Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Kábrt (* 1965  )

Časem jsem dospěl k tomu, že jsem v systému, který jsem si nevybral

  • narozen 15. února 1965 v Sokolově
  • studium střední ekonomické školy
  • základní vojenská služba na Slovensku
  • undergroundový aktivista
  • vydávání časopisů Západočeský průser a Západočeský stres
  • člen skupiny Luncheon Beat
  • regionální polistopadový politik, novinář, lektor

Tomáš Kábrt se narodil 15. února 1965 v Sokolově. Rodiče pracovali dopoledne i odpoledne, takže trávil většinu času s vrstevníky v kolektivních zařízeních. Spolu s kamarády nechtěl být omezen pouze na kulturu na východ od železné opony, a proto chytal vysílání ze sousedního Německa. „V pohraničí se dal dobře zachytit  signál německý televize ze západního Německa, takže tam jsme sledovali tu naši muziku běžně. To jsme měli výhodu třeba oproti lidem ve vnitrozemí, kteří byli pod určitou informační blokádou, že měli k dispozici jenom média cenzurovaná komunistickým režimem.“ Společně se neomezovali pouze na televizi, ale různě si sháněli knížky, nahrávky a časopisy ze zahraničí.

Samizdat

Nedostatek kultury, která by se jim líbila, řešili vlastní tvorbou. „Měli jsme třeba literární časopis, který jsem vydával a který se jmenoval Západočeskej průser. A tam vlastně přispívali lidi, který neměli šanci v nějakých oficiálních médiích publikovat. A sami jsme si to tiskli, třeba s pomocí sítotisku.“ Časopis šířili přes známé, po kterých se jim vracely příspěvky do dalších vydání. Vydávali i jiné než literární časopisy. „Taky jsme měli časopis pro občanské iniciativy, kterých byla spousta, to byli třeba ekologové, levicoví aktivisti, pravicoví aktivisti, všelijaký myšlenkový proudy a všechno to bylo v jednom časopisu, který se jmenoval Západočeský stres.“ Tímto časopisem dávali hlas lidem, kteří nemohli šířit své myšlenky v oficiálních médiích.

Kapela

Další aktivitou, které se věnoval, byla tvorba a poslech hudby. Založil kapelu Luncheon Beat a psal texty pro kapelu Beatové družstvo Sokolov. Vystupovali na neoficiálních koncertech, protože jejich texty nebyly v souladu se smýšlením režimu a neprošly by přes komisi. „Když měla kapela hrát veřejně, tak musela před komisi složenou z nějakých komunistických funkcionářů. Oni posuzovali tóny, texty a tak. A ptali se, jestli to není moc pesimistické a tak. Protože v komunismu je potřeba pořád jásat.“ Koncerty pořádali na zahradách kamarádů. Tomáš Kábrt se věnoval tvorbě i umění, které vystavoval na výstavách pořádaných společně s kamarády.

Represe

Na počátku těchto aktivit si mysleli, že si vytvoří alternativní komunity, společnost, která bude fungovat vedle té hlavní. Režim jim ale jejich akce neschvaloval a koncerty a výstavy jim většinou ukončovaly policejní jednotky. „No a tak, prostě byla tam výstava, a najednou tam přijeli policisti v maskáčích se psama a mezi ty umělce vtrhli a začali zatýkat. Všechna ta díla zabavili a začali z toho dělat nějakou událost. To samé na koncertech, když vás takhle sebrali, prohledali vám byt. Neměli jsme mobily, nebyl internet, takže jsme měli třeba zápisník, kde jsme měli adresy známých, holky a tak. To všechno vám sebrali, všechny ty kontakty si zapsali, všechny ty lidi si začali předvolávat, vyhrožovat jim, že když se s váma budou stýkat, tak je vyhodí ze školy a tak dále.“ Součástí jeho života se staly domovní prohlídky a výslechy. Mimoto byl pamětník pravidelně před státními svátky držen ve vazbě, pokud nestačil utéct. „Oni měli furt nějaký výročí nebo svátky a furt měli takovou paranoidní představu, že my to budeme o těch svátcích nějak narušovat, tu jásavou atmosféru. Takže vždycky nás zavírali před těma výročíma, takže člověk si musel hlídat kalendář, kdy byly nějaký komunistický výročí, a pak někam zmizet do hor, vzít si v práci dovolenou nebo ve škole volno, zmizet, a když se to nepodařilo, tak skončil ve vězení. Jezdilo se do Vykmanova do vězení.“

Duchovní cesta

V osmdesátých letech se pamětník rozhodl, že bude hledat odpovědi na existenciální otázky, které ho napadaly, protože dosavadní životní styl, alkohol, drogy a volné vztahy, už nedokázal přebít nutnost odpovědí na ně. Nejdříve zkoušel různá východní a další učení, ale více ho oslovilo až křesťanství. „A setkal jsem se i vlastně s Biblí, s osobou Ježíše Krista, a to na mě hodně zapůsobilo. Všechno vlastně, co říká, mi přišlo geniální. ‚Čiň druhým, co chceš, aby činili tobě,‘ jedna věta – a můžete zrušit celej trestní zákoník, občanskej a tak dále. Takže jsem se vlastně postupně setkal s lidma, který jsou křesťani, a tam jsem potkal i tu hezkou holku, kterou jsem znal z města, tu moji manželku. To je taková alternativní církev adventistická, kam jsem začal chodit, protože tam se dala sehnat Bible a zároveň byli ochotný mě do toho nějak zasvětit... Stalo se mi, že moji kamarádi, když jsem se přestal s nima opíjet a hulit a tak dále, tak se mě na to furt vyptávali, že jo. Nikdy jsem nevěděl, že to může být tak zajímavý téma, že se nakonec nemluvilo v hospodě o ničem jiným než o mojí limonádě. Já jsem jim to ale neuměl vysvětlit, takže já jsem začal chodit do tý církve, abych jim to dokázal vysvětlit. Takže jsem šel na bohoslužbu a pak jsem se večer s nima setkal v bytě třeba, měli různý byty, ty pankáči, hippies a tak, a tam jsem jim vykládal o Bibli.“ Později se stal členem Církve adventistů sedmého dne, kterým je dodnes.

Revoluce a porevoluční aktivity

Jako před každým výročím, i v listopadu 1989 se Tomáš Kábrt vydal s kamarády do Krušných hor, kde byli domluveni s lesáky, že budou sázet stromy. „Takže jsme vůbec nic nevěděli. Tam nebyla televize, nic. Takže my jsme se vrátili po týdnu z hor s přáteli a tady byla revoluce. Studenti na náměstí, lidi chodili s trikolorama, v televizi byl Václav Havel. Tady to šlo všechno strašně rychle, že jo. V Polsku to trvalo deset let, v Maďarsku deset měsíců, ve východním Německu deset týdnů a u nás deset dnů.“ Po návratu byl překvapen, že je tolik lidí, kteří nesouhlasili s režimem, protože si spolu s přáteli myslel, že je jich jenom pár. „Normálně jsme se zapojili a nabídli jsme svoje schopnosti, rozmnožovací zařízení, co jsme měli schovaný ve skrýších, a začali jsme šířit tiskoviny a letáky.“ Pamětník byl členem komise, která dohlížela na to, aby v nové policii nebyli původní členové StB. Podílel se i na volbách po listopadových událostech. „Dělal jsem okresního koordinátora Občanského fóra v Sokolově... Řídil jsem přípravu prvních svobodných voleb za Občanské fórum, které potom dostalo ve volbách skoro sedmdesát procent.“ V roce 1990 se Tomáš Kábrt oženil a má dva syny. Dnes pracuje jako novinář, přednáší na školách o náboženství a stále působí jako občanský aktivista.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů