Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kánský (* 1940)

• narodil se 18. ledna 1940 v Praze

• otec Jaroslav Kánský byl v roce 1950 v rámci Akce 77 nucen odejít „do výroby“

• prastrýc Vladimír Haering byl od roku 1940 vězněn nacisty za činnost v odboji, ve vězení roku 1942 zemřel

• v roce 1958 pamětník vytvořil československý rekord v chůzi na pět kilometrů

• vojnu absolvoval v letech 1960-1962 v armádním sportovním klubu Dukla Praha

• v letech 1975-1987 se jako stavební mistr podílel na regotizaci domu U Kamenného zvonu

• v roce 2018 se stal veteránským mistrem světa v chůzi na pět kilometrů

„Krásný bylo, že jsme si všichni tykali,“ říká Vladimír Kánský, veteránský mistr světa v chůzi na pět kilometrů, když vzpomíná na atmosféru atletických tréninků, jimž se začal systematicky věnovat v druhé půli padesátých let. „Dneska jsem koukal, že dorostenci trénují – a oni svému trenérovi vykají! To se mi nelíbí. To je asi tak, jako kdyby si v Sokole říkali ‚pane‘ nebo ‚paní‘, když je to ‚bratr‘ a ‚sestra‘. To prostě nejde.“

Vladimír Kánský se narodil 18. ledna 1940 v Praze. Jeho otec Jaroslav Kánský, právník, který v roce 1934 jako vyšetřující soudce rozhodoval v případu neštěstí na Dole Nelson, byl v té době ministerským odborníkem na patenty. Po válce pak Vladimírův otec pracoval na patentním úřadě – než byl v roce 1950 postižen v souvislosti s „Akcí 77“, během níž mělo být na sedmasedmdesát tisíc úředníků převedeno do dělnických profesí. Akce měla doplnit pracovní síly, které zejména po odsunu sudetských Němců v průmyslu chyběly, a zároveň šlo v podstatě o politické čistky namířené proti tradičním elitám. Jaroslav, který podle syna Vladimíra ovládal osm jazyků a dokázal se během jediného roku sám naučit plynně italsky, musel odejít „do výroby“.

Prastrýc Vladimír Haering zemřel během věznění nacisty

Také Vladimírův dědeček z matčiny strany, Jaroslav Haering, byl právník. Po vzniku první republiky právně zajišťoval chystaný (a nakonec neuskutečněný) plebiscit k československo-polskému sporu o Těšínsko. Bratr tohoto dědečka, Vladimírův prastrýc a kmotr, byl Vladimír Haering, za první světové války vojenský lékař a legionář, od roku 1919 hlavní lékař československého vojska v Rusku. Mezi válkami se Vladimír Haering podílel na organizaci Československého červeného kříže a v roce 1938, když Alice Masaryková rezignovala na funkci předsedkyně této organizace, ji na tomto postu vystřídal. Za druhé světové války se zapojil do odboje a počátkem roku 1940, dva týdny po narození svého kmotřence, byl Vladimír Haering zatčen. Věznění nacisty Vladimírův prastrýc nepřežil – zemřel v roce 1942 v německém Hamelnu.

Vladimír Kánský byl tedy válečné dítě. K jeho nejranějším vzpomínkám patří obrazy z konce války v květnu 1945, který byl na Pankráci, kde Vladimírova rodina bydlela, obzvlášť tragický. „Vzpomínám si dost živě na revoluci, protože tam, co bydlím, je to kousek od Zelené lišky, kde byli esesáci. U nás se poměrně dost válčilo. Je tam dokonce deska, vedle restaurace Na Pekařce, kde je několik desítek padlých. Přímo proti našemu domu byla barikáda do ulice Pod Pekařkou.“

Od té doby se o chůzi zajímám

V roce 1946 nastoupil Vladimír do první třídy, po osmi letech povinné školní docházky přešel na takzvanou „jedenáctiletku“ do Braníku. Tam podle pamětníka začal „opravdový sport“: studenti se věnovali atletice na branické louce, běhali po pěšinách a vedli si záznamy školních rekordů. Pro Vladimíra měla určující význam letní olympiáda v Helsinkách roku 1952, na níž vedle fenomenálního Emila Zátopka uspěl mimo jiné také Josef Doležal, který v chůzi na padesát kilometrů vybojoval stříbrnou medaili. „To byl tehdy obrovský úspěch. Prakticky od té doby se o chůzi zajímám,“ říká Vladimír Kánský s tím, že pravidelně trénovat začal v roce 1956.

Prvními trenéry byli starší spolužáci a později mu radil Václav Balšán, držitel světového rekordu v chůzi na deset kilometrů z roku 1945. „Dodneška si vzpomínám, jak říkal: ‚Když jdeš do kopce, musíš jít naplno, ať to dopadne, jak chce – s úsměvem a nahoře ještě přidat. Tím psychicky zničíš svoje soupeře.‘ Vladimír tedy trénoval, chodil první ligu, v níž pravidelně bodoval, a v roce 1958 vytvořil československý rekord v chůzi na pět kilometrů. A vedle toho stihl vystudovat stavební průmyslovku v Havlíčkově Brodě. Po maturitě na této škole v roce 1960 nastoupil na vojnu – ovšem do Dukly Praha, tedy k atletickému armádnímu sportovnímu družstvu. „Tam jsem samozřejmě dva roky jenom trénoval. Je to dobrá vzpomínka, byla tam bezvadná parta.“

V blátě plížením vpřed

Vladimír Kánský narukoval k 1. listopadu, do Vánoc měli armádní sportovci takzvaný „přijímač“. „To znamená, že jsme měli vojnu. A opravdu to byla vojna se vším všudy. ‚V blátě plížením, plazením na moji úroveň vpřed!‘ a podobné rozkazy tam zněly. Ten přijímač byl takový – neříkám, že krutý – ale byl takový tvrdší. Byla to opravdu vojna. Ráno budíček, potom rozcvička, snídaně a pak se šlo cvičit. A odpoledne zase bylo nějaké cvičení nebo bylo PŠM – politické školení mužstva. A někdy kolem páté hodiny byl konec toho zaměstnání a pak už byl celkem klid, pokud nebylo jednou za měsíc nebo za čtrnáct dní noční nebo večerní cvičení nebo nějaký pochoďák,“ líčí Vladimír Kánský první dva měsíce vojny a dodává, že po Novém roce přijímač skončil a režim se zvolnil. „Ráno jsme měli takzvanou pořadovou trenýrovku, to znamená, že jsme šli na Julisku, tam jsme asi deset minut dělali vlevo v bok, vpravo v bok, pochodem v chod a podobně.“

Kromě toho už ale vojíni opravdu hlavně sportovali. Měli tu své trenéry, pracovalo se na zvyšování výkonnosti, Vladimír také i během vojny spolu s kamarádem-chodcem objížděl takzvané „pouťáky“ – různě dlouhé závody v chůzi v různých městech po Československu. K dobré atmosféře přispívalo i to, že velitelé jednotky byli bývalí atleti a všichni se tu navzájem znali.

V době, kdy Vladimír narukoval na vojnu, zažívala československá chůze svůj rozkvět. Oproti předešlým letům narostla chodecká základna o dvě stě procent, takže kolem roku 1960 se prý na republikových závodech potkávalo kolem padesáti závodníků. Dnes je podle Vladimíra Kánského naopak chodecká základna „mizerná“. „Je strašná ostuda, když já v osmasedmdesáti letech – loni – jsem dělal body do druhé ligy. Ne moje ostuda, ale ostuda lehké atletiky.“ Za relativně menší popularitou chůze podle něho vězí mimo jiné i to, že dnešní chůze je příliš individualistická. Zatímco jeho generace žila na stadionu a cítila sounáležitost s klubem i širším atletickým společenstvím, dnes chodci závodí místo na stadionu kdesi na odlehlých silnicích a jsou „sami pro sebe“. Ani veřejnost není atletice příliš nakloněna: „Já se pamatuji, že když jsme přišli na Slavii a bylo tam jenom dvacet tisíc diváků, tak jsme říkali: ‚To je slabá návštěva.‘ A dneska jich tam přijde sedm osm tisíc...“

Mistrem na památkových stavbách

Po vojně Vladimír Kánský chodil poháry a první ligu za Slavii, s národním družstvem jezdil na závody do ciziny a zároveň hledal zaměstnání, které by bylo slučitelné s jeho sportovním životem. V roce 1964 se mu podařilo uchytit se jako stavební mistr u památkových staveb. Ze začátku pracoval na drobnějších zakázkách, ale později se dostal i ke skutečně významným stavbám a rekonstrukcím. V roce 1967 byl u stavby moderních betonových věží klášterního kostela v Emauzích, což prý byla „nádherná práce“. Později se podílel na rekonstrukci historického domu U Dvou zlatých medvědů a mistroval kamenické práce na Týnském chrámu. Vrcholem profesní dráhy byla pro Vladimíra Kánského rekonstrukce domu U Kamenného zvonu. „Tam jsem si strašně oblíbil kamenickou práci. Sám to ručně neumím – ale tu teorii, jak se to dělá, ty šablony a tak, to mě skutečně zajímalo.“

Původně raně gotický dům U Kamenného zvonu prošel v průběhu staletí renesančními a barokními úpravami, které ho připravily o jeho původní podobu. V roce 1975 proto po důkladném historickém průzkumu začala rozsáhlá regotizace objektu – na níž se právě Vladimír Kánský podílel. „V baroku kolem roku 1680 se z toho dvoupatrového domu udělal třípatrový dům,“ přibližuje pamětník obtíže, které restaurátory čekaly. „Tehdy se neodvážela suť a ta okna se zazdila zase tím vybouraným materiálem. Takže když se potom skutečně začala dělat ta rekonstrukce – nebo i při tom průzkumu – našlo se snad dvanáct tisíc všelijakých fragmentů, které se nějakým způsobem dávaly dohromady. Byl tam restaurátor, akademický malíř Blažej, který musel mít úžasnou trpělivost, protože on ty kameny vybíral a skládal k sobě. To nebyla jednoduchá práce. Podařilo se mu složit třeba celé to gotické okno i s tou kružbou. Dodneška – myslím, že je v přízemí, v tom zvonu – je tam ta původní stavba, slepená z těch nalezených kamenů. Podle toho se pak vyráběla nová okna.“

Vladimír Kánský pracoval na domě U Kamenného zvonu až do roku 1987, kdy složitá rekonstrukce skončila – podle jeho názoru předčasně: „Myslím si, že se to ještě takový rok dva mělo dělat. Protože spousta těch fragmentů zůstala neosazených a nebylo označeno, kam vlastně přijdou. Možná, že by se to ještě našlo. Kvůli tehdejšímu výročí VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce) musela být hotová takzvaná Královská cesta. Bohužel dům U Kamenného zvonu byl její součástí a musel být hotový.“

Mistrem světa mezi veterány

V roce 1992, tři roky po sametové revoluci, odešel Vladimír Kánský z podniku, kde pracoval třicet let – do Českomoravského průmyslu kamene. „Jenomže jak byla taková ta divoká privatizace, tak si od nás různí soukromníci objednávali různé práce, ale zůstávali dlužní,“ vysvětluje pamětník, proč v roce 2000 odešel do penze, o pár měsíců dřív, než měl původně v plánu.

Tou dobou už samozřejmě Vladimír Kánský dávno netrénoval „na plný plyn“. První ligu chodil do roku 1975, poté s vrcholovou chůzí skončil, i když sportu se nikdy nevzdal a ani o závody prý „nebyla nouze“. Kromě chůze se věnoval i běhu a rád také vyrážel na „čundry“. V roce 2010, kdy se o chůzi začala zajímat jeho vnučka, se přihlásil do spolku veteránů a od té doby se účastnil mezinárodních veteránských závodů. V roce 2018 se ve španělské Malaze stal veteránským mistrem světa v chůzi na pět kilometrů.