Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kačírek (* 1962)

Já nechci žít jako stroj

  • narozen 31. ledna 1962 v Řevnicích

  • na gymnáziu založil s kamarády kapelu Válcovna plechu

  • prosinec 1981 – pohotovost na vojně kvůli situaci v Polsku

  • 1982 – výslechy na vojně v Dobrušce

  • 1996 – 2003 – práce ve Svobodné Evropě

Celoživotní muzikant Josef Kačírek byl vychován k pravdomluvnosti a vnitřní poctivosti. To se bohužel často nepotkávalo s prostředími, do kterých se během života dostal. Tvrdě narazil během vojny za normalizace, kde ho znechutilo prostředí šikany a ponižování. Z výslechů a tlaku se psychicky zhroutil a utíkal k hudbě a fyzické práci. Po sametové revoluci pracoval mnoho let jako novinář a technik ve Svobodné Evropě a následně Českém rozhlase.

 

Běhal jsem jako Zátopek v kanadách

Narodil se 31. ledna 1962 v Řevnicích, ale rodina se brzy stěhovala do Mníšku pod Brdy, kde Josef strávil velkou část dětství. Vyrůstal se dvěma sestrami a rodiče, kteří se seznámili díky české házené, vedli děti ke sportu. „Běh byl pro mě jako droga. Později jsem se zamiloval do Zátopka, běhal jsem jako on v kanadách.“

Josefův tatínek byl skaut a seznámil ho s knížkami zakladatele woodcraftingu E. T. Setona. „To ve mně vzbudilo velkou lásku k přírodě a ke zvířatům. Chtěl jsem se naučit poradit si sám v přírodě,“ dodává Josef Kačírek, který ve čtrnácti letech vyrazil na první vandr s trampy, ale trampská kultura mu k srdci nepřirostla, chtěl se hlavně toulat krajinou sám. Kromě soběstačnosti v přírodě vedl otec své děti i ke skautským hodnotám. „Můj táta vyžadoval, aby jeho syn byl pravdomluvný a čestný.“ Cit pro pravdu a spravedlnost se Josefa držel po celý život a několikrát za to zaplatil.

Než nastoupil Josef do první třídy, obsadily Československo v srpnu 1968 armády Varšavské smlouvy. „Pamatuju si, jak v tom šedesátém osmém máma seděla u rádia a brečela. To jsem hodně prožíval.“ Ještě ten rok nastoupil Josef v Mníšku do školy a po absolvování devítiletky přešel do Prahy na gymnázium v Botičské ulici. Ke konci 70. let se Kačírkovi přestěhovali z Mníšku na Zbraslav. „V tom Mníšku se mi nelíbilo, jak se k sobě chovali dospělí. Bylo to hodně komunistické město. Hrozně mi vyhovovalo odejít do jiného města.“

 

V komunistovi jsme vzbuzovali podezření

U Kačírků doma se vždycky poslouchala muzika. Josefova matka kupovala desky nejrůznějších žánrů a Josef už asi v jedenácti letech začal hrát na kytaru. „Sestra hrála na kytaru a byla lepší, to mě štvalo, tak jsem hodně hrál.“ Na základní škole začal Josef hrát na elektrickou kytaru a po přestěhování na Zbraslav se rychle zapojil do hudební komunity okolo Berounky. Na Zbraslav jezdila cvičit legendární kapela The Plastic People of the Universe a v Radotíně, Lipencích a Lahovicích se scházeli muzikanti. „Scházeli jsme se na zábavách a v hospodách.“

Na gymnáziu založil Josef svou první kapelu, kterou pojmenovali Válcovna plechu. „Když jsme začali hrát zábavy, tak se ukázalo, že se tak jmenovat nemůžeme, protože v tom komunistovi to vzbuzuje podezření, že se tam bude něco ničit, že tam budou lidi agresivní.“ Zřizovatelem kapely byl zbraslavský kulturní dům a ti kapelu přejmenovali na Rockovou kapelu Josefa Kačírka. Přímo v kulturním domě si Josef začal přivydělávat jako zvukař a tím získával lepší příležitost k organizování hudebních večerů, musel se však vypořádávat s neustálými zákazy a překážkami.

 

Měl jsem pocit, že končí tenhle svět

Josefovým snem bylo učit tělocvik, a tak se po maturitě přihlásil na Fakultu tělovýchovy a sportu. „Já jsem u těch zkoušek řekl, že se mi líbí, jak hrajou Angličani. Možná kvůli tomu jsem narazil. Dost se mě dotklo, když mi na to řekli, že jsem asi nepochopil, že žiju v socialistickém Československu.“ Na vysokou školu se nedostal a nakonec nastoupil na strojní fakultu ČVUT. Tam ho to však nebavilo a po pár měsících ze školy odešel do práce do Geoindustrie. „To učitelství by mě bývalo bavilo.“

Na podzim 1981 byl Josef povolán na vojnu. „Všichni kamarádi se se mnou přišli rozloučit na nádraží a já měl pocit, že pro mě končí tenhle svět. To byl obrovský přelom.“ Vojenský výcvik absolvoval v Dobrušce a prostředí pro něj bylo krajně nepříjemné. Od příjezdu na nováčky pořád někdo řval, ze všeho nejdřív je nahnali do umýváren a vyholili jim hlavy. „Při tom stříhání mě někdo kopnul kanadou do hlavy. Vyloženě si užívali lidi, kteří přišli na vojnu s dlouhými vlasy. Mně to připomnělo, jako když lidi přivezli v transportu do Osvětimi. Není to samozřejmě tak strašné, ale je tam to, že hned zpočátku z tebe udělají, že nejsi člověk,“ vzpomíná Josef Kačírek.

 

Byl to hnus

Šikana od lampasáků a mazáků na vojně pokračovala po celou dobu výcviku. „Budili nás každou noc a buzerovali nás. Občas přilítla i nějaká ta rána.“ Výcvik probíhal během deštivého podzimu. „Plazili jsme se v bahně na cvičáku a třeba mi dali pažbou do zad nebo vystřelili ze sapíku u ucha, aby tě ponížili a vydusili. To byl hnus.“ Po měsíci na vojně měl Josef na chvíli volno a přijeli za ním do Dobrušky kamarádi. „Byla to obrovská radost, že přijeli, ale už jsem byl poničený z toho měsíce. Vyprávěl jsem to lidem, aby si na to dali pozor a udělali všechno pro to, aby na tu vojnu nemuseli.“

Po výcviku byl Josef poslán do Opavy na geodetickou školu. „V prosinci nám pískli poplach kvůli Polsku a oznámili nám, že budeme spát oblečení. Museli jsme mít připravené velké polní a čekalo se na písknutí, že vyfasujeme sapíky a ostré a pojede se do Polska.“ Pro Josefa to bylo další těžké období, protože nechtěl za žádných okolností odjet střílet do Poláků, kteří se pokoušeli o svou revoluci. „Mrzí mě, že se o tom nemluví víc. V tom roce 1981 byla naše armáda připravená vtrhnout do Polska úplně stejně, jako oni vtrhli v roce 1968 k nám.“

V létě 1982 byl Josef přidělen ke skupině geodetů, kteří měli za úkol přeměřovat hraniční čáru s Rakouskem, a odjel k Lipnu. „Za rakouskou stranu s námi pracoval starý rakouský geodet. My jsme si nosili české malinovky a májky a on vytáhl tu svou rakouskou svačinu a my jsme nevěřili svým očím.“ Díky tomu mohl Josef nakouknout za rakouské hranice a vidět propastný rozdíl mezi rakouskou a československou krajinou. „Na té rakouské straně jsme viděli tu péči o krajinu.“

 

Nechtěl jsem, aby je někdo mlátil

Po návratu z hranic byl Josef jmenován velitelem družstva a dostal na starosti pár nových branců. „Já jsem nechtěl, aby je někdo mlátil.“ Jeho vrstevníci si však hodlali užít možnosti šikanovat někoho stejně, jako byli před rokem šikanováni oni. „Jeden den, když se chystali jít na pokoj, tak jsem vyrazil přes buzerplac. Řvali na mě z okna ‚debile‘ a ‚bonzáku‘, ale nešli tam.“

Do Dobrušky brzy nastoupil nový politruk a z velitelství přišel příkaz k podpisu socialistických závazků. Jen Josef a pár dalších odmítli závazky podepsat. Kvůli tomu museli na výslechy a v jejich průběhu se ukázalo, že Josef od vysoké školy neplatí příspěvky SSM. „Ptali se mě, jaký je můj přístup k socialistické vlasti, a já jsem vůbec nevěděl, co jim na to říct.“

 

Pracuje jenom tělo

Výslechy probíhaly každý den po dobu dvou týdnů. „Po pár dnech se mi začalo dělat špatně, blbě jsem spal a bolela mě hlava. Věděl jsem, že z toho nemůžu ven.“ Před tlakem utíkal Josef do sklepa, kde si hrál na kytaru. „Můj stav se přetavil do nějakých písniček.“ Přímo do sklepa za ním přišel jeden ze slušnějších lampasáků, který měl Josefa rád. „Přišel za mnou a říkal mi: ,Josefe, chystají se na tebe. Chtějí si z tebe udělat odstrašující příklad. Tady v Dobrušce bylo vždycky sto procent podepsaných socialistických závazků.‘“

Josef se ze situace psychicky zhroutil, závazky podepsal a odešel na ošetřovnu, kde jeho stav řešili pomocí prášků na uklidnění. „Nebyl jsem na ty prášky zvyklý, tak jsem najednou nevnímal lidi okolo a radši jsem to přestal brát.“ Následně Josefa převezli do vojenské nemocnice v Olomouci. „Doktor se mě ptal, co by mi pomohlo, a já jsem mu říkal, ať mi napíše, že nesmím poroučet, a on mi to napsal.“

Po návratu se Josef věnoval výhradně fyzické práci. „Přišel jsem na to, že u té fyzické práce je člověk svobodný. Máš z toho nakonec dobrý pocit, zůstane po tobě ta práce a ty si odpočineš.“ Jeho osvobození od zodpovědnosti s sebou přineslo i víc času na hudbu. „Občas někdo do toho sklepa přišel a přidal se. Pak se to nějak rozkřiklo, tak se nás tam někdy sešlo třeba osm.“ Zcela spontánně tak Josef s dalšími vojáky nahráli v roce 1983 několik skladeb, ke kterým se později vracel. „Bylo to obrovské uvolnění. Vzniklo to naprosto náhodou a všichni si to užili.“

 

Udělalo se mi z nich špatně

Po návratu z vojny si Josef Kačírek našel místo v kotelně, kde pracovali dva jeho kamarádi. „Na vojně mi pak říkali, že mám být hodný a mám si hledat jenom dělnická zaměstnání.“ V kotelně pracoval až do roku 1989, kdy dostal nabídku práce v nově vzniklém klubu na Stodůlkách. „Po těch pěti letech v kotelně už toho bylo dost. Hraješ tam na kytaru a čteš knížky, ale po pěti letech tě přestane bavit i číst.“

Na podzim 1989 chystali v klubu premiéru hry Archa bláznů od Ctibora Turby. „Premiéra byla 17. listopadu, takže já jsem byl v kulturáku, kde jsme oslavili premiéru.“ Druhý den se Josef od kamarádky dozvěděl, co se stalo na Národní třídě. „Ten večer už jsme nehráli, už začala debata s diváky, někteří lidi odešli, ale většina se začala bavit, co s tím.“ Josef s kolegy sehnal videa a nahrávky z FAMU a pouštěli je v klubu na televizích směrem do ulice. „V kulturáku začali zakládat Občanské fórum, ale já jsem do toho nevstoupil, protože ho zakládali všichni ti, co položili rudé knížky. Mně se z nich udělalo špatně a vypadl jsem odsud.“

V roce 1991 si založil živnostenský list a několik let pracoval jako zvukař na koncertech a módních přehlídkách. V následujících letech vystřídal několik zaměstnání, působil jako technický ředitel v rádiu Kobra nebo jako osvětlovač v Divadle Na zábradlí. „Vydržel jsem tam chviličku, protože jsem dostal nabídku do Svobodné Evropy do slovenské redakce, a to se neodmítá.“

 

S politiky se netyká

Do Svobodné Evropy nastoupil Josef Kačírek v roce 1996 a pracoval tam sedm let. Na roky strávené v tomto rádiu vzpomíná velmi rád a svých kolegů i ředitele Miroslava Neoveského si vážil. „Neustále nám připomínali, že ta jediná vize je pravda, nic víc není důležité. Náš šéf nám pořád připomínal, že s politiky se netyká, nechodí se s nimi na kafe. Když to porušíš, tak letíš.“

Ve slovenské redakci Svobodné Evropy pracoval Josef Kačírek v době vlády Vladimíra Mečiara a na své práci novináři pocítili nátlak ze strany politiků. Několikrát jim třeba na Slovensku vypnuli vysílače. „Šéf tam jel zapnout vysílače a cestou z Prahy za nimi jelo divné auto, přiblížili se k hranicím na Slovensko a vysílače se zapnuly, a když se otočili zpět, tak je zas vypli.“ V roce 2003 byla slovenská redakce zrušena z důvodu nedostatku financí od Spojených států, které rádio provozovaly.

 

Lež není názor

Následující dva roky se Josef Kačírek živil zednickou prací a se stavební firmou jezdil po Evropě, poté vyhrál konkurz na technika do Českého rozhlasu. Nastoupil na nově založenou stanici Leonardo, která se zaměřovala na vědu a techniku. Josefa bavila témata, která v rozhlase zpracovávali, ale oproti Svobodné Evropě byl zděšen z neprofesionálního prostředí. „Svobodná Evropa měla daleko víc k veřejnoprávnosti než celý rozhlas, a to nebyla veřejnoprávní.“

V roce 2013 byla stanice zrušena a Josef Kačírek byl přeřazen na stanici Plus. „Znovu jsem se dostal do zpravodajství, kde jsem už nikdy nechtěl pracovat. Na Leonardu jsem zjistil, jak chci potkávat vědce, a ne politiky.“ Na Plusu pracoval v době, kdy byl ředitelem Peter Duhan a Josef těžce nesl propojení Českého rozhlasu s proruskými politiky a dalšími kontroverzními osobnostmi. Po nějaké době z Českého rozhlasu odešel velmi zklamaný ze současného stavu žurnalistiky. „Dneska už to není ani ,Nemějme názor,‘ ale je to spíš ,Říkejme to tak, aby lidé ani nevěděli, kde je pravda.‘ Je to, aby byla pluralita názorů, ale lež není názor,“ dodává.

 

Žijeme tady jako stroje

Josef Kačírek si už za normalizace rád sestavoval nejrůznější efektové krabičky ke kytaře. S rozvojem technologií se učil i s digitálním zpracováním zvuku a své písně ukládal na Sound Cloud. Tam si v roce 2006 všimla jeho písničky z vojny selektorka z francouzského internetového rádia a umístila ji do svého pořadu. Následovala další rádia a tím se postupně dostal k přípravě vlastního pořadu nazvaného The Pepík Hipík show. „Hodně lidí se mi ozývalo a ta sledovanost byla příjemná.“

Po nějaké době z rádia odešel, ale díky této práci se seznámil se svou současnou přítelkyní, za kterou od té doby dojíždí do Francie. „Při každém dalším výjezdu na Západ jsem si uvědomoval, jak jsem už dávno mohl být zbavený těch českých srágor.“ Poslední roky pracuje Josef Kačírek ve firmě, která pronajímá zvukové aparatury. V Čechách má děti, ale rád tráví hodně času u přítelkyně ve Francii. „Ve Francii jsem našel klid a to, co nám tady chybí. Víc se smát, víc děkovat a umět si užít čas. Mám pocit, že tady žijeme jako stroje. Já nechci žít jako stroj.“

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Vendula Müllerová)