Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kaliba (* 1944)

• narozen 19. dubna 1944 v Praze

• rodině byl po roce 1948 znárodněn podnik, otec se živil jako loutkoherec

• po gymnáziu se vyučil kartolitografem

• od konce 60. let pracoval v tiskárně

• v roce 1968 svědkem obsazení Prahy sovětskými vojsky

• v tiskárně se podílel na výrobě zakázané literatury

Jan Kaliba celý život pracoval jako tiskař. Pohyboval se přitom na hraně mezi tím, co bylo komunistickým režimem povoleno a co zakázáno. Množil knihy, které v socialistickém Československu nesměly vycházet, i materiály pro Jazzovou sekci, jež tehdy byla v hledáčku Státní bezpečnosti.

Jeho prarodiče z matčiny strany měli v Praze lahůdkářství, ti z otcovy strany velkoobchod s koženým zbožím. Po roce 1948 rodiny o živnosti přišly, a tak se jeho matka živila jako úřednice a otec jako loutkoherec. Narodil se jim 19. dubna 1944. Dětství prožil v Praze na Vinohradech, kde také vystudoval gymnázium. Kvůli svému takzvaně buržoaznímu původu měl problém dostat se na vysokou školu, takže se po gymnáziu vyučil kartolitografem, odborníkem na výrobu map. Od začátku mu nadřízení dávali najevo, že pokud nevstoupí do komunistické strany, nemůže počítat s lepším platem ani s kariérním postupem. Ale grafické práce a kreslení ho bavily, byl v nich dobrý, a tak u této profese chtěl zůstat. Pamětník se přihlásil do Svazu výtvarných umělců, díky čemuž mohl legálně přijímat zakázky na práci a provozovat kromě zaměstnání i vedlejší činnost. Začal spolupracovat s podnikem Strojexport, který potřeboval rozmnožovnu pro své reklamní materiály, protože vyvážel stroje do zahraničí a tam, na rozdíl od socialistického Československa, byla reklama potřebná. Díky tomu Jan Kaliba stál u vzniku tiskárny, která byla vybudována v podzemních prostorách Paláce Lucerna v Praze.

Hodil jsem se jim

„V odvážném roce 1968 se začalo probouzet podnikatelské podhoubí a lidé se snažili zakládat firmy. Vznikaly živnosti. Tiskárna se tak snadno založit nedala, ale našel jsem zastřešení v tom, že jsem se nechal zaměstnat v podniku komunálních služeb. Ten sdružoval všechny, od instalatérů po taxikáře, a tak protože tam pro obor výstavnictví, reklama a tisk potřebovali tiskárnu, hodil jsem se jim,“ vzpomíná Jan Kaliba.

Tiskárny byly za socialismu přísně sledovaný obor, spadaly pod ministerstvo vnitra a bylo pečlivě evidováno, co v nich vzniká. Přesto se mu podařilo kromě oficiálních tiskovin pouštět do světa i ty, které se socialistickému režimu nelíbily. Byl svědkem událostí spojených s obsazením Prahy sovětskými vojáky v roce 1968 i demonstrací, které kvůli tomu vypukly při prvním výročí okupace. Tiskaři pracující v podzemí Paláce Lucerna tehdy umožnili lidem, které naháněla policie, aby se tam schovali. V roce 1970 se jistý Petr Otáhal zmínil ve spolku Jazzové sekce, že ví o tiskárně, v níž Jan Kaliba pracoval, a že by se dala využít pro tisk letáků. Jazzová sekce sdružovala milovníky hudby, zpočátku sice byla režimem oficiálně povolena, ale zanedlouho se dostala do hledáčku Státní bezpečnosti, protože její členové odmítali vstup do KSČ, sdružovali se s umělci, kterým režim zakazoval tvořit, a vydávali tiskoviny a knihy, jež tehdy byly na seznamu zakázané literatury. „Na doporučení Petra Otáhala přišel Joska Skalník, jestli bychom netiskli pro Jazzovou sekci. My do té doby dělali tiskoviny jen pro Strojexport a Podnik služeb. Vstoupit do světa znalců jazzu bylo zajímavé, kdo by to odmítl?“ říká pamětník s úsměvem. 

Sundejte Matušku ze zdi

A tak stál Jan Kaliba u zrodu řady zajímavých letáků, bulletinů a časopisů. Občas ho napadalo, že tiskne věci, které jsou odvážné, a píše se v nich o tématech, která se v oficiálních socialistických novinách a časopisech neobjevují. Až postupně se dozvídal, že tiskne texty autorů, kteří nemohou veřejně vystupovat. Vznikla tak paradoxní situace: oficiální organizace spadající pod kontrolu ministerstva vnitra tiskla nelegální materiály.

„Přitom jsme všechno normálně fakturovali Jazzové sekci. Pro podnik bylo hlavní, že plníme plán, a nechali nás na pokoji,“ říká pamětník.

Dokonce vytiskli knihu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, která byla na seznamu literatury, jež nesměla být oficiálně vydána. „Plnění plánu tehdy byla mantra. Kdyby nás pozavírali, plán by nebyl splněn. Nebyli jsme vysloveně protistátní,“ dodává. 

Zatímco tiskli státem nepovolené tiskoviny, do kanceláře jim jednoho dne přišla kontrola z ministerstva vnitra. „Ten podplukovník viděl, že máme na zdi plakát Waldemara Matušky, který emigroval. Udělal scénu. Říkal: ‚Vy nevíte, že už Matušku v Čechách nemáme?‘ Ale my už jsme tam na něj na zdi byli zvyklí. Když se pak zmínil u ředitele, že ho tam máme, a bylo nám dáno najevo, že je třeba ho sundat, nesundali jsme ho,“ vypráví Jan Kaliba.

Pamětník zažil několik dalších prohlídek Státní bezpečnosti. Prohrabávali mu v tiskárně zásuvky, ale nikdy nic nenašli. Některé předlohy, které sloužily k tisku, po použití sám vozil k likvidaci. Nejčastěji je pálil u chaty na břehu Berounky. Ani s odstupem času mu nepřipadá, že by dělal něco nebezpečného, spolupráci na šíření zakázané literatury bral jako samozřejmost. A tak tiskl i parte Pavla Wonky, posledního politického vězně komunistického režimu, který zemřel ve vězení. Bylo to v roce 1988 a událost vyvolala vlnu demonstrací. „Slyšel jsem na Hlasu Ameriky, který neměl takové rušení jako Svobodná Evropa, že odmítají vytisknout Wonkovi parte, tak jsme ho udělali u nás,“ říká.

Návštěva u profesora Janoucha

Listopadové události roku 1989 pamětník prožil ve Stockholmu. Podnik služeb totiž na začátku listopadu pořádal vědeckou konferenci a výlet do Sovětského svazu. Jan Kaliba a jeho další kolega tiskař byli vybráni, protože bylo potřeba, aby s vedením podniku jeli nějací dělníci. Když měli při pobytu v Leningradě volno, rozhodli se, že si zajedou na výlet do Stockholmu, při té příležitosti se odpojí od zájezdu a navštíví chartistu profesora Františka Janoucha. 

„Radost z nás napřed neměl. Myslel, že přišla Státní bezpečnost, protože v Praze už probíhala revoluce. Nechal nás tam asi dvacet minut sedět a něco si telefonicky ověřoval. Pak přišel celý rozjařený. Objímal nás, dal nám hromadu kazet a literatury. Měl jsem velkou tašku, protože jsem tušil, že si něco odneseme, ale bylo toho tolik, že se to odnést téměř nedalo,“ vypráví Jan Kaliba.

Když se vrátili na loď, účastníci zájezdu už věděli, co se v Praze děje. Jakmile viděli, jaké knihy a kazety pamětník vybaluje, říkali mu: „Kalibo, vyházej to z okýnka do průplavu. Jestli to přivezeš do Prahy, půjdeš rovnou do Bartolomějské.“ Ale výslech v úřadovně státní policie v Bartolomějské ulici se už nekonal. Když vystoupili v Praze z letadla, revoluce žila svým životem. „Nasedl jsem na letišti do autobusu a tam už jsem v rozhlase poslouchal přímý přenos z manifestace na Letné,“ vzpomíná.

Díky kontaktům s lidmi z Jazzové sekce se mu hned po revoluci podařilo vycestovat do Švýcarska a koupit tam starší tiskařské stroje. Byl překvapen, když zjistil, že na Západě vyřazují jako zastaralou techniku stroje, které byly v tehdejším Československu považovány za špičkové a byly nedostupné. 

Začal se tedy naplno věnovat tomu, co uměl. Vedl vlastní tiskárnu. Po tiskovinách, knihách a časopisech byl začátkem devadesátých let v Československu velký hlad. 

„Zdá se mi, že tehdy po listopadu 1989 byla otevřenost lidí daleko větší, než je dnes. Lidé, kteří jsou dnes u kormidla, nedokážou vysvětlit, jakou máme perspektivu, a nedávají naději. Ale zůstat u naděje je důležité. Naděje je plození, rození generací, které přijdou po nás. Proto bychom měli dělat vše pro to, abychom ze svých dětí vychovali slušné lidi. V tom já vidím naději,“ říká Jan Kaliba na konec rozhovoru.