Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Juláková (* 1935  †︎ 2018)

• narodila se 30. září 1935 v Praze manželům Jiřině a Vladimíru Petřkovým

• 1938–1943 – žila s maminkou u příbuzných svého otce v Rožnově pod Radhoštěm

• 1941 – začátek školní výuky na obecné škole

• 1942 – otec zatčen v červnu a následně v září popraven v Praze-Kobylisích

• 1943 – přestěhovala se s maminkou a dědečkem Reinlem do Prahy

• 1946–1948 – reálné gymnázium, v roce 1948 zrušeno

• 1950–1953 – ruské gymnázium na Pankráci

• 1953 – vyhazov kvůli protestu proti způsobu výuky o atentátu na Reinharda Heydricha

• 1956 – maturita na Střední škole pro pracující ve Štěpánské ulici v Praze

• 1956–1960 – manuální zaměstnání

• 1960–1965 – studium na Přírodovědecké fakultě UK Praha

• 1965 – působení v chemické laboratoři Lékařské fakulty UK Praha

• 1966 – vdává se za RNDr. Aloise Juláka

• 1967 – narození syna Tomáše

• 1969–1976 – pracovala ve Výzkumném ústavu rud v Praze

• 1976–1979 – rekonvalescence po těžkém zranění

• 1979–1990 – Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací

• 1990–1992 – ve federálním výboru pro životní prostředí u Josefa Vavrouška

• 1991 – promoce syna Tomáše na Fakultě všeobecného lékařství UK Praha

• 1992 – na volné noze – psaní projektů

• 1993 – odchod do důchodu

• 1993 – bezplatně asistentkou Josefa Vavrouška

• 1993 – aktivní účast na připomínání odkazu svého otce

• zemřela v říjnu 2018

Jiřina Juláková, rozená Petřková, se narodila 30. září 1935 v Praze. Za svůj opravdový domov však považuje Moravu, zejména Rožnov pod Radhoštěm, kde se její rodiče seznámili. Matka Jiřina, rozená Reinlová, a otec Vladimír zůstávají v jejích vzpomínkách zapsáni jako světlo jejího života. Oba jí dali mnoho cenného. A to i přesto, že její tatínek – kaplan v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze – byl v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha a svou následnou pomocí parašutistům z Londýna začátkem září 1942 popraven.

Jiřina Juláková na své dětství vzpomíná jako na slunné a skleníkové. Na podzim 1938 se s maminkou přestěhovaly k příbuzným do Rožnova pod Radhoštěm, tatínek zůstal v Praze. Manželství nebylo příliš urovnané, rodiče měli rozdílné povahy. Měli dohodu, že načas budou žít odloučeně. Pamětnice tedy žila se svou maminkou u tety Marie Demelové. Strýc Josef Demela byl vedoucím zemské travinářské stanice. S největší pravděpodobností jim to zachránilo život. Hrozila válka a Vladimír Petřek – důstojník československé armády v záloze – věděl, že bude bojovat za republiku, kterou miloval.

Rožnov bylo tehdy malé, původně lázeňské městečko s protékající řekou Bečvou, s parky, zahradami a lukami. V nedalekých Horních Paseskách v klínu Beskyd pod Černou horou bylo původní sídlo rodiny Petřkových. Zahrady a blízké hory, příjemní sousedé. Zatímco někde na pozadí se již připravovala evropská katastrofa, zde příjemně plynul čas. Po mobilizaci v roce 1938 se nedaleko Demelovy vily usadil oddíl spojařů. Měli s sebou holubník s poštovními holuby. Pro Demelovy to byl první kontakt s válkou. „Po Mnichovu na ně zřejmě zapomněli. Až do prosince 1938 žili ve stanu. Potom jim Demelovi umožnili nastěhovat se do mansardy domu. Zmizeli v březnu 1939,“ vzpomíná Jiřina Juláková. Strýc Josef Demela se nenápadným způsobem zapojil do odboje. Převáděl známé z Moravského Slovácka přes hranice do Polska.

Tatínka si pamětnice užívala, když jezdil na prázdniny do Rožnova na všechny volné dny, které míval. Bydlívali v Horních Pasekách, v původní dřevěné chalupě, odkud pocházel rod Petřkových a kde žil stařeček Josef Petřek, velký moravský patriot. Ráda vzpomíná na letní dny. Stařenka Marie jí večer četla Broučky, přes den chodili na houby, na křemenáče. Vladimír Petřek jako člen Obrany národa (ON) využíval také tyto volné dny k organizování odbojové činnosti – byl spojkou do Prahy pro místní důstojníky ON.

Vysvědčení jsem tatínkovi už ukázat nemohla

Do první třídy začala Jiřina Juláková chodit do dívčí obecné školy. Bylo vidět, že zdejší kraj je chudý. „Holčičky chodily do školy bosky. Naše paní učitelka Milena Jánová v nás vzbuzovala sociální cítění. Vybídla mě, ať dám jedné holčičce na konci roku slabikář darem. Tak jsem to udělala,“ vzpomíná. Celkově však pro ni první třída a začínající prázdniny v roce 1942 nedopadly dobře; jednoho krásného dne měl tatínek přijet na prázdniny.

„Já jsem měla první vysvědčení z první třídy obecné. A tak jsem se těšila, jak budu pochválena. Tatínka nebylo. Vládla zaražená nálada, protože nikdo nevěděl, co se stane. Jakýmsi zázrakem jsme zůstali gestapem nepovšimnuti. Nevím, jakou roli v tom hrály dědečkovy známosti. To se mohu jenom domýšlet. Dědeček tu měl vlivné a schopné přátele. V Rožnově můj strýc doktor Demela byl jedním z šéfů tamní travinářské stanice. Byla to výdělečná organizace. Obchodovali tam, kde ještě mohli, například se Švýcarskem, což se okupačním orgánům hodilo, protože franky šly do německé kasy. Měli výborného  treuhändra, kolegu ze studií na zemědělské a lesnické fakultě v Brně. Byl to český Němec, doktor Lokscha. Ten jim nedal ublížit a myslím, že držel ochrannou ruku i nad náma,“ vzpomíná Jiřina Juláková a pokračuje: „Vím, že nikdo nic neříkal. Jako bych já jako šesti- sedmileté dítě nevěděla, co se děje. Ale přitom jsem to samozřejmě věděla. A pak jsem u sousedů spatřila noviny se zprávou o stanném právu s tatínkovou fotografií. Vím, že jsem to tam přečetla, aby mě nikdo neviděl, že to čtu. A zase jsem odtamtud utekla. A doma jsem nic neřekla. Tak jsem to v sobě nesla jako takový děs té doby. Ještě teď se mi tmí před očima, když si na to vzpomenu.“ 

Sudetský Němec nás chránil, český domovník nám vyhrožoval

Paradoxně to byl právě dr. Lokscha – Němec, který se k Demelovým a jejich příbuzným choval slušně. Kryl také spoustu Čechů před totálním nasazením. Nebylo divu, že si rožnovští Němci, kteří bydleli ve stejném domě jako on, na něj stěžovali. Řešil to tak, že si pozval strýce pamětnice Josefa Demelu k sobě domů. V předsíni se na něj osopil a řval na něj německy ty nejhorší nadávky, aby to všichni sousedé dobře slyšeli. „A když skončil s řevem, v tichosti pozval strýce dovnitř a hezky česky řekl: ‚A teď nám, Josífku, matinka uvaří kafíčko,‘“ vzpomíná Jiřina Juláková.

Dědeček Reinl zařídil, aby se pamětnice s maminkou přestěhovaly v roce 1943 zpět do Prahy. Bydlely v dědečkově domě v Podolí s pěkným výhledem na Vltavu. Do školy tehdy moc nechodila, aby to nebylo nápadné. Pořád se bály, nevěděly, zda nebudou zatčeny. Navíc v domě nebyly příjemné rodiny. Vyznamenával se zejména domovník. Za války doktora Reinla neustále vybízel, aby mu prodal dům, aby měl peníze, až ho zatknou. „Neprodám. Počkejte si, až mě zatkne gestapo. Budete to mít potom levnější,“ ironicky odsekl.

Domovník měl také velkou zásluhu na vzniku protikomunistického smýšlení pamětnice. Vyhrožoval totiž jejímu dědečkovi v květnu 1945. Stál ve dveřích, v klopě velkou rudou hvězdu. Bála se ho, protože měla dědečka moc ráda. Vedle něj měla pocit bezpečí, byl jako skála. Uměl žertovat, ale také dobře napomenout.

Po dědečkově smrti mi začal tatínek hrozně chybět

Dědeček si už v roce 1945 nedělal iluze o dalším politickém vývoji. Svou vnučku nabádal, že musí vystudovat. Všem příbuzným a známým, kteří se na něj obraceli s prosbou o radu, co mají udělat se šperky a cennými papíry či s hotovostí dříve, než přijdou k moci komunisté, sarkasticky a prorocky odpověděl, že je to jedno. Například jeden ze sousedů, který vlastnil velkou galerii, se naivně domníval, že když nemá velkou hotovost, o svůj majetek nepřijde. V roce 1947 byl už dědeček z politického vývoje skleslý. Zemřel hned po Vítězném únoru, ztratil chuť do života. „Za dědečka jsem velice vděčná. Díky němu nebylo moje dětství a dospívání bolestné,“ děkuje mu vnučka s odstupem mnoha desetiletí.

V té době jí otec, kterého až do této doby skvěle zastoupil dědeček, začal chybět. Zejména poté, co jí ve čtrnácti letech zemřela babička. „Cítila jsem se sama, ale neplakala jsem. Tatínkův spolužák z bohosloveckého semináře se mě snažil utěšit: ‚Tvého otce i jeho názory jsem dobře znal. I kdyby se dožil konce války, tuhle dobu by nepřežil. Oni by ho ti komunisti zabili,‘“ vzpomíná Jiřina Juláková na útěchu v jedné z nejtěžších chvil svého života.

Atentát měl zničit komunistický odboj

Jiřina Juláková ráda vzpomíná na školní docházku po válce. Po obecné škole od svých jedenácti let chodila do Reálného gymnázia Vyšehrad. Na dobu dvou let, kdy jim většina profesorů vykala, vzpomíná s velkou nostalgií. Kantoři jim dávali najevo, že jsou nyní jako žáci zodpovědní sami za sebe. Nikdo nepsal rodičům, že neudělal úkol. Nedbalost se projevila až na vysvědčení. 

Bohužel po Nejedlého školské reformě bylo gymnázium zrušeno a pamětnice musela spolu s ostatními navštěvovat měšťanku. Ta prý až na výjimky nestála za nic. Později na ruském gymnáziu Na Pankráci měla za spolužáka Petra Pokorného, syna komunistického pohlavára Bedřicha Pokorného. Přijel s rodiči z Moskvy a chodil v hedvábné ruské košili. Byl na škole protežovanou bytostí. „V době Slánského procesu se všichni strašně báli. Naše třídní učitelka z toho měla děs. Ze dne na den Petrovi zavřeli tatínka. Najednou s ním učitelka zacházela jinak, povýšeně. Říkala mu: ‚Ty jsi tu jen z milosti,‘“ vzpomíná Jiřina Juláková na lokajskou proměnu postojů. 

Jindy jim profesorka občanské výchovy vykládala, ač dobře věděla, kdo ve třídě sedí, jak heydrichiádu způsobila Canarisova rozvědka. „A všichni, kdo napomáhali k atentátu, napomáhali Canarisově rozvědce, aby zničili komunistický odboj,“ zdůraznila kantorka. To na pamětnici bylo tak „silné kafe“, že si sbalila tašku a při odchodu práskla dveřmi. „Jediná věc, která mě na tom mrzí, je, že jsem se nezachovala jako dáma. Byla z toho trojka z mravů. Protože jsem byla vzpurná, tak jsem posléze z té školy odešla,“ připomíná Jiřina Juláková atmosféru výuky v době komunismu a okamžitý vyhazov.

Hrdina od Tobruku kvůli mně vyrazil dveře

Z gymnázia odešla ke koštěti a uklízela v jednom výzkumném ústavu. Potkala tam například Františka Walda, bývalého ředitele laboratoře ve Vítkovicích, ale také bývalého vojáka československé armády, tankistu Zdeňka, na příjmení si nevzpomíná. Byl to pěkný mužský a pro ni hrdina od Tobruku. Tehdy se do práce chodilo i v sobotu. „Ostatní ženské mě tam neměly rády. Naschvál mě zamkly na záchodku a chechtaly se. Asi by mě tam nechaly až do pondělka. Zdeněk se to nějak domákl, přišel, vytrhl dveře a vytáhl mě z toho. Plakala jsem, objal mě, plakala jsem mu na rameni. Možná, že mi ženské potom záviděly. Komu se poštěstilo, aby hrdina od Tobruku kvůli němu vyrazil dveře...“ vzpomíná s úsměvem Jiřina Juláková.

Nakonec odmaturovala na Střední škole pro pracující ve Štěpánské ulici v Praze. Nikdy nezapomene hrdě zdůraznit, že maturovala na stejné škole jako pozdější československý a český prezident Václav Havel. V roce 1960 byla přijata na Přírodovědeckou fakultu UK Praha. Absolvovala ji v roce 1965. Když měla při státnici vysvětlit třetí větu termodynamickou, rozptýlil její pozornost zkoušející Mirko Kalousek vzpomínkou na jejího otce. Řekl jí, že ji chtěl celých pět let poznat. „Znal jsem vašeho tatínka. Za války mi zachránil život. Byl v Praze poslední, kdo ještě křtil Židy. Ale bral to strašně vážně. Slíbil mi, že mě pokřtí, ale musel jsem se vyzpovídat,“ komentoval zkoušející pro něho tehdy nečekanou principiálnost hrdiny československého protinacistického odboje.

Přestože komunistické úřady si držely odstup od československých odbojářů, kteří se podíleli na atentátu na Reinharda Heydricha, nikdy nezakázaly pietní připomínku statečného zápasu československých parašutistů před kostelem sv. Cyrila a Metoděje z 18. června 1942 proti nacistickým utlačovatelům. Pietní akt se konal po celou dobu od roku 1946 vždy v 10 hodin dopoledne a nechyběla ani vojenská přehlídka. V roce 1968 to bylo podle vzpomínek Jiřiny Julákové spojeno s velkým vyznamenáváním a řečněním. „Byli jsme tehdy i u prezidenta Svobody,“ vzpomíná.

Dodnes Jiřina Juláková nelituje toho, že se atentát zdařil, přestože to stálo jejího otce život. Atentát považuje za jeden z nejvýznamnějších odbojových aktů celé druhé světové války. Vždyť Heydrich byl druhý či třetí nejdůležitější činitel Třetí říše. Nenávist vůči Němcům dnes necítí. „Kdybych se však měla potkat s těmi, kdo veleli exekucím, nebo s Geschkem či s K. H. Frankem, odvrátila bych se a ruku si s nimi nepodala. Odpuštění, to je nejtěžší přikázání, které jsme od našeho stvořitele dostali.“