Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Kachlík (* 1923  †︎ 2022)

Celý život jsem v pozici obránce, nikdy jsem na nikoho neútočil

  • narozen 26. února 1923 v Kladně-Rozdělově

  • odchod rodiny do Prahy v roce 1931

  • studium obchodní akademie v Praze-Karlíně

  • maturita v květnu 1942

  • totální nasazení u Luftschutzpolizei v Porúří v Německu

  • hašení katedrály sv. Petra a Marie v Kolíně nad Rýnem v roce 1943

  • ilegální pobyt v Praze s falešnými doklady, zapojení do odboje

  • studium Vysoké školy politické a sociální 1945–1946

  • studium režie na FAMU 1946–1950

  • dramaturgem v Divadle pracujících v Gottwaldově 1950–1956

  • 1960–1986 režisérem Československého státního filmu

  • 1962 – premiéra filmového debutu Červnové dny

  • film Já, truchlivý bůh podle povídky Milana Kundery v letech normalizace zařazen k tzv. trezorovým filmům

  • v roce 1974 ideologický film Dvacátý devátý o Klementu Gottwaldovi

  • v roce 1976 udělen titul Zasloužilý umělec

  • pedagogem FAMU v letech 1971–1992

  • zemřel 20. dubna 2022

Antonín Kachlík vyrůstal na Kladensku v chudém dělnickém prostředí. Tatínek byl horník a hutník. Pocházel sice z Brna, ale vojna ho přivedla do Kladna a zde poznal svoji budoucí ženu, takže tu už zůstal. Po jeho narození se přestěhovali do Malé Dobré, vesnice kousek za Kladnem, odkud pocházela maminka Alžběta. Tatínek měl múzické nadání a s kamarádem horníkem založili u Braškova lesní divadlo a hráli v něm operety. Ten kamarád se jmenoval Václav Nosek, a když se po roce 1948 stal ministrem, pojmenovali po něm jeden z místních dolů. V letech hospodářské krize se tatínek snažil živit všelijak a začal také obchodovat s uhlím. Ale moc se mu nedařilo a v roce 1931 rodině nezbylo než odejít za prací do Prahy. Díky tomu se Antonín Kachlík mohl postupně vymanit z determinujícího dělnického prostředí.

Obchodní akademie určila další směřování

Při měšťanské škole v Praze, do které Antonín Kachlík chodil, fungovala Legie mladých, zařízení pro organizování mimoškolní zábavy a vzdělání dětí sociálně slabých rodičů, založená krátce po první světové válce Alicí Masarykovou. Ředitelka Legie mladých, do které chodil i pamětník, si všimla, že patří k bystrým dětem a jeho talent by se dal rozvíjet. Zaplatila mu studium na obchodní akademii v Karlíně, na které by jinak jeho rodiče neměli peníze.

Antonín Kachlík se tu setkal s řadou učitelů a spolužáků, kteří ovlivnili jeho další směřování. Byl tu Ladislav Rott, syn majitele nejznámějšího obchodního domu v Praze, který ho bral na domácí společenské akce, kde Antonín Kachlík mohl přijít do styku s „lepší společností“. Spolužáky byli také pozdější významní sportovci Zábrodský a Drobný, díky kterým se dostal na stadiony. Jiný spolužák, Jiří Prošek, měl později za války kontakty na protinacistický odboj a díky němu se i Antonín Kachlík mohl zapojit. Mezi studenty akademie sbíral potravinové lístky a předával je dál. Byly určeny osobám, které se musely ukrývat. Proškův starší bratr byl v roce 1939 vysokoškolským studentem a 17. listopadu vzal oba kamarády na demonstraci, při níž byl smrtelně zraněn Jan Opletal. Na obchodní akademii byl jedním z nejoblíbenějších učitelů Jan Jaroslav Poulík, který mimo pedagogickou činnost také působil jako novinář a divadelní kritik, cestoval po světě, trampoval a psal knihy. V roce 1942 byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře za účast v odbojové skupině Věrni zůstaneme.

Pamětník maturoval v květnu roku 1942. Jeho zájmy v té době nebyly vyhraněné. Původně chtěl být výtvarníkem. Se spolužákem Zbyňkem Sekalem chodil na výstavy a na výtvarné kurzy, ale na rozdíl od Sekala se tomu dál nevěnoval. Začal se orientovat spíše na divadlo. Díky kamarádovi Karlu Fremundovi pracoval jako středoškolák v organizaci Lidové divadlo a měl na starost distribuci lístků. Jako úspěšný prodejce vstupenek do Burianova divadla D se osobně seznámil s Burianem, ten ho začal brát na zkoušky a později se dohodli, že po maturitě Antonína Kachlíka k sobě vezme. Bohužel k tomu nedošlo, protože Buriana v roce 1941 zatklo gestapo, byl deportován do koncentračního tábora a jeho divadlo zaniklo.

S kamarádem jsme zachránili kolínský dóm před vyhořením

Antonín Kachlík odmaturoval a dál studovat nemohl, protože vysoké školy byly zavřené. Bylo jasné, že si musí co nejrychleji najít práci, aby se vyhnul totálnímu nasazení. Neměl ale štěstí a v září mu přišla úřední obsílka, aby se na začátku října s osobním zavazadlem dostavil do karlínské sokolovny. Sešlo se tu na 450 mladých Čechů. Po týdenní internaci 10. října nastoupili na Denisově nádraží do vlaku a ten je dovezl do Wuppertallu v Německu. Absolvovali základní hasičský výcvik a 12. prosince je po skupinách rozvezli do dalších míst.

Antonín Kachlík skončil v Oberhausenu, stal se příslušníkem Luftschutzpolizei. Úkolem jejich jednotek bylo hasit domy zasažené zápalnými bombami při spojeneckých náletech. Nálety se odehrávaly vždy za tmy: první vlna bomb zapálila cíle, druhá vlna je trhavými bombami zdevastovala a třetí vlna letadel shazovala fosfor. Málokdo měl šanci přežít. Po náletu zůstávalo v ruinách 10 000–30 000 mrtvých. Luftschutzpolizei se primárně snažila cíle označené v první vlně náletu ohněm uhasit a teprve poté zachraňovala přeživší a vytahovala mrtvá těla z trosek. Antonínu Kachlíkovi bylo devatenáct let a byl vystaven těm nejdrsnějším zážitkům. „To jsme si hned v těch devatenácti letech ‚užívali‘. Než jsme si zvykli, bylo to hodně drsné. Nejdřív jsme brečeli a nemohli jsme chvíli vůbec nic dělat. Někteří kluci omdlívali, a dva dokonce odvezli do blázince. Brečeli: ‚Mami, já chci domů...‘ Prostě úplně zblbli.“ Antonín Kachlík si nakonec zvykl, nebyla jiná možnost. „Po náletu jsme vytahovali ohořelé mrtvé ze sklepů a házeli jsme je jak pytle na náklaďáky, a ty to odvážely. A to bylo denně. V půl jedenácté večer ohlásili nálet v Holandsku, a už jsme natahovali boty a rychle plnou polní...“ Hlavní bylo přežít, na nic jiného nemyslel. Když nálet skončil, kluci slavili a radovali se, že mají zase jeden den k dobru. Po nocích pili a zpívali, Antonín Kachlík hrál na kytaru a Jiřímu Voskovcovi po válce vyprávěl, jak hrál opilým německým oficírům písničky z Osvobozeného divadla, a dokonce byl za to chválen. „Když Voskovec po válce přijel, bydlel v těch Sovových mlýnech a já jsem za ním šel s kytarou a vyprávěl jsem mu, že jsem jejich písničky přeložil do němčiny a hrál jsem je těm oficírům. A nejvíc se jim líbil Kat a blázen. Voskovec z toho chtěl udělat představení, ale s Werichem se pak nějak nedohodli.“

Jednotky Luftschutzpolizei se pohybovaly v celém Porúří a pamětník se dostal také do Kolína nad Rýnem. Na fotografiích, které dokázal při tom všem pořídit, je vidět vždy stejný obraz – skelety domů v nekonečných řadách. V Kolíně byl u toho, když dostala zásah slavná gotická katedrála sv. Petra a Marie. Několik bomb proletělo velkými postranními okny a uvázlo ve stěně u oltáře. „Jedna dokonce dopadla na kraj oltáře a všechno hořelo,“ vzpomíná pamětník. „Bylo potřeba to uhasit, ale každý se bál. Nikdo nevěděl, jestli bomby nenarušily statiku stavby a jestli se to celé nezřítí. Tak jsme se s kamarádem Jindrou Černým sami vydali dovnitř. Roztrhli jsme pytle s pískem, které chránily okna před popraskáním tlakovou vlnou, a oheň jsme zasypali.“ Češi tak zachránili slavný kolínský dóm před vyhořením. Katedrála je na dobovém panoramatu města jednou z mála budov, které po náletech zůstaly víceméně neporušeny. Velitel Kachlíkovy hasičské jednotky byl za tento zásah vyznamenán a oba hasiči dostali dovolenku. Antonín Kachlík ji využil k tomu, že z nucené práce utekl, do Německa už se nevrátil a až do konce války se skrýval s falešnými doklady v Praze a pracoval pro komunistický odboj. Zároveň prý měl přes kamaráda Karla Fremunda napojení na Zpravodajskou brigádu.

Složitá cesta k filmu

Válka skončila a co dál? Antonín Kachlík se nejprve pod vlivem kamaráda ze sousedství Jiřího Pelikána rozhodl studovat na Vysoké škole politické a sociální. Sympatizoval s levicí, byl členem KSČ a zatoužil po diplomatické kariéře. Pak se ale přece jen vrátil k umění, a když vznikla Filmová fakulta Akademie múzických umění, přihlásil se na režii. Hlavní inspirací pro něj prý bylo psychologické drama Otakara Vávry Kouzelný dům z roku 1939, špičkový film překračující úroveň tehdejšího československého filmu.

Pamětník FAMU v roce 1950 vystudoval, ale cesta k vlastní tvorbě nebyla snadná. Protože se prý při nějaké příležitosti vyjádřil kriticky o ústředním řediteli Československého státního filmu Oldřichu Macháčkovi, neměl šanci být přijat. Vzal proto místo v divadle. Jako dramaturg nastoupil do zlínského Divadla pracujících, které se tehdy snažilo podněcovat vznik nových, pokrokových divadelních her ze současnosti ve stylu socialistického realismu. Po několika letech se divadlem začaly šířit intriky obviňující pamětníka z touhy převzít vedení divadla. V psychicky složité situaci nakonec podal výpověď a vrátil se do Prahy. Nějakou dobu byl zaměstnán ve Svazu československých spisovatelů. To už měl po vojně a s manželkou, herečkou Květou Houdlovou, měli malou dceru.

K filmu se dostal oklikou. Nejprve ho na Barrandově zaměstnali jako pomocného režiséra, takže jeho smlouva nepodléhala vyššímu schvalování. Takto spolupracoval s Bořivojem Zemanem a Josefem Machem, například jim obsazoval filmy. Už tehdy se projevil jeho talent, který pro něj byl i v dalších letech charakteristický – uměl objevovat zajímavé, neokoukané tváře, dával příležitost začátečníkům, aby rozvinuli před kamerou svůj talent. V budoucnosti se Antonín Kachlík stane „objevitelem“ řady hereckých osobností, Jitky Zelenohorské, Olgy Schoberové a dalších.

Jeho filmový debut má na svědomí dramatik a scenárista František Pavlíček, tehdy zaměstnaný ve filmu: vyslal pamětníka na fiktivní brigádu do hornického učiliště v Libušíně u Kladna. Materiál, který tu nasbíral, vtělil do filmového scénáře Červnové dny a ten mohl sám natočit. Námět zpracoval i literárně a vydal ho jako knihu.

Stejně tak druhý film byl autorský – opět přišel s vlastním námětem, tentokrát z vojny. Původně kritický scénář Za pár dostal mírnější podobu a pod názvem Bylo nás deset se v roce 1963 stal generačním filmem, mimo jiné díky zapojení písniček Suchého a Šlitra i obou semaforských protagonistů v rolích vojáků. O rok později ho zastínil úspěšný filmový muzikál Jána Roháče Kdyby tisíc klarinetů.

Já, truchlivý bůh

Kachlík netočil pravidelně. Natočil dva filmy podle námětů Jana Trefulky a vrcholem jeho tvorby 60. let je film podle povídky Milana Kundery Já, truchlivý bůh. Pamětník se se spisovatelem Milanem Kunderou přátelil od 50. let. Po absolutoriu FAMU na škole vyučoval, a tak se dostal i k přijímacím zkouškám, na kterých o studium usiloval právě Kundera. Už tehdy si prý padli do oka. Později se jejich přátelství ještě upevnilo. „Já jsem ho jednou vytáhl z bryndy, protože ho chtěli vyloučit ze strany,“ vysvětluje pamětník. „Tenkrát to tak bylo, že všichni museli být ve straně. Jeho chtěli vyloučit a já jsem tenkrát položil legitimaci a řekl jsem: ‚Jsem válečný člen strany a za Kunderou stojím. A když ho vyloučíte, tady máte i moji legitimaci.‘ A oni se všichni lekli a nevyloučili ho. Pak přišel za mnou a řekl: ‚To by každý neudělal.‘ A od té doby se se mnou začal sbližovat. Jezdil jsem za ním do Brna, on mě seznámil s Trefulkou, takže jsem takhle mezi ty Brňáky zapadl.“
Rád se tak vracel do kraje, odkud pocházela jeho rodina z otcovy strany.

Film vznikal v roce 1968, v době sovětské okupace, ale filmaři prý byli natolik pohlceni prací, že dění moc nevnímali. Film šel ještě do distribuce, oslovil diváky skvělými hereckými výkony Miloše Kopeckého a Pavla Landovského. Milan Kundera přišel s nápadem, aby hlavní hrdina ze situací vystupoval a sám sebe komentoval. Tím je film dodnes unikátní. Ačkoli jeho námět je zcela nepolitický, skončil později mezi trezorovými filmy, protože Kundera jako protagonista Pražského jara začal být nežádoucí osobou. Podle pamětníka se prý i Milan Kundera dodnes k filmu Já, truchlivý bůh rád vrací.

V letech normalizace se Antonín Kachlík ujal úkolu natočit oslavný film o Klementu Gottwaldovi a tím svůj tvůrčí profil stočil jiným směrem. Je to jeho první vyloženě ideologický film. Dodnes je mu tento film s názvem Dvacátý devátý z roku 1974, i některé pozdější, vyčítán. On sám ale tvrdí, že na něm nevidí nic závadného: „Dostal jsem stranicko-vládní úkol, já a scenárista a historik Matějka, že musíme natočit k výročí film o Gottwaldovi. Tak jsme se dohodli, že s Gottwaldem nechceme mít nic společného, ale že když musíme, uděláme film z doby, kdy byl ještě nezkaženej Moskvou, tedy když vyhrál spor ve straně v roce 1929. Taky jsme to nazvali Dvacátý devátý, kdy se dostal do čela české levice. Čili to je toto období Gottwalda, kdy je i dnes přijatelný. A ten film by se mohl kdykoliv promítnout.“ Antonín Kachlík také vysvětluje, že chtěl tehdy natočit film o Jaroslavu Haškovi a Dvacátý devátý byl podmínkou, aby mu Haška povolili natočit. Stejně však na to nedošlo. Nakonec ho v roce 2003, když měl Jaroslav Hašek kulaté výročí, vydal alespoň knižně.

Rok 1974 je také rokem, kdy se Antonín Kachlík objevil v evidenci spolupracovníků StB. Pamětník ale své kontakty s tajnou policií vysvětluje tím, že měl z doby ilegality kamaráda Vlastimila Kroupu, který byl zaměstnaný na ministerstvu vnitra v Bartolomějské a občas se spolu stýkali. Také prý byl po válce vyslýchán tajnou policií kvůli kontaktům na západní odboj.

V roce 1976 byl Antonín Kachlík oceněn titulem Zasloužilý umělec. V 70. a 80. letech vyučoval na FAMU a pravidelně točil. Jeho filmovou tvorbu čítající dvacet celovečerních filmů uzavírá pohádka O zatoulané princezně z roku 1988. Z FAMU odešel v roce 1991 a od té doby je na penzi.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vilém Faltýnek)