Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Karas (* 1937)

• narozen 24. června 1937 v Pičíně u Příbrami

• po skončení války se rodina přestěhovala do Mnichova u Mariánských Lázní

• 1951 nedobrovolný vstup do JZD

• 1951–1953 na učebním oboru horník

• 1953 zatčen, obviněn z šíření letáků

• emigrace bratra

• měsíc vězení za poslech rádia Svobodná Evropa

• vyloučen z JZD, pracoval v Ústředních lázních v Mariánských Lázních jako topič, údržbář a kuchyňský zřízenec

• 1959–1996 zaměstnanec ČSAD

• v roce 2019 žil v Mariánských Lázních

Dětství, JZD, škola

Jan Karas se narodil 24. června 1937 v Pičíně u Příbrami. V Pičíně žil spolu s rodiči a se třemi bratry Václavem, Karlem a Josefem až do konce války. Začal zde také chodit do školy. Rodiče si chtěli postavit dům, ale nedostali povolení ke stavbě. Bylo jim nabídnuto zabrání domu v Mnichově u Mariánských Lázní. Rodina se tam přestěhovala a začala hospodařit. „Chodil jsem tady do školy v Mnichově u Mariánských Lázní. Škola tam byla taková, že jsme tam chodili do kláštera. Tam nás vyučovaly jeptišky asi do roku 1946. Pak sem přišel nějaký učitel Baštýř, který bydlel u nás, v tom Mnichově.“ Po dokončení obecné školy pokračoval nejdříve na škole Jih v Mariánských Lázních a poslední ročník absolvoval ve škole Sever tamtéž.

V roce 1951 vstoupili pamětníkovi rodiče do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Po roce 1948 to bylo horší. Dávali těm sedlákům takové kontingenty, které nemohli splnit. Vejce, mléko, vepřové maso na dodávky. Došlo to tak daleko, že jsme dobrovolně museli vstoupit do našeho JZD.“ Jan Karas dostal na výběr mezi obory hutník, horník a zedník. Protože jeden z jeho starších bratrů se už učil horníkem, vybral si tento obor také. 

Hladové koruny, trable s režimem

Během roků 1952 a 1953 sbíral společně s otcem a několika dalšími lidmi hladové koruny a rozesílal je příbuzným a známým bez uvádění zpětné adresy. Tuto jejich aktivitu ovšem někdo nahlásil a v roce 1953 pamětníka přišli zatknout. „Když mě zatýkali, tak to bylo 11. července 1953. Oni přišli původně pro tátu a věděli o mně, že jsem v té skupině taky. Táta nebyl zrovna doma, tak sebrali mě a mámě vzkázali, že když se přihlásí táta, tak mě pustí. To je blbost. Táta se schovával týden po lesích. Pak se šel přihlásit a mě stejně nepustili. Byl jsem tam od 11. července až do 14. října, kdy probíhal 14. a 15. října soud.“ Do soudu byl držen ve vazbě a vzpomíná, jak probíhala cesta na výslech. „Když jsem šel na výslech, tak mi zavázali oči, zatočili se mnou na všechny strany. Dali mi ruku na zábradlí a říkali: ‚Teď začíná schod. A bude jich devět.‘ Když jsem chodil na výslechy, tak jsem nevěděl kam. Zase když jsem přišel, tak rozvázali oči, na celu a hotovo.“ Soud rozhodl, že nebude Jana Karase soudit společně s dospělými, protože byl mladistvý. Místo toho byl souzen později na podzim. Rozsudek byl tři měsíce odnětí svobody nepodmíněně. Trestné činy, ze kterých byl obviněn, byly spáchány před amnestií z 4. května 1953, trest mu byl prominut. Krátce po soudu emigroval nejstarší bratr Václav za hranice. „Já potom poslouchal Svobodnou Evropu. Tam byl pořad Vzkazy domovu a on se ohlásil. Měl heslo Mnichov číslo 18 okolí. Tak jsme věděli, že je to pro nás.“

„Já jsem poslouchal Svobodnou Evropu a chodily hlídky. Neměl jsem to nahlas, ale oni chodili a poslouchali pod oknem, protože jsem byl hlídaný. Ten jeden zaťukal na okno a říkal: ‚Hele, ztlum si to. Je to slyšet na náves.‘ Já mu říkám: ‚Hele, tak neposlouchej pod okny.‘ Takže mě zase udali.“ To se psal rok 1954. Soudní rozsudek byl čtyři měsíce nepodmíněně, ale na odvolání mu trest zmírnili na jeden rok s podmínkou.

Proběhlý soud a emigrace bratra zkomplikovaly členství rodiny v JZD. Byli vyloučeni. „Vyloučili je tak, že nám dali tři krávy, koně jsme tam dali, stroje a věci k hospodaření a nám nedali nic, jenom ty krávy, a ty byly ještě podvyživené. Žádné krmení, nic. Tak jsem musel chtěj nechtěj, protože bratr Pepík, ten byl nejmladší, a byla máma akorát doma, tak jsem chodil pro krmení. Tam taková suchá sláma, tu měli u jézéďáků u toho statku, tak jsem to tam chodil řezat, abychom nakrmili dobytek. Bylo vidět, že to neutáhneme, že se s tím nic neudělá.“ 

„Na obdělávání jsem neměl nic, tak jsem dělal brigádu v traktorové stanici, ale neměl jsem řidičský průkaz na traktory, tak jsem jezdil v noci, aby mě nikdo neviděl. Tak jsem jim v noci obdělával pole a za to mi půjčovali traktor, abych mohl obdělávat naše pole přes den.“ Zanedlouho to bylo neúnosné, a tak maminka podepsala prohlášení, že se polí vzdává.

Mariánské Lázně, práce

V 17 letech šel hledat práci do Mariánských Lázní. Práci mu dali v Ústředních lázních. „Dělal jsem tam topiče, údržbáře a kuchyňského zřízence. To byly takové tři funkce a plat jeden. Měl jsem základ 720 Kčs.“ V Mariánských Lázních se seznámil s budoucí manželkou. Jako všichni dvacetiletí i Jan Karas musel na povinnou vojenskou službu. Kvůli své minulosti si službu odsloužil u Pomocného technického praporu, stejně jako jeho bratr, který se v roce 1955 vrátil zpět po emigraci.

Práce v lázních nestačila na uživení rodiny, a tak hledal nové zaměstnání. Nabídli mu pozici v ČSAD, kde začal pracovat v roce 1959. Dělal řidiče nákladních aut. Jeho snem bylo jezdit autobusem do zahraničí. „To byl můj sen, jezdit do zahraničí. U ČSAD byla podmínka, že musím odjezdit 500 000 kilometrů bez nehody a musím mít řidičský průkaz skupiny D na autobusy. Tak jsem si udělal skupinu D na autobusy soukromě a těch 500 000 kilometrů jsem odjezdil. Oni mě potom v roce 1968, když jsem žádal, stejně nepustili, protože řekli, že jsem politicky nespolehlivý. A ten škraloup jsem tam měl až do roku 1989.“ I když nemohl jezdit autobusem za hranice, jezdil zavážet uhlí vojákům Pohraniční stráže. „Vozil jsem uhlí péesákům přímo na roty za dráty. Dostal jsem propustku. Já jsem mohl utéct za ty hranice, do Německa, ikskrát, protože se mnou nikdo nejezdil. Jezdil jsem tam asi čtyři roky. Zavážel jsem rotu Svatinu, Slatinu, Mohelno, Dyleň a Oldřichov.“ Po nějaké době si toho, že tento „politicky nespolehlivý“ člověk jezdí bez dohledu za dráty, někdo všiml a sebrali mu propustku. Pak mohl s dohledem pohraničníků už jen vozit horníky na důl Dyleň.

1968

S rokem 1968 má Jan Karas spojené jedno setkání s vojáky. „To bylo okrajové. Oni byli schovaní po lesích. Já jsem jel ze Sokolova a vezl jsem uhlí do Třech Seker. Tak jsem tam odbočil a dojel jsem takového půl kilometru a tam mě zastavili Rusáci, tam dali tank přes silnici a že dál nesmím. Já mu říkám, že tam vezu uhlí. ‚Nesmíš!‘ odpověděli. Já říkám: ‚S tím vlekem, kde se otočím? Tady se neotočím.‘ Byla tam úzká silnice a na obou stranách stromy. On říká: ‚Net problem.‘ Vzali ten tank, mně odpojili vlečňák. S tankem otočili ten vlečňák, já jsem se otočil s trambusem. Nacouval jsem na vlečňák a jel jsem domů.“

Cestování, důchod, rodina

Po sametové revoluci v roce 1989 se mu přece jenom splnil sen. „V roce 1996 za mnou přišel ředitel a říká: ‚Hele, ty jsi chtěl za hranice. Zahraniční přeprava. Tak si vyber, buď budeš jezdit tady s autobusem v Mariánkách, nebo na mlíko, co jsem jezdil tu linku, nebo s tou Avií.‘ Řekl jsem: ‚Beru tu Avii za hranice.‘ Tak jsem jezdil za hranice čtyři roky, než jsem šel do důchodu. Tak jsem poznal kus světa.“

Cestování je jedna z vášní pana Karase dodnes. Navštívil nebo procestoval například Soči, Bajkal, Omsk, Kursk, Abakan, Balkán, Maďarsko, Rumunsko nebo Bulharsko.

Ze všech zemí se pamětníkovi stejně nejvíce líbí Čechy. Stále žije v Mariánských Lázních, těší se z velké rodiny a užívá si důchodu.