Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Mgr., Ph.D. SDB P. Michal Kaplánek (* 1962)

• narodil se 14. července 1962 v Praze

• otec Emil Kaplánek a dědeček František Kaplánek byli uznávanými hudebníky

• v devíti letech se s rodiči přestěhoval z Prahy do Čelákovic

• po maturitě nastoupil na nástavbu Střední knihovnické školy

• v roce 1982 se stal studentem bohoslovecké fakulty v Litoměřicích

• pamětníkův otec z důvodu synova studia přišel o zaměstnání

• dva roky vojny strávil v Plzni a byl na seznamu vojáků vyžadujících „zvláštní péči“

• účastnil se tajných setkání salesiánů

• byl vyslýchán StB, která se snažila získat ho pro spolupráci

• v roce 1989 byl vysvěcen na kněze a působil jako kaplan v Plzni

• účastnil se akcí Občanského fóra, přednášel lékařům a studentům o etice

• zasloužil se o vznik Salesiánského střediska v Plzni

Rodiče pozorovali odmalička u Michala Kaplánka velkou zbožnost. Když mu bylo šest let, vzal ho tatínek do katedrály sv. Víta na Pražském hradě a tam mu tehdejší pražský biskup František Tomášek požehnal křížkem na čelo se slovy, že je „jaro církve“. Tato slova se o 21 let později ukázala jako prorocká.

Od základní školy chodil pravidelně do kostela a ve čtvrtém ročníku gymnázia měl o své budoucnosti jasno. Přihlásí se na bohosloveckou fakultu. Po oznámení svého výběru vysoké školy si ho v březnu 1980 zavolal ředitel gymnázia. Po emočním nátlaku a s ohledem na rodiče se nakonec rozhodl přihlásit na dvouletou nástavbu Střední knihovnické školy. Dlouho si vyčítal, že zradil svoje poslání. 

Osudové setkání

Michal Kaplánek se narodil 14. července 1962 v Praze. Jeho dědeček František Kaplánek byl významným hudebníkem, jedním z prvních učitelů Vojenské hudební školy československé armády. Za první světové války působil jako ošetřovatel. I když nebojoval se zbraní v ruce, mnohokrát prokázal svou statečnost. Vykonával funkci tzv. parlamentáře, tedy vojáka, který byl vyslán na druhou stranu fronty jako vyjednavač přerušení palby. Jediné, co mu dle Haagské úmluvy garantovalo bezpečnost, byl bílý prapor.

Otec Emil Kaplánek (*1927) pocházel z hudební rodiny. V roce 1936 se s rodiči přestěhoval z Prahy do Čelákovic. Celý život působil jako učitel hudby (LŠU Čelákovice, Jirny, Nehvizdy). Hrál na pozoun, klavír a varhany. Zkomponoval desítky krátkých hudebních skladeb. Se svým otcem, pamětníkovým dědečkem Františkem, často vystupoval v Českém rozhlase. Ve svých denících vzpomíná na poslední týdny druhé světové války, kdy se při náletech ukrývali v bunkrech Českého rozhlasu, a také na to, jak konec druhé světové války prožíval v Čelákovicích.

Maminka Jarmila Kaplánková (roz. Šípová, *1930) chtěla být letuškou. To se jí v komunistickém režimu nepodařilo a po maturitě pracovala jako cizojazyčná korespondentka v exportních firmách. Svým založením byla umělkyně. Od mládí psala básně a ve středním věku se naučila zpívat. Její první manžel Jaroslav Zmatlík zemřel v roce 1952 a ona zůstala s prvním synem Jaroslavem sama. S Emilem Kaplánkem se seznámila v létě 1961. Jejich seznámení popisuje pamětníkův otec ve svých denících: „11. července 1961 jsem se vracel z Kerska pěšky domů do Čelákovic. Šel jsem kolem Labe a tam na břehu jsem potkal zjevení.“ Emil Kaplánek dále pokračuje: „Bylo přesně 17 hodin 15 minut. Proti mně kráčela krásná, vysoká, tvarem barokní, ale podstatou moderní atraktivní žena. Byl jsem celý bez sebe…“

Rodiče Michala Kaplánka se vzali v roce 1962. Žili velmi duchovním životem. V rodině se moc neřešily praktické záležitosti, ale spíše věci citové, náboženské a politické.

Kardinál Tomášek pronesl prorocká slova

Rodiče nechali Michala po narození pokřtít 30. září 1962 v kostele sv. Václava v Praze na Smíchově. Odmalička u něj pozorovali velkou zbožnost. Když mu bylo šest let, vzal ho tatínek do katedrály sv. Víta na Pražském hradě a tam mu tehdejší pražský biskup František Tomášek požehnal křížkem na čelo se slovy, že je „jaro církve“. Tato slova se o 21 let později ukázala jako prorocká. 

Před nástupem do první třídy přijely sovětské tanky

Základní školní docházku zahájil Michal Kaplánek v roce 1968 v Praze na Smíchově. Jeho první vzpomínky na školu nejsou moc veselé. „Byl jsem nemotorný. Neuměl jsem běhat podle bubínku a zavazovat si tkaničky,“ vzpomíná. „Paní učitelka na mě křičela, že nepatřím do školy. Bouchala do skříně a tahala mě za vlasy.“

Velkou roli v pamětníkově životě hrál o 11 let starší bratr Jaroslav Zmatlík, který se mu hodně věnoval, hrál si s ním, bral ho na výlety a vytvořili si spolu velmi pevný vztah. S rodiči a bratrem často jezdili k rodičům otce do Čelákovic nebo na chatičku u Lysé nad Labem. Zde Michal prožil 21. srpen 1968. S bratrem se rozhodli, že brzy ráno půjdou do lesa na houby. Po cestě viděli tanky a transportéry, dostali strach a vrátili se na chatu. Vzbudili rodiče se slovy, že asi přijeli Rusové. Sbalili si věci a odjeli za babičkou do Čelákovic.

Na malém městě byla úplně jiná politická situace

Po smrti otcovy babičky se v roce 1971 rodina přestěhovala natrvalo do Čelákovic. Tatínek pamětníka tu měl z dětství a mládí mnoho známých, což bylo dobře, ale politická situace tu byla úplně jiná. „V Praze jsme ve třídě měli pouze jednu spolužačku, která chodila do Jisker,“ vzpomíná Michal Kaplánek. „V Čelákovicích jsem byl ve čtvrté třídě jediný, kdo nezvedl ruku při otázce, kdo si přeje stát se pionýrem.“ Problém nastal i ve chvíli, kdy malého Michala chtěl tatínek přihlásit na náboženství. Začali mu vyhrožovat, že pokud bude jeho syn chodit na náboženství, přijde o zaměstnání. Tak ho místo na hodiny náboženství začal posílat do kostela. Pamětník tak celé dětství pravidelně navštěvoval kostel a ministroval. Tuto skutečnost však třídní učitel Rudolf Chlumecký nezaznamenal do přihlášky na gymnázium, což mu později ředitelka školy Květa Kašparová vyčetla.

Lidé si přes ideologii vyřizovali osobní spory

Na gymnázium byl přijat, ale neobešlo se to bez reakce. Dle pamětí otce přišel na gymnázium dopis z MNV v Čelákovicích, ve kterém bylo uvedeno, že přijímací komise patrně nezvážila, že student pochází z reakcionářské klerikální katolické rodiny, že ministruje v kostele, apoštoluje mezi spolužáky a tím odvádí studenty od ateistického marxismu. A dokonce že jeho otec jako socialistický učitel hraje každou neděli v kostele na varhany.

Přesto na školní léta na gymnáziu v Brandýse nad Labem vzpomíná pamětník rád. Mnoho spolužáků bylo z učitelských rodin a byli zaměřeni na to, aby se navzájem podporovali. Na výletě v Prachovských skalách ztratil peněženku. Řekl to spolužákům, kteří se ihned složili a dali mu více peněz, než ztratil. V době na gymnáziu prožil i rok, kdy byla zveřejněna Charta 77. Bylo mu tehdy 15 let. „My jsme v té době měli takové společenství u JUDr. Luhana z Církve bratrské. On a evangelík Dr. Šalda měli hodně informací. S textem Charty nás seznámili, věděl jsem, o co jde, novinám jsem samozřejmě nevěřil.“

Vnímal, jak doba normalizace těžce doléhá na rodiče. Oba byli silné osobnosti, pro které vnitřní svoboda a nezávislost znamenaly významnou hodnotu. Formální požadavky tehdejšího umění je nezajímaly, nepatřili k žádné vlivové skupině, nebyli prominenty ani disidenty. Otec pamětníka byl občas vyzýván ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ), což nikdy neudělal. Přesvědčovali ho, že nestačí být loajální učitel, ale že musí být angažovaný učitel, světlonoš komunismu. 

Pamětník vzpomíná, že rodičům bylo například na poslední chvíli zakázáno účinkovat na plánovaném veřejném koncertu. Vstupenky byly prodány, plakáty rozeslány. Záminkou k zákazu byla maminčina báseň Stromy. Slova té básně dle tehdejších soudruhů byla proti duchu marxismu-leninismu. Michal Kaplánek se zamýšlí nad tím, že lidé si přes ideologii velmi často vyřizovali osobní spory. „Je dnes těžké to interpretovat, ale to, co mě mrzí, je to, že se dnes lidé nedokážou přiznat a uznat, že dělali něco špatného.“ Rád by všem vzkázal, aby věci, které dělali špatně, dokázali přiznat. Aby dokázali přiznat svou slabost.

Vyčítal si, že zradil svoje poslání

Ve čtvrtém ročníku na gymnáziu se Michal Kaplánek rozhodl vyplnit přihlášku na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. „Už jako dítě jsem měl ideál stát se knězem.“ Věděl, že s tím bude mít potíže. Proto o tom neřekl ani rodičům a připravoval se tajně. Psal se rok 1980 a jeho záměr hlásit se ke studiu bohosloví začalo řešit ředitelství gymnázia. Tehdejší ředitel Vladimír Mareš mu sdělil, že je nemyslitelné, aby si vybral toto studium, protože před několika měsíci uváděl, že chce studovat techniku jako jeho bratr. Pamětník se nenechal odradit a svěřil se panu faráři. Ten v dobré víře, že v podání přihlášky Michala podpoří, poslal informaci dále. Co se následně událo, Michal Kaplánek přesně neví. Domnívá se, že ředitel gymnázia dostal z tehdejšího krajského národního výboru zprávu, že studentovi nemůže bránit v podání přihlášky, nicméně následky si ponese sám. Co si ale přesně pamatuje, je to, že si ho po pár dnech, 8. března 1980, ředitel Mareš zavolal do ředitelny a za přítomnosti zástupkyně Pavlíny Procházkové na něj začal křičet, že má 350 studentů, pět let do důchodu a nenechá se zničit jedním Kaplánkem. V počátku tohoto rozhovoru se pamětník pevně držel svého cíle. Ředitel však následně začal s emočním nátlakem a ve chvíli, kdy mu oznámil, že situaci hodlá řešit s rodiči, to Michal Kaplánek vzdal.

Rodiče nebyli na nátlak školy připraveni a on jim nechtěl přidělávat další nepříjemnosti. Přihlášku podal na nástavbu Střední knihovnické školy. Pro sebe to vyhodnotil jako zkoušku, zdali své poslání myslí opravdu vážně a zdali mezi tolika děvčaty zvládne celibát. Zpočátku neprožíval na škole šťastné období. „Vyčítal jsem si, že jsem zradil to svoje poslání,“ vzpomíná. „Ale nakonec to bylo dobré. Několik spolužaček bylo věřících a dodnes jsme spolu v kontaktu.“ Po ukončení knihovnické nástavby si v roce 1982 podal přihlášku na svoji vysněnou bohosloveckou fakultu a stal se jejím studentem. V témže roce byl pamětníkův otec Emil Kaplánek nucen opustit svou práci v hudební škole. Ve svých vzpomínkách uvádí, že byl ze zdravotních důvodů vyhozen ze školství do invalidního důchodu. Nebylo myslitelné, aby syn učitele studoval na kněze.

