Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kantorová (* 1928)

• narozena 26. listopadu 1928 v Novém Hrozenkově (samota Orsákovice)

• podstatnou část dětství žila na samotě Stodolisko v pasekářské osadě na hranicích se Slovenskem

• za války byla chycena při pašování cigaret a hrozil jí soud v Ostravě

• její otec Josef Bartošek fungoval jako spojka u 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky

• pamětnice převáděla přes hranice budoucí partyzány

• v září 1944 se náhodou ocitla u největší ozbrojené srážky mezi partyzány a Němci na území Čech a Moravy

• po válce do roku 1954 vyučovala náboženství

• v současnosti žije v Třemešku u Oskavy

Marie Kantorová (Bartošková) se narodila v roce 1928 na samotě Orsákovice u Soláně v Novém Hrozenkově. V jejím raném mládí se rodina přestěhovala z Orsákovic na druhou stranu údolí na samotu Stodolisko pod Velkým Javorníkem, nejvyšším vrcholem stejnojmenného pohoří. Jednalo se o osamocenou chalupu, která sloužila jako pasekářská osada. K nejbližšímu stavení to bylo půl hodiny cesty přes les.

Otec Josef Bartošek byl členem pastevního družstva a sedláci z okolí mu vždy na léto nechávali svůj dobytek, který se pak volně pásl po horských loukách. Do práce se zapojovala celá rodina a malá Marie na pastvinách trávila každé období prázdnin. I když byli v podstatě izolováni od okolního světa, pamětnice na tuto část dětství velmi ráda a často vzpomíná. Ještě před válkou jejich chalupa sloužila také jako turistická ubytovna. Kolemjdoucí se v ní mohli ohřát, najíst, ale také přespat.

Do školy to Marie neměla zrovna blízko. Do obecní školy v Tiesňavě to bylo hodinu cesty a do měšťanky ve Velkých Karlovicích tři hodiny cesty tam a tři zpátky. To už nebylo v zimních měsících, kdy v Javorníkách napadlo několik desítek centimetrů sněhu,

možno absolvovat. A tak převážnou část doby, kdy chodila do měšťanky, bydlela Marie u babičky ve Velkých Karlovicích.

Vznik Slovenského státu a život u hranic

Poklidné období dětství skončilo obsazením protektorátu a vznikem Slovenského státu v březnu 1939. Pastevecký dům rodiny Bartošků stál přímo na hranicích. Často byli navštěvováni německými pohraničníky, ale také pašeráky, kteří měli kolem domu svoji stezku. Pašování bylo velmi důležitou součástí života lidí v pohraničí a zapojoval se do něj i otec pamětnice, který jednou Marii poslal s cigaretami do Velkých Karlovic. Němci ji ale při pašováni chytli, a tak i s otcem měla jet k soudu do Ostravy. Shodou okolností byl zrovna na Ostravu podniknut nálet a všechny dokumenty byly nenávratně ztraceny. Takto na to vzpomíná Marie Kantorová: „Dokonce jsem přenášela cigarety. Tatínek mi je dal. Měla jsem to donést komusi do dědiny, a Němci mě chytli. Samozřejmě to sebrali. Tatínek musel jít na tu celnici, zapsat protokol. A oni to poslali na Amtsgericht do Ostravy. A my jsme museli do té Ostravy s tatínkem jet. Jenomže to bylo asi řízením božím nebo osudu, já nevím, jsme šli spát k babičce. Spali jsme tam, že pojedeme ve čtyři hodiny vlakem do Ostravy. My jsme ten vlak zmeškali a on nám ujel. Ten den přišel nálet na Ostravu. Amtsgericht rozbili, všechno se rozbilo a nic z toho nebylo. Tak my jsme se zachránili, že jsme tam nejeli.“

Partyzáni na Velkém Javorníku a odbojová činnost rodiny Bartošků

Na konci srpna v roce 1944 vypuklo na Slovensku národní povstání. V části Javorníků, která se nacházela na jeho území, se shromažďovalo velké množství partyzánů a jejich počet se stále zvyšoval. Na pomoc povstání se vydávalo také mnoho českých vlastenců. Vzhledem k neustálým kontrolám německými pohraničníky byly pro tyto ilegální přechody nutné spojky, které dobře znaly prostředí. Tyto takzvané spojky také partyzánům dodávaly životně důležité informace o pohybu německých vojsk a pomáhaly v zásobování. Patřil mezi ně i Josef Bartošek, otec pamětnice, a svou měrou pomáhala i tehdy šestnáctiletá Marie, která sama převedla čtyři budoucí partyzány. Na jeden z takových přechodů vzpomíná takto: „Tatínek byl jako spojka u partyzánů. Tak mně říkal: ,Běž na nádraží a dá se k tobě nějaký pán, kluk. A přivedeš ho. Ale pozor, ať vás nechytnou Němci.‘ Já jsem tam stála, poznávací znamení bylo, že budu mít na zádech aktovku. Tak přišel takový menší kluk. Byl trochu větší než já. A přišel a pozdravil a říká: ,Můžeme jít.‘ A já říkám: ,Jo.‘ Tak jsme to prošli nádražím a hned za nádražím po cestě k lesu a šli jsme až k nám domů. Přes les. Protože jsem věděla, že tam nechodí Němci, financi (pohraničníci – pozn. autora). Že nás tam nemůže nikdo potkat. A došli jsme až domů. Jenže jak jsme přicházeli domů, tak jsme nešli tam kolem těch sousedů, ale zase pořád lesem. A zrovna u těch Pastuchů stáli ti Němci i se psem. Ale já jsem šla po cestě a on šel lesem a tam to bylo tak trochu za kopcem. Tak on prošel. Prošli jsme už hranice a zrovna tam maminka pásla jalovice. Tak jsme se tam zastavili a on přišel k nám. Dostal jíst a potom ho tatínek vedl do Štiavniku za partyzány.“

Partyzáni se také často stavovali u nich v chalupě, aby se posilnili a odpočinuli si. Nikdy ale nezůstali na noc, protože kolem domu neustále procházela pohraniční služba. Manželé Bartoškovi měli šest dcer a setkání těchto nepřátelských oddílů by pro celou rodinu znamenalo katastrofu. O to větší strach musel otec prožívat, když podporoval místní partyzány a v Novém Hrozenkově a ve Velkých Karlovicích došlo k několika popravám protifašistických odbojářů. „Prostě ti partyzáni tam nebyli pořád, v těch barákách. To jenom prostě přišli, najedli se a odešli. Nikdy se s Němcema, financema, u nás nesetkali. Kdyby se byli potkali, nebylo by to tak prošlo. To je jasné. To by byla potom hrůza. To by nás potom vypálili všechny.“

Josef Bartošek se partyzánských akcí účastnil i aktivně. Byl i u přepadení celnice v Tiesňavě, ke kterému došlo v noci z 21. na 22. září 1944. Zahynul při něm jeden partyzán a německý velitel celní stanice. Němci se potom vydali do hor pronásledovat partyzány a stavili se i na samotě Stodolisko. Marie Kantorová vzpomíná, že otec měl tenkrát hrozný strach: „Prostě partyzáni měli zlikvidovat tu celnici v Tiesňavách. A přišli večer za tatínkem, aby je do těch Tiesňav zavedl. Tak on je tam zavedl na tu celnici. Dokonce otec přestřihoval i dráty. Byla tam přestřelka. Nevím, jestli některého Němce postřelili. Ale ta přestřelka byla myslím dost špatná. Partyzáni se stáhli. Šli okolo našeho. Tatínek byl doma. Za půl hodiny přišli Němci, jestli tam někdo nebyl. On šel zrovna kosit oves na pole. A povídá: ,No u nás nebyl nikdo. Ale já jsem viděl chlapy, ale ti šli tam.‘ Jako na druhou stranu jim ukázal… Tatínek byl úplně bledý.“

V září 1944 dostal celý partyzánský oddíl s velitelem Jánem Ušiakem, který se později na Moravě změnil v 1. čs. partyzánskou brigádu Jana Žižky, radiotelegrafický příkaz o přesunu na Moravu. Při jednom z pokusů o tento přesun došlo 24. září v oblasti Podťatého u Velkých Karlovic k ozbrojené srážce s Němci. Byla to největší ozbrojená srážka na území Čech a Moravy za celou dobu fašistické okupace, která se netýkala bojů sovětské armády. Němci zde museli nasadit i těžkou techniku. Marie Kantorová s otcem ten den zrovna hnali dobytek do Velkých Karlovic a do této přestřelky se nechtěně zamotali. Rychle se schovali do blízké chalupy na Světlé do sklepa, kde čekali na utichnutí bojů. „Asi deset patnáct kusů hovězího dobytka, jalovic, jsme s tatínkem měli dopravit do Karlovic na nádraží a vlakem to mělo jet někde dál. Tak my jsme s tatínkem ty krávy polema, loukama hnali. Přes Podťaté. A když jsme přišli tam na Podťaté, tak začala střelba. Partyzáni se chtěli dostat na Moravu z toho Štiavniku. Němci se to ale nějak dověděli, tak přijeli z těch celnic autama do toho Podťatého do těch Lopušánek. A my jsme se zrovna do té palby dostali. Nechali jsme ty krávy na Světlé na zahradě. Taky to patřilo tomu pastevnímu družstvu. A my jsme se tam schovali do sklepa. Až to utichlo, Němci odjeli, partyzáni se museli stáhnout, protože se nepodařil ten přechod. Tak potom jsme to dohnali na to nádraží do té dědiny. Potom myslím za čtrnáct dní nebo tři týdny se ten pokus o přechod znovu opakoval. To šli potom přes Bumbálku. A to se podařilo.“ Partyzáni se rozdělili na menší skupiny a díky výbuchu ve škole ve Velkých Karlovicích, který provedl šestnáctiletý kominický učeň František Tomek a odlákal tím pozornost od státních hranic, se jim přechod podařil. Ještě než se výbuch uskutečnil, byl Tomek na krátké návštěvě u Josefa Bartoška, který mu kladl na srdce, ať to udělá, až ve škole nebudou děti. Nakonec nebyl při výbuchu nikdo zraněn. Hned na druhý den přijel do Karlovic K. H. Frank, který nařídil rozsáhlou protipartyzánskou akci s krycím názvem Tetřev. V okolí obce bylo nasazeno 13 tisíc německých vojáků, kteří celou oblast pohraničí neprodyšně uzavřeli. Akce trvala týden, a vzhledem ke své rozsáhlosti nedosáhla očekávaných výsledků.

Počátkem května 1945 se k Javorníku konečně dostala ruská armáda. V jejím čele šel 1. čs. armádní sbor (svobodovci). Na Stodolisku se nejdříve objevili ustupující Němci a zanedlouho po nich českoslovenští vojáci. „U nás jich byla plná chalupa.“ Průchod pohořím ale nebyl zadarmo a i na hřebeni Javorníku v prostoru Ztracence proběhly boje, které měly své oběti. „Tam byla přestřelka na Javorníkách. Padl tam jeden Němec a tři Čechoslováci na tom Ztracenci. Tatínek je potom vezl do Karlovic.“

Život po válce

Marie Kantorová ještě ve válečném období absolvovala ve Velkých Karlovicích zemědělskou školu. Mezi léty 1946–1948 vystudovala rodinnou školu u sester svatého Kříže v Holešovicích. Ve druhém ročníku si ke studiu přidala kurz pro laické učitele náboženství. Po ukončení školy odešla do Třemešku u Oskavy, kam se hned po válce odstěhoval otec a následně i zbytek rodiny. Pamětnice v Třemešku a v okolí vyučovala náboženství. V roce 1954 byla tato výuka zrušena, a tak šla pamětnice pracovat do obchodu. Nejdříve v Oskavě, potom v Mostkově a krátce i v Karlově.

V současnosti žije Marie Kantorová v Třemešku u Oskavy se svým manželem Vilémem Kantorem, kterého znala už za války, protože také spolupracoval s 1. čs. brigádou Jana Žižky a při svých přechodech Javorníků se často stavoval u rodiny Bartošků.