Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Jiráková (* 1926  †︎ 2016)

Měli jsme tancovat, a zatím všude kolem smrt

  • narozena 20. října 1926 ve Zdolbunově
  • perzekuce místních Židů po obsazení Zdolbunova nacisty
  • násilnosti páchané banderovci v průběhu války
  • zdravotní sestra v železniční nemocnici ve Zdolbunově
  • vstup do 1. československého armádního sboru
  • vojenský zdravotní kurz v Kyjevě
  • zdravotnice v polní nemocnici při osvobozování Slovenska
  • sňatek s českým vojákem raněným při osvobozování Leningradu
  • práce ve vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích
  • zemřela 21. ledna 2016

Domov tisíců českých emigrantů, Volyňskou gubernii, rozdělil politický vývoj po první světové válce na dvě části. Dohodou z roku 1921 mezi Polskem a SSSR připadla východní část Ukrajinské sovětské socialistické republice a západní část se stala součástí Polska. V této demokratičtější polovině se 20. října roku 1926 narodila Jiřina Jiráková, dívčím jménem Křížková.

Pochází z města Zdolbunov v rovenské oblasti. Na rozdíl od převážně zemědělského venkova se ve Zdolbunově soustředil průmysl a obchod. Tatínek pamětnice Antonín Křížek byl krejčí a provozoval ve městě vlastní živnost. Místní nádraží představovalo důležitý, a jak se potvrdilo později během druhé světové války, i velmi strategický železniční uzel.

Jiřina vyrůstala s rodiči Antonínem a Věrou nejprve v obci Hlinsk a od školních let už opět ve Zdolbunově. Zde se narodila i její mladší sestra. Bydleli v podnájmu na Tržním náměstí a Jiřina chodila do české školy, kterou si místní Češi z vlastních peněz postavili. Zdolbunovští Češi byli jako všichni jejich krajané na Volyni silně vlastenecky cítící a škola představovala jedno z přirozených center české kultury. Zvlášť když do Zdolbunova přijel z nově vzniklého Československa učitel Josef Kosek. Děti ho milovaly a bez dechu naslouchaly jeho vyprávění o krásné Praze a dalekém domově, z něhož pocházeli jejich předkové, ale který samy nikdy neviděly. Češi pořádali také taneční zábavy, fungoval zde Sokol. Když v místním kině hráli české filmy, krajané vždy obsadili hlediště. V domácnostech se vařila převážně česká kuchyně, přes školu se z Československa objednávaly knihy a časopisy.

Politika zasahuje do života volyňských Čechů

Během Jiřinina dětství zasáhly Zdolbunov tři politické změny. Oblast nejprve polskou obsadil v roce 1939 Sovětský svaz. Po útoku Německa na SSSR v roce 1941 zde zavládl nacistický režim a v roce 1944 Rudá armáda oblast osvobodila. Zdolbunov se stal tedy opět součástí ukrajinské svazové republiky. Jak se postupně měnily poměry, měnila se i výuka ve škole. Do nacistické okupace ale zůstával součástí výuky český jazyk.

Politika zasahovala také do sousedského soužití. „Dokud se mezi lidi nemíchá politika, umějí spolu žít dobře,“ je přesvědčena Jiřina Jiráková a vzpomíná na rok 1938, kdy děti z české školy zažily útoky ze strany polských obyvatel Zdolbunova. Házeli po nich kamení, vytloukli okna školy a pomalovali její zdi. Ozývala se hesla: „U Čecha a u Žida nekupuj!“ nebo „Češi přijeli na psích, ať na psích odjedou!“ Důvodem byly zřejmě polské snahy o zábor Těšínska. Do té doby ale pamětnice žádné národnostní třenice nezaznamenala.

V roce 1939 se Jiřina se školním výletem dostala do Krakova, kde skupina česky hovořících dětí upoutala pozornost československých důstojníků, kteří po Mnichovu emigrovali do Polska. Po vypuknutí války přešli hranice do Sovětského svazu a v průběhu zimy 1939–1940 jim ve svých domovech poskytovali ubytování právě čeští krajané na Volyni. Pamětnice vzpomíná, že její tatínek jim šil zimní kabáty a v nedalekém Kvasilově byl například ubytovaný pozdější generál Richard Tesařík. Čeští důstojníci se podíleli na vzniku československé jednotky v rámci Rudé armády.