Na vojně byl na seznamu vojáků vyžadujících zvláštní péči

Studium teologie musel pamětník na dva roky přerušit a absolvovat základní vojenskou službu. Zdravotně byl zařazen do skupiny C, měl tedy určitá omezení a úlevy, ale vojenskou službu vykonat musel. Absolvování základní vojenské služby až po absolutoriu na vysoké škole nebylo tehdy možné. Povinnosti vysvěceného kněze by se těžko daly spojit s povinnostmi vojína. 

Narukoval do Plzně a od samého začátku byl na seznamu vojáků, kteří vyžadují zvláštní péči. Při pohovoru s politrukem mu bylo doporučeno, aby zapomněl na to, co studuje, protože v současné době jsou pro něj důležité základní vojenské řády. Na to Michal Kaplánek pohotově reagoval: „Vojenské řády jsou pro mě důležité tyhle dva roky, ale Bible po celý život.“ A dodává: „A na to již většinou neměli odpověď.“ 

V rámci vojenské služby zažíval situace, na které nerad vzpomíná. V rozhovoru s jedním vojákem z povolání se zmínil, že je proti válce a že by se případné války proti imperialismu nezúčastnil. Poručík mu vyhrožoval nahlášením do vyšších míst a prokurátorem. Když ale viděl, že tato hrozba na něj nezapůsobila, nikomu nic nehlásil. Tento poručík ho po několika letech (v roce 1990) vyhledal už jako duchovního a prosil ho o zapůjčení peněz, protože se vrátil ke svému původnímu manuálnímu povolání a moc se mu nedařilo. Také měl podezření, že jeden z vojáků ho nenápadně sleduje. Dotyčný voják s ním chtěl jít na vycházku, i když nebyli žádní kamarádi. Pamětník se ho přímo zeptal, zdali dostal za úkol ho sledovat. Na to dostal odpověď, že ano. Že by měl o sobě pamětník vědět, že je nebezpečný.

Při salesiánských setkáních si vytvářeli návody, jak se chovat u výslechu

V roce 1950 byly v rámci Akce K církevní řády rozpuštěny a záměrem režimu bylo je postupně zlikvidovat. V 60. letech se situace začala trochu měnit. Vůdčí osobnost salesiánů Štěpán Trochta byl začátkem 60. let podmínečně propuštěn a v roce 1968 rehabilitován. Po jeho propuštění se začali salesiáni zase dávat dohromady, naštěstí díky prozřetelnosti ani v letech určitého uvolnění (1968–1969) nezveřejňovali informace o tajných studiích a svěcení, a díky tomu konglomerace přežila. Michal Kaplánek vzpomíná, že pořádali tábory a další akce, ale nikdo jim nemohl dokázat, že to je centrálně organizované. “Měli jsme takové návody, jak se chovat při výslechu, co říkat policii. Například nepodepisovat se na prázdnou stranu, aby mezi textem a podpisem nebylo moc místa. A při ukázce fotografií jsme měli odpovídat, že toho člověka na fotografii neznáme.“ Dokonce ani rodiče dětí nesměli vědět, kam jejich děti odjely na setkání.

Ptali se ho, zdali ví, že se papež spojil se světovým imperialismem

Michal Kaplánek vzpomíná na příhodu, kdy se dostal do kontaktu se Státní bezpečností (StB). „Pořádali jsme tzv. chaloupky, desetidenní pobyty většinou na nějakých nepoužívaných farách, ale ty byly pod kontrolou místních donašečů, tak se to pak přesunulo do hor na chalupy.“ A dále popisuje svou zkušenost: „Na jedné chaloupce už jsem byl jako student bohosloví, myslím, že to byl rok 1985, dalo by se to dohledat. Tehdy byl s námi jeden chlapec z České Lípy.“ Ten po návratu napsal pamětníkovi dopis, že by se s ním rád viděl, že má pro něj nějaké knihy. V den, kdy chlapec přijel, na něj na náměstí v Litoměřicích čekala policie. Nejdříve si ho prohlédli, ptali se, co má v batohu, a odvedli ho na policii. Odsud telefonovali rodičům, zdali vědí, kde mají syna. Chlapce se vyptávali na to, za kým do Litoměřic přijel. „Musel říci moje jméno a pak jsme řešili, co řekneme, až si mě zavolají k výslechu,“ vzpomíná Michal Kaplánek. 

Cílem následného výslechu bylo získat pamětníka ke spolupráci, ale dělali to dost nešikovně a Michal Kaplánek na to neměl povahu. Ptali se například: „Vy jste přece pro mír a víte přece, že se papež spojil proti míru se světovým imperialismem, čtete noviny?“ Také mu radili, aby se mírově angažoval v rámci Pacem in terris. „To jsem oponoval, že vůbec nebuduje ten šalom – vnitřní pokoj, o kterém píše Bible,“ vysvětluje pamětník a dodává: „Nevěřím, že by to k něčemu bylo.“ Ptali se ho, zdali by po studiu stál o nějakou funkci a jestli chodí s kamarády do hospody. „Snažili se najít nějaké slabé místo, aby mě získali, ale když zjistili, že nic, tak mi ty knihy vrátili,“ uzavírá Michal Kaplánek svou zkušenost s StB.

V roce sametové revoluce se prorocká slova naplnila

V roce 1989 Michal Kaplánek úspěšně zakončil studia na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. V červnu téhož roku, 21 let od chvíle, kdy se v katedrále sv. Víta na Pražském hradě setkal s kardinálem Tomáškem, mu na stejném místě kardinál František Tomášek udělil kněžské svěcení. 

Po absolutoriu na teologické fakultě a kněžském svěcení začal Michal Kaplánek působit jako kaplan na tehdejším arciděkanství v Plzni, kde prožíval i listopadové události v roce 1989. „Nevěděli jsme, jak to skončí, hodně jsme se modlili a hodně jsme vyzývali lidi v kostele k modlitbám, aby to dobře dopadlo.“ Za změny byl upřímně rád. Jako kněží byli s kolegy často zváni na akce Občanského fóra. Vzpomíná na přednášku k lékařské etice na shromáždění lékařů a zdravotnických pracovníků: „Trochu mi bylo líto, že je ta etika moc nezajímala. Zajímalo je jen, jak zbavit ty kádry funkcí. Takže jako bychom tam byli trochu zbyteční.“ Zbytečnost ale vůbec nevnímal v přednáškách pro studenty. Na lékařské fakultě měli studenti velký zájem o jiný pohled na život než ten, na jaký byli do té doby zvyklí. 

Nadchl se pro myšlenku vybudovat Salesiánské středisko v Plzni

Na období po sametové revoluci vzpomíná Michal Kaplánek jako na šťastné. Byl členem v té době už opět veřejně působící salesiánské kongregace. Mohl se projevit tak, jak vždy chtěl. Bylo mu nabídnuto, že by salesiáni mohli založit nějaké centrum v Plzni – pro tuto myšlenku se nadchl a začal podnikat konkrétní kroky pro získání domu, v němž by mohli salesiáni působit. Podařilo se mu sehnat dům vedle kostela v Plzni – Lobzích, kde spolu s dalšími salesiány začal budovat Salesiánské středisko. Toto středisko pak vedl pět let, od roku 1990 do roku 1995. 

Vnímal potřebu širšího vzdělání v oblasti teologie a pedagogiky

Poté zahájil licenciátní a doktorandské studium na teologické fakultě v Linci, které dokončil v roce 1998 a nastoupil jako odborný asistent na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Nějakou dobu vedl komunitu salesiánů, kteří se připravovali na kněžství. V roce 2007 byl jmenován docentem na Univerzitě Palackého v Olomouci. V letech 2011–2025 vyučoval na Vyšší odborné škole sociálně pedagogické a teologické JABOK a v letech 2012–2014 byl jejím ředitelem. Jeho záměr transformovat školu na soukromou vysokou školu bohužel nevyšel, dle jeho slov zřejmě nebyla ta správná doba. V roce 2026 byl ředitelem Místní komunity Salesiánů Dona Boska v Plzni a současně učil na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.