Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Kábrt (* 1965)

Normalizaci nedělali žádní okupanti. Lidi si to dělali navzájem

  • narozen 15. února 1965 v Sokolově

  • studium Střední ekonomické školy v Karlových Varech

  • základní vojenská služba na Slovensku

  • undergroundový aktivista

  • vydávání časopisů Západočeskej průser a Stres

  • člen skupiny Luncheon Beat

  • člen recesistického sdružení Ananas

  • mnohokrát vyslýchán Státní bezpečností a vězněn v cele předběžného zadržení

  • 1. května 1988 vystoupil během prvomájového průvodu nad tribunu s nápisem „S.O.S. – Dusím se!“

  • během listopadových dnů roku 1989 se stal koordinátorem Občanského fóra v Sokolově

  • zakladatel sdružení Sokolovská beseda

  • regionální polistopadový politik, novinář, lektor

„Vytvořili jsme si vlastní, paralelní společnost, která si té většinové společnosti vůbec nechtěla všímat. Ale ona si nás všímala. Pořád nám do něčeho zasahovali, pořád chtěli mít všechno pod kontrolou,“ říká Tomáš Kábrt, když vypráví o svém životě v sokolovském undergroundu na konci osmdesátých let. „Nakonec člověk pochopil, že ten režim drží hlupáci. Nikdo jeho ideologii nevěřil, všichni věděli, jak to je, ale všichni to nějak snášeli. Bylo to nesmyslné až k nesnesení. To nebyli žádní okupanti, kdo nám ubližoval. Ti lidi si to dělali navzájem. A všechny naše akce byly tak opojné svobodou, že se pro nás staly až nutností. Lidi se rozzářili, uvolnili, prožili katarzi.“ 

Tomáš Kábrt patřil v rámci disentu k mladé generaci, která dospívala v osmdesátých letech. Nesouzněl stoprocentně ani s generací Charty 77, ani s klasickým undergroundem. Svůj odpor proti režimu on i jeho přátelé vyjadřovali prostřednictvím absurdního humoru, recese, happeningu a performance. 

Řekl jsem, že demokracie buď je, nebo není. Tak mě nepřijali

Tomáš Kábrt se narodil 15. února 1965 v Sokolově. Jeho rodiče přišli do pohraničí za prací a dostupnějším bydlením. Otec pocházel z Náchodska, původní profesí byl učitel tělocviku a taneční mistr. V Sokolově také vedl taneční kurzy a působil v oblasti kultury, po roce 1968 však o tuto práci přišel a pracoval ve skladu palivového kombinátu ve Vřesové. Matka pocházela z Plzně a v sokolovské chemičce pracovala jako ekonomka. „Oba byli lidé kulturní, kupovali a četli knihy, časopis Světová literatura, chodilo se na koncerty, jezdili jsme na výlety do povoleného zahraničí, rodiče pěstovali společenský život. Večer se hodně povídalo a já jako dítě jsem tomu odmalička rád naslouchal,“ vzpomíná Tomáš Kábrt. 

Do základní školy nastoupil v Sokolově, od třetí třídy potom přešel do jazykové základní školy v Chodově u Karlových Varů, kde se kromě povinné ruštiny učil i němčinu a angličtinu. Během studia na Střední ekonomické škole v Karlových Varech se začal seznamovat s prvními lidmi, kteří později utvořili jeho okruh přátel. Jedním z nich byl Vítězslav Škorpil, synovec Ivana Martina Jirouse: „Nosil nám zajímavé nahrávky. Brigádničil jako hrobník a když jsme šli za školu, obstarával nám omluvenky, že jsme byli na pohřbu. Z toho pak byly nepříjemnosti, když učitelé mé rodiče na třídních schůzkách litovali, že nám celá rodina vymírá,“ žertuje Tomáš Kábrt. 