Křížkovi bydleli v podnájmu u starších židovských manželů Gorinových. Vycházeli s nimi velmi dobře. V roce 1941 po okupaci Německem začala perzekuce místních Židů. „Němci je všechny popravili, postříleli,“ vypráví Jiřina Jiráková. „Udělali za městem tábor a v něm je soustředili. Nevím, jak dlouho tam byli, ale moc dlouho to nebylo a pak je všechny postříleli.“ Některé oběsili na náměstí nedaleko bydliště Křížkových, a proto se rodiče rozhodli přestěhovat se.

Cesta vede do zdravotnictví

Po základní škole odešla Jiřina Křížková do školy pro porodní sestry, tu ale brzy nacisté zavřeli. Protože ji hrozilo odvedení na nucené práce do Německa, sehnali jí rodiče zaměstnání ve zdolbunovské železniční nemocnici, která stála hned vedle místního nádraží. Jiřina pracovala jako zdravotní sestra a popisuje časté nálety na nádraží, které představovalo důležitý dopravní uzel ve spojení s frontou. Němečtí agresoři se ho snažili vyřadit z provozu. „Na nádraží stál obrněný vlak, a když byl nálet a rozžehly se světlice, to bylo vidět jak ve dne, tak samozřejmě vojáci z vlaku po letadlech stříleli. A letadla naopak střílela na ten vlak.“ Podle pamětnice samozřejmě okolí utržilo řadu zásahů a nevyhnuly se ani nemocnici.

Pamětnice v ten den šťastnou shodou okolností nešla do práce. „Měli jsme tam malé infekční oddělení a to úplně rozbili. Zahynul tam personál i pacienti. Pak nás odstěhovali za město, protože tam už nebylo vůbec možné být. Byl to velký statek asi čtyři kilometry u lesa, že prý to tam budeme mít klidnější, ale za dva dny nás tam bombardovali stejně.“ Podle pamětnice je zřejmě vyzradili ukrajinští nacionalisté, kteří si od nacistů slibovali pomoc v národně osvobozeneckém boji proti SSSR.

Banderovci

S Organizací ukrajinských nacionalistů označovanou podle jednoho z jejích vedoucích, Stepana Bandery, banderovci, měli volyňští Češi svoje zkušenosti. „Nebylo to k životu, člověk nikdy nevěděl, s kým mluví,“ vysvětluje pamětnice. Partyzáni využívali uniformy a doklady libovolných stran konfliktu a vyvolávali tím pocit nejistoty. V nemocnici v Kyjevě pracoval například doktor Palaščuk, kterého jednou volali na venkov k porodu. Vrátil se až na konci války. „Unesli ho banderovci,“ je přesvědčena Jiřina Jiráková. „Nikdy o tom nepromluvil.“ 

Jindy zažili skupinu brutálně zmrzačených lidí, které měli na svědomí banderovci. Poté zase banderovci unesli jednoho ze svých lidí z nemocnice, přestože byl z politických důvodů velmi sledovaný. Mnoho českých krajanů přišlo při řádění banderovců o život.

Do armády

Když Rudá armáda osvobodila západní část Volyně od nacistů, rozhodla se Jiřina Křížková dobrovolně narukovat. Absolvovala zrychlený kurz pro chirurgické sestry v Kyjevě. Trval čtyři měsíce a vedle běžné praxe v kyjevské nemocnici měly budoucí sestry také přednášky zdravotní výchovy a současně ještě vojenskou průpravu, kterou vedl jistý ruský kapitán. V nemocnici panoval přísný režim, byla to vojenská nemocnice.

Zde se pamětnice poprvé setkala se svým budoucím manželem Eduardem Jirákem. Měl za sebou zranění při osvobozování Leningradu, rok nepříliš úspěšné léčby a následně boje v karpatsko-dukelské operaci, v nichž se jeho zdravotní stav opět zhoršil. V Kyjevě se s pomocí Jiřiny Křížkové pokusil dát znovu dohromady.

V srpnu 1944 Jiřina Křížková odešla k československému praporu, který v té době procházel volyňským územím. Působila ve vojenské polní nemocnici. Systém byl třístupňový, existovaly tři skupiny zdravotníků, kdy jedna skupina pracovala, druhá se připravovala k přesunu a třetí se přesouvala. Tak byli zdravotníci schopni vždy průběžně za postupující frontou poskytovat pomoc zraněným vojákům. Pamětnice vypomáhala i v ruské nemocnici Praga a působila i na předsunutém stanovišti, které zachycovalo zraněné v bezprostřední blízkosti bojů. Tato skupina byla tvořena velitelem, jedním lékařem a deseti zdravotníky. Práce tu byla extrémně fyzicky i psychicky náročná. „To jsme museli být připravení kdykoliv na každý příjem a kolikrát už to trvalo celý den, nohy bolely, a nakonec i hladoví jsme byli, a byli jsme tak sterilní, že jsme se nemohli jít najíst a svlékat se. Tak nám saniťáci odtáhli roušku a dávali nám do úst kostku cukru nebo napít.“

Na Slovensku se dostala do řad 4. slovenské brigády. Zažila boje u Liptovského Hrádku, u Sv. Mikuláše nebo u Vrútek. „U Vrútek byla taková spousta raněných! A to nás učili už na tom kurzu, ten, který nekřičí, toho, prosím vás, vezměte. Protože to jsou lidi třeba v šoku nebo v tak špatném stavu, že už nemají sílu si naříkat. Ten, který křičí, ten to ještě chvíli vydrží.“ Se 4. brigádou se pamětnice dostala až na české území a nedaleko vesnice Hovězí ji zastihl konec války. Poprvé v životě se tak ocitá v tolikrát vzpomínané staré vlasti. Brigáda se zastavila před Prahou a pravděpodobně 11. května vstoupila do města. Zde se pamětnice znovu setkala s Eduardem Jirákem.

Když se slovenská brigáda vracela domů, Jiřina zůstala a je převelena do nemocnice ve Slaném.

Zůstává věrná zdravotnictví i armádě

Jiřina se rozhodla setrvat v armádě. Aby jí to bylo umožněno, musela absolvovat specializovaný zdravotní kurz, který organizoval Český červený kříž. Psal se rok 1946, Jiřina se provdala za Eduarda Jiráka a narodila se jim dcera. Po skončení kurzu nastoupila na chirurgické oddělení vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Od roku 1949 do roku 1952 pracovala na zdravotním odboru ministerstva národní obrany a pak odešla kvůli narození druhé dcery do civilu. Její manžel zůstal vojákem až do konce života.

Přestože Jiřina Jiráková v mládí netoužila po zdravotní kariéře a k oboru ji přivedly politické okolnosti, pracovala nakonec ve zdravotnictví až do penze. Vzpomínky na válečné události se jí často vracejí. Byly to často velmi nuzné až primitivní podmínky, kdy se snažili, co to šlo, bez prostředků a léků zachraňovat lidské životy. „Já to mám někdy v hlavě jako film, víte, vzpomínám. A říkám si, kdyby lidé měli možnost dnešní léčby, kolik by se zachránilo životů! Ale přeskočte dobu...“

S tím, co prožila na Ukrajině a během války na frontě, se pamětnice dodnes těžko vyrovnává. Ztracená důvěra se nedá obnovit. „Já se nedivím, že to nedovedete pochopit. To se snad ani nedá vypovědět, co člověk zkusil. Někdy se divím, že jsme neskončili v Bohnicích. V takovém věku, kdy se má člověk bavit, být rád, že je na světě, chodit do tanečních, my jsme viděli všude smrt, povražděné a poničené lidi. To je špatný vstup do života.“ To, že se dobrovolně přihlásila do armády, si nikdy později nevyčítala. Později žila v Domově péče o válečné veterány v důvěrně známém prostředí Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Zemřela na následky leukémie 21. ledna 2016.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století