Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Jiskra (* 1952)

• narodil se 16. prosince 1952

• jeho otec i dědeček byli důlními inženýry, po válce přišli za prací z Kladna do Sokolova

• otec pracoval ve vedoucích pozicích, během prověrek v roce 1971 jej sesadili na nižší funkce

• pamětník po maturitě nemohl pokračovat v rodinných stopách a studovat vysokou školu

• absolvoval zeměměřickou průmyslovou školu se zaměřením na důlní měřictví

• v sokolovských dolech prošel různé pozice a časem se vypracoval na hlavního dispečera

• v roce 1987 už mohl nastoupit k vysokoškolskému studiu důlního inženýrství

• v Sokolovské uhelné, která vznikla po sametové revoluci, působil v generálním ředitelství

• oboru se dále věnoval i na odborné úrovni, udělal si doktorát, přednášel a publikoval

• aktivně propagoval hornické tradice a dějiny regionu vydáváním historických i beletristických knih

• v roce 2023 žil v Sokolově

Hornictví měl Jaroslav Jiskra už od narození v genech. „Táta i děda byli horníci tělem i duší,“ říká. A tak nebylo příliš pochyb o tom, že i on půjde v jejich stopách a stane se také důlním inženýrem.

Všechno ale zhatila invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a následný přechod k normalizačnímu režimu. Pamětníkova otce sesadili z vedoucích pozic a Jaroslav Jiskra nemohl po maturitě jít dále studovat.

Přesto mu v cestě do sokolovských uhelných šachet komunisté nezabránili. Život horníka nejprve žil a pak o něm psal odborné práce i povídkové knihy.

Němečtí horníci mohli zůstat

Rodina otce Jaroslava Jiskry pocházela z Kladenska, kde dědeček i jeho příbuzní pracovali v uhelných šachtách. Ke stejnému oboru směřoval i pamětníkův otec, po absolvování vysoké školy v roce 1949 nastoupil v Dolním Rychnově na Sokolovsku. Tam s ním odešel za prací i pamětníkův dědeček.

Na Sokolovsku se po druhé světové válce těžba uhlí rozvíjela. Základem se staly fabriky šlechtice Johanna Davida Edlera von Starck, který zde od 19. století podnikal v textilním odvětví. Při znárodnění tvořily závody rodu von Starck více než polovinu nově vzniklých Falknovských hnědouhelných dolů.

„Ze začátku se provozovaly nejvíce hlubinné uhelné doly, technologie na kolesová rypadla ještě nebyla. Postupně se hlubinné doly ale zavíraly a přešlo se na těžbu velkolomovým způsobem,“ vysvětluje Jaroslav Jiskra.

Když jeho tatínek a dědeček přišli na Sokolovsko, v dolech pracovali z velké části ještě němečtí horníci. Ti totiž dostali výjimku z odsunu, protože scházeli kvalifikovaní čeští pracovníci. S některými Němci přišel do styku později i sám pamětník a udržoval s nimi kontakty. Po roce 1968 jich většina odešla do západního Německa.

Cesta byla jasná

Za pamětníkovým otcem přišla do Sokolova i jeho nastávající manželka Jaroslava, která pocházela z Chrástu u Plzně. Rodiče zpočátku bydleli v ubytovně pro horníky, tehdy Sokolov ještě neměl dostatek bytů a počet nových obyvatel rostl rychle. Výstavba se ale rozjela a Jiskrovi, kterým se během padesátých let narodily dvě děti, se už později mohli přestěhovat do nových činžáků.

Pamětníkův otec začínal v briketárně uhlí v Dolním Rychnově. Posléze se vypracoval do pozice hlavního inženýra na dole Silvestr a nakonec dělal ředitele palivového kombinátu ve Vřesové. Dědeček byl hlavním energetikem a mechanikem na dolech Antonín a Družba.

Jaroslav Jiskra se od mládí věnoval lednímu hokeji a hrál za místní Baník Sokolov. Po základní škole se ani dlouho nerozhodoval, kam v životě dál směřovat, cesta se rýsovala jasně. Po absolvování gymnázia měl pokračovat na báňskou vysokou školu, ale k tomu bohužel nedošlo.

Táta prověrkami neprošel

Když trávili v srpnu 1968 Jiskrovi dovolenou v Jáchymově, začala invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Tanky se valily přes Boží Dar dolů na Ostrov a Karlovy Vary. Lidi tehdy drželi pohromadě, v místní galanterii se okamžitě vyprodaly všechny trikolory. Pamatuju si ještě i demonstrace, když jsme porazili SSSR v hokeji v roce 1969, v Sokolově chodily velké průvody, lidi skandovali a křičeli,“ líčí Jaroslav Jiskra.

Hromadné projevy odporu vůči okupaci, která v Československu ukončila demokratizační směřování pražského jara, ale utichly poté, co nastoupil k moci Gustáv Husák a začalo období normalizace. Tento přechod zpět k tvrdšímu komunistickému režimu doprovázely kádrové prověrky členů strany, ale i pracovníků na důležitých pozicích.

„Táta prověrkami neprošel, hrály v tom roli věci, do kterých jsem neviděl. Sundali ho z vedoucích pozic a dělal přípravu výroby, pro něj podřadnou funkci, protože táta byl nesmírně schopný. Stejně jako děda – horník tělem i duší. Ale sesazení bral jako život,“ popisuje pamětník.

On sám stihl ještě před prověrkami v roce 1971 odmaturovat, dveře dál mu ovšem komunistický režim zavřel. Hornictví se vzdát nehodlal, a tak alespoň na Zeměměřické průmyslové škole v pražských Hrdlořezech vystudoval nadstavbu na geodézii a důlní měřictví.

Z šachty se chodilo rovnou do hospody

V roce 1975 Jaroslav Jiskra nastoupil v uhelném dolu Medard. Jako důlní měřič měl na starosti vytyčování a projektování nových kolejních tratí v šachtách, měření odtěženého uhlí, ovládat musel i strojní geodézii.

„Šichta začínala v šest ráno, na šachtě jsme byli dřív, převlékli jsme se, pak jsme jeli důlními dráhami do provozu na své bagry. Ve dvě skončila směna a šlo se vykoupat do šaten. Hodně se chodilo z Medardu a Svatavy podél řeky rovnou do Českého domu na pivo, kluci si tam doplnili tekutiny,“ přibližuje Jaroslav Jiskra běžný den v životě sokolovského horníka.

Pamětník se brzy v těžebním terénu dokonale vyznal. Tehdejší výrobní náměstek a pozdější spolumajitel Sokolovské uhelné František Štěpánek si všiml jeho schopností a vytáhl jej na místo hlavního dispečera. Také na něj naléhal, aby si doplnil vysokoškolské vzdělání, tehdy se psal rok 1987.

Tou dobou už komunismus v Československu i ve východním bloku dodýchával. Sametová revoluce záhy vrátila do země po dlouhé době opět demokracii a pamětníkovi už nic nebránilo v dalším vzdělávání i kariérním růstu.

Vymřeme jako brontosauři

Studia důlního inženýrství dokončil Jaroslav Jiskra v roce 1993 a později se rozhodl pokračovat i na doktorát. „Částečně i z trucu těm, co nechtěli, abych se dostal výš,“ dodává. Hornictvím se na jedné straně zabýval odborně, přednášel a publikoval, ale i v praxi, v nově vzniklé soukromé společnosti Sokolovské uhelné se dostal na generální ředitelství, kde měl na starosti koordinaci i řízení výroby.

Vášeň pro obor vězela v pamětníkovi natolik, že začal psát historické i beletristické knihy zabývající se hornictvím a šířeji i historií sokolovského regionu. Aktivně se zapojil do propagace hornických tradic, nechal si ušít černou uniformu a v Sokolově pořádal průvody. Jeho jméno se zde stalo neodmyslitelně spjatým s hornictvím.

Ve svých knihách zaznamenal i to, jakými změnami kvůli těžbě Sokolovsko prošlo. „Vyčíslil jsem veškeré obce, silnice, potoky. Je neuvěřitelné, kolik toho na úkor těžby padlo. Potom se ale zase rekultivovalo, z lomů Jiří a Medard vznikla jezera s krásným koupáním. Dnes dokážeme dělat lepší krajinu, než která byla před zahájením těžby uhlí,“ soudí pamětník.

Uvědomuje si také dopady na životní prostředí, které těžba a spalování uhlí dodnes má. Právě to je jeden z hlavních důvodů, proč je hornictví v posledních letech na ústupu a Evropa se snaží hledat nové, ekologičtější zdroje energie.

„Budeme jako brontosauři a vymřeme,“ říká Jaroslav Jiskra k osudu horníků. O to větší hodnotu však nabírají jeho práce a knihy. „Jsem spokojený a šťastný, že tady po mně něco zůstane. Na šachtě jsem byl šťastný, dodnes pro ně udělám cokoliv. Sokolovská uhelná je taková moje máma.“