Františka Jeřábková

* 1929  †︎ 2016

  • „Ale to víte, že si mne taky povolali, to víte, že taky si mne povolali. Ale já jsem se na ně koukala svrchu: ,Co na mně chcete?‘ Klidně jsem jim tohle řekla. ,Vždyť to byl náš prezident. Já jsem k němu nastoupila do práce jako k prezidentovi.‘ A teď ten chlap nevěděl, jestli se mi má posmívat, nebo má vykládat nějaký blbý kecy. Já mu povídám: ,Co chcete vědět, tak vám řeknu, a co nechci, tak vám nepovím a je to.‘ (Syn Jiří: Tak hlavně jsi asi nebyla ta nejdůležitější persona, která by…) No, nebyla. Jak jsem se tam dostala? Já povídám: ,Ale prosím vás, proč na místo služky vezmete někoho…? Copak je to nějaký bůhvíjaký zaměstnání? Není, tak co… co o tom děláte takový… co z toho děláte nějaký vědy?‘ Já jsem jim to klidně řekla. Já jsem se nebála.“

  • „Nasypali jsme… seshora z výsypek se nasypalo na vagony (uhlí), najelo se na váhu. Prásk! Povolila západka u vagonu a váha byla zasypaná. Tak všichni, kdo měli ruce, museli jít a vyházet to z váhy, aby se tam vůbec mohlo pokračovat, a všechno to ručně naházet zpět na vagony. To bylo lopat. My jsme měli ruce jak lopaty, tvrdý od těch lopat. No jo, no, nedalo se na tom nic změnit. (A zkoušeli jste nějak změnit práci?) Těžko jste sehnal práci, co myslíte?! Jako kdo tohle nezažije, tak ví houby, co je to dřina. Bylo to neúměrný našim silám. Jak říkám, kdo tohle to nezažije, tak neví, co to je. Já jsem to taky nevěděla.“

  • „My jsme chodívali z naší malé vesničky do lesa na borůvky, poněvadž jich tam bylo hodně. A nejednou jsme narazili na stopy po prchajících Němcích… Hele, já jdu, sbírám borůvky, jdu, jdu… a najednou koukám, on tam stojí chlap přilepený na strom. On si myslel, že na něj nenarazím. On byl nalepený na strom, aby ho nebylo vidět. Jenomže já jsem natrefila přímo na jeho boty. Teprve poté jsem si říkala, že stejně naše maminka moc neuvažovala… já jsem byla již šestnáctiletá holka. Naše maminka nás pustila takhle samotné do lesa. Vždyť mne tam ten chlap mohl snadno zamordovat. (Syn Jiří: On se spíš lekl sám. On se bál sám. Takže neudělal nic?) Ne, ne. Já ho viděla, jak odchází…“

  • „Benešovi nebyli na jídlo nároční, skutečně nebyli. Když se dělalo jídlo, tak se dělalo pro nás i pro ně a žádné extra... (Syn Jiří: Že by si posílali nakupovat do ciziny nebo tak?) To ne, to naprosto ne. Měli rádi dobrá jídla, ale žádné velké porce to nebyly. Oni si klidně… kuchařka nám říkala: ,Holky, já zítra budu dělat ovocné knedlíky, chcete…?‘ No a tak se udělaly ovocné knedlíky pro všechny. A bez nějakých nároků… že by to nemohl jíst. Nebyli nároční, nebyli. Mne to překvapilo. Když jsem tam přišla do zaměstnání, tak mne překvapilo, že mívali taková skromná jídla. Aby to dobře strávili, tak se dělala dobrá jídla.“

  • „Tady se jedná o skromné žití. Lidi nesmějí chtít od toho života bůhví co. Musí do toho života také něco dát. A když nechtějí dát, co mohou čekat? A to je ta hlavní věc, co se mají děti učit už ve škole. Aby se uměly samy uživit. Aby už samy uměly odhadnout, jestli jsou schopny se uživit. A to je málokdy. Ty děti o tom nemají páru. Hele, my jsme už jako děti na vesnici… tatínek dělal šafáře ve dvoře. Neměl žádnou extra výplatu. Ale dovedl nám ukázat, co všechno s těmi penězi může udělat. A my jsme na to koukaly! A ti mladí by se to také měli učit, jak s penězi zacházet.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Jirkov, okr. Chomutov, 19.12.2014

    (audio)
    délka: 03:10:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy by mne nenapadlo, že se jako holka z vesnického dvora dostanu k Benešům do kuchyně

F. Jeřábková, 1948.jpg (historic)
Františka Jeřábková
zdroj: dobová: archiv pamětnice (rok 1948); současná: z natáčení 19.12.2014

Františka Jeřábková se narodila 30. března 1929 v Zalešanech, okres Kolín. S rodiči a dvěma staršími sestrami vyrůstala ve skromných podmínkách na panském dvoře knížete Paara v malé vsi nedaleko Bechyně. Po skončení války vystudovala dvouletou Odbornou školu pro ženská povolání u sester sv. Karla Boromejského v Praze. 1. ledna 1948 nastoupila do Správy domu prezidenta republiky na Pražském hradě jako kuchyňská. Zde vařila pro prezidentský pár Benešových a personál hradu. Se zhoršujícím se zdravotním stavem prezidenta Edvarda Beneše a s napjatou politickou situací žila střídavě na Pražském hradě a v letním sídle manželů Benešových v Sezimově Ústí. Po abdikaci prezidenta Edvarda Beneše v červnu 1948 se přestěhovala do vily prezidentského páru v Sezimově Ústí. Zde žila a pracovala i po smrti Edvarda Beneše do listopadu 1948. Do září 1949 žila střídavě v Praze a v Sezimově Ústí a nadále pracovala jako kuchyňská pro Hanu Benešovou. S tou zůstala v přátelském kontaktu. Vzhledem ke své pracovní minulosti měla značné problémy při shánění odpovídajícího zaměstnání. Od roku 1949 do roku 1953 vystřídala několik zaměstnání - práci v textilních fabrikách v Aši a Jihlavě, následně jako kancelářská síla ve Znojmě, účetní a později průvodčí v tramvaji v Mostě. Od roku 1954 až do odchodu do důchodu v roce 1986 pracovala spolu s manželem, bývalým příslušníkem PTP, Ottou Jeřábkem v Severočeských hnědouhelných dolech (SHD) v Záluží u Litvínova. Společně vychovali ve skromných podmínkách malého bytu ubytovny dva syny. Poté, co starší z nich emigroval v roce 1985 do Rakouska, ji vyslýchali (nikoliv poprvé) příslušníci Státní bezpečnosti. Od roku 1972 žila v Jirkově. Zemřela 18. května roku 2016.