Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Ing. arch. Eva Jiřičná (* 1939)

• narozena 3. března 1939 ve Zlíně

• otec Josef pracoval jako architekt pro Jana Antonína Baťu

• pamatuje bombardování Zlína, osvobození prožila v Hostavicích

• v letech 1956 až 1962 vystudovala architekturu v Praze

• roku 1968 odjela na roční pracovní stáž do Londýna

• po srpnové okupaci Československa zůstala v Anglii

• svými architektonickými projekty se proslavila po celém světě

• laureátka řady ocenění, nositelka Řádu britského impéria

V roce 1968 se jí naskytla příležitost pracovního pobytu v Londýně. Z Československa se mezitím stalo území okupované vojsky Varšavské smlouvy a dvanáctiměsíční stáž se nakonec protáhla na dvaadvacet let. Během nich dosáhla řady úspěchů a mezinárodního uznání ve světě architektury. Zároveň byla ve své nepřítomnosti v Československu odsouzena na dva roky, s maminkou se viděla až po osmi letech, s otcem už nikdy. „Nenáviděla jsem ruskou invazi a nenávidím ji doteď. Nemůžu jim to odpustit a nemůžu jim odpustit to, co dělají na Ukrajině. […] Pro mě je to strašný pomyšlení, že v jednom životě člověk zažije dvě invaze ruských vojáků. Je to smutný,“ vypráví Eva Jiřičná.

Já jsem švec Baťa

Eva Jiřičná se narodila 3. března 1939 ve Zlíně. Matka Eva, rozená Svatá, byla dcerou továrníka z Nové Paky na Jičínsku. „Jak si já na ni vzpomínám, tak byla vždycky s knihou. Když jsme byli děti a když byla fůra práce v domácnosti, tak maminka si vždycky našla chvilku, aby se někde schovala s malou knížkou a aby si něco přečetla. A pak nám to reprodukovala.“ Matka se starala o děti a domácnost, později pracovala jako překladatelka. „Měla neobyčejný talent na to se učit jazyky, tak se v průběhu života naučila těch jazyků pět. Takže potom pracovala pro lékařskou knihovnu a překládala z různých časopisů články pro doktory.“

Otec Josef pracoval jako architekt. „Tatínek tím, že měl to nadání, které já jsem po něm myslím nezdědila, tak on neustále držel tužku v ruce, on byl jeden z těch architektů. Já tu tužku držím taky, ale on s ní uměl malovat [smích]. Já s ní dělám jenom ty čáry.“ Za první republiky se přestěhoval za prací do Zlína. „A představil se jako architekt Jiřičný, na což [Jan Antonín] Baťa odpověděl: ‚Já jsem švec Baťa!‘ Takže můj tatínek svůj titul do smrti nikdy jindy nepoužil [smích]. A já taky ne.“ V Baťových závodech působil na pozici vedoucího výstavního oddělení, „protože Baťa měl veliký zájem na tom propagovat firmu Baťa, takže výstavní oddělení organizovalo výstavy po celém světě produktů firmy baťa. A to nebyly jenom boty. To byly pneumatiky, kůže, letadla a já nevím, co všechno.“

Už se tušilo, že válka bude mít konec

S rodiči Eva vyrůstala v baťovském domku na ulici Lomená ve zlínské čtvrti Díly. Z válečného dění si vybavuje bombardování, před kterým se utíkala schovat s maminkou k blízkému lesu. „V továrně byl tatínek a my jsme viděly letadla, padat bomby, a plameny. […] A samozřejmě pro mě ta asociace byla tatínek – továrna, poněvadž jsme mu vždycky chodili naproti. A maminka říkala, tatínek se vrátí, ale ta hrůza dítěte ve mně zůstala,“ vzpomíná. Maminka měla naštěstí pravdu, otci se nic nestalo a ještě před koncem války rodina přesídlila do zámečku v Hostavicích (tehdy samostatná obec, dnes pražská čtvrť), který patřil Janu Antonínu Baťovi.

„Tam měli pracoval na programu na obnovu Zlína, na obnovu továrny. Takže tam odjeli se zařízením – papíry, trojúhelníky, příložníky, tužky... Aby připravili projekt továrny tak, aby se hned na konci války, poněvadž už se tušilo, že ta válka bude mít konec, tak tam pracovali na rekonstrukci,“ vzpomíná na život na zámečku. Ten byl spíše náročný než romantický. „Příšerná zima! Tam byl obrovský krb. My jsme všichni chodili […] po parku a sbírali jsme větvičky a šišky a tímhle jsme topili v jedněch kamnech.“ Po vypuknutí pražského povstání v květnu 1945 odjel otec Josef do Prahy stavět barikády. Eva zůstala s maminkou ve sklepní skrýši zámečku, kde vyčkávaly na příjezd osvoboditelů.