Po maturitě se přihlásil k přijímacím zkouškám na Vysokou školu ekonomickou. „U zkoušek se mě ptali, jaký je rozdíl mezi buržoazní a socialistickou demokracií. Řekl jsem, že demokracie buď je, nebo není. Tak mě nepřijali.“

Kalvárie za monočlánky

Nastoupil tedy do prvního zaměstnání, pracoval v zásobování u vykládací čety. „To byla škola života,“ konstatuje Tomáš Kábrt. Pracovalo se jen nárazově, když přijel náklad, který bylo třeba vyložit. Tomáš si tedy začal nosit do práce knížky a v pauzách si četl. To se vedoucímu ovšem nelíbilo. Že zaměstnanci lelkují, mu nevadilo, čtení mu ale bylo trnem v oku. Tomáš si tedy neustále říkal o další a další pracovní úkoly, až šéfa udolal a oficiálně mu bylo dovoleno si číst. 

V roce 1984 byl povolán na vojnu. O modrou knížku neusiloval: „V naší rodině se bralo jako samozřejmost, že se jde na vojnu, že se to dělá pro společnost, i když je divná. Měli jsme v rodině i nějaké vojáky z povolání.“ Protože při odvodu podle svých slov „trpěl nezadržitelným smíchem“, byl poslán k útvaru protivzdušné obrany až do Zvolena. Po několika měsících ho přeložili do Žatce, kde se díky své znalosti psaní na stroji a účetnictví stal asistentem velitele roty. „Angažoval mě jako svého písaře, což znamenalo, že jsem všechno dělal za něj. On se věnoval pití alkoholu a já jsem vedl tu rotu.“ 

Po vojně nastoupil zpět do zásobování, tentokrát už do kanceláře – měl na starosti zásobování z dovozu. Tomáš Kábrt popisuje absurditu socialistického hospodaření na příkladu nekonečné anabáze kolem jednoho balení dobíjecích monočlánků, které bylo potřeba sehnat pro partu elektrikářů. „To byla velká groteska. Nejprve jsem musel vyžádat potvrzení, že se dobíjecí monočlánky nevyrábějí nikde v tuzemsku ani ve spřátelené cizině. Musel jsem obeslat všechny československé výrobce monočlánků a potom urgovat odpověď. To trvalo třeba půl roku. A například z Bratislavy mi neodpověděli vůbec. Takže jsem si zjistil, kdy bude v Budapešti nějaký pěkný koncert a jel jsem do Bratislavy na služební cestu, abych sehnal to potvrzení. Mezitím jsem si zajel do Budapešti za kamarády a na ten koncert. Když jsem měl pohromadě všechny ty papíry, požádal jsem o přidělení devizových prostředků. To trvalo dalšího čtvrt roku. A po tom tři čtvrtě roce jsem konečně mohl napsat výrobcům dobíjecích monočlánků do západního Německa. Do týdne přišly balíčky s několika baleními monočlánků na ukázku a ptali se, kolik vagónů jich potřebujeme. Takže jsem jim odepsal, že teď už nepotřebujeme nic – potřebovali jsme jen to jedno balení.“ 

Nechtěli jsme si s komunisty dopisovat

Už před vojnou začal Tomáš Kábrt vydávat samizdatový kulturní časopis Západočeskej průser. Publikoval v něm vlastní básně i povídky a fotografie svých přátel. Po návratu v tom pokračoval, využíval přitom kopírku v zaměstnání a sítotisk. Množil zde i texty od Milana Kundery, Josefa Škvoreckého nebo Václava Havla. „Pořizovali jsme si knížky, nadaní lidi fotografovali, malovali, psali básně, hráli divadlo. Do toho nás ale pořád otravovali nějací tupci, kteří po nás chtěli občanky. Oni si proti sobě úplně systematicky vychovali celou generaci,“ popisuje Tomáš Kábrt dobovou atmosféru. 

