Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr., CSc. Karel Kaplan (* 1928  )

Socialismus bez demokracie nemůže existovat

  • narodil se 28. srpna 1928 v Horním Jelení

  • v roce 1947 se stal funkcionářem KSČ

  • od roku 1960 pracoval v ideologickém oddělení ÚV KSČ

  • v šedesátých letech se etabloval jako kriticky smýšlející reformní dějepisec

  • v roce 1968 zasedl do Pillerovy komise revidující politické procesy z padesátých let

  • po srpnu 1968 vyloučen z KSČ a vyhozen z práce

  • pracoval jako dělník, sledován StB

  • v roce 1976 emigroval do SRN

  • do SRN se mu podařilo vyvézt tajné archivní materiály

  • v exilu publikoval práce zprostředkovávající vhled do represivních struktur komunistické moci

  • v roce 1990 se vrátil do Československa

  • stal se jednou z nejvýznamnějších osobností naší popřevratové historiografie

Karel Kaplan se narodil 28. srpna 1928 v Horním Jelení v dnešním Pardubickém kraji. Okolí Jelení bylo známé výrobou obuvi a oba Karlovi rodiče, tatínek František i maminka Marie, šili boty pro firmy či živnostníky, kteří je od nich vykupovali. Tatínek byl kromě toho členem sociálně demokratické strany, za první republiky povýšil z dělníka na úředníka a stal se odborovým funkcionářem této strany. Později se po dobu války k ševcovině vrátil. Karlovo politické směřování výrazně ovlivnil starší bratr Jaromír, přesvědčený komunista, který byl jako gymnazista tři roky vězněn nacisty za účast v odbojové skupině a po válce se stal funkcionářem KSČ.

Stranické začátky

V roce 1941 maminka Marie zemřela, takže o Karla se starali prarodiče v Horním Jelení. Později se otec znovu oženil. Karel absolvoval měšťanku a v roce 1943 nastoupil do Baťovy školy práce ve Zlíně. Bydlel na internátě, dopoledne chodil do školy, odpoledne do práce. „Poznal jsem dělníky,” říká v souvislosti s touto životní etapou, „a měl jsem k dělníkům velkou sympatii. Protože byli – alespoň ti, se kterými jsem se tam stýkal – takoví lidští a soucitní.”

Mimo jiné i proto vstoupil Karel Kaplan v roce 1947 do KSČ. Když o rok později přišel únorový převrat, působil již jako placený funkcionář v okresním aparátu KSČ ve Vysokém Mýtě. Z této pozice, jak říká, převrat neodsuzoval. V padesátých letech ho strana vyslala do Prahy k ročnímu studiu na Institutu společenských věd při ÚV KSČ. Následoval kariérní vzestup: přes krajské stranické struktury v Pardubicích došel až do centrálního sekretariátu v Praze. V roce 1960 nastoupil do kulturně-propagačního oddělení ÚV KSČ, kde měl na starosti ideologické otázky týkající se historie. „V podstatě se připravovaly třeba oslavy Slovenského národního povstání, oslavy revoluce v roce 1945 nebo února 1948. Potom publikace – například publikace o dějinách strany. Když vznikla Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD), to je cenzurní úřad, tak tam když měli nějaké pochybnosti, tak s tím běhali na krajské výbory, nebo – když to bylo vydáváno ve velkých pražských nakladatelstvích – přicházeli k nám a dávali nám zprávy.”

Najednou člověk ty věci viděl v úplně jiném světle

V šedesátých letech proběhl – slovy historika Vítězslava Sommera – Kaplanův přerod „z pracovníka stranického aparátu se zájmem o nedávnou minulost v respektovaného historika.” Práce v ideologickém oddělení ÚV KSČ mu otevřela dveře archivů a umožnila mu přístup k mnoha utajovaným dokumentům ať už ÚV KSČ, Ministerstva vnitra či Státní bezpečnosti. To pro něj znamenalo zásadní zlom: „Nejkrutější pro mě byly politické procesy čtyřicet osm až padesát čtyři, to byla vrcholná vlna. To když jsem objevil – postupně, protože byly rehabilitační komise, ve kterých jsem byl, a tam se to objevovalo – tak to bylo hrozné. Druhá věc byla kolektivizace zemědělství. Zkrátka najednou člověk ty věci viděl v úplně jiném světle.”

Poznání temného pozadí vykonstruovaných politických procesů mu přineslo prozření a naladilo ho vůči režimu značně kriticky. „Jak prohlásíte lidově demokratickou republiku diktaturou proletariátu, tak je to diktatura. A každá diktatura je tvrdá, nesmlouvavá. Tahle byla taky taková. A s nástupem diktatury proletariátu začíná ta vlna nezákonnosti, která se potom stala typickým rysem poúnorových let. Masová nezákonnost. A když to studujete, tak víte, že masová nezákonnost si nevybírá. Nakonec postihuje i ty, kteří ji začínali dělat,” říká Karel Kaplan v odkazu ke známému monstrprocesu s vysoce postaveným komunistickým funkcionářem Rudolfem Slánským, který byl spolu s deseti dalšími popraven v roce 1952.

Tajemníkem v Pillerově rehabilitační komisi

Po Stalinově smrti v roce 1953 a zvláště po Chruščovově kritice Stalinova kultu o tři roky později se začaly objevovat snahy o pojmenování nejkřiklavějších nezákonností padesátých let. Už v roce 1955 vznikla první rehabilitační komise (tzv. Barákova), která měla přezkoumat některé velké procesy, zejména proces s Rudolfem Slánským. Tato komise však ještě neměla příliš velkou naději na úspěch – už jen proto, že její vedoucí, Rudolf Barák, byl ministrem vnitra – a skončila potvrzením správnosti procesů. Následovala tzv. Kolderova komise, která v roce 1963 prohlásila procesy s komunisty za vykonstruované a protizákonné a některé oběti soudně, nikoliv však stranicky, rehabilitovala.

O stranické rehabilitace se v letech 1968-69 pokusila tzv. Pillerova komise. Právě v ní jako tajemník a vedoucí pracovní skupiny zasedl Karel Kaplan. „Ta pracovní skupina se skládala z historiků, politologů, právníků a kulturních pracovníků. Čili ne z pracovníků Ministerstva vnitra nebo Ministerstva spravedlnosti,” uvádí Kaplan, co přineslo zásadní změnu v porovnání s prací předchozích komisí.

Závěrečná zpráva zamítnuta po srpnu 1968

Ve své závěrečné zprávě Pillerova komise doporučila úplnou rehabilitaci obětí a popsala mechanismus výroby politických procesů, z níž obvinila tři síly: stranu, stranické orgány (tedy hlavně bezpečnost) a justiční orgány. Osobní odpovědnost za politické vraždy přisoudila jmenovitě Klementu Gottwaldovi, ale i dalším. Tato odvážně koncipovaná závěrečná zpráva ale narazila na změněné podmínky po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Nakonec ji nepodepsala ani většina členů komise a následně ji zamítlo předsednictvo ÚV KSČ.

„Ve zdůvodnění zákazu a odmítnutí této zprávy bylo, že se vytvořila skupina oportunistů-reformistů, kterou založil a vedl Karel Kaplan. Proto prý tito lidé napsali zprávu, která je nepřijatelná. A tak ji odmítli. Dostal ji Jiří Pelikán, který už byl v emigraci v Itálii a vydal ji tam. Vyšla, myslím, česky, německy, anglicky a francouzsky,” popisuje Kaplan osud závěrečné zprávy.

Situace zralá pro emigraci

Osud pamětníka samého se záhy stočil podobným směrem. Po roce 1969 byl Karel Kaplan vyhozen ze strany a pochopitelně přišel také o práci. Nové zaměstnání našel v gumárně Mitas, kde pracoval jako dělník. Rázný rozchod s režimem dovršila represe ze strany bezpečnostních orgánů. Počátkem sedmdesátých let strávil Karel Kaplan necelý týden ve vazbě. Od roku 1971 ho evidovala Státní bezpečnost jako osobu svého zájmu, od roku 1974 byl již veden jako osoba režimu nepřátelská a byl mu založen signální svazek, což znamená, že na něj pravděpodobně byla nasazena signální technika: odposlechy, sledování a podobně. Zároveň se díky práci v rehabilitační komisi a přístupu do archivů – znovu slovy Vítězslava Sommera – „stal jedním z nemnoha historiků detailně obeznámených s temným pozadím politiky KSČ v prvních poúnorových letech” a v politických procesech padesátých let nalezl „jedno z životních badatelských témat”.

Kaplanova situace byla zralá pro emigraci. V roce 1976 dostal několik nabídek z vysokých škol v SRN a podal si žádost o vycestování na Ministerstvo vnitra. To tehdy jednak řídil jeho známý Jaromír Obzina, a navíc v té době orgány začínaly být nakloněny emigracím nepohodlných osob. Ať z toho či onoho důvodu, Ministerstvo jeho žádost vyřídilo kladně, takže ještě téhož roku odcestoval do Mnichova. Před tím ovšem učinil prozíravé opatření: výpisy z archivů – ty, které mu zbyly po domovní prohlídce, během níž mu bezpečnost část materiálů zabavila – se mu prostřednictvím přítele, historika Viléma Prečana, podařilo dostat na západoněmecké velvyslanectví. A když pak sám úspěšně dorazil do Mnichova, velvyslanectví materiály poslalo za ním.

Vhled do komunistického mocenského aparátu

Takto vyvezené archivní materiály v exilových letech bohatě využil – spolu s osobní zkušeností ze struktur komunistické moci se staly základem pro jeho další badatelskou činnost. „Pro historiky, kteří se v Německu zabývali Československem, to bylo překvapující,” říká k významu dokumentů, díky nimž dokázal západnímu publiku zprostředkovat cenný vhled do fungování represivního komunistického mocenského aparátu. Stěžejní témata z poválečného vývoje Československa zpracovával Karel Kaplan v rámci výzkumných projektů Collegia Carolina v Mnichově. Již první exilová kniha, Der kurze Marsch / Krátký pochod, o směřování Československa k “vítěznému únoru” se dočkala vydání v Německu, Anglii, Americe a Švédsku.

V mnichovském exilu se podle svých slov držel české skupiny kolem rádia Svobodná Evropa, spolupracoval zejména s Milanem Schulzem. V roce 1977 mu přišlo vyrozumění, že byl zbaven československého státního občanství. Přesto na starou vlast nezanevřel a záhy po pádu komunistického režimu, v roce 1990, se do Československa vrátil. „To bylo nádherné. Já jsem pořád toužil se vrátit. Stýskalo se mi po české zemi – jednak po Praze, ale hlavně se mi stýskalo po té obci, kde jsem se narodil a prožil mládí,” říká Karel Kaplan. Příčinu krachu sovětského politického modelu dnes spatřuje v samé povaze komunistického režimu. „Příčinou byla podle mého názoru diktatura proletariátu. Příčinou bylo, že ten režim nebyl demokratický. A socialismus bez demokracie podle mého názoru nemůže existovat.”

Po návratu Karel Kaplan nastoupil do Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, kde prožil dvě mimořádně plodná desetiletí. Intenzivně publikoval, byl hojně překládán a mnohé z jeho prací dodnes patří k základní literatuře pro poznání klíčových témat československé poválečné historie.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa: příběhy z Prahy 2

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2 (Kristýna Himmerová)