Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Jindáčková (* 1945)

Emigrovala jsem, abych měla jiný život, a udělala bych to znovu

  • narodila se 17. ledna 1945 v Praze

  • maturitu na Střední průmyslové škole ve Zborovské ulici získala roku 1964

  • následně byla zaměstnána v Telekomunikační správě

  • od roku 1965 byla členkou týmu dívčí kopané TJ Slavia Praha

  • v lednu 1969 emigrovala během zájezdu týmu do Itálie

  • první tři měsíce strávila v utečeneckém táboře Opicina u Terstu

  • v následujícím čase kopala za ACF Fiorentina a také trénovala mládež

  • první čtyři roky v Itálii žila s Andreou Barattim, majitelem podniku, ve kterém pracovala

  • záhy absolvovala kurz na estetistku, čemuž se následně intenzivně věnovala

  • roku 1979 jí byla udělena milost československým prezidentem a od toho okamžiku pravidelně navštěvovala Československo

  • roku 1983 se seznámila se svým životním partnerem Aureliem Scelbou

  • následně vstoupila do fiktivního manželského svazku s Renatem Banncim, aby získala občanství

  • aktivně se podílela na akcích české komunity ve Florencii

  • od roku 1996 žijí s Aureliem ve Fiesole

Helena Jindáčková se narodila v Praze 17. ledna 1945 Boženě a Františkovi Jindáčkovým. Měla starší sestru a mladšího bratra. Vyrůstala na Žižkově a její prarodiče Marešovi byli světští, měli na Ohradě maringotku a s nimi se pojí její nejranější vzpomínky.

S rodiči se pak přestěhovali na Klárov. Rodiče i sourozenci byli řidiči z povolání a s motorismem se pojilo mnoho událostí rodiny Jindáčkových. Velkou událostí bylo pořízení prvního rodinného vozu, bleděmodré škodovky, o kterou bylo pečováno jako o dalšího člena rodiny. Pamětnice chodila na základní školu v Jezerské ulici a na střední průmyslovou do Zborovské. Pracovní umístěnku dostala do telekomunikačních služeb na Telekomunikační správě v Olšanské ulici, práce ji ovšem nenaplňovala.

Už když jsem byla malá, byl mi sport vším

„Někdo si jako dítě čte pod dekou knihy. Já moc na tu stránku ‚učit se‘ nebyla, já byla spíš na tu praktickou, na sport. Než abych o slonech četla, šla jsem se na ně radši podívat do zoologické zahrady. Potřebovala jsem si věci osahat. A když už jsem dělala sport, říkala jsem si, musíš dělat jiný, než který dělají všichni ostatní. Začalo to pozemním hokejem a pak to šlo dál.“

Helena Jindáčková pěstovala mnohé sporty, ale rozhodující pro její další život se stal fotbal v dresu FK Viktoria Žižkov. Během turnaje v dívčí kopané si jí totiž všiml trenér TJ Slavia Praha a nabídl jí členství ve vítězném týmu. Nevěřícně přijala. Zpočátku měla pozici rezervy, ale vytrénovala se a brzy se mohla plně zapojit. Byla nasazována do obrany a její další úlohou byla péče o estetiku týmu. „Trenér říkal, že chlapi se jdou dívat na ženský fotbal, a když se jdou dívat na ženské, tak chtějí vidět ženské. Kontrolovala jsem děvčata, jestli nemají hlínu za nehtama, zda jsou upravené, chystaly jsme propagační fotografie...“

„Vilda Marzin nás trénoval tvrdě a dobře, měl heslo: ‚Neexistuje – Non esiste! Všechno jde.‘“ Takže na rozdíl od mužského oddílu TJ Slavia Praha dívčí tým sklízel samé úspěchy a sportovní časopisy ho vychvalovaly. Děvčata se svým uměním často vyjížděla také do zahraničí a snad i díky tomu, že dívčí fotbal byl tehdy ještě v plenkách, za celou dobu působení pamětnice v týmu se děvčata nikdy nevrátila domů bez vavřínů. V půli roku 1968 měla za sebou zájezd do Dánska, Spolkové republiky Německo (SRN), Itálie a chystala se do USA a Saúdské Arábie.

Při výjezdu do SRN Helena Jindáčková začala přemýšlet nad tím, že by na Západě zůstala. Svěřila se s tím technickému dozoru týmu, což byli de facto policisté, kteří měli případně dívkám v emigraci zabránit, a samozřejmě byla k návratu donucena, ovšem bohatší o informaci, že se na takovou věc nesmí nikoho ptát.

Obsazený stadion

Srpnové události prožila aktivně, v centru dění na Václavském náměstí. Když se po pár dnech situace stabilizovala, pokračovala ve svých trénincích ve Slavii, kde se dostala do přímého kontaktu se sovětskými vojáky, kteří zde měli základnu a přistávací plochu pro vrtulníky. Helena Jindáčková vždy žila plně pro sport, a tak se ani nyní nezabývala všemi dopady srpnové invaze, a přece i její příští rozhodnutí byla událostmi stižena.

Fiorentina = cesta ven

„Naše emigrace vůbec připravovaná nebyla. V kufru jsme měly šatičky, kopačky a fén. Ani rodiče jsem na to nepřipravovala, byl to čin drsňák. Chtěla jsem to udělat i proto, abych rodičům mohla pomoct zvenku, protože tam je bohatství. Maminka říkala, že taťka začal brečet, že prý už tady nikdo nebude bouchat dveřma.“

Pamětnice se během třetího, lednového hostování týmu Slavie ve Florencii dozvěděla od technické vedoucí Jaroslavy Krejčové, že tento výjezd je pro tým poslední. Děvčata se domluvila, že se do Československa nevrátí, a se svým plánem se svěřila vedení týmu ACF Fiorentina, od nichž získala zásadní pomoc. Na poslední společnou večeři týmu již nedorazila. Velkou podporu získala u maséra Fiorentiny i celé jeho rodiny, která se za děvčata, což byla podmínka jejich přijetí do Itálie, zaručila. Po návštěvě policejní stanice ještě téhož večera děvčata zamířila nočním vlakem do utečeneckého tábora Opicina poblíž Terstu.

Ostatní členky týmu nepromluvily celou cestu na letiště v Římě ani slovo. Věděly, že doteď to bylo jedna za všechny a všechny za jednu, a tato ohromná síla celku jim pomohla neprohrát za posledních pět let ani jeden zápas. A co bude teď? Trenér Vilém Marzin prý prohlásil: „No jo, Helena, ta by se nechala koupit za kilo pomerančů.“ Pamětnice napsala děvčatům vysvětlující dopis. O jejich emigraci v Československu ihned informoval denní tisk.

Ohlédnutí za činem

Helena Jindáčková se v Československu cítila nesvobodná, svázaná, chyběla jí možnost pohybu, cestování, chyběly jí možnosti konání, poznávání a rozvíjení se. Během předchozích zájezdů již nahlédla řadu zemí západního bloku a věděla, že pouhé stopování s kamarádkou Evou po Německé demokratické republice ji naplňovat nebude. Chtěla víc.

„Když je člověku dvacet a vidí, jak přijedou cizinci na Václavák v bouráku, no tak to je sen. Je to lepší než stát fronty před tuzexem, abych si mohla koupit svetřík v jiné barvě než šedivé nebo játrově červené – to je to ošklivé bordó. Když vidíš, že to někdo má, tak proč bys to nechtěla? Třeba ne všichni, ale já jo. Já jsem to chtěla. Chtěla jsem vidět a jezdit, a když to nešlo po dobrém, tak to šlo po zlém... utekla jsem.“

Utečenecký tábor Opicina u Terstu

Děvčata byla na tři měsíce umístěna v utečeneckém táboře, kde čekala, až se vyřídí veškeré formality týkající se jejich další existence v Itálii. Jaroslava dostávala od matky dopisy plné nepochopení, ale nakonec se rozhodla táhnout s pamětnicí za jeden provaz a z emigrace necukla. Helena Jindáčková si s rodiči vyměňovala časté a srdečné dopisy, audionahrávky a čas od času obdržela cenný balík.

„Stýskalo se mi, jenže člověk si to nesmí zas tak moc připouštět, protože jsi to ty, kdo to chtěl. Protože kdyby ti to někdo vzal, tak bys třeba brečela každý den, kdežto tohle byla moje vůle, tak jsem to taky musela prožívat jinak, poklidněji.“

Tábor poskytoval minimální komfort a výhled z něj nebyl úplně růžový, ovšem již během pár dní přijela za děvčaty delegace z Fiorentiny podepsat s nimi smlouvu, nepochybně i proto, aby předstihla jiné týmy, které by o děvčata měly jistě zájem. Mnozí utečenci v táboře chtěli do Ameriky, mnozí do Kanady i jinam a rychle odcházeli. Děvčata chtěla zůstat v Itálii, a tak hrála na dvoře s chlapci fotbal a trpělivě čekala.

Nový život, nový svět

Jakmile byly vyřízeny nezbytné oficiality, děvčata se plně vrhla na budování své nové existence. Kopala za Fiorentinu, která jim zajistila ubytování a stravu. Byla špičkou týmu, československý fotbal byl na úplně jiné úrovni než fotbal italský, takže byla i vzácným přínosem. Také se věnovala trénování mládeže. Pracovala v podniku na výrobu uměleckého nábytku a pomalu se sžívala s místními zvyky a kulturou.

„Ze začátku jsem s tím svým charakterem – usmívala jsem se na všechny a se všema jsem žertovala – měla problémy. Pro ně už zvonily zvony, to už pro ně znamenalo, že jsem jejich. Chvíli to trvalo, než jsem na to přišla. Ze svého charakteru jsem neslevila, ale už jsem věděla, jak předejít nějakému ‚dubbio‘ – nedorozumění.“

Čtyři roky pak strávila ve vztahu s majitelem podniku, ve kterém pracovala. Andrea Baratti byl šikovný a vstřícný muž, rozuměl si s jejími rodiči, ovšem pamětnice ho rychle přerostla. Chtěla objevovat svět. Také absolvovala kurz na estetistku a tento obor se stal její velkou zálibou a věnuje se mu dodnes.

Aurelio – gentile uomo

Helena Jindáčková se vyhýbala „mamánkům“, životního partnera pečlivě vybírala a byla si vědoma své hodnoty. Až v jižanovi Aureliovi nalezla muže, který jí imponoval natolik, aby s ním ochotně strávila všechen svůj příští čas. Když se seznámili, bylo mu již 49 let, jí 38 let. Jejich osobnosti byly plně vyvinuty, z hlediska osobnostního vývoje pro ně nastal čas sklizně a našli v sobě vzájemně poklady, kterých si mohli cenit a vážit. Aurelio je introvert, Helena extrovert a jejich charaktery do sebe krásně zapadly.

„Aurelio mi na začátku řekl: ‚Víš, já nemyju nádobí a jsem zvyklý si zakouřit cigaretku, ale vezmeš si k sobě paní na uklízení. Nechci, abys mi dělala služku.‘ Ženská má mít antény, naciťovat, a tak jsem mu pomalu říkala, jestli by mi mohl podat ubrus, že je v tom a tom šuplíku, pomalinku, a dnes už umí prostřít sám a připraví hostinu pro velkou společnost. Vaří velice rád a výtečně. A já jsem se vedle něj stala víc ženskou.“

Aurelio pochází z Kalábrie, nejjižnější části pevninské Itálie – z tradičního prostředí. Jeho rodina si působení pamětnice na Aurelia velmi pochvalovala. Vzhledem k tomu, že Aurelio není formálně rozvedený, protože to není vzhledem k tradici možné, nemohl ji pojmout za ženu. Ta ovšem obratně vyřešila své obtíže s občanstvím fiktivním sňatkem s Renatem Banncim.

Ženy v českém a italském kontextu

„Italové mají jinou výchovu. Chlapi měli manželky doma s dětmi a oni dělali, protože jsou hlava rodiny. Tady se to mohlo. U nás v komunismu žena dělala, neexistovalo, aby byla žena doma a měla ještě nějakou pomocnici v domácnosti.“

Helena s Jaroslavou přišly do Itálie (a je myšlena Itálie severní) v době, kdy zde bylo zvykem, že ženy po deváté hodině nevycházely z domu bez doprovodu. Čekalo se od nich, že budou především zajišťovat chod domácnosti a péči o děti. V Československu již tento model nefungoval a Češky, které se v šedesátých a sedmdesátých letech do Itálie provdaly, pociťovaly tíhu těchto regulí.

„Soužití, která jsem viděla v Československu, byla někdy i ošklivá. Byty byly malé, manželé hodně pili a těch radostí bylo málo. A zase v Itálii ženské, které už mají děti velké, chtěly by jít někam s kamarádkou večer nebo ještě něco studovat, tak nad nimi pořád ještě visí otázka: ‚Kam jdeš?‘ Já mám naštěstí společníka, kterému nevadí, že dělám masáže, i když by to mohlo být ‚dubbio‘, a ze začátku našeho vztahu nechtěl, abych to veřejně říkala. Nikdy mi neřekl, abych nechodila do práce, protože viděl, že bych šla stejně, protože jsem ‚autosufficiente‘, soběstačná. Mám štěstí, jakého mám společníka, není to úplně běžné. Dnes vidím, že těch radostí v rodinách v Československu nebylo zas tak málo, ale když seš tam, tak ti to nestačí. Co máš dělat...“

Postupně také porozuměla zákonitostem italského jazyka, i když s některými jeho aspekty má dodnes potíže.

Česko-italské a italsko-české navštěvování

Matka pamětnice získala možnost vyjet za ní tři roky po její emigraci – úřadům řekla, že se ji pokusí přesvědčit, aby se vrátila domů. „Maminka, chudinka, přijela s takhle velikou husou, ani se mi nevešla do trouby. Děvečka malá přivezla z Prahy pivo.“ Otce za ní pustili po sedmi letech od její emigrace, a to bylo naposledy, co se s ním shledala. Její sestře byla žádost o výjezd do zahraničí zamítnuta.

Díky Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, který z podnětu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě roku 1976 Československo formálně přijalo, byla Heleně Jindáčkové uznána žádost u prezidenta o milost. Musela vyřídit řadu formalit na velvyslanectví v Římě, zaplatit Československu školy, které jí poskytlo, a v roce 1979 se jí hranice otevřely a ona měla možnost pravidelně navštěvovat rodinu a přátele.

„Šla bych domů i pěšky. Po deseti letech, kdy jsem nemohla, byla vůle tak velká... Když jsem se blížila po Karlově mostě na Klárov, kde jsme bydleli, zdály se mi okna i domy strašně malinké, jako z pohádky. Maminku a rodinu jsem vzala do Klášterní vinárny na oběd, tam jsem jim rozdala confetti – bonbony. A pak jsem jezdila do Československa často a pokaždé jsem měla nabitý program – holky ze základky, stavaři a další skupiny, až jsem si uvědomila, že když přijedu domů, maminku skoro nevidím. Až mě to mrzelo, tak jsem si to pak hlídala. Vždy jsem jela s plným kufrem obnošených věcí a hraček na rozdání. Na hranicích to vždycky chtěli vidět, ptali se a bylo to nepříjemné. Šlo to lépe, když tam byli chlapi, ženské na mě byly ostřejší.“

Události listopadu 1989 Helena Jindáčková prožívala na dálku – radostně, ale nezaujatě.

Dnes

Pamětnice se dnes jednou týdně věnuje dobrovolnictví, dvakrát týdně si zajde do tělocvičny a pak se setkává třeba s kamarádkami. S Aureliem na sebe konečně mají dostatek času a v létě si společně rádi vyrazí k moři. Moc přání už prý nemá, snad jen aby jejímu partnerovi vydrželo zdraví, když dříve pracoval jako novinář čtrnáct šestnáct hodin denně.

Itálie je podle Heleny Jindáčkové úplně jiná země, má moře, hory, rozdílné jídlo, lidi i podnebí, ale Česko má také své. Je to hezká země se spoustou řek, rybníků a jezer.

Nakonec to dobře dopadlo i s někdejšími spoluhráčkami z týmu, se kterými se ráda znovu setkala, a s některými z nich se vídá dodnes.

Již dvaadvacet let obývají s Aureliem nádherný byt s výhledem na celou Florencii, ve Fiesole, matce Florencie.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Renáta Malá)