Ve vazbě ve vykmanovské věznici se později seznámil s Jindřichem Konečným, doktorem filozofie, který ho zasvěcoval do existencionalismu či fenomenologie. Společně s ním později začal vydávat časopis Stres. Upozorňuje ale na generační odstup od generace signatářů Charty 77, k nimž Jindřich Konečný patřil: „Nechtěli jsme být jako chartisti, kteří si s komunistama dopisovali prostřednictvím podepisování peticí a prohlášení. My jsme byli už jiná generace. Chtěli jsme prostě, aby komunisti šli pryč.“ 

Častopis Stres měl kulturní, ale i politický obsah či praktické rady VONS pro lidi, kteří jsou vystaveni policejní perzekuci. „Byl to časopis pro občanské iniciativy. To, co se dnes rozprostře do celého spektra tiskovin, tam bylo na jedné hromadě: konzervativci, levicoví liberálové, ochránci přírody, Obroda, zároveň recenze undergroundových koncertů a angažovaných výstav.“ 

Tomáš Kábrt popisuje širokou paletu kulturních aktivit, jimž se s přáteli věnovali. V roce 1987 to byla například venkovní výstava zakázaných výtvarníků pod mostem v Lokti. „Byl tam mimo jiné takový pop art říznutý socialistickým realismem: znak KSČ v mnoha barevných variantách ve stylu Andyho Warhola. Symbol, známý ze všech výloh, se rozzářil v různých pruhovaných a puntíkovaných variacích. Anebo velká televize, na které běžel obraz Husáka, jak se líbá s Brežněvem. Obraz byl přetočený na bok, takže oba státníci leželi při polibku na sobě a v rohu blikala hvězdička jako u televizních pořadů nevhodných pro děti. Byl tam výtvarník, který maloval na nahá dívčí těla. Porevoluční loketský starosta Jan Hadrava tehdy rozdělal oheň, který vystavoval jako výtvarné dílo,“ líčí Tomáš Kábrt. Výstavu však překazil vpád policie se psy, která všechny legitimovala a některé účastníky včetně Tomáše Kábrta odvedla k výslechu. 

Invaze radosti a překvapení

Pořadatelem této akce, stejně jako mnoha dalších, bylo sdružení Ananas, jehož název odkazoval na retro píseň Ananas z Caracasu a současně představoval zkratku slov „Anomální nabádači absurdní nápravy automatických situací“. Jeho hravé aktivity měly poukazovat na absurditu života v komunistickém režimu a současně do něj vnášet barevnost a kreativitu. Členové Ananasu se například rozhodli uspořádat slavnost v karlovarské Galerii umění. Oblékli se do společenských oděvů, nakoupili chlebíčky a víno a korzovali mezi vystavenými obrazy. Jindy pod vedením Luboše Rychvalského, pozdějšího zakladatele pražské Společnosti za veselejší současnost, uspořádali kolonádní koncert houslistů, kteří ovšem vůbec neuměli hrát na housle. Na Vřídelní kolonádě se sochou sovětského kosmonauta Gagarina vítali členové Ananasu jaro zpěvem písně Dobrý den, majore Gagarine, jindy vypouštěli ze střechy Mlýnské kolonády nafukovací balóny, malovali křídami na sokolovském náměstí Budovatelů, uspořádali „sjezd Ananasu“ slavnostním sjetím toboganu u bazénu anebo uskutečnili „výpravu na Měsíc“. „Lidi ve skafandrech, v helmách a s hadicemi od vysavačů místo kyslíkových přístrojů se vypravili do měsíční krajiny sokolovských dolů,“ popisuje Tomáš Kábrt. „Vždycky jsme se objevovali neohlášeně, bylo to takové překvapení, invaze radosti, něčeho neautomatického a nestereotypního do toho automatizovaného a stereotypního života.“ 

Ananas podnikal také hromadné návštěvy plesů. Jedním z nich byl i ples Sboru národní bezpečnosti, kde jeho členové zahlédli i několik příslušníků StB, kteří je jindy zatýkali a vyslýchali.

S. O. S. – Dusím se!

Zřejmě největší ohlas a společenský dopad z akcí Tomáše Kábrta a jeho přátel byla ekologická iniciativa na jaře 1988. Tehdy se prostřednictvím známé, která pracovala jako sekretářka na národním výboru, dostali k tajné zprávě o stavu životního prostředí na uhelném a průmyslovém Sokolovsku. „Hrozné věci: kojenecká úmrtnost, vysoký výskyt rakoviny. To všechno ze zplodin z neodsířených elektráren,“ říká Tomáš Kábrt. Zprávu zveřejnili v časopisu Stres a upozornili na ni i guerillovou akcí: „Lidé se jednoho rána probudili a všude po městě, na zdech, na ohradách, byly nápisy ,Dusím se‘. Vyjadřovaly pocit naší generace i reakci na zprávu o životním prostředí.“ 

Tomáš Kábrt dopad kampaně ještě podpořil vlastním vystoupením, když se na prvomájovou manifestaci roku 1988 dostavil vybaven dýchacím přístrojem a nápisem „S.O.S. – Dusím se!“. „Nastoupili tam lidé z podniků a škol. Na schodišti kulturáku byla rudá tribuna, na níž stáli představitelé režimu, ty zrůdičky, které lidem otravovaly život. A lidé jim přišli mávat. Já jsem vylezl ještě nad tu tribunu a stál jsem tam.“ Okresní tajemník, který řečnil na tribuně, ho neviděl, zato ho dobře viděli všichni lidé na náměstí. „Zaznamenal jsem šumění v davu, náměstí ztichlo. Lidé čekali, co bude. Asi minutu se nedělo nic, najednou na mě vyběhli nějací muži v kožených kabátech.“ Tomáš Kábrt kličkoval v davu a podařilo se mu uniknout do pootevřeného domovního vchodu, který za sebou zabouchl. Potom z domu utekl zadním východem. 

Za několik dní ho přišli zatknout, celá kampaň však měla velký ohlas. „Způsobilo to rozruch a zájem o zprávu o stavu životního prostředí, což jsme chtěli. Veřejnost to opravdu pobouřilo. Lidem možná bylo jedno, jaký je režim, ale nechtěli, aby jim umíraly děti, aby se dožívali jen šedesáti let, aby měli nejvíc rakoviny na světě. To bylo velké téma.“ 

Teprve po roce 1989 se Tomáš Kábrt od místních státních zástupců dozvěděl, proč za tuto akci nebyl oficiálně obviněn. Jeden z nich mu vysvětlil: „Ten tajemník, kterému jste narušil projev, si zavolal všechny prokurátory na OV KSČ a uložil nám, že vás máme zavřít, až zčernáte. Jenže už se blížil konec 80. let a nám bylo jasné, že režim jde do háje. Nechtěli jsme si na poslední chvíli pošpinit budoucnost, takže jsme to obvinění protahovali, až přišel rok 1989. Bylo to čistě pragmatické.“ 

Nebyly to žádné Pelíšky

Třebaže vzpomínky Tomáše Kábrta jsou plné humorných zážitků, současně upozorňuje: „Nerad bych, aby to působilo jako nějaké Pelíšky, že to všechno byla jedna velká legrace,“ odkazuje na film Jana Hřebejka, který život za totality vykreslil laskavým a poměrně nekonfliktním způsobem. „Byla to opravdu hrůza. Kdykoli pro vás mohli přijít, pořád mě někam zavírali a vyslýchali.“ Zmiňuje se o osmačtyřicetihodinových vazbách v cele předběžného zadrženích, kdy byl vzápětí po propuštění obratem znovu zatčen. Nikdy nebyl obviněn z žádného trestného činu, to ale nebylo na překážku dalšímu zatýkání: „Mnohokrát jsem byl ve vazbě a nebylo mi sděleno proč. Dělali u mě domovní prohlídky, aniž mi sdělili, co vlastně hledají. Dokonce se ani nepředstavili. Jednou mě odvezli do vojenského prostoru Doupov a sdělili mi, že jsem byl povolán na vojenské cvičení.“ Státní bezpečnost byla zvyklá vydírat lidi přes rodinné příslušníky, a tak často vyhrožovali i jeho přítelkyni, která studovala pedagogickou fakultu v Plzni, že jí hrozí vyloučení ze školy. 

Asi nejhorší zážitek z kontaktů z policií si odnesl v prosinci 1988, kdy se vydal autostopem do Prahy na demonstraci na Škroupově náměstí na Den lidských práv. Auto, které mu zastavilo, shodou okolností – ale mohlo jít i o připravenou akci – řídil příslušník StB. Namísto do Prahy ho odvezl na krajské ředitelství StB do Plzně. „Tam mě tloukli asi čtyři estébáci a do toho mi vykládali, že mě hodí do výtahové šachty, že už tam takhle několik lidí skončilo.“  

Nikdo nám nenabulíkuje, že musel do průvodu

„Člověk žil veřejně, počítal jsem s tím, že pořád mám nějaké publikum,“ říká Tomáš Kábrt o životě pod dohledem StB. 

Úzkost z policejní perzekuce se on i jeho přátelé snažili rozplýlit s pomocí humoru. „Výpovědi do protokolu u výslechu jsme si připravovali ve verších a trvali jsme na tom, že takto to musí být zapsáno. Brali jsme to jako takový Gesamtkunstwerk.“ Jindy si ve vazbě půjčil z vězeňské knihovny Leninovy spisy a díky nabytým informacím s policisty diskutoval: „Říkali mi, že jsem protistátní živel. Odpovídal jsem jim: ,Teď jsem četl Leninovu knihu Stát a revoluce a tam se jasně píše, že úkolem komunistické revoluce je zrušit stát a nastolit beztřídní společnost. A vy jste komunisti! Tak mi řekněte, kdo z nás je protistátní?‘ Oni na to, že to jsem asi četl nějak špatně, a pak mi už nic na čtení nepůjčovali.“ 

Dalším zdrojem společné zábavy byl odposlech, instalovaný v bytě Tomáše Kábrta. Dozvěděl se o něm od kamaráda, který pracoval v sousední budově školy jako školník. Estébáci si totiž ve škole zřídili odposlechovou místnost. Když Tomáš Kábrt věděl, že je odposlouchávám, s přáteli sehrál pro „publikum v odposlechové místnosti“ rozhlasovou hru. Hovořili spolu prostřednictvím replik z románů Kena Keseyho nebo Jacka Kerouaca, jindy pouštěl gramofonovou desku se zvuky vodních ptáků a předstírali, že jsou venku u vody. 

„Když dnes vidím mladé odpůrce režimu v Rusku, jak demonstrují, říkám si, že jsme měli být radikálnější. Nenechat si nic líbit,“ uvažuje Tomáš Kábrt. „Nakonec nám nikdo nikdy hlavu neutrhl, což dokazuje, že odpor byl možný. Nikdo nám dneska nenabulíkuje, že ,musel‘ chodit do průvodu nebo dělat jiné kompromisy. Nemusel. Šlo jen o to, aby lidi drželi spolu.“

Koncerty a odvrácená tvář konspirace

Tomáš Kábrt také účinkoval v kapele Luncheon Beat, která vystupovala na ilegálně pořádaných koncertech. O tom, že by si udělali přehrávky, aby mohli vystupovat oficiálně, nikdy neuvažovali. „Někde se objednala hospoda s tanečním sálem na soukromou oslavu. Sjeli se tam všichni známí a koncert mohl probíhat třeba tři hodiny, než tam vtrhla policie, o což se mezitím vždycky někdo postaral,“ popisuje obvyklý způsob organizace koncertů. 

Jeden z těchto koncertů se konal v restauraci Na staré ovčárně: „Když jsem si šel pro pití, zjistil jsem, že se blíží policie. Šel jsem na pódium k mikrofonu a řekl jsem, že přiletěl velký zelený drak a všechny nás chce sežrat. Všichni to pochopili, začali otvírat okna, balit nástroje a utíkat.“ Tomáš Kábrt na této akci také vystavoval své obrazy, které policie zabavila a později při výslechu k nim chtěla podat vysvětlení. „Na jednom z těch obrazů byla hlava Indiána z profilu s výrazným nosem. Na hlavě měl čelenku s péry z roztřepených novin a na tváři místo válečného líčení policajtskou výložku s hvězdičkami. Ptali se, co to je. ,To je náčelník,‘ řekl jsem. A oni se všichni podívali do rohu, kde seděl jejich náčelník. Ten člověk zrudnul a odešel z místnosti. Jako mizerný umělec jsem měl alespoň zajištěné nějaké publikum.“

Každý rok se v Sokolově pořádal Festival politické písně, jehož se účastnily oficiální hvězdy československé pop music i hudebníci z ostatních států sovětského bloku. „Museli se tam poklonit KSČ, zazpívat nějaký blábol, který obsahoval socialismus. Někteří se to snažili obejít protiválečnými písněmi. Bylo to ponižující a trapné.“ Tomáš Kábrt s přáteli se rozhodli paralelně s Festivalem politické písně udělat vlastní festival. Konal se v hospodském sále v Dasnicích u Sokolova. Zahrála tu kapela Umělá hmota Dina Vopálky, Patologický orchestr Jiřího Fialy, Beatové družstvo, Znouzectnost a další kapely. 

Když byl koncert v plném proudu, okolo hospody se začala stahovat policejní auta. „Já jsem postával u vstupních dveří. Když vpadli dovnitř, ten, který to vedl, se obrátil přímo na mě: ,Hele, ty mi ukážeš, který je ten Kábrt, a já tě nechám jít.‘ Byl jsem v dobré náladě, tak jsem odpověděl: ,Támhle je, zrovna zašel za ten závěs.‘ A mohl jsem odejít. Nechal jsem to tam svému osudu.“ Ostatní kamarádi ovšem byli zatčeni a někteří z nich později Tomáše Kábrta podezírali, že je udavač, protože narozdíl od nich byl propuštěn domů. „To je odvrácená tvář konspirace,“ konstatuje. 

Občanské fórum a převlékárna kabátů

Pokaždé, když se blížilo nějaké pro režim významné datum, příslušníci opozice (nejen) na Sokolovsku byli preventivně zavíráni do vazby. Proto se Tomáš Kábrt a jeho přátelé v těchto dnech často vydávali někam mimo město, například na sázení stromků do Krušných hor. Tam je tedy zastihl i 17. listopad 1989. O událostech na Národní třídě se dozvěděli až po návratu. „Když jsme se vrátili, už byla revoluce. Lidi, kteří předtím chodili s mávátky v průvodech, teď chodili s trikolórami.“ 

Tomáš Kábrt zmiňuje, že velmi statečně se zachovali studenti sokolovského gymnázia, kteří se přidali ke stávce vysokoškoláků. „Jejich rodiče, kteří tvořili sokolovský establishment, si museli vybrat: buď režim zůstane a jejich děti vyhodí ze školy, anebo se také přidají k revoluci.“ 

Tomáš Kábrt se v nadcházejících dnech stal okresním koordinátorem Občanského fóra. V této roli zažil řadu tragikomických historek, kdy lidé, kteří předtím sloužili režimu, nyní vnímali OF jako novou vládnoucí sílu. „Přišli důstojníci policie a přivedli nějakého odstaveného plukovníka, který byl v době normalizace pronásledovaný. Ptali se nás, jestli může dělat nového náčelníka policie. Jaromír Dvořák, takový srandista, bohorovně řekl: ,Tenhle? Ten ne.‘ Oni to vzali vážně, otočili se a šli pryč. Volali jsme za nimi: ,Počkejte, to byl fór.‘“ Jindy telefonovali z redakce novin a ptali se, jestli mohou zveřejnit určitou informaci. Věděli sice, že cenzura byla zrušena, ale „pro jistotu“ chtěli mít požehnání Občanského fóra. 

