Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Kaplan (* 1962  )

Cítili jsme v sobě najednou energii, chtěli jsme pomoct zlomit systém.

  • narozen 13. dubna 1962 v Českém Brodě
  • rodina žila v Pečkách
  • v letech 1968-1970 chodil do Skauta
  • zajímal se o nezávislou kulturu, zejména o hudbu
  • na vojně ve slovenských Piešťanech prostřednictvím dálnopisu opisoval a šířil poezii a texty z Jazzové sekce
  • členem Jazzové sekce, šířil nahrávky zakázané hudby
  • po 17. listopadu 1989 v Pečkách založil místní organizaci Občanského fóra
  • aktivně se účastnil politických jednání
  • v květnu 1990 se stal manažerem Občanského fóra v okrese Kolín
  • po roce z OF odešel zklamán politikařením
  • podniká jako developer

Pavel Kaplan se narodil 13. dubna 1962 v Českém Brodě, rodina žila v nedaleké středočeské obci Pečky. Jeho otec Zdeněk byl technikem v místním průmyslovém závodě a pocházel z rodiny „žižkovského pepíka“, tedy pražského bohéma, který se přestěhoval na vesnici; matka Marie, rozená Hovorková, byla dámskou krejčovou a později pracovala i pro prestižní salony. „Byl jsem vždycky hrdý na to, že v mojí rodině se snoubila technika a řemeslo,“ říká pamětník. Matčini rodiče měli v Pečkách větší statek, v padesátých letech během nucené kolektivizace vstoupili do zemědělského družstva, a o majetek tak přišli. V rodině tedy převládalo protikomunistické naladění.

Okupační rok

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 si Pavel Kaplan živě vybavuje: „I když jsme bydleli nějakých tři sta metrů od silnice, klepala se nám okna. Šel jsem za matkou zeptat se, co se děje, a ona řekla: ‚Je válka!‘ Vyfasoval jsem trikoloru a šel jsem se dívat na projíždějící ruské tanky.“

V roce 1968 také vstoupil do obnoveného Skauta. Než byla organizace za další dva roky znovu zakázána, intenzivně si užíval různé výpravy a tábory. Skautský étos ale podle něj do jisté míry přežil i následně v rámci komunistické pionýrské organizace. „Někteří učitelé, kteří třeba byli i ve Skautu, potom vedli pionýrské oddíly, protože chtěli dětem předávat vztah k přírodě a obecně k okolí a nemohli to dělat jinak,“ vzpomíná Pavel Kaplan.

Ještě v roce 1969 Kaplanovi stihli cestou na dovolenou do Jugoslávie navštívit příbuzné ve Vídni, ale s nástupem normalizace už na Západ vyjet nemohli. Během základní školy začal postupně vnímat i určité rozpory či disproporce v tom, co slyšel od některých pedagogů. Součástí života v Pečkách byla i nelibě pociťovaná přítomnost velké sovětské vojenské posádky na základně v nedalekých Milovicích.

Dospívání v „rudých Pečkách“

„Zhruba ve čtrnácti patnácti letech jsem se začal zajímat o nezávislou kulturu. Poslouchali jsme kazety se záznamy různých akcí, mejdanů na statcích, mluvili tam Jirous, Šabata a další, poslouchali jsme bigbít, folkaře… Pomalu jsme začínali chápat i souvislosti vyšší úrovně, nejen to, že prostě není dobře, že tady Rus je. Ale ten kontext jsme vnímali až s odstupem, tehdy to pro nás byly spíš jednotlivé informace, které se skládaly dohromady,“ vypráví pamětník.

Po základní škole nastoupil na železniční učiliště v Nymburce. S partou kamarádů intenzivně objížděli taneční zábavy v okolí: „Od patnácti jsem přes léto nebyl jediný víkend doma.“ Dva nebo tři roky byl členem Socialistického svazu mládeže, ale jak říká, bylo to prý výhradně kvůli děvčatům, která chodila na diskotéky pořádané právě místním SSM. Pečky té doby měly pověst silně prorežimní obce, které se dokonce přezdívalo „rudé Pečky“. Oficiálním oslavám socialistických výročí, jichž se účastnili i vysocí sovětští důstojníci z milovické posádky, se s kamarády snažil spíše vyhýbat – přednost před prvomájovým průvodem míval jejich vlastní „čarodějnicový“ mejdan večer předtím.

Beatnik u dálnopisu

Vyhnout se Pavel Kaplan chtěl také povinné dvouleté vojenské službě. Zkoušel ji obejít přes své hokejové aktivity i smyšlené zdravotní problémy, ale nakonec přece jen v roce 1981 musel narukovat jako radista k jednotce v Piešťanech na jihozápadním Slovensku.

Dokonce i během vojenské služby se mu ovšem dařilo zůstat v kontaktu s oblíbenou (v tehdejším Československu oficiálně nedostupnou) hudbou a literaturou – právě v Piešťanech uspořádal svůj první poslechový večer, tam se mu také poprvé do rukou dostal Kerouacův román Na cestě, který ho silně ovlivnil.

„Protože jsem dělal na dálnopise a uměl jsem strašně rychle psát, začal jsem opisovat různé texty. Nejdřív texty písní z desek – Dylana, Donovana, básně – Ferlinghettiho a další beatniky… Potom jsem opisoval taky první texty z Jazzové sekce, i když jsem ještě nebyl členem,“ vzpomíná. „Byli jsme přes dálnopis ve spojení s dalšími letišti, ty lidi jsme nikdy neviděli ani si nevolali, ale psali jsme si dálnopisem, jako by to dneska bylo po nějakém chatu – tohle by mě zajímalo, pošli mi to, a nemáš něco jako tohle? Člověk opsal třeba tři stránky textu a pak jen mačkal tlačítko a ono se to tisklo pořád znova, takže jsem to pak rozdával dalším klukům.“

Jazz a máničky

Po vojně nastoupil u dráhy jako asistent strojvedoucího a začal studovat večerní průmyslovku. Postupně pronikal hlouběji do kulturního undergroundu: „Na každém pracovišti se našli lidi, kteří něco víc věděli, měli nějaké knížky, poslouchali nějakou muziku. Postupně se potkáte s dalšími a dalšími…“ Stále se zajímal o nezávislou a zakázanou hudbu, na ilegálních burzách kupoval desky, které kopíroval na kazety a dál šířil, začal jezdit na tajné koncerty konané na venkovských statcích, nechal si narůst dlouhé vlasy. Přes známého od železnice se stal členem Jazzové sekce – sdružení kulturních aktivistů v rámci oficiálního Svazu hudebníků, kteří od začátku sedmdesátých let vydávali tiskoviny o umění a beletrii a pořádali různé hudební akce (a zároveň celou dobu čelili zostřujícím se represím, zákazům a pronásledování StB).

Ačkoli sám nebyl aktivním organizátorem, prostředí Jazzové sekce vnímal pamětník jako velmi podnětné – publikační činnost sdružení mu umožňovala přístup k informacím o umění a kultuře, k nimž by se jinak dostával jen těžko; navíc mohl o těchto tématech mluvit s dalšími nadšenci.

Vzpomíná i na to, jak nezávislá kultura dokázala spojovat různorodé skupiny lidí: „Na těch vesnických akcích bylo skvělé, že tam vedle sebe seděli ortodoxní pankáči a máničky, staří i mladí. Věděli, že jsou jiní a že se dívají na věci odlišně, ale nevadilo to. Měl jsem tam kamaráda zvaného Bodlák, co by nejradši nechal všechno vybouchnout, a vedle něj tam byli umírnění hippies nebo třeba obyčejní kluci, co jen poslouchali muziku a pili pivo.“

Z oslavy do politiky

Během roku 1989 Pavel Kaplan vnímal jistou změnu atmosféry ve společnosti – věděl o tvrdém potlačení demonstrací během tzv. Palachova týdne v lednu, neunikly mu trabanty ponechané v ulicích Prahy napospas svému osudu občany NDR při jejich zářijovém hromadném útěku do Německé spolkové republiky přes zdejší ambasádu. Osobně tehdy podle svých slov prožíval příjemné období, jezdil po zábavách, případně se proháněl po horských svazích na jednom z prvních snowboardů u nás.

Události 17. listopadu ho tak trochu minuly – ten víkend mimo Prahu oslavoval narození kamarádovy dcery, takže o tvrdém zákroku proti demonstraci se dozvěděl až s dvoudenním zpožděním. „Další týden už jsem s lidmi z Peček do Prahy jezdil každý den. Nejdřív na demonstrace na Václavském náměstí, pak na Letnou,“ vypráví. „Jeden den jsme se s kamarádem vraceli vlakem do Peček a říkali jsme si, že taky musíme něco udělat.“

Ve svém bydlišti tedy spolu s úzkou skupinou spolupracovníků inicioval vznik tamní organizace Občanského fóra, tedy politického hnutí, které se začalo formovat 19. listopadu. Jednali s místním národním výborem, zprostředkovali výměnu dosavadního vedení obce za nové, pořádali veřejná setkání a předávali spoluobčanům informace o tom, co ve společnosti probíhá. „Najednou jsem já i lidi kolem mě v sobě cítili ohromnou energii. Nevím, kde se vzala, nikdo nás to neučil, ale chtěli jsme pomoct zlomit ten systém, který jsme zažívali,“ vzpomíná Pavel Kaplan. „První měsíce jsme to nevnímali vůbec politicky. Byla to prostě chuť na změnu. Chtěli jsme uvolnit prostor. Chtěli jsme svobodné vyjádření v kultuře, demokracii, svobodu pohybu.“

Manažerem Občanského fóra

Hektické dny probíhající společenské změny pamětníka podle jeho slov zcela strhly, přesto se vyhýbal tomu, aby přijal politickou funkci. V březnu 1990 ale kývl na nabídku stát se manažerem Občanského fóra v okrese Kolín. „Úkolem manažera byla průběžně před nadcházejícími volbami organizovat setkání s veřejností, jezdili jsme taky do Prahy na různá školení a semináře, organizovali dění po celém okrese, na vesnicích jsme pomáhali se změnami na radnicích a tak dále.“

Po roce v této funkci, během kterého proběhly první svobodné parlamentní i komunální volby v polistopadovém Československu, Pavel Kaplan OF opustil: „Nejsilnějším důvodem – kromě chuti pustit se do podnikání – bylo, že se tam začalo politikařit. Vznikly nějaké frakce a skupiny, které šly proti sobě. Já to nechápal, jel jsem pořád na listopadové vlně. Neuvědomoval jsem si rozdíly mezi lidmi uvnitř OF. To pro mě byla stopka. Já to nedělal jako politiku, chtěl jsem pomoct se změnou.“

Pavel Kaplan od té doby podniká, v současnosti jako developer a konzultant.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV