna 1945 se Brno dočkalo osvobození Rudou a rumunskou armádou. Ačkoliv už bylo jasné, kdo válku vyhraje, Němci se do poslední chvíle urputně bránili. Ke konci války tak v Brně a okolí umíraly tisíce lidí. „Pamatuji si, že ten den odpoledne seděli na schůdku našeho baráku dva mladí němečtí vojáci a čistili kulomet, ráno už tudy projížděli Sověti. Lidé je samozřejmě vítali, euforie z toho, že se něco změní, byla obrovská. Na druhé straně zřejmě docházelo k nějakým excesům, protože šlo většinou o mladé kluky, kteří poznávali svět a byli v obrovském stresu. Při dobývání Československa mnoho z nich padlo. To je válka, naprosto nepochopitelná a zbytečná.“

Konec světového konfliktu nepřinesl jen radost. Matka byla po válce odsunuta. Odsun se týkal i její sestřenice Jiřiny Šejnové, která musela odejít z Brna už v rámci divokého odsunu a zúčastnila se nechvalně známého pochodu, organizovaného zaměstnanci místní Zbrojovky. V Pohořelicích, kam dorazili, zažili řádění českých občanů, kteří průvod provázeli, sestřenice vzpomínala, že lidé byli zabíjeni, ženy znásilňovány. Část účastníků pochodu zůstala na místě v provizorním táboře, zbytek pokračoval přes Mikulov do Rakouska. „Z těch největších kolaborantů, kteří pro Němce za války pracovali, se stali největší pronásledovatelé obyčejných lidí, kteří za nic nemohli. Jako by chtěli smazat svoji vinu, mazali ji tím, že pronásledovali lidi, kteří neměli s válkou nic společného, ale byli jiné národnosti,“ uzavírá. Matka, která žila po odsunu v Alpách, se po nějak době vrátila zpět do Československa, podruhé se vdala a žila u Uherského Hradiště.

Skaut mě připravil pro život

Roku 1946 začal Oldřich Karásek studovat klasické reálné gymnázium v Brně, stal se také členem obnoveného Skautu. Už jako malý četl foglarovky a rodokapsy. Skaut byl pro jeho dobrodružnou povahu jako stvořený a dosud o něm mluví jako o organizaci, která ho připravila na život. Patřil k oddílu Brněnská šestnáctka, který tehdy vedl rádce Jura Sedláček,  později zatčený StB. Oldřich získal ve Skautu přezdívku Kůň, prý proto, že měl jako kluk tenké nohy. Strávil zde tři roky, než byl Skaut roku 1950 zrušen. Zúčastnil se i několika skautských táborů. Skautských ideálů se snaží držet dodnes.

Po nástupu komunistů k moci otci znárodnili živnost. Přišel o natěračskou firmu a musel vstoupit do družstva Malba. Jak ale synovi později říkal, v podstatě se mu ulevilo. Měl méně starostí a více času. Prarodiče, kteří vlastnili v Brně několik domů, přišli naštěstí jen o rodinnou firmu. Vzpomíná, že po válce vázlo zásobování, jako student jezdil často na brigády.

Vrcholovým horolezcem

Na gymnáziu maturoval roku 1952. Po maturitě šel budovat Ostravu, rok strávil jako řidič náklaďáku na stavbě hutí Klementa Gottwalda. V letech 1955 – 1957 absolvoval vojnu, narukoval do Boru u Tachova, k hraniční jednotce. „Byli jsme nárazová jednotka, která měla zachytit první nápor, kdyby na nás někdo zaútočil. Sešli se tam Romové, děti živnostníků a podobně,“ vzpomíná. Po vojně nastoupil do družstva Druko v Brně a vystudoval elektroprůmyslovku. Později pracoval v v Úřadě pro normalizaci a měření.

V té době se začal věnovat intenzivně sportu, zejména horolezectví, zkusil ale i box a nějakou dobu létal na rogalu. Stal se státním cvičitelem, působil v Horolezeckém oddílu TJ Lokomotiva v Brně. V té době byl poprvé ženatý, manželka se horolezectví věnovala též. „Lezl jsem ve všech význačných lokalitách od Albánie přes Rusko. Ve Francii, to bylo v 68. roce, jsem lezl jižní stěnu Aiguille du Midi, jednu z nejtěžších, 500 metrů převislé stěny, dneska už je horolezectví zase někde jinde, ale tenkrát to patřilo mezi velmi těžká místa, materiál byl jednodušší, šlo o čistě skalní lezení,“ vzpomíná Oldřich Karásek. Na zmíněný vrchol se vydal s kolegou z TJ Lokomotiva Vladimírem Kalovským. „Když jsme vylezli na vrchol (je to absolutní špička), bylo tam málo místa pro jednoho, já se dostal nahoru za šera, on za tmy. Abychom se tam vešli, hodil jsem dvě lana kolem té špice a za tmy jsem začal slaňovat. Neviděl jsem, kde lano skončí, normálně se lana neslaňují, kdyby se zasekly v nějaké spáře. Svázal jsem lano a když jsem doslaňoval na jeho konec, zjistil jsem, že mi jeho uzel projel přes záda, že jsem nohama ve vzduchu. Baterku jsem neměl, podařilo se mi dostat lano mezi nohy, sednout si do něj a svázat ho, jen v tričku (přes den bylo teplo) a v krátkých kalhotách jsem v té osmimilimetrové smyčce visel celou noc,“ vzpomíná na dramatický sestup. Vladimír Kalovský po tomto výstupu s horolezectvím skončil.

Ve Francii se ve mě zrodila touha po moři

Během výpravy do Francie se dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, nejeli domů hned, jeli přes Monte Carlo, kde Oldřich Karásek poprvé viděl plachetnice. Zrodila se jeho láska k moři, která vydržela celý život. Po návratu začal stavět svoji první loď.

V té době měl přítelkyni, se kterou začal plánovat emigraci. „Chtěl jsem nechat auto v Jugoslávii, projít do Anglie a z Anglie do Ameriky, případně do Austrálie. Tenkrát jsem nebyl moc čestný manžel. Moje partnerka nedostala výjezdní doložku, protože se náš nezákonný vztah provalil, já jsem doložku dostal, odjel jsem, ale vrátil jsem se.“

Později začal stavět svou první velkou loď, jedenáctimetrovou plachetnici, dvojstěžník, se kterou obeplul svět. Pojmenoval ji Argo. Když na jaře roku 1988 se dvěma přáteli (Bobem Čechem a Miroslavem Krejčím) vycestovali, už věděl, že se do Československa vracet nechce. „Měl jsem naplánováno, že do podzimu doplujeme na Kanárské ostrovy, přes zimu do Vánoc do Panamy a dál přes Mikronésii do Austrálie, prostě k jižnímu pólu, nakonec plavba trvala tři roky.“

Když dopluli do Austrálie, loď se nedala ovládat a přátelé už v cestě pokračovat nechtěli. Oldřich Karásek ji prodal bývalé hlasatelce Janě Fořtové, kterou zde potkal. V Austrálii se dozvěděli o převratu v Československu. Mohli se vrátit domů.

Roku 1992 nastoupil zpátky do Úřadu pro normalizaci a měření, kde pracoval do odchodu do důchodu. „Pak jsem vozil různé turisty a dobrodruhy, “ vzpomíná. Při jedné z cest se seznámil s pražským podnikatelem Petrem Jirsou, který mu sponzoroval koupi nové lodi. Dostala jméno OK. Byla to druhá loď, se kterou podnikl cestu kolem světa.

Týden jsme pluli na vraku lodi

V té době se seznámil s Karin Pavloskovou, o 42 let mladší lékařkou a dobrodružkou, která se k němu přidala. Cestu započali v Chorvatsku, před Vánocemi dopluli na Kanárské ostrovy, kde se k nim připojil český bezdomovec. Jeho jediným majetkem byl pes Čikina, který se stal čtvrtým členem posádky. Pokračovali spolu do Karibiku, kde se jejich společníci odpojili.

U Panamy zažili silnou bouři, ve které se jejich loď třikrát převrátila. „Karin vypadla třikrát z lodi, ale byla přivázaná. Vždycky, když se loď postavila, jsem ji vytáhl zpátky na palubu. Já jsem byl tak přikurtovaný, že jsem z lodi nevypadl,“ vzpomíná na dramatické momenty plavby. Další cesta vedla přes Pacifik do Mikronésie. Navštívili jednotlivé ostrovy a vydali se dál do Thajska, kde se Karin odpojila. V některých úsecích cesty přibírali další spolucestující, v Thajsku se měl přidat manželský pár a Karin už nepřipadal bezpečný počet lidí na lodi. Nakonec pluli Rudým mořem pouze se dvěma kamarády. Jeden z nich usnul za kormidlem a dostali se do dráhy tankeru. Z lodi byl během chvíle vrak, na kterém vydrželi týden, než se podařilo doplout do Súdánu. Cestu kolem světa nedokončili.

Své zkušenosti s jachtingem popsal v knize Jak (po)řídit loď, která nese podtitul Netradiční učebnice jachtingu, vyšla roku 2001. Mimo jiné v ní píše o astro navigaci. „Ze začátku se plulo podle hodinek a sextantů, GPS neexistovala, zeměpisná poloha se určovala podle sextantů a podle zjištěné polohy se určovala pozice na mapě,“ vzpomíná.

Při první plavbě kolem světa viděl ještě turismem nedotknuté končiny, druhá už byla v tomto ohledu zklamáním, proto se snažil navštěvovat odlehlejší místa. Na svých cestách se setkal s extrémní chudobou i bohatstvím. Podařilo se mu sedmnáctkrát přeplout Atlantik. V České republice našel domov v Břestku u Uherského Hradiště, kde žije na polosamotě se svou třetí ženou Ivou, magistrou v lékárně. V Břestku žil i v době natáčení v roce 2022.