Do polistopadového dění se zapojilo i sdružení Ananas, které v Karlových Varech na třídě ČSA (dnešní třída T.G.M.) zřídilo „převlékárnu kabátů“. „Po revoluci jsme zjistili, že naše umění společnost polarizuje. Někteří byli nadšeni, jiní pobouřeni. Ale my jsme byli na negativní reakce zvyklí, nebylo to pro nás nic zvláštního,“ konstatuje Tomáš Kábrt. 

Rozmanitost není problém, ale obohacení

On sám v devadesátých letech pracoval v redakci Sokolovského deníku. Po čase se dostal do konfliktu s vydavatelem i s kolegy, když se rozhodl založit odbory. „Všichni bědovali nad nízkými platy. Řekl jsem: ,Tak založíme odbory a budeme vyjednávat.‘ – ,Ale ne, to nás vyhodí,‘ namítali kolegové. Ujišťoval jsem, že když budeme držet spolu, vyhodit nás nemůžou. Založil jsem odbory a vstoupilo do nich sto lidí – z redakcí, z tiskárny, z celých západních Čech. Vyrazil jsem za ředitelem vydavatelství a on mi řekl: ,Co kdybychom se dohodli tak, že výrazně zvýším plat jenom vám a vy odbory ukončíte.‘“ Tomáš Kábrt nabídku odmítl a oznámil vydavateli, že tedy budou stávkovat. „On se jenom usmíval,“ vypráví. Dopadlo to podle očekávání vydavatele: všichni kolegové couvli, ke stávce se nikdo nepřidal a Tomáš Kábrt byl propuštěn. „Takhle je to s tou solidaritou v Česku,“ konstatuje. 

Angažoval se také ve veřejném životě, inicioval například proměnu starého kláštera s hrobkou Nosticů na galerii moderního umění, uspořádal česko-německý hudební festival Uprostřed Evropy nebo založil organizaci Sokolovská beseda, která na Sokolovsku otevírala palčivá témata jako ukončení těžby uhlí, architekturu nebo využití veřejných prostředků v kultuře. Sokolovská beseda zároveň částečně navazuje na recesistickou činnost sdružení Ananas. Například při návštěvě prezidenta Zemana v Sokolově zvali na představení Cirkus Zeman, kdy bylo prezidentovo vystoupení propagováno jako cirkusová show a doprovázely ho zvuky virblů, činelů a foukaček. 

Ministerstvo obrany uznalo Tomáše Kábrta za účastníka třetího odboje a v posledních letech se tak účastní školních besed, kde se studenty debatuje o poměrech za minulého režimu. 

„Mladí lidi by se měli bouřit proti obelhávání, proti manipulaci,“ říká na závěr. „Sociální sítě nám dobře slouží, ale pořád je potřeba mít na paměti, že kontakt mezi lidmi na sociální síti zprostředkuje nějaký algoritmus. Ta sociální síť nám vytváří realitu na míru. Není to skutečnost. Tak vznikají ty takzvané bubliny. Cesta ven vede jenom skrze setkávání, nezprostředkovaný dialog a otevřenost. To, že je druhý člověk jiný, není problém, to je naopak velké požehnání. Jakákoliv uniformita je nepřirozená. Není nic přirozenějšího než rozmanitost kultur a názorů. To je možné jenom tehdy , když jsou lidi navzájem k sobě otevření a tu rozmanitost berou jako obohacení, ne jako problém. Každý člověk může prožít víc životů než ten jeden svůj. Svět je pestřejší než nějaké selfíčko.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV