Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Milan Jindrák (* 1932)

Měli jsme heslo: Druh co druh, v pevný kruh – nikdo nás nezdolá

  • narozen 10. září 1932 v Nadějkově

  • zažil konec války a osvobození Rudou armádou v Nadějkově

  • při první obnově Junáka v letech 1946–1948 vedl skautský oddíl v Sušici

  • v roce 1964 promoval na lékařské fakultě v Plzni

  • při druhé obnově Junáka v roce 1968 vedl skauty ve Volenicích

  • v roce 1970 organizoval poslední velké setkání skautů

  • po posledním skautském setkání začalo nemilosrdné štvaní proti jeho osobě

  • byl odvolán z pozice obvodního lékaře a vyštván z Volenic

  • po roce 1989 zrestituoval celý zámek Vojnice a přilehlé polnosti

  • v roce 2022 žil v Nadějkově

Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 bylo všem jasné, že zákaz činnosti Junáka je jen otázkou času. Milan Jindrák a jeho žena Irena Jindráková se proto rozhodli svolat poslední velké skautské setkání, zapálit poslední velký oheň. 29. května 1970 se nedaleko Volenic sešlo asi 500 skautů z celého okolí. Všichni tehdy tušili, že je to jejich poslední velké shromáždění. Manželka pamětníka napekla 400 skautských lilií s nápisem Druh co druh, pevný kruh – nikdo nás nezdolá. Dostal ji skoro každý spolu s vizitkou. ,,Druhý den mi volali z StB [Státní bezpečnost], že jsem to pěkně zavařil. Tak mi to řekli, oni tam všichni byli. My jsme to ani nevěděli, celý ten táborák, byl obsazený policajty a hlídali nás tam.“ Nejvíce komunistickým předákům vadilo a iritovalo je motto, které měli skauti na pozvánkách. Milan Jindrák vzpomíná, jak se později musel osobně dostavit k okresnímu tajemníkovi Komunistické strany Československa (KSČ), který mu jen řekl: ,,Když jsem tohleto viděl, tak jsem říkal: ‚Zlikvidovat!‘“

Měli jsme obchod, ale živobytí to bylo těžké

Milan Jindrák se narodil do chudé rodiny obchodníka Karla Jindráka a učitelky Bohumily Jindrákové, rozené Loukotkové, 10. září 1932 v malé obci Nadějkov v jižních Čechách. Po vyučení obchodníkem Karel Jindrák nemohl sehnat práci. ,,A pak se stal takovým tajemníkem všech obcí, poněvadž ti sedláci neuměli dát slohově nic dohromady, tak pěti obcím psal kroniku, včetně nadějkovské,“ líčí pamětník. Později si otevřel malý obchod se smíšeným zbožím na náměstí v Nadějkově. Živobytí to bylo ale těžké, mnoho zákazníků neměli a konkurence byla veliká. ,,To víte, to byly výdělky, když bylo na 90 místních lidí a bylo pět obchodů. Tehdy tam byli dva pekaři, jeden, dva, tři, čtyři, pět obchodníků, dva řezníci, tři hospody, tři kováři.“

Obchod v Nadějkově vedl otec až do roku 1948, kdy přestal dostávat zboží. Výpadky v dodávkách a nedostatek artiklu vedly k tomu, že obchod zavřel a nastoupil do podniku Selekta, kde pracoval jako účetní až do důchodu.

Henleinovci v zámku

V roce 1938 nastoupil Milan Jindrák na základní školu v Nadějkově. Vzpomíná, že právě ten rok zavedli na škole elektřinu. ,,To si pamatuju jako první dojem. Když rozsvítili těch šest žárovek na takových těch lampách – jenom takové talíře –, tak to bylo úžasné!“

Ve stejném roce se do zámku v Nadějkově na pozvání majitele, velkostatkáře Segera, dostala skupina členů Sudetoněmecké strany (Sudetendeutsche Partei, SdP), neformálně označovaných jako henleinovci. SdP byla politická strana založená Konrádem Henleinem v roce 1933, jejímž cílem bylo prosazování zájmů sudetských Němců v Československu. Henleinovci přišli do Nadějkova z Karlových Varů. Podle pamětníka jejich přítomnost místním velmi vadila. ,,Provokovali, strašně provokovali, chodili v bílých ponožkách, v krátkých kalhotách s tím padacím mostem a chodili po Nadějkově a mluvili jenom německy. Jak říkám, tatínek z toho byl hrozně rozzlobený.“

Pihovatej kluk z Nadějkova

Milan Jindrák měl na základní škole vždy dobré výsledky, škola ho bavila, měl spoustu kamarádů, v páté třídě ho přijali na gymnázium v Táboře. ,,To byl zázrak, že jsem se tam dostal já, poněvadž to byly samé děti právníka a samé vyšší společnosti, tak ty tam byly, pan řídící nebo ředitel něčeho a tak dále, takže já jsem tam byl takovej pihovatej kluk z Nadějkova.“ Pamětník vzpomíná, jak v 11 letech velmi těžce nesl, že musel Nadějkov opustit. Velice mu chyběla rodina, kamarádi, stýskalo se mu. Někdy dokonce chodil na nádraží koukat na vlak jedoucí do Nadějkova. Zároveň dodává, že z jedničkáře se stal průměrným žákem. Setkal se s problémy, které do této doby neznal a jako malého ho velmi tížily. ,,Připadal jsem si tam jako takový trošku outsider.“

Několik učitelů na škole bylo podle pamětníka otevřeně proněmeckých, vzpomíná zejména na matematikáře, profesora Vítovce. ,,A vždycky když jsme seděli ve třídě a okolo šla ta hlavní třída na Jordán, na hráz, tak když pochodovali Němci, říkal: ,Tak pojďte se podívat, chlapci, to je armáda!‘ A pak jsem ho zastihl, když bylo po [sametové] revoluci jako komunistického poslance v Nadějkově, dělal přednášku na náměstí.“

Od zimy 1944 do jara 1945 výuka neprobíhala, žáci do školy docházeli pouze s úkoly a na přezkoušení. Sešli se až v květnu 1945. První událost, které se museli všichni povinně zúčastnit, byla poprava dvou táborských kolaborantů, Jaroslava Ryneše a Zdeňka Krále. ,,Na Malém náměstí u starého gymnázia, jak byl ten klášter dřív, tak tam je popravovali. Věšeli je a na to jsme se museli jako ti žáci jít dívat.“

Kapry lovili granátem

Jako první prošli na začátku května 1945 Nadějkovem Kanaďané vracející se ze zajateckého tábora. O několik dní později přijela do obce Rudá armáda. ,,To šlo dva dny v jednom kuse. Prostě nejdřív šli koně se vším možným, jeden za druhým, jeden za druhým.“ Místní je vítali, hostili.

Několik skupinek Sovětů se zastavilo v zámeckém parku. Podle slov pamětníka se tam chovali dost divoce, běhali nazí s granáty v rukou, házeli je do rybníka a měli velkou radost, když mrtví kapři létali ven. Milan Jindrák spolu se svými kamarády běhal kolem nich a dodnes vzpomíná, jak tehdy dostal domácí vězení, jak ho rodiče z obav, aby se nepřipletl k něčemu ještě nebezpečnějšímu, raději zavřeli do sklepa.

Nejkrásnější roky mého života

Všechny nešťastné události na táborském gymnáziu vedly k tomu, že se Milan Jindrák rozhodl školu opustit. Na podzim roku 1945 nastoupil na gymnázium v Sušici. ,,Tam byli profesoři mladší, tady byli takoví zatrpklí pánové. Jednak ta válka to dělala a jednak tady nebyl jediný mladý profesor.“

Na studium na sušickém gymnáziu vzpomíná jako na nejkrásnější období svého života. Kromě studia měl mnoho dalších aktivit, což vyhovovalo jeho zvídavé a neposedné povaze. Hrál divadlo, recitoval. Vzpomíná: ,,Já jsem to prostě odnesl, já jsem byl nejlepší recitátor na škole, takže jsem všechny komunistické oslavy musel vystupovat z básněmi.“ Sám dodává, že to v tomto věku nevnímal nijak politicky.

V Sušici se také poprvé setkal s myšlenkou a ideály skautingu, pro které se naprosto nadchl. Nutno dodat, že po konci války byla popularita Junáka – českého skautu – v Československu obrovská, oddíly v celé zemi po roce 1945 navštěvovalo kolem 25 000 členů. Milan Jindrák vstoupil do sušického skautského oddílu Vydry v roce 1946. Poté sám vedl oddíl malých vlčat. Pamětník vzpomíná, jak těsně po válce o Velikonocích v roce 1946 tábořil s oddílem vlčat na šumavských Prášilech. Dodnes se podivuje, že rodiče s ním děti pustili. ,,Všechny mi je dali s sebou na Prášily. Tam se ještě střílelo, poněvadž okolo chodili ti Němci, ještě převáděli přes hranice, co tam ještě zbylo.“ 

Skautské oddíly jsme museli rozpustit

Když došlo ke komunistickému převratu v únoru 1948, Milanu Jindrákovi bylo 16 let, studoval v Sušici a politice tehdy nevěnoval velkou pozornost. Přesto ale i on vnímal významnou proměnu politických názorů, nálad a vztahů mezi lidmi.

Nejvíce ho zasáhly změny v organizaci Junáka a pozdější úplný zákaz sdružení. Komunistická strana vnímala hnutí Junáka jako ryze nestranické a ideologicky nevyhovující. Po únorových událostech roku 1948 nastaly v hnutí čistky, komunisté odstranili celé vedení organizace. Mnoho činovníků se stalo obětmi politických procesů a strávili řadu let v komunistickém vězení. Junáka začlenili do Československého svazu mládeže (ČSM) jako organizaci pro výchovu dětí ve věku od šesti do 15 let. Zároveň zahájili kampaň proti dosavadní skautské výchově a praktické činnosti Junáka. V roce 1950 byl Junák rozpuštěn zcela a výchova dětí připadla výhradně Pionýrské organizaci ČSM.

Po zrušení Junáka se Milan Jindrák ještě pokusil vytvořit tajnou skupinu chlapců, se kterou by skautoval, ta ale neměla dlouhého trvání a brzy ji rozpustil.

Politické názory a přesvědčení zničily a rozeštvaly i několik jeho přátelství. Pamětník vzpomíná na Josefa Mendla, svého nejlepšího kamaráda ze základní školy, který se po roce 1948 stal členem Pohraniční stráže. Na jedné ze svých návštěv Nadějkova se Milan Jindrák kamaráda zeptal, co by dělal, kdyby kolem něho chtěl utéct on, jeho kamarád, kterého dobře znal a přátelil se s ním odmala. Odpověděl mu: ,,‘Zastřelil bych tě, klidně bych tě zastřelil.‘ Od té doby už jsem s ním nikdy nepromluvil a nikdy jsme se už neviděli.“

Moje žena byla vychovávána k naprosté demokracii

Se svou ženou Irenou Jindrákovou, rozenou Wellnerovou, se pamětník seznámil na gymnáziu v Sušici. Rodiče dívek zemřeli ještě před válkou, proto Irenu Jindrákovou i se sestrou vychovávala jejich teta na zámku ve Vojnicích. Vojnický zámek pro rodinu zakoupil jako letní sídlo v roce 1883 dědeček Ireny Jindrákové Ing. František Wellner (1840–1921), technický ředitel Škodových závodů v Plzni. Sestry pocházely ze smíšeného manželství, jejich matka byla Židovka, nemohly proto za války chodit do školy. Pamětník vzpomíná, jak se vzdělávaly samy doma, mluvily několika jazyky a jak jejich největší zábavou byla četba knih ve velké zámecké knihovně. Také dodává, že byly vychovávány k naprosté demokracii. ,,Vždycky prostě pravdu, pravdu. I kdyby hrom byl, tak ony řekly pravdu, co si myslely.“

Po roce 1948 komunisté zabavili sestrám Wellnerovým polovinu zámku spolu s většinou přilehlých polností. Vzhledem k tomu, že sestry byly sirotci, komunisté jim dovolili druhou polovinu zámku využívat, ovšem jen do jejich 18 let. Pamětník zmiňuje, že zařídil, aby se podklady k tomuto usnesení ztratily a ony tak mohly využívat zámek i po dovršení 18 let.

Milan Jindrák se svou ženou drželi zámek pohromadě celé období komunismu. ,,Vždycky jsem toužil po zámku, tak jsem ho napůl vyženil.“

Organizoval skoro všechno

Po maturitě v roce 1951 začal Milan Jindrák studovat lékařskou fakultu v Plzni, studium úspěšně zakončil v roce 1958. Na začátku šedesátých let po krátkých peripetiích nastoupil jako obvodní lékař ve Volenicích.

Pamětník byl odmala velice činorodý a nikdy nemohl zůstat stranou. Od první chvíle ve Volenicích začal organizovat nejrůznější činnosti pro místní. Hrál divadlo, založil skupinu Červeného kříže, vedl zdravotní přednášky, zařídil otevření malé restaurace v obci, organizoval Dny otevřených dveří ve své ordinaci, otevřel kino. V šedesátých letech aktivity Milana Jindráka nevadily ani členům KSČ, ani členům místního národního výboru. Zlom přišel až v roce 1970 po velkém skautském setkání.

Vzpomínka na osvobozující dech mládí

Díky uvolňující se atmosféře roku 1968 začaly již na počátku tohoto roku živelně vznikat nové skautské oddíly napříč Československem. Junák pak byl oficiálně obnoven 29. března 1968. 

Milan Jindrák založil ve Volenicích nový skautský oddíl. Do oddílu chodilo 12 až 13 chlapců. Později založili se ženou i oddíl pro dívky. Ačkoliv byl ve vsi současně i pionýrský oddíl, děti o něj neměly valný zájem a všechny se v této době chtěly stát skauty. Do oddílů se hlásily i děti z komunistických rodin. ,,Dokonce ten jeden velký soudruh s klukem za mnou přišel jednou večer, abych ho taky nechal složit orlí pero.“ Pamětník spolu s několika dalšími oddíly z okolí zorganizoval celkem tři velké skautské tábory u Kalenic a u Zvotok. Čerpal ze svých skautských zkušeností ze Sušice. ,,Tam jsem se všechno naučil, a tudíž jsem to potom aplikoval v tom šedesátém osmém.“

Skauting pro Milana Jindráka znamenal mnoho. ,,Připomínalo mi to mládí, když jsem byl tím obyčejným skautem a potom vedoucím vlčat v Sušici. Víte, a to byl právě takový ten osvobozující dech toho mládí, poněvadž jsem přišel z toho Tábora, z té mučírny takové, do toho krásného svobodného prostředí v Sušici.“

Poslední velký oheň

Po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 bylo jasné, že omezení nebo zákaz činnosti Junáka přijde brzy. Milan Jindrák se proto se ženou rozhodli zorganizovat poslední velký táborák, poslední velké rozloučení. 29. května 1970 večer se u Volenic u táboráku sešlo kolem 500 skautů z okolí. Jako motto setkání si zvolili: ,,Druh co druh – pevný kruh. Nikdo nás nezdolá.“ Vizitku s mottem a se znakem skautské lilie dostali všichni zúčastnění.

Ačkoliv poslední skautský táborák komunističtí předáci chápali jako jasnou provokaci, je nutné dodat, že tak nikdy zamýšlen nebyl. Stejně tak ani skautská setkání nebyla nikdy plánována jako protistátní. Milan Jindrák se druhý den po táboráku dozvěděl, že celé shromáždění sledovala Státní bezpečnost. ,,To bylo celé obstoupené estébáky.“ Několik dní nato se musel dostavit k okresnímu tajemníkovi KSČ, který mu pouze sdělil: ,,Když jsem tohleto viděl, tak jsem říkal: ‚Zlikvidovat!‘“

Štvali proti němu všichni

Po velkém táboráku se z oblíbeného lékaře stala v očích komunistických předáků ve Volenicích černá ovce, nepřítel lidu. Rozjelo se velké štvaní proti jeho osobě i jeho rodině.

,,Začali proti mně štvát, že jsem neudělal ze skautů pionýry. Ten ředitel školy na mě nasazoval. Všechny. To bylo hrozné.“ Komunisté si našli nespočet důvodů ke kritice a výčitkám vůči jeho osobě. Útoky vedli všemi směry, od banálních nařčení až po soudní pře. Milan Jindrák dodnes vzpomíná, jak těžce všechny agrese vnímal, jak se ho všechny urážky dotýkaly. Zejména vzpomíná, jak se cítil proti tomuto cílenému bezpráví bezbranný. ,,Já jsem vždycky měl strach, až přijde modrá obálka.“

Na pamětníka začala chodit nejrůznější udání. ,,Poslali na mě udání, že tam mám velkou budovu a že mám dva byty, tři byty, že mám jeden ve Volenicích, jeden v Kalenicích. Tak mě žalovala prokurátorka, měl jsem soud. Nakonec se zjistilo, že to všechno byla lež.“ Další udání ho označilo za jehovistu. Začali mu dokonce vyčítat, že nepouštěl dostatečné množství sovětských filmů v kině, že inscenace Lucerna místního divadelního spolku vyzdvihovala šlechtu. Jeho nejmladší dcera, která od čtyř let hrála na housle a dnes je členkou filharmonie v Plzni, nemohla veřejně vystupovat. Poslali mu kontrolu na zámek ve Vojnicích, kvůli které tam musel všechno předělat. ,,Spoustu krásných starých knih, věcí jsem musel spálit, poněvadž tam poslali estébáky převlečené za hasiče, aby mně udělali kontrolu. A jelikož na půdě byly za staletí ty věci a půda musela být čistá, tak jsme měli dva valníky a to jsme házeli rovnou a všecko jsme to spálili v parku.“

O zájmu Státní bezpečnosti o osobu Milana Jindráka vypovídá zápis o svazku, který si StB na pamětníka v druhé polovině sedmdesátých let zavedla. Svazek byl veden pod označením NO (nepřátelská osoba) s krycím názvem Doktor. Samotný svazek se však nedochoval, 5. prosince 1989 byl zničen.[1]

Největší zásah však do života pamětníka přišel nedlouho po táboráku. Aby komunisté Milanu Jindrákovi život ještě více ztížili a znepříjemnili, odvolali ho z pozice obvodního lékaře ve Volenicích – navzdory tomu, že byl výborný lékař a lidé ho měli rádi. ,,Všichni, všechny obce, mám to dodneška schované, každý v obci se mi podepsal, že trvají na tom, abych tam zůstal, že jsem nejlepší doktor, který tam kdy byl. Ale tohle všechno bylo houby platné, prostě musel jsem pryč.“ Chtěli, aby nastoupil jako sekundář ve Volyni, což Milan Jindrák odmítl a dal výpověď.

Po složitém hledání práce si našel místo obvodního lékaře ve Vacově, kde ho místní komunisté tolerovali a kde konečně našel klid. Milan Jindrák pracoval ve Vacově až do roku 1989, kdy odešel do důchodu.

Připadal jsem si jako Schwarzenberg

Po roce 1989 pamětník úspěšně restituoval celý komplex zámku ve Vojnicích i s přilehlými polnostmi. ,,Nakonec jsem si mohl splnit ten sen, že jsem spravoval velký statek a že jsem si mohl pěstovat, že jsem tam měl rybníky, že jsem tam měl honitbu. Připadal jsem si jako Schwarzenberg, takový malý, malinký.“ Milan Jindrák se o hospodářství staral, dokud mu síly stačily. V současné době (2022) má zámek pod správou druhá polovina jejich rodiny.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Olga Futerová Macáková)