Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Jurníček (* 1971  )

Tiskli jsme čtrnáct dní ve dne v noci

  • narozen 2. července 1971 v Praze

  • v roce 1985 nastoupil na pražskou Střední odbornou školu výtvarnou, známou pod názvem Hollarka

  • v lednu 1989 se účastnil protirežimních demonstrací v rámci Palachova týdne

  • na podzim 1989 začal na „Hollarce“ vyučovat sítotisk

  • v listopadu 1989 tiskl propagační plakáty a letáky na podporu generální stávky a Občanského fóra

  • v současnosti stále vede sítotiskovou dílnu na Výtvarné škole Václava Hollara

Petr Jurníček se narodil 2. července 1971 v Praze Ivaně a Jirkovi Jurníčkovým. Manželství dvou čerstvých vysokoškoláků však dlouho nevydrželo a po roce se rozvedli. Petr žil s rodiči v Liberci a později se s matkou odstěhoval do Bělé pod Bezdězem, kam dostala jako dětská lékařka umístěnku. Žili tam až do jeho čtvrté třídy. Matka vážně onemocněla s páteří a Petr se přestěhoval k prarodičům do Řevnic. V lázních si matka našla nového partnera, se kterým pak žila po celou dobu Petrova dětství. Bydleli v Popovicích u Berouna na sádkách, kde nový partner matky Pavel Němec, profesí správce rybníků, pracoval. Od čtvrté do sedmé třídy chodil Petr do základní školy v Řevnicích a do osmé třídy v Berouně.

Petr vypráví o první školních letech v Bělé pod Bezdězem: „Do Jisker jsme vstoupili rádi. Potom jsme přestoupili do Pionýra, tam jsme dostali krásný červený šátky a mohli jsme stát čestnou stráž..., tam mohli stát jen ti hezcí a urostlí, já zas tak hezkej a urostlej nebyl... V Řevnicích jsem už v Pionýru nebyl, měli jsme oddíl vodáků, vlastně turistický oddíl, kde jsme neměli modré košile ale zelené a nestáli jsme u pomníčků, ale jezdili po Berounce. Chodili jsme na výlety a spali v teepee.“ Turistický oddíl vedl v Řevnicích Jiří Ptáček s manželkou Blankou.

Hollarka

Matčin nový partner Pavel Němec si všiml Petrova výtvarného talentu a podporoval ho v tom, aby se připravil na zkoušky na výtvarnou školu. Díky nevlastní sestře Pavle, která se znala s lidmi z tehdejší Střední odborné školy výtvarné, známé pod názvem Hollarka, se rozhodl dělat zkoušky právě sem. Po roce přípravy u přijímacích zkoušek uspěl. Škola pro něj představovala úplně nový svět – byl to, jak říká, „ráj na zemi“ a stále je.

I když několik pedagogů na Hollarce vlastnilo průkaz člena KSČ, nikdo z nich se prý vyloženě prokomunisticky neprojevoval. Pan (tehdy soudruh) ředitel Bauer míval před školou v parku svůj „billboard“, kam každý rok umístil vlastní nový mírový plakát. Pochopitelně i studenti vytvářeli návrhy plakátů s hesly jako „Buduj vlast, posílíš mír!“ a do oken se věšely vlaječky při výročích. Na škole fungovala organizace Socialistického svazu mládeže (SSM), kterou tehdy  vedl mladý učitel Martin Kadlec, později student Michal Froněk a nakonec Marek Tichý. 

Na dotaz, v čem spočívala činnost SSM ve škole, Petr říká, že fungovala ryze formálně. Vybraly se příspěvky, nalepily známky do legitimací. Jak pamětník uvádí: „Činnost spíš žádná nebyla.“Vzpomíná, jak se chodilo na prvomájové průvody: „Čaply se transparenty, šlo se podívat na Letnou, a pak se to šlo někam zapít.“ Petr vzpomíná, že se z účasti na manifestaci vymluvil s tvrzením, že chodí v průvodu s rybářským svazem v Berouně. Fakticky to ale nikdy nestihl, protože den před tím jsou Čarodějnice a celou noc museli hlídat ohně...

Se školou poprvé na západě

Díky přátelství Petrovy spolužačky Lucie Jiřičkové a Francouzky Anny Sarazen se podařilo navázat spolupráci s výtvarnou školou v Paříži. Francouzi navštívili Prahu a rok na to, když byl Petr ve třetím ročníku, vznikl nápad vycestovat do Francie za tamními kolegy a navštívit důležité galerie výtvarného umění. Průvodcem na cestě se jim stal odborník na slovo vzatý, známý historik umění Bohumír Mráz. Zbytek doprovodu třídy tvořili ředitel školy profesor Bauer, jeho zástupce Jaroslav Kučera, učitelka francouzštiny Burkertová a pan Rokos z ministerstva školství jako dohled. Přípravy na tuto zahraniční cestu trvaly skoro rok, než se podařilo vybavit všechny náležitosti. Vydat se tenkrát do zahraničí nebylo vůbec jednoduché. Petr Jurníček se spolužákem Markem Tichým vyřizovali na Ministerstvu školství všechny papíry, z Francie měli zvací dopisy, vyplňovali formuláře i za kantory. V té době ještě nebyli plnoletí, ale dokázali vše obstarat, což budilo údiv úřednic. Petr vzpomíná i na podporu třídní učitelky Radmily Kunové, která při svých studentech vždy stála. 

Ve Francii strávili čtrnáct dní. „Tenkrát byl u nás svět šedivej, byli jsme okouzleni tamější barevností, voňavostí. Všude bylo ovoce. Tenkrát u nás byly k sehnání jen banány a mandarinky přes Vánoce, když se vystála fronta, a tam to bylo všude. Borůvky. A tak jsme byli jako očarovaní... Všichni tam byli veselí, což bylo dost nakažlivý, u nás za toho socíku byli všichni takoví neradostný. Možná je ta česká povaha taková zádumčivá. Frantíci jsou výbušný a nadšený a poživačný, což je hrozně příjemný a nakažlivý,“ říká.

Petr a spolužáci tenkrát bydleli v rodinách francouzských studentů, měli nabitý program. Čeští kantoři ani pan Rokos neměli potřebu je nějak omezovat či hlídat. Všichni, kdo do Francie odjeli, se i vrátili. Byli nadšeni, že to jde vyjet a už přemýšleli, jak se tam vrátit.

Soukromý výlet do Francie v roce 1988

S kamarádem Markem Tichým pamětník výjezd do Francie brzy zopakoval, tentokrát po vlastní ose. Aby mohli vycestovat, požádali spolužáka Federica Díaze, jehož tatínek byl cizinec, aby jim složil na účet potřebné devizy, které museli mít prokazatelně v určité částce na den na účtu. Podařilo se sehnat peníze na tři týdny. Vyjeli za hranice vlakem, jeli přes Německo do Francie za kamarády, se kterými se na školním výletě seznámili.

Během cesty zpět vlakem k nim přistoupil Čech, který žil v Německu a vyptával se, jak se jim podařilo zařídit výjezd za hranice. Řekl, že je emigrant, a dal jim Listy – exilový časopis, ve kterém se psalo o Havlovi a o nezávislém kulturním dění v Praze. Petr a Marek se trochu báli, že u nich závadnou tiskovinu najdou pohraničníci při návratu do vlasti. Dobře věděli, že za něco takového hrozil i vyhazov ze školy. 

K hranici dojeli stopem. Řidič se jich vyptával, jestli si jsou jistí, že se chtějí vrátit, jestli tam radši nechtějí zůstat. Opáčili, že jsou tam na oficiální vízum a že zas někdy přijedou, což ho docela překvapilo. „Přijeli jsme na hraniční přechod do Aše. Tam byli pohraničníci se samopalama a koukali na nás a my na ně a říkali: ,Kam jdete?‘ a my: ,Jdeme domů.‘ a oni: ,Odkaď jdete?‘ My, že z cest, z Německa. A oni na to: ,To je teda divný, tady se takhle nechodí...‘ Tak jsme se šli do baráku nahlásit a proclít věci, co jsme měli. Marek měl k proclení walkmana a mě se díval do batohu, kde byly mezi špinavým prádlem ty Listy od emigranta. Ale bylo to tak nevoňavý, že dál nepátrali a nám se to podařilo dovézt,“ vypráví.

Palachův týden

V lednu roku 1989 se Petr Jurníček spolu s dalšími studenty výtvarné školy účastnil v centru Prahy protirežimních protestů, pro které se později vžil název Palachův týden. Pamětník vzpomíná, jak  demonstranty policisté naháněli po Václavském náměstí vodními děly a obušky, ale vždy se jim nějak podařilo utéct. Lidé z okolních obchodů demonstrantům pomáhali. Pamětník říká, že Václavské náměstí bylo v té době „takové sportoviště“, kde pobíhali demonstranti, mezi nimi spousta „pendrekářů s helmama“ a také Československá televize – možná tajní, kteří měli na zádech napsáno ČST. A potom spousta lidí v civilu, kteří se tvářili, že jen chodí okolo, ale ve skutečnosti pomáhali policii odchytávat demonstranty. Toto se dělo nahoře na Václaváku.

Petr Jurníček dále vzpomíná, jak poblíž pasáže Alfa uprostřed Václavského náměstí policisté naházeli do pasáže slzný plyn a snažili se demonstranty vykouřit. Pasážemi se jim však podařilo vždy nějak uniknout. Byl tam s partou lidí, kterou tvořili jak „Hollaráci“, tak i lidé z jiných škol. Někoho prý občas chytli, ale tehdejší ředitel Bauer z toho nikdy nic nevyvodil.

Impulsem k lednovým protestům se stala neoficiální pietní připomínka dvacátého výročí sebeupálení Jana Palacha. Jeho čin měl v normalizovaném Československu upadnout v zapomnění, ale Petr vzpomíná, že z domova měl povědomí, kdo Jan Palach byl. Stejně tak rodiče věděli o Petrově účasti na nepovolených protestech. Původní hrob Jana Palacha se nacházel na Olšanských hřbitovech nedaleko od pamětníkovy školy. Petr vypráví, že tam v období výročí jeho úmrtí chodili lidé dávat květiny. „Údajně tam v té době byly nainstalovány kamery, které sledovaly, kdo na hrob, který již patřil oficiálně jiné rodině, chodí.“

Listopad 1989 na Hollarce

Petr v květnu roku 1989 odmaturoval a začal po skončení studia pracovat jako grafik v Československé televizi a zároveň na Hollarce zůstal jako vyučující sítotisku ve večerní škole. Na 17. listopad si vzpomíná velmi dobře – byl to pátek. Ve středu předtím se mu stala nehoda, při níž ho ožehl hořící plyn z trouby a spálil mu obličej. Měl ožehlé řasy, obočí a vlasy, kvůli čemuž byl na dva týdny v pracovní neschopnosti. Ven moc nechodil a byl radši schovaný ve škole v dílně, kde s kolegou Zdeňkem Rufferem tiskli po večerech autorskou knihu Neformálnosti jejího snažení.

Demonstrace 17. listopadu u příležitosti 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty se konala legálně. Potřebnou záštitu poskytl SSM. Pamětník tam kvůli předchozímu úrazu nešel. Navíc někteří pochybovali o smyslu setkání, které kromě nezávislých aktivistů pořádali i svazáci. Na pražský Albertov, kam shromáždění svolali, se vydalo vícero studentů z Hollarky, ale jejich jména už si Petr Jurníček nevybavuje.

Přes víkend sledoval vysílání Svobodné Evropy a hned v pondělí se na Hollarce sešli se studenty, kteří na demonstraci byli a vyprávěli o tom, jak se demonstranti vydali na Národní třídu, kde je policisté nebývale brutálně zmasakrovali. Pamětník si vybavuje, že o své autentické zážitky z Národní se se studenty podělil i jeden učitel – Ondřej Šmerda a ze studentů si Petr pamatuje například Federika Díaze, který je dnes známým umělcem. Diskutovalo se o tom, co se bude dít v dalších dnech. Někteří studenti v čele s Davidem Vítkem se rozhodli sesadit ředitele Bauera, který byl ve straně. „Jednoho dne přišli do ředitelny a řekli: ,Pane řediteli Bauere, zabalte si věci a běžte domů.‘ A tak pan profesor řekl: ,Tak já jdu.‘ A šel.“ Potom nastalo nějaké období bez ředitele, vedl to za něj jeho tehdejší zástupce Jaroslav Kučera, i když i on patřil ke straníkům.

Na Hollarku přijeli během pondělka či úterka lidé z divadel a ze spolku výtvarných umělců Mánes. Ti vyrazili do škol, kde se dalo tisknout. Tenkrát nebyly kopírky na každém roku, jako je tomu dnes. V úterý či ve středu přišli za Petrem Jurníčkem výtvarníci Josef Herčík s Jindřichem Havlíkem, protože měl ve své správě sítotiskovou dílnu. Chtěli, aby rozjel tisk plakátů s tím, „že se může stát cokoli. Nikdo nevěděl, jak to dopadne...“ Starší kolegové z litografické dílny ho varovali, že to je protistátní činnost a může skončit bez práce. Argumentovali neblahou zkušeností z roku 1968. Petr ale neváhal a hned se začalo tisknout. Měl, jak říká, jako mladý člověk „elán, vzdor, potřebu postavit se tomu, vyřešit to, říct: ‚Takhle prostě ne!‘“. Starší kolegové tiskaři se k němu nakonec po dvou dnech také přidali.

Nedali jsme plakáty cizímu člověku, mohly by skončit na skládce

Plakáty vytvářeli výtvarníci: Zdeněk Netopil, Josef Herčík, Karel Čapek, který na škole dříve učil a František Skála a několik dalších. Protočilo se tam prý časem mnoho lidí, kteří vytvořili šablony a filmy pro osvit sít. Tiskly se plakáty s hesly „Konec vlády jedné strany“, „Havel na Hrad“ a „Generální stávka“ a další plakáty na podporu Občanského fóra. Tisklo se „ve dne v noci“ na A1 formát na poloautomatickém stoji, kde se střídali tři lidé a i potom se v tisku pokračovalo. Někteří lidé jako třeba Jindřich Havlík nebo Zdeněk Ruffer chodili přes den do práce a v noci tisknout do školy. Studenti pak vyráběli plakáty na ručních stolech v menších formátech A3 a A4.

S tiskem a šířením plakátů pomáhali hodně studenti, kteří v té době ve škole přespávali. Rodiče chodili stávkující podporovat jídlem i jinak. Plakáty byly rozložené všude – v sušácích i po chodbách. Dokonce v té době vznikl ve škole dokumentární film. Jakousi spojkou nejen mezi rodiči a dětmi, Hollarkou a okolním světem, byla sekretářka Eva Mertlíková, která vyřizovala všechny telefonáty a vzkazy, protože tou dobou ještě nebyly mobily. Ve sborovně stála televize, kde stále někdo sledoval, co se děje. Když se plakáty dotisky a usušily, tak se nosily před dvůr do aut, která je distribuovala po Praze. Na tom se podíleli jak rodiče, tak i různí známí nebo lidé z Mánesu. Převážně šlo o prověřené lidi. „Nikdy jsme nenaplnili auto člověka, kterého jsme neznali, mohlo by to skončit někde na skládce,“ říká Petr. „Plakáty se vozily po celé republice, například do Brna, a naše plakáty byly už třeba po dvou dnech vidět i na Slovensku.“ Plakáty po republice rozváželi René Šefr a Štěpán Klas, který je šířil mimo jiné na „Šperkárně“ (SUPŠ) v Turnově.

Naplnili nám auto modrou a červenou barvou

Na tisk plakátů se spotřebovalo několik palet papírů – šlo prý o tisíce plakátů. „Byly toho tuny,“ říká Petr. Když došel papír,  lidé, co měli známé v papírnách, sehnali další paletu. Petr vzpomíná: „Zavolal jsem do Barev a Laků řediteli Miloslavu Sudovi a on mi řekl: ,Okamžitě přijeďte!‘ Otočili jsme se tam tak dvakrát, třikrát během čtrnácti dnů a naplnil nám celý auto až po okraj modrou a červenou barvou a odjížděli jsme bez placení.“ Nikdo nikomu nevysvětloval, na co barvy potřebují. Řediteli podniku Petr řekl: „Jsme výtvarná škola, děláme tisky pro stávku, pro Občanské fórum. Došla nám barva, můžete nám ji prodat nebo nám dát lepší cenu? A on řekl: ,Přijeďte. Sponzorsky to nějak vymyslíme.‘ Takže nám ji dal zadarmo.“

V oněch dnech všeobecné euforie a nadšení dokonce prý přijížděli taxikáři a nabízeli se, že odvezou lidi do Mánesu. „Kdo měl ruce, nohy, pomáhal. Bylo to moc hezký období,“ vzpomíná Petr. Tou dobou se zároveň ve škole konala různá setkání se zajímavými osobnostmi, ale ti, kdo tiskli ve dne v noci, na besedy neměli čas ani sílu.

Petr Jurníček byl tou dobou oficiálně na nemocenské, ale podařilo se mu po pracovní době proniknout na hlídané pracoviště v Československé televizi. Měl jako zaměstnanec klíče a průkazku. Polepil studia a chodby plakáty „Konec vlády jedné strany“ a podařilo se mu polepit i přenosové vozy ČST. I zaměstnanci televize se odmítli podílet na oficiální stranické propagandě a chtěli vysílat pravdu. 

Půlka lidí poslouchala, půlka radši odcházela

Protože Petr bydlel tou dobou v Berouně, nabídl se, že ve městě rozšíří petici na podporu kandidatury Václava Havla. „Revoluce byla první týden o Praze a o Brně. V Berouně se všichni báli, co bude. Spousta lidí si, aby se nemuseli vyjádřit nebo na to nějak reagovat,  vzala dovolenou.“ Bývalí spolužáci se ho ptali, co se v Praze děje. Navrhl jim, že přiveze plakáty a polepí jimi společně Beroun. Reakce lidí ve městě se různily: „Buď se na nás koukali jako: ,Co to děláte?‘ nebo nám ty plakáty strhávali a říkali: ‚Buďte rádi, aspoň vás nezavřou...‘ Beroun byl hodně komunistickej. Byla tam kasárna, a když jsme o tom chtěli s lidmi hovořit, tak půlka lačně poslouchala a půlka radši odcházela a říkala: ,Co vy v Praze si vymýšlíte, to není možný...‚‘ׅ“

Petr vzpomíná, že se vždy zeptali personálu, jestli smí do výlohy plakáty umístit. „Někteří vedoucí říkali: ,Lepte, lepte,‘ a jiní: ,Sem nic nedávejte. To by nemuselo dopadnout dobře,‘ takže to bylo půl na půl. Ten Beroun byl takovej ustrašenej – tam žádný demonstrace nebyly, bylo ticho, jakoby se nic nedělo,“ vypráví pamětník a vzpomíná, že ve městě potkali reportéra z BBC, takže jsou nejspíš zaznamenáni na jejich dokumentu z té doby. V místní části Popovice obcházeli společně se spolužačkou Danielou Lisou a Milanem Bíbou lidi na podporu kandidatury Václava Havla. Mnoho lidí v té době nemělo tušení, o koho jde.

Šedivo se změnilo ve slunečnej den

Petr Jurníček v České televizi po roce 1989 skončil a začal učit na plný úvazek na Hollarce, které zůstává věrný dodnes. Porevoluční období charakterizuje slovy: „Období nadšení, období euforie, že se vše povedlo. Nemuseli jsme už chodit na prvního máje a mohli jsme jezdit do zahraničí. Mohli jsme cestovat, byly zahraniční stáže, čekala nás nová doba. Takový to šedivo se najednou změnilo ve slunečnej den.“

Když se ohlédne zpět, nic by prý neměnil: „Se všema průšvihama, se všema radostma, se všema malérama i s tou dobou, která byla úžasná a zajímavá, člověk poznal spoustu lidí, spoustu názorů, spoustu zážitků – až po ten dnešek bych si to zopakoval celý ještě jednou beze změny.“ Od čtrnácti let je součástí Hollarky, která ho, jak říká odkojila. Mluví o sobě a o dalších absolventech, jako o „Hollarácích“. Ty prý spojuje výborné řemeslo, svobodný duch a to, že si tuto školu vybrali vědomě, a proto se tam rádi vrací. „Kdo jednou projde Hollarkou, tak na ni nezapomene.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Kateřina Vytejčková)