Nas mnogo

„Vzpomínám si, jak jsme z toho zámečku vyšly a na cestě ruské tanky, vojáci, my jsme na ně házely ratolesti, hlavně tedy květy kaštanů. Pro mě to byl úžasný zážitek,“ popisuje jaro 1945. Krom těch radostných zažila ve svých šesti letech i bolestné momenty osvobození. „Vzpomínám si taky, jak jeden z těch tanků vyhodil vojáka do příkopu. Moje maminka, paní Pokorná a ještě několik žen tam okamžitě běželo a snažily se toho vojáka ošetřit, poněvadž on byl zraněný, ale nebyl ještě mrtvý. A to už mám jenom povídání maminky, že maminka se snažila zastavit jeden z těch tanků a říct, on je zraněný, on není mrtvý. A jeden z těch oficírů řekl: ‚Nas mnogo,‘ a odjel.“ Bezprostředně po osvobození odjela Eva s maminkou do Prahy, kde se shledaly s otcem.

Po osmačtyřicátém únoru se komunistům zalíbila prosperující tkalcovna v Roztokách u Jilemnice. Tu založil Evin dědeček a nadále rozvíjel jeho syn – strýc Vladimír Svatý, který je zároveň vynálezcem takzvaného tryskového stavu. „To byl vynález, který znamenal v textilním průmyslu mnoho. O ten stav měla zájem fůra lidí, kteří by si ho přivlastnili pod svým vlastním jménem.“ Tkalcovnu proto soudruzi jednoduše znárodnili a strýce Vladimíra zavřeli – za údajnou pomoc kamarádovi při nelegálním překročení hranice. Po strýcově uvěznění si komunisté brousili zuby na nový vynález, „ale jak to bývá, tak ten stav nefungoval, takže oni v tom vězeňským obleku ho [strýce] museli přivézt k tomu prototypu stavu, aby ho dal do chodu.“

Odvaha devatenáctiletýho mozku

Dle vyprávění strýce Vladimíra věznili jeden a půl roku. „On se z toho nikdy nevzpamatoval. Pracoval ve výzkumném ústavu v Liberci a když [roku 1986] umřel, tak já jsem tady samozřejmě nebyla, tak moje maminka říkala, že celá rodina s překvapením zjistila, že měl – já nevím, 67 nebo strašný číslo – patentovaných vynálezů. A nikomu to nikdy neřekl. On byl tím komunismem zničený.“ Za strýcův úspěch byla potrestána i širší rodina. Příbuzní museli k výslechu, Eva měla problém se studiem. „Já jsem dostala do posudku, že jsem z kapitalistické rodiny. Tudíž jsem se prakticky nemohla dostat nikam.“ Nakonec se to však přece jen podařilo: „Dostala jsem dopis, že abych byla převychována, tak můžu studovat na ruském gymnáziu na Pankráci.“[1]

Po maturitě chtěla studovat chemii na vysoké škole. Zvítězila však architektura. „Všichni mi řekli: ‚Ženská na architekturu!? To ne!‘ […] Ale já jsem tam šla z trucu, abych dokázala všem, že to dokážu. A po prvním roce jsem se do toho oboru naprosto zamilovala a vydrželo mi to až doteďka.“ Roku 1959 se dostala na šest měsíců do Sovětského svazu. Nejprve pracovala jako hosteska na výstavě skla na Rudém náměstí, poté cestovala. „Já jsem v těch devatenácti letech procestovala Rusko, aniž by někdo poznal, že jako cizinec do Ruska nepatřím. Takže ta odvaha devatenáctiletýho mozku, prostě se sebrat a jet… Všude jsem jela sama.“

Zneužili důvěry československých úřadů

Coby promovaná architektka v 60. letech pracovala v Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK) v Praze. Roku 1968 se naskytla příležitost roční pracovní stáže v Anglii, kam vycestovala se svým tehdejším manželem – rovněž architektem – Martinem Holubem. V Londýně ji zastihla zpráva o srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Když jsem v kuchyni [z rádia] slyšela střílení a zprávy, že ruské tanky okupovaly Prahu, já jsem tomu opravdu nevěřila. A nedovedla jsem si představit, že to bude trvat dvaadvacet let. To mně absolutně nedošlo. […] Ta naivita byla taková, že jsme si mysleli, že se to vyřeší za 14 dní. A já myslím, že to je ta samá situace, jako když [v únoru 2022] začala válka na Ukrajině. […] Nikdo si nedovede představit ty následky.“

V Anglii pak nadále pracovala jako architektka a v 80. letech založila vlastní ateliér. Ve své nepřítomnosti byla Eva Jiřičná a Martin Holub v Československu odsouzeni za trestný čin opuštění republiky k odnětí svobody v délce dvou let a propadnutí veškerého majetku. V dodnes dochovaném rozsudku z 30. září 1974 se dočteme, že „nebezpečnost jejich jednání je zvyšována tím, že ke své činnosti zneužili důvěry, která jim byla československými úřady prokázána tím, že obžalovanému byl povolen pobyt v zahraničí v rámci svého odborného působení.“[2]

Jak si troufáš?

Svým „deliktem“ se Eva dostala do hledáčku bezpečnostních složek. „Bydlela jsem v podnájmu u takové typické anglické landlady. A vždycky, když jsem ráno odcházela do práce, tak tam stála zelená Škodovka, před okny. A ona říkala: ‚Tam je někdo, kdo je do tebe zamilovaný!‘“ Ze ctitele se však nakonec vyklubal „tajný“. „Jakýsi pan Meruňka z českého vyslanectví, který informoval, kdo za mnou chodil do té ulice, ve které jsem bydlela v Anglii [smích]. Čili někdo platil pana Meruňku – to je asi nepravé jméno – člena tajné policie v Londýně, aby mě sledoval, když jsem jezdila do práce. Takže to bylo rozhodně velice užitečný pro režim [smích].“

S maminkou se Eva opětovně setkala až při její návštěvě Londýna roku 1976, dříve to režim neumožnil. „Já jsem ji samozřejmě šla na letiště přivítat a byla jsem z toho rozrušená. […] Anglická móda byla tenkrát taková barevná, tak já jsem měla červené podkolenky a na hlavě klobouk, který všichni v Anglii nosili. Maminka vyšla z toho prostoru, podívala se na mě, já tam stojím a teď čekám na to mateřský objetí. A maminka se na mě podívala a řekla: ‚Jak si troufáš přijít mě přivítat takhle oblečená [smích]?‘“ S otcem Josefem se od své emigrace již nesetkala. Zemřel roku 1972, pohřbu se Eva zúčastnit nemohla.

Umění prohrávat

Do Československa Eva zavítala hned po sametové revoluci, na jaře 1990. „Úžasnej, úžasnej pocit. A hlavně, v tu chvíli mi bylo líto, že jsem toho nebyla součástí, že se to dělo beze mě, že jsem nemohla ničím přispět,“ vzpomíná na devětaosmdesátý listopad. „Ta první cesta z letiště, Chotkovou silnicí, a vidět Prahu, to byl zážitek, na kterej nezapomenu!“ Po pádu režimu v Česku realizovala řadu vlastních architektonických projektů, roku 1999 založila v Praze společně se svým současným partnerem Petrem Vágnerem architektonické studio AI DESIGN.

Dle vlastních slov zdědila po tatínkovi smysl pro humor, po mamince nadhled. „Já jsem jí za to vděčná, protože člověk má v životě mnoho proher. Obzvlášť architekti, děláte neustále soutěže, které prohrajete. A já velice lehce prohrávám, mě to opravdu… S úsměvem se přes to přenesu.“ S díly Evy Jiřičné se můžeme setkat i ve Velké Británii nebo Spojených státech amerických. Za svou kariéru získala celou řadu ocenění a uznání, je také nositelkou Řádu britského impéria.

Mít tuhle životní zkušenost

Navzdory všem úspěchům vyprávěním Evy Jiřičné rezonuje skromnost a pokora. „Úspěch je vždycky důsledek ohromné spolupráce. A ta závisí na kvalitě lidí, se kterými pracujete. A těch úžasnejch lidí, které já jsem potkala – a to nejsou jenom kolegové, se kterými jsem pracovala – to jsou lidi na stavbě, lidi, kteří ve dne v noci v prachu, v dešti, za strašnejch podmínek pracují na všech těch stavbách a kteří se během toho procesu stanou vašimi kamarády. S nimi sdílíte ten šálek kafe nebo čaje, který nikdy nebyl umytej, a když tu vodu polknete – která má barvu, jakou si můžete vymyslet – tak v tom je přátelství a jakési porozumění toho, že víceméně všichni máte zodpovědnost za to, co tady dáváte dohromady. A mít tuhle životní zkušenost, za to opravdu nemůžu říct nic jiného, než děkuju,“ dodává Eva Jiřičná závěrem.

 

 

[1] Od roku 1952 jedenáctiletka s rozšířenou výukou ruštiny.

[2] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS).