Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Jindrová (* 1935)

Na kolena mě nikdo nedostane. Doprošovat se nebudu

  • narozena 13. září 1935 v obci Hořehledy u Spáleného Poříčí

  • roku 1943 zažila bombardování Plzně

  • v chalupě rodiny bylo na sklonku války ubytováno německé velitelství

  • obec osvobozena americkou armádou

  • Hořehledy ležely přímo na demarkační linii

  • v domě pamětnice byli během května ubytováni sovětští vojáci

  • po válce se rodina přestěhovala do Teplé u Mariánských Lázní, kde byl tatínek zvolen prvním poválečným starostou

  • přihlížela odsunu Němců z Teplé

  • po tatínkově smrti roku 1947 se Bohumila s maminkou a sestrou vrátila do Hořehled

  • v důsledku kolektivizace rodina přišla o pole

  • po studiích stavební průmyslovky pracovala u Agroprojektu, poté v Hutním projektu Plzeň

  • roku 1968 se provdala za Miloše Jindru, bývalého politického vězně 50. let

  • v listopadu 1969 se Bohumile narodila dcera Markéta

  • v roce 1990 Miloš Jindra vstoupil do Konfederace politických vězňů, kde zastával funkci tajemníka a později předsedy až do své smrti roku 1999

  • Bohumila je nadále členkou KPV a pokladníkem plzeňské pobočky

Bohumila Jindrová, dívčím jménem Kalašová, se narodila 13. září 1935 v obci Hořehledy u Spáleného Poříčí. Její maminka, vyučená švadlena, byla v domácnosti. Tatínek se vyučil obráběčem kovů, ale ani on se tomuto řemeslu nevěnoval a tíhl spíše k úřednické práci. „Za války se však musel ujmout hospodářství, protože dědeček zemřel už v roce 1938. A bylo rozhodnuto, že ho povede tatínek s maminkou,“ vypráví pamětnice. Rodinné hospodářství zaujímalo pole, louky a kousek lesa. Dvůr před domem byl plný drůbeže, jako potah sloužily tři krávy. Hospodářství se tak ve válečných časech stalo hlavním zdrojem obživy nejen pro rodinu v Hořehledech, ale také pro rodiny strýců v Plzni, Praze a Husinci.

 

Začátek války s vůní jablek

 

Začátek války Bohumila s ohledem na své mládí příliš nevnímala. „Já jsem byla zvyklá na čokoládu a tu jsem měla pořád! Jen na začátku války jsem najednou po nějaký čas přestala dostávat banány, a tak jsem musela vzít zavděk našimi jablíčky. Tehdy mi bylo vysvětleno, že banány se k nám už nedovážejí, a tak je nemůžu mít,“ vzpomíná. S vůní jablek se pojily také Němci prováděné hospodářské kontroly, které za války probíhaly. Zjišťovali, zda se přes zákaz nestlouká máslo, a hledali, jestli si hospodáři někam neschovali potraviny pro vlastní potřebu. „Všichni jsme museli stát na dvoře, zatímco oni rajtovali po chalupě, ve stodole, zkrátka všude. Nejvíc mi ale naháněl strach Němec v černém, který měl úplně všechny zuby zlaté. Ten, když promluvil, to bylo něco hrozného,“ vzpomíná Bohumila. Němci si z hospodářství odnášeli brašny plné jablek, zásoby mouky ale nenašli. Ty byly ukryté v kůlně, ve které tatínek vykopal jámu a tu pak vyložil dřevěnými prkny. „Do té jámy nandal mouku, nad ní udělal podlahu a postavil na to cirkulárku,“ prozrazuje dávné rodinné tajemství pamětnice.

 

Divadlo na vsi jako světlo v temných časech

 

Tatínek byl člověk nejen velmi pracovitý, ale také tvůrčí. Z mladých lidí na vesnici se mu podařilo vytvořit soubor, který hrával ochotnické divadlo. Divadelní hry uváděné v českém jazyce vybíral i režíroval, a tak do válečné doby vnesl tolik důležité světlo, radost a kulturu. Každou hru si přitom musel nechat odsouhlasit na gestapu v Plzni. A tak se hrála například Muzikantská Liduška, která v časech nacistické okupace sloužila především jako určitá forma národní rezistence. „V té době nebylo kino, nebylo nic. A tak se ti mladí scházeli, hráli divadlo a bylo jim dobře,“ vypráví Bohumila, pro jejíž věkovou kategorii se zase hrávalo loutkové divadlo.

 

Školní výuka v německém jazyce

 

Ve válečných letech nastoupila do první třídy. Se spolužáky docházela do školy, ve které byly všehovšudy dvě třídy. Zatímco starší žáci chodili do druhé třídy, mladší žáci z první až čtvrté třídy včetně Bohumily se učili dohromady v první třídě. Vyučoval je pan řídící, který byl ke svým svěřencům laskavý a vstřícný. Žákům se však dostalo i tak trochu danajského daru – všechny předměty se mohli učit v německém jazyce. „Hned od první třídy jsme se tak napřed učili německy počítat, číst… a čeština byla až na druhém místě,“ vysvětluje pamětnice. Upřednostnění německého jazyka ve výuce českých dětí jí přišlo zvláštní nejen proto, že byla do jisté míry ovlivněna tatínkovým názorem na německou rozpínavost. O politice se totiž doma mluvilo a také se u nich všichni, kdo chtěli, po večerech scházeli k poslechu rádia, které v té době měla jen málokterá rodina. „Poslouchal se Londýn a Moskva a já jsem měla zakázáno o tom mluvit. Nic z toho jsem ale neslyšela, protože mě vždycky večer dali spát.“

 

Hrůza války v dětských očích

 

Bohumila na své dětství vzpomíná se slovy: „Tatínek měl rád sport, a tak mě vlastně vychovával, jako bych byla kluk. I ta válečná léta byla hezká, protože dítě si neuvědomuje tu hrůzu.“ Tu si uvědomila až ve chvíli, kdy přesně na Mikuláše roku 1943 dostala záškrt. „Tou dobou řádil záškrt a spála. A v naší vesnici na ně zemřelo několik dětí.“ Tehdy osmiletou Bohumilu rodiče odvezli do nemocnice v Plzni a svěřili ji do péče řádových sester. Pamětnice pokračuje ve vyprávění: „V Plzni už byly nálety a my jsme museli chodit do krytu. Byla to místnost vybavená nemocničním lůžkem a různými lékařskými přístroji. V pavilonu pacientů se záškrtem byly takové skleněné dveře, které pavilon dělily ve všech podlažích na polovinu. A v tom přízemku byli němečtí vojáci z fronty, kteří měli tyfus. Ty nemocné německé vojáky do toho krytu nepustili. A oni na to sklo vždycky hrozně bušili, protože už věděli, co to nálety jsou a co se asi může stát. Věděli to, o čem my jsme neměli ani ponětí.“ Strach prý jako malí neměli. Zpod odhrnutých závěsů okouzleně pozorovali světlice, které jim připomínaly ohňostroj. Osvětlená Plzeň tak Bohumile dodnes utkvěla ve vzpomínkách.

 

„Národní hosté“ na konci války

 

Přesně za měsíc, na Tři krále, propustili pamětnici z nemocnice, a tak se mohla vrátit domů a také do školy. Na konci roku 1944 však školu zavřeli, jelikož začala sloužit jako ubytovna pro „národní hosty“. Těmi byly německé ženy s dětmi, které utíkaly před frontou. Bohumila tak se spolužáky musela místo do školy chodit obden za výukou do hospody. Zvykem, který do vesnice tyto ženy přinesly, byl tanec kolem máje přímo na návsi. Zůstaly v něm však osamoceny. Některé z českých žen se účastnily jen načerno pořádaných tancovaček v hospodě. Německé ženy setrvaly ve vesnici až do příchodu německých vojáků, kteří se zde objevili před večerem 9. května[1] 1945, kdy už byla vyhlášena kapitulace Německa. Z obav před sovětskými vojáky ustupovali do americké zóny. „Ta fronta, to bylo dva a půl tisíce německých vojáků a pět set esesáků. A ti všichni přišli do vesnice, která měla sama o sobě pět set obyvatel,“ vypočítává pamětnice. Přímo do jejich malé chaloupky se nastěhovalo německé velitelství. „Nikoliv esesáci, ti zůstali venku, ale zkrátka ti od velitele armády. Na dvoře si udělali ohniště, nad něj dali kotel a vařili eintopf. To jsem poprvé přišla do styku s tímhle německým jídlem. Bylo vážně hrozné.“ Tatínek je tehdy upozorňoval, že si tak blízko mezi dvěma chalupami nevybrali pro ohniště nejlepší místo. „To je tedy disciplína,“ říkával si prý spíše pro sebe. Maminka si zase před vařením kávy, kterou Němci přinesli, musela vzít šátek, aby jim do ní náhodou nespadl její vlas. „Jinak se k nám ale chovali hezky,“ vzpomíná její dcera, která od německých důstojníků dostala čokoládu, kterou ke kávě jedli. Tu jí však maminka vzala a hodila do kamen z obavy, že je otrávená.

 

Příchod amerických vojáků

 

Po noci strávené v malé chaloupce se němečtí vojáci přesunuli směrem ke Spálenému Poříčí. „Když ale došli za křižovatku, najednou tam rozložili bojové postavení s tím, že budou střílet směrem na Spálené Poříčí,“ vypráví Bohumila. K tatínkovu zděšení si však Němci jako svou základnu vybrali jeho pole. „Tatínek se hned sebral a šel tam za nimi. Já jsem chtěla jít s ním, ale maminka mě samozřejmě nepustila,“ dodává. Nad Hořehledy akorát přelétlo americké letadlo. Američané táhli od Plzně, a jelikož věděli, že přímým směrem od Hořehled by na ně Němci začali střílet, tak ze Spáleného Poříčí[2] uhnuli na Těnovice a přišli do Hořehled z boku. „Přijelo asi šest nebo sedm džípů, každý po pěti amerických vojácích, a ti Němci se jim vzdali,“ vzpomíná Bohumila. Ta už to nemohla vydržet a utekla hledat tatínka, kterého našla v družném hovoru s americkými vojáky. „Byla jsem strašně ráda, že se mu nic nestalo.“ Když američtí vojáci přijeli k nim do chalupy, uspokojili jejich touhu po mléce a teplém domácím jídle, kterého měli ve válce takový nedostatek. „Maminka také zrovna pekla vdolky, a tak jim je přinesla. A než se otočila, tak ta velká místa s těmi vdolky byla prázdná,“ vypráví s úsměvem pamětnice, která od Američanů na oplátku dostala svou oblíbenou čokoládu, kterou si tentokrát už mohla nechat. Rodina dostávala také pověstné americké konzervy.

 

Velitel druhého sledu Rudé armády v chalupě

 

„Sovětští vojáci přišli do vesnice až strašně pozdě, někdy 15. května. Pár chalup bylo v americké zóně a většina v sovětské zóně. A i ta naše chaloupka spadala právě do té sovětské zóny. A když přišli ti první sovětští vojáci, nevěděli jsme si s nimi rady. Oproti americkým vojákům byli špinaví.“ Neštěstí pak bylo, když jeden při čištění zbraně omylem postřelil Josefa, bratra kamarádky pamětnice, přímo do hlavy. „V plzeňské nemocnici jej z toho dostali, ale bylo to strašné,“[3] vzpomíná s pohnutím v hlase Bohumila. Po tomto neštěstí byla celá jednotka odvelena a nahradila ji jednotka druhého sledu. Velitel této jednotky, původním povoláním učitel, se na nějaký čas usadil v chalupě rodiny a hned se pustil s tatínkem do řeči. „Povídal mu, že se dobrovolně přihlásil, aby jednotku vedl. Slíbil totiž svým rodičům, že najde svou sestru, kterou odvlekli Němci,“ vysvětluje Bohumila, na kterou tento voják působil velmi civilizovaným dojmem. Dal se dokonce dohromady se stejně starým americkým velitelem ze základny ve Spáleném Poříčí, který za ním chodil do chalupy Kalašových. Jak jim chybělo střílení, stříleli prý alespoň na vrabce a krmili jimi jejich dvě kočky, za což je tatínek kolikrát káral. Tihle dva vojáci se také domluvili na tom, že si vyjedou na prohlídku plzeňského pivovaru. „A když v noci přijeli úplně nametení, tatínek je do rána ošetřoval,“ vypráví Bohumila. „Pak už se Američani od nás stáhli. Říkalo se, že jedou na Japonsko. A asi do týdne po nich se stáhli i Sověti,“ dodává pamětnice.

 

Tatínek jako první poválečný starosta

 

Po válce v srpnu 1945 odešel Bohumilin tatínek za prací do Teplé u Mariánských Lázní. Jeho žena s dcerou jej následovaly na podzim. „Něco se prodalo, něco se rozdalo a šlo se. Teplá[4] byla tehdy docela hezká, čistá, ale Čechů tam bylo hrozně málo. Městečko bylo prakticky obydlené, byli tam Češi, Slováci a také Němci, na které, abych tak řekla, ještě nepřišla řada,“ vypráví Bohumila. Pro tyto Němce před odsunem se přestupní stanicí paradoxně stalo vězení za městečkem u rybníka, které původně postavili pro Čechy. A protože byl tatínek v Teplé zvolen prvním poválečným starostou, musel se v prvé řadě vypořádat s odsunem Němců, což pro něj nebylo nic jednoduchého. Nelehkou situaci navíc ztěžovala neukázněnost příslušníků Revolučních gard, kteří vůči německy hovořícímu obyvatelstvu vystupovali velmi razantně. „Tatínek říkal, že Němci jsou lepší než ti gardisti,“ říká pamětnice, které v té době bylo jedenáct let. V Teplé navštěvovala základní školu, v níž se jí líbilo mimo jiné i kvůli tomu, že je učili mladí a energičtí kantoři. Výuka už navíc probíhala v českém jazyce. „Bylo tu ale hodně německých dětí, které nám trhaly sešity, učebnice a nadávaly nám.“

 

Narození a smrt během jednoho roku

 

Když bylo Bohumile dvanáct let, přibyla do rodiny Kalašových druhá dcera Marie. Psal se rok 1947, který v sobě spojil narození i úmrtí. Narození dcery v březnu totiž zkalilo úmrtí tatínka před Vánocemi téhož roku, k němuž došlo následkem pádu a zanedbání[5] lékařské péče. „Maminka zůstala ležet, koukala do stropu a bylo jí jedno, že Maruška pláče, protože má hlad,“ vzpomíná s pohnutím v hlase Bohumila, která byla kvůli péči o maminku i sestru částečně uvolněna ze školní docházky. Zatímco ona si do života nesla řadu krásných vzpomínek na svého tatínka, její mladší sestra o ně byla ochuzena. Po tatínkově smrti se vdova se dvěma dětmi vrátila na statek do Hořehled, kde už ale v důsledku kolektivizace nebylo na čem hospodařit. „Všechna pole už byla zabraná. A naše bylo pryč jako první, jelikož jsme se prý o něj nestarali,“ říká Bohumila. Tři čtvrtiny majetku přitom tehdy byly napsány právě na ni. Okrádání čerstvě nastoupeným režimem však mohla jen bezmocně přihlížet. Říkala si ale: „Na kolena mě nikdo nedostane. Prosit nebudu.“

 

Konec studia a nástup do zaměstnání v Plzni

 

V prosinci roku 1949 se vdova se dvěma dcerami s minulostí v Hořehledech rozloučila a vyšla vstříc budoucnosti v Plzni. Bohumila vedle školní docházky musela chodit také na brigády, protože maminka se z psychického šoku po tatínkově smrti vzpamatovávala jen pomalu. Když se ale maminka uzdravila, udělala si technické minimum na prodavačku a začala prodávat. „A sestra si udělala také průmyslovku. Já jsem měla stavební průmyslovku a sestra elektrikářskou. To byli ve vsi soudruzi naštvaní, že obě holky Kalašovy vystudovaly střední školu,“ vzpomíná Bohumila. O vysokoškolských studiích však kvůli finanční situaci nemohla být řeč. Pamětnice tak po škole nastoupila do Státního ústavu dopravního projektování (SÚDOP) a později spolu s některými spolupracovníky odešla pracovat do Agroprojektu. V rámci tohoto zaměstnání jezdila do vysídlených Sudet zaměřovat vesnice. „I tady po mně pak ale chtěli, abych odjela do Domažlic. Tam jsem ale nechtěla, a tak jsem nastoupila do Hutního projektu Plzeň, protože tam na mě nemohli.“ Mezi technology, kteří  tehdy načas přišli ze Škodovky, byl i Antonín Liška.[6] Bohumila o něm vypráví: „To byl jeden z mála letců RAF, který nebyl zavřený. Protože on když se vrátil a byl tady, tak šel dělat do Škodovky. Nepřišli tam na něj a nezavřeli ho. A když odcházel z Hutního projektu Plzeň, tak mu náš úžasný kádrovák řekl: ‚Hele, jestli se chceš vyhnout čistce, tak jdi na rysplotnu a nebudou na tebe moct.‘ Tak Tonda Liška šel na rysplotnu a přežil to.“

 

Manželství s bývalým vězněm z 50. let

 

V listopadu roku 1968 se Bohumila provdala za Miloše Jindru, bývalého politického vězně[7] z padesátých let. „Mně to nevadilo, já jsem měla vždycky sklony k rebelii,“ vysvětluje s úsměvem. „Jemu nebylo ani osmnáct, zavřeli ho ze školy. Dávali mu za vinu vypálení stohů a protistátní činnost, přitom to bylo všechno úplně scestné.“ Zavřeli i jeho tatínka, a když probíhal soudní proces v Jindřichově Hradci, tak i tatínkovy dva bratry. Zavřeli také několik Milošových kamarádů. „Můj muž dostal jedenáct let. A prokurátorka řekla, že tamní soudruzi udělali chybu, že je měli zavřít v době, kdy by mému muži a jeho kamarádovi Karlovi Vinickému[8] bylo už osmnáct let. Kdyby jim totiž bylo osmnáct, tak že by pro ně mohla žádat trest smrti provazem,“ vypráví pamětnice, jejíž manžel si odseděl pět a půl roku a pak byl propuštěn. Nějaký čas strávil na Pankráci, kde se rozhodovalo o jeho umístění. Nejhorší však pro něj byla věznice v Táboře, která podle slov pamětnice připomínala středověké vězení. Naštěstí se mu pak podařilo dostat se do věznice pro mladistvé. „A protože mu odmalička vonělo dřevo, vyučil se přímo ve vězení truhlářem. On byl také jediný, komu se tam povedlo získat výuční list.“ Sen o práci se dřevem se však po propuštění z vězení rozplynul. Miloš Jindra totiž musel nastoupit k technickým praporům (TP) do ostravských dolů. Jelikož ale v šachtách den co den kvůli strachu z uzavřených prostor omdléval, mohl na doporučení lékaře pracovat na povrchu.

 

Srpnová okupace roku 1968

 

V době srpnové okupace bydlela pamětnice s manželem v domě ve Veleslavínově ulici. Místnost pro sebe tu měla i její sestra s manželem. „A když to přišlo, tak nezapomenu, jak švagr bouchal na dveře, vletěl mi tam, zapnul rádio a letěl pryč. Letěl k Milošovi dolů do přízemí a udělal mu totéž. Švagr se sestrou totiž nějak zapomněli vypnout rádio a nechali ho hrát, a tak jako první slyšeli zprávu, že v Praze přistávají letadla,“ vzpomíná Bohumila, která tomu nechtěla uvěřit. Pak se ale všichni oblékli a přidali se k těm, kteří už se shromažďovali na náměstí. Švagr to všechno nafotil, jenže poté ze strachu všechny filmy spálil. „Byli jsme z toho hrozně vyděšení a pak jsme zjistili, že v Hořehledech je hrozně moc Rusáků s tanky. Tak jsme se sebrali a jeli jsme tam.“ V Hořehledech tak dostatečně zabezpečili maminku jídlem a dřevem, aby nemusela vůbec vycházet ven. „Mně vadilo hlavně to – a dodnes se s tím neumím vyrovnat – že tady byli Němci. My jsme byli vítězný stát, a najednou nás znovu okupovali Němci? Já vím, že to byli východní Němci, ale stejně se o tom pořád mlčí!“ Právě srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy se pro Bohumilu a Miloše stala pohnutkou ke svatbě. V listopadu 1968 se vzali a za rok se jim narodila dcera Markéta.

 

Napřed z nás chtěli mít Hitlerjugend a pak pionýry

 

Když byla pamětnice zaměstnána v Hutním projektu Plzeň, doporučovali jí, aby vstoupila do Socialistického svazu mládeže. Ta to však razantně odmítla. „Jako dítě jsem totiž byla ve Skautu, v Sokole… a nezapomenu, jak jsme pak museli v klubovně nastoupit a oni nám sebrali vlajku, lilky, prostě likvidace… A Sokol, to bylo to samé,“ vysvětluje Bohumila, která byla pouze v ROH.

 

Konfederace politických vězňů a Paměť národa

 

Ze sametové revoluce byli manželé Jindrovi nadšení. „Hlavně kvůli tomu, že manžel měl být rehabilitován.“ K tomu také u soudu v Českých Budějovicích došlo. „A když už by si toho mohl začít užívat, tak zemřel,“ říká smutně Bohumila. Stalo se tak v roce 1999. Miloš Jindra se přitom v roce 1990 stal členem Konfederace politických vězňů a tajemníkem její plzeňské pobočky. Později byl i jejím předsedou. Bohumila Jindrová je členkou KPV a pokladníkem plzeňské pobočky. Její dcera Markéta Čekanová je ředitelkou plzeňské pobočky Paměti národa a také zprostředkovatelkou vyprávění o životě své maminky a jejích nejbližších.

 

[1] „Kapitulací Německa světová válka pro Evropu prakticky skončila, jen na některých místech se ještě v následujících dnech ozývala střelba. Stalin oznámil svému lidu konec Velké vlastenecké války až 9. května. Vítězství nad nacismem si proto v tento den připomínal Sovětský svaz i jeho spojenci, včetně tehdejšího Československa. Skupina vojsk SS, která ustoupila z Prahy, se vzdala až 11. května, zatímco bojová skupina 14. německé tankové divize si probojovala cestu do americké zóny až 14. května. Na severu Jugoslávie bojovala německá vojska ustupující do Rakouska ještě 15. května. Poslední německá ponorka se vzdala až na počátku června 1945. Nicméně válka přesto formálně skončila 8. května o půlnoci středoevropského času.“ (https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/1455392-kapitulace-nemecka-byla-podepsana-hned-dvakrat)

[2] „Dne 5. května jsou vyvěšeny státní vlajky, 6. května prochází drobné skupiny demoralizovaných německých vojáků a některé z nich naše stráže odzbrojují. Dne 7. května se však k Poříčí blíží silný oddíl Němců od Hořehled a ukrývá se před hloubkaři v lese Pastviště nad městem. Ve 13 hodin přijíždí od Rokycan Američané v džípu, jsou informováni panem Bejstou, ovládajícím dobře angličtinu. Zavolají posilu – 2 lehké tanky a další džípy – a spolu s našimi dobrovolníky vyrážejí k Pastvišti. Po krátké přestřelce se Němci vzdávají a Američané je odvádí do Blovic. Téhož dne večer projíždí od západu k východu Poříčím několik hodin obrovský konvoj amerických vozidel, snad na Prahu, ale po půlnoci se vrací. Dne 8. května je už u nás klid až na neustálý shon kolem Američanů, parkujících na náměstí. Američané 11. května odjíždějí a 12. května přicházejí do Poříčí Rusové, kterým podle dohody patří naše město. Demarkační, rozdělovací linie mezi americkou a sovětskou armádou je v Nezvěsticích na mostě přes Úslavu.“ (https://www.spaleneporici.cz/v-pondeli-7-kvetna-1945-vjela-do-spaleneho-porici-prvni-vozidla-americke-armady/d-3220)

[3] „Vystonal se z toho, odmaturoval, a když měl po maturitě, tak se zabil na kole.“

[4] „Klášter měl svoji správu. Klášter byla samostatná obec. Bylo město Teplá a klášter Teplá. Město bylo hospodářsky samostatné a klášter také. Nejen církevní hlavou toho kláštera, ale jakoby i starostou byl opat. Klášter Teplá měl svoji samostatnou školu, poštu a lékárnu.“

[5] „Měl úraz. Dvě žebra v plicích, zlomenou ruku. A páni doktoři na to nepřišli. Tatínek šel do kanceláře, a protože tam už začátkem listopadu napadl sníh a kaluže pokrýval led, tak tatínek uklouzl a upadl. Odvezli ho do Mariánských Lázní do nemocnice, ale pan doktor měl jiné zájmy a prohlásil, že tatínek má natažené šlachy v rameni, což tedy také měl. V nemocnici zůstal asi tři dny a pak ho pan doktor poslal domů.“

[6] „Generál Antonín Liška byl v roce 1949 z armády bez důvodu propuštěn. Prodával automobily, rozvážel mléko, pracoval jako parketář, později v konstrukčním útvaru Hutního projektu Plzeň a ve Škodovce (tehdy v Závodech V. I. Lenina) jako odbytový pracovník, také zde v závodní škole práce vyučoval angličtinu. Až v roce 1968 mohl jako člen Svazu protifašistických bojovníků chodit na besedy s mládeží. Po roce 1989 se zapojil do činnosti Svazu bojovníků za svobodu, Svazu letců ČR, Leteckého historického klubu Plzeň a Aeroklubu Plzeň-Letkov, kde je čestným předsedou. Je čestným občanem Plzně a obce Hromnice. Scenáristovi Zdeňku Svěrákovi pomáhal při psaní scénáře k filmu o československých letcích ve Velké Británii Tmavomodrý svět.“ (http://www.classictrainers.cz/cs/provas/plzenaci-raf/liska/)

[7] „Skupina mladých lidí z Nové Bystřice u Jindřichova Hradce, která se po únoru 1948 zapojila do protikomunistické činnosti. Její členové tiskli letáky a pokoušeli se zastrašovat stranické funkcionáře. V zimě 1950 byli pozatýkáni a v následujícím monstrprocesu odsouzeni k mnohaletým trestům vězení: Karel Vinický (zcela vpravo) k 15 rokům, Miloš Jindra (zcela vlevo) k 13 rokům odnětí svobody.“ (https://zpravy.aktualne.cz/domaci/unikatni-dokumenty-jak-ksc-po-unoru-1948-zavirala-/r~i:gallery:10207/r~i:photo:245468/)

[8] „Nemilosrdná byla padesátá léta pro čtrnáct mladých lidí sdružených do skupiny Zlatá růže. Byli odsouzeni za protistátní činnost na téměř sto let do vězení. Jedním z nich byl i Karel Vinický z Tasovic, který dostal patnáct let. V čem spočívalo jejich provinění? Mládež ve věku od čtrnácti do osmnácti let rozesílala po roce 1948 v Jindřichově Hradci a v Nové Bystřici dopisy stranickým funkcionářům, v nichž je vyzývala k dobrovolnému odchodu z funkcí. Dopis byl označen jako štvavý proti státnímu zřízení, jeho autoři pozatýkáni, souzeni a posláni do vězení. Karlu Vinickému bylo tehdy sedmnáct let, dnes už nežije, zemřel v roce 1998. Ocenění a pamětní odznak za třetí odboj mu ministerstvo obrany letos udělilo in memoriam. Tehdejší prokuratura Zlaté růži přisoudila i skutek, který její členové neudělali – zničení čtyřiceti metráků ovsa a stejného množství žita, což zhruba odpovídalo sklizni dvouhektarového pole.“ (http://www.znoj-tyden.cz/_old/printart.php?id=7623)

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Jarmila Flaková)