Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miriam Kama roz. Langová (* 1938)

• narozena 4. 6. 1938 v Bytči na Slovensku

• židovská rodina, provoz tiskárny a papírnictví

• 1942 otec deportován do Majdanku, kde zahynul

• 1942 pamětnice s matkou a sestrou v táboře Sereď

• srpen 1944 odchod ze Seredi, skrývání v Nitře a Brzové pod Bradlom

• po osvobození návrat do Bytče, stěhování do Žiliny

• od 1950 studovala na konzervatoři v Praze, později vyučovala hudbu

• 1953 sestra zatčena a vězněna dva roky za organizování ilegálních přechodů hranice

• prosinec 1964 odjezd do Izraele

• v Izraeli vyučovala hudbu, vdala se, založila rodinu

• 70. léta s manželem 5 let na Barbadosu

• od 1990 aktivní ve sdružení Čechoslováků v Izraeli

V Izraeli žije Miriam Kama přes padesát let. Do země přišla z tehdejšího Československa spolu s maminkou a podle svých slov si jen nerada zvykala na izraelskou mentalitu. „Je mi zde dobře, stěžovat  si nemůžu. Ale lidé jsou jiní, musela jsem si zvyknout na ostřejší lokty i divoký způsob řízení,“ usmívá se Miriam Kama.

Dětství v lágru a na útěku

Narodila se před válkou v Bytči na severozápadním Slovensku jako Božena Langová. Oba rodiče pocházeli ze židovských rodin a v Bytči provozovali malou tiskárnu a prodejnu papírenského zboží. Kromě Boženy, která později v Izraeli přijala nové jméno Miriam, v rodině Langových vyrůstala starší dcera Lydia. Miriam má nejranější vzpomínky zprostředkované maminčiným vyprávěním – jen z jejího líčení ví o tom, že začátkem roku 1942 byl otec deportován do Majdanku, odkud se nevrátil, stejně jako její dědeček z maminčiny strany. Maminku s Miriam i její sestrou internovali v pracovním táboře v Seredi, kde maminka s dalšími ženami pracovala v tamní šicí dílně. V Seredi byly dva a půl roku, ale v srpnu 1944 z tábora utekly díky zmatku, který nastal v souvislosti se Slovenským národním povstáním.

Dostaly se do Nitry, ale matku se dvěma dětmi na útěku zakrátko zatkli a uvěznili. Po několika týdnech maminka uplatila stráže zlatým plnicím perem a uprchla i z vězení. Od té doby až do konce války se matka s dcerami skrývala - spaly v lesích a přes den se schovávaly. Z té doby jsou nejranější vzpomínky pamětnice: „Chodily jsme od vesnice k vesnici, prosily jsme o trochu jídla a vody, ale nikde nás nechtěli, protože se pochopitelně báli.“ Útočiště našli až u jedné evangelické rodiny v Brezové pod Bradlom, která maminku i starší sestru přijala jako služebné. Tam zůstaly až do osvobození.

Nevítaný návrat

Pak se vypravily domů, do Bytče. Jejich návrat ovšem nebyl vítaný. „Tiskárna byla samozřejmě arizovaná a dům obsazený. Maminka našla malý pokojík, kde bychom bydleli, ale hned první noc, když jsme spali, se ozvala střelba. Naštěstí trefili jen skříň a ne nás. Střílelo se ale i další den,“ vzpomíná Miriam Kama a vysvětluje: „Arizátorův bratr byl velitel policie a střílel na nás proto, že se bál, že matka bude požadovat zpět tiskárnu i dům a on to nechtěl vracet.“ Po tomto incidentu matka odešla z Bytče do Žiliny, kde si našla práci i nuzné bydlení. Mladší dceru Miriam poslala dočasně ke své sestře do Šumperka, na obživu tříčlenné domácnosti totiž její minimální příjem nestačil. Miriam se později k mamince vrátila a v Žilině dokončila školu.

V roce 1950 složila úspěšně zkoušky na pražskou konzervatoř, kde studovala hru na klavír, akordeon a flétnu. Do Prahy se brzy přestěhovala i maminka a starší sestra Lydia, dnes Sternová. Lydia a její manžel od 50. let organizovali emigraci do Izraele, ale v roce 1953 byli zatčeni a odsouzeni. Sestra si odseděla dva a půl roku, její manžel ještě déle. Na dobu padesátých let vzpomíná pamětnice se smíšenými pocity: „Na jednu stranu byla maminka přesvědčená komunistka a v podobném duchu vychovávala i mě. Byla jsem v pionýru i Svazu československé mládeže, jednou jsem navštívila i prominentní tábor Artěk v Sovětském svazu. Zároveň tento režim odsoudil sestru, vzal jí dítě a dal do dětského domova. Sestřina syna měla maminka v péči až po roce,“ vypráví pamětnice.

Už jsem nebyla neviditelná

Nevzpomíná ráda ani na poměry na tehdejší židovské náboženské obci, kam chodila s maminkou asi dvakrát do roka při příležitosti významných svátků. „Necítila jsem se tam dobře – neměla jsem tatínka a maminka neměla žádný titul. Až jednou mě požádali, abych zahrála během nějaké oslavy na klavír. Odtehdy už jsem byla někdo, a ne ta neviditelná, jako dřív,“ vysvětluje Miriam a dodává, že ji zvali i na vystoupení během komunistických schůzí: „Byla jsem v komunismu vychovaná a nepochybovala jsem o něm.“

Po ukončení konzervatoře vyučovala hru na klavír v lidové škole umění. Velkou oporu měla v mamince, která rozhodla i o další zásadní změně v jejím životě. „Maminka se chtěla vystěhovat do Izraele. Bylo jasné, že ji nemohu nechat samotnou, tak jsem, ačkoli to mé přání nebylo, odjela s ní. Sestra se přistěhovala za další rok, takže jsme v Izraeli skončily všechny tři,“ vypráví.

Krajanské sdružení

Odjížděly v prosinci 1964 a do Izraele se dostaly začátkem roku 1965. Miriam absolvovala několikatýdenní kurz hebrejštiny a pak pokračovala ve stejné profesi jako v Československu – vyučovala hudbu. Žila s maminkou v obci Kiron nedaleko Tel Avivu a učila tam i v hudební škole v Petach Tikva. Později se seznámila se svým budoucím manželem Ezechielem Kamou, který také pochází ze Slovenska, ale do Izraele přišel už brzy po válce. Vychovali spolu syna a dceru, díky manželově profesi strávili pět let pracovně na Barbadosu, i tam Miriam vyučovala hru na klavír. Miriam Kama je aktivní členkou sdružení československých krajanů v Izraeli Histadrut Joc´ej Čechoslovakia a od roku 1990 vede pobočku tohoto sdružení v Haifě, kde žije. „Pořádáme přednášky i filmová představení a máme poměrně velkou členskou základnu Čechů i Slováků. Jsme asi jediná instituce, která svým oficiálním názvem stále připomíná nerozdělené Československo,“ usmívá se Miriam Kama.