Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kadlec (* 1963)

• narozen 22. dubna 1963 v Chrudimi

• dědeček František Kadlec zemřel v Terezíně dva dny před koncem války

• už na základní škole nosil dlouhé vlasy a zajímal se o politickou situaci

• po vyučení pracoval v Tesle Pardubice

• stal se součástí východočeské undergroundové komunity

• v letech 1983 - 1985 sloužil na vojně na radiostanici Svatý Tomáš

• po návratu z vojny se přestěhoval do Chrudimi a stal se součástí komunity chrudimského undergroundu

• zatčen na demonstraci 21. srpna 1988 v Praze, čtyři dny držen ve vazbě

• během sametové revoluce stál u prvních protestů v Chrudimi

• dodnes organizuje legendární chrudimský Underground football cup

Vyprávění o dědečkovi, vzpomínka na okupaci

František Kadlec se narodil 22. dubna 1963 v Chrudimi, ale pochází z Chrasti, kde byl jeho otec zaměstnancem vojenské posádky a maminka úřednicí. Společně s mladší sestrou Petrou bydleli v nynějším obecním domě na náměstí. Jeho dětství bylo ve znamení výletů do lesa, her na indiány, sportu a příběhů babičky z Chrasti. Pamětníkův dědeček, jmenovec František Kadlec, důstojník československé armády a posléze příslušník hasičského odboje v Chrasti, se totiž nedožil konce války a zemřel v Terezíně. „Babička vůbec neměla tušení, co dělá. Vždy si vzal kolo, někam odjel a nevěděla kam,“ vzpomíná pamětník. Dědečkovy cesty s kufrem do Prahy se vysvětlily až zadržením gestapem v říjnu 1944. Zatčení se neobešlo bez zmlácení a babička se prý domnívala, že už cestou do věznice tenkrát všechny vězně naočkovali tyfem. Dědeček zemřel dva dny před koncem války a je pochován kdesi v hromadném hrobě.

V srpnu roku 1968 si pětiletý František hrál společně s kamarádem v příkopě u domu. „Bydleli jsme v obecním domě v Chrasti, když se jede na Rosice. A vyběhla moje maminka, hrozně křičela a za chvíli jely obrněné transportéry, ruský, a my byli v tom příkopě přikrčení a transportéry projížděly kolem nás. Vím, že jsme se hrozně báli, máma brečela hystericky, pak nás chytla a odtáhla nás domů. Tohle je má velká vzpomínka na rok 1968. A ještě si pamatuji všude nápisy. Vím, že můj otec se svým bratrem jezdili vždycky na silnici bílou barvou něco psát, otáčet značky. A pamatuji si na nápisy ‚Dubček je náš hrdina‘. Vím, že jsem pod jedním vyfocený, jak lížu zmrzlinu, a za mnou je transparent ‚Dubček je náš hrdina,‘“ vypráví František Kadlec.

Na základní škole nejvíce vynikal v literatuře, dějepisu a zeměpisu a už tehdy si utvářel názory na politickou situaci. Něco jiného se totiž říkalo doma a něco jiného ve škole. Od dvanácti let poslouchal stanice Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Ruský jazyk nesnášel, dokonce si jednou úmyslně vyvolal zvracení, aby nemusel být zkoušen. V období pražského jara nakrátko vstoupil do Junáka.

 

Atentát na kulturu a Plastic People of the Universe

Dlouhé vlasy, symbol odporu proti režimu, pro něj byly prvotně něčím úplně jiným. Vzorem pamětníka byli totiž zpočátku hokejisté Kanady s dlouhými vlasy, chtěl vypadat jako oni. Až za čas, ve spojení s muzikou a náladou ve společnosti, začal vnímat vlasy jiným způsobem, jako symbol vzdoru. V muzice byl bezesporu ovlivněný otcem, který poslouchal rock. Nejednou se stalo, že se u nich doma sešlo několik lidí a hudba s puncem rebelie se různě nahrávala a množila pomocí tří gramofonů.

Po základní škole chtěl jít studovat knihtisk, ale do Prahy se na školu nedostal. Jedinou možností bylo Střední odborné učiliště Tesla v Pardubicích. Učiliště mladého Františka nebavilo, ale nebylo na výběr. Na druhou stranu se dostal z Chrasti do Pardubic, kde se seznámil s podobně smýšlejícími spolužáky. Začal s nimi jezdit na zábavy v okolí Pardubic a Chrudimi, hlavně do hospody Ke Korečkům, a tam se poprvé dostal k undergroundu. Spojovacím znakem byly samozřejmě vlasy, „byl to jakýsi druh kmene.“ Učitelům ale vadily, chlapci si je schovávali pod košile nebo za uši. První rifle sehnal za bony v tuzexu. O hudebních akcích se dozvídal právě v hospodách, akce byly často utajené - na pozvánky či dopis - a hlavní byla práce tzv. „spojky“ na nádraží.

V té době ho ovlivnila i vlna hippies, samizdatová literatura a televizní dokument Atentát na kulturu, který se snažil vykreslit mladé „vlasatce“ v tom nejhorším světle, v konečném důsledku měl však pro mladou generaci opačný efekt. František díky vysílání třeba poprvé objevil skupinu The Plastic People of the Universe. Vzpomíná i na první rockový koncert, který navštívil, hrály tehdy kapely Katapult a Svetr po kolena. Hudební desky ze zahraničí nebyly v té době levnou záležitostí. Získávaly se třeba na burzách a stály až půlku výplaty, která byla kolem 1200 korun.

Přezdívka „free“ vznikla okolo roku 1985 „asi proto, že jsem pořád někam jezdil, klidně stopem a sám. Taky mě hodně v té době ovlivnila kniha On the road, kterou jsem měl od někoho půjčenou na počátku 80. let, a díky ní jsem se začal zajímat o beat generation.“ Na učilišti strávil tři roky a jako mechanik elektronických zařízení začal pracovat v Tesle.

Vojna v letech 1983-1985 a opuštěná radiostanice Svatý Tomáš

Všechny undergroundové styky přerušil rok 1983 a Františkův nástup do vojenské služby. „Tam to bylo brutální, zdrcující,“ dodává pamětník. První rok vojny byl ve znamení šikany a ponížení. Starší ročníky šikanovaly ty mladší „Kdo třeba neměl zapnutý knoflík, musel si ostříhat všechny knoflíky. [...] Nebo nás nutili běhat nahoru a dolů z kopce v plynových maskách.“ František se musel dokonce starat o svého mazáka. Připravoval mu lázeň a nosil ho na zádech na toaletu, když byl sníh. Po čase byl, díky své profesní specializaci, převelen s dvanácti vojíny na opuštěnou radiostanici Svatý Tomáš.

V této odloučené jednotce strávil dva roky a za celou dobu měl pouze dvě vycházky domů.  „Pro jídlo jsme si chodili dva kilometry daleko, pro vodu do studánky. Nejbližší hospoda byla vzdálená osm kilometrů. Myli jsme se v lavoru a měli kadibudku,“ vypráví pamětník. Díky signálu však mohli sledovat rakouskou a německou televizi, neznámé hudební pořady a rakouské rádio, i když bylo zakázané. V lese za plotem dokonce pěstovali marihuanu, protože se jednalo o zakázanou zónu a nikdo tam nechodil.

Domů se vrátil v roce 1985 a znovu (a tentokrát více) se zapojil do činnosti tehdejší podzemní kultury, a to nejen v hudební sféře. Jako další protest a semknutí vnímal poutě přírodou, např. Cyrilo-metodějskou pouť v roce 1985. I když nepatřil mezi věřící, putování ho zajímalo, toužil poznat nové lidi se stejným názorem. Ani tam se ale nevyhnuli zájmu příslušníků policie. 

Zatčení na demonstraci 21. srpna 1988 a vyhazov z práce

Po účasti na jedné z největších demonstrací, 21. srpna 1988, skončil František ve vazbě v ruzyňské věznici za napadení veřejného činitele. „To byla po dlouhé době fakt největší demonstrace, která proběhla, lidé se už přestávali bát a přišlo hodně lidí. Pak šel pochod, tam nás zastavili, přes most, přes Vltavu nás už nepustili. Tak jsme se vraceli zpátky a na Václavském náměstí si vzpomínám, že běžela holka s vlajkou a honili ji asi čtyři tajní, chytli ji, vláčeli po zemi. Tak jsem to nevydržel, chtěl jsem jí pomoct a vytrhnout ji. Jenže přiběhl policajt a pepřový sprej mi stříkl do očí a odtáhli mě do antonu. A vím, že tam byl nějaký Argentinec, nebo Španěl, nějaký turista, a ten byl úplně hotový, řval tam, že s tím nemá nic společného. Nicméně nás odvezli na Ruzyni a tam jsem byl čtyři dny,“ vzpomíná pamětník. Po čtyřdenní vazbě na něj čekala nejen výstraha prokurátora, ale zároveň vyhazov z pardubické Tesly, ale novou práci nakonec získal s přímluvou v Pardubicích u spojů, kde pracuje dodnes.

I přes výstrahu navštívil Prahu znovu o rok později v lednu, kdy na Václavském náměstí proběhla série demonstrací známá jako Palachův týden. „Režim zasahoval docela brutálně. Dostal jsem vodním dělem a zachraňoval jsem nějakou starou paní, aby ji nesmetla voda, byla o holi,“ dodává pamětník. Poslední akcí s vážnými následky byla svatba kamaráda v Chotěnicích v květnu 1989. „StB obklíčila celou vesnici a příslušníci zapisovali všechny značky a lidi, pár lidí odvezli na záchytku a u výslechu mi předložili asi 180 zapsaných lidí.“ Po této akci padlo mnoho návrhů trestního stíhání, ale vše utichlo listopadem 1989.

Listopad 1989 a 90. léta

Těsně před převratem se František nacházel v Chrudimi. O tom, že se něco děje, se doslechl, když se vrátil z hospody U Sudu. „Ve dvě v noci jsem si pustil Svobodnou Evropu a slyšel o tom brutálním zásahu,“ vzpomíná. Poháněn vztekem další den společně s dalšími kamarády a známými popisoval celou Chrudim černými hesly, jako ‚KSČ = lež‘. Vše vyvrcholilo prohlášením, které se četlo u chrudimské kašny na náměstí. K ní nakonec přišlo kolem padesáti lidí, až se k nim dostalo i prohlášení studentů z Prahy, které četl František.

Posléze i v Chrudimi vzniklo Občanské fórum, František stál u jeho zrodu, ale po čase z něj vystoupil. „Byl jsem upozorněn na to, že se lidé divně dívali na to, že to vedou vlasatci. Politická část se mě už pak netýkala.“ František připouští, že nebýt roku 1989, nejspíše by emigroval.  „[Byl to] nejzásadnější okamžik mého života, mojí generace. A 90. léta pro mě byla jako 60. léta v Americe. Mohl jsem poslouchat, co chci, cestovat, číst.“

Co se týče hudby, pokračoval František v pořádání Underground football cupu, který trvá dodnes. V letech 1998-2002 také pořádal nezávislý Independent festival. V roce 1991 se seznámil se svou ženou a o dva roky později se jim narodila dcera Sára. „Nejkrásnější období mého života, pak se to ale začalo utahovat. Zmizel fenomén zakázaného, underground po roce 1989 začal stagnovat. Nyní se underground vymezuje vůči komerci, konzumu a ničení přírody,“ dodává.

A jaké je poslání pro příští generace? „Aby se lidi začali zajímat nejvíce o přírodu, záchranu klimatu, dále, aby odmítli xenofobii, absolutně, rasismus, fašismus. Nenechali se už nikdy dovést k totalitnímu režimu, aby bránili demokracii, liberalismus, svobodné volby. Svoboda je ten největší dar, co tato země mohla dostat,“ uzavírá pamětník.