Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Jelínek (* 1967  )

Takhle to cítím a takhle to je

  • narozen 8. května 1967 v Táboře
  • v šestnácti letech onemocněl cukrovkou
  • vyučil se mechanikem–opravářem a nastoupil na místo údržbáře v podniku Silon v Plané nad Lužnicí
  • od roku 1986 rozmnožoval samizdat
  • v roce 1989 podepsal Chartu 77
  • podepisoval a šířil petice za propuštění politických vězňů
  • před 1. májem 1989 vytiskl protirežimní letáky a vylepil je v Táboře
  • v srpnu roku 1989 zadržen, obviněn z pobuřování a vzat do vyšetřovací vazby
  • 9. listopadu 1989 odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody
  • 27. listopadu 1989 ho na základě požadavku Občanského fóra z vazby propustili
  • po roce 1990 se krátce angažoval v komunální politice v Plané nad Lužnicí

S odstupem několika desítek let nám může připadat, že v roce 1989 už komunistický režim jen skomíral a jeho rychlý, nevyhnutelný pád byl samozřejmostí. Existují však svědectví, která tento zjednodušený výklad konce bolševické totality vyvrací. Jedním z nich je i příběh jihočeského disidenta Jiřího Jelínka. V listopadu 1989 byl za tisk a šíření protirežimních letáků odsouzen na jeden rok nepodmíněně. Tehdejší situaci nám popsal při natáčení rozhovoru: „Soud byl 9. listopadu, osm dní před revolucí. Osm dní před revolucí, všichni si myslí, to už bylo všechno [jasné]. Já říkám, nic nebylo, nikdo nic nevěděl.“

 

V Pionýru ho nechtěli

Jiří Jelínek se narodil 8. května 1967 v Táboře. Matka Květuše, rozená Zemanová, vyrůstala v jihočeském Vlkově. Otec Antonín pocházel z Velkého Beranova u Jihlavy. Jeho velikým koníčkem bylo sportovní létání. Když měl Jiří tři roky, otec předváděl své letecké dovednosti mamince, stroj nezvládl a při nehodě zahynul. Matka se po třech letech podruhé vdala. Její druhý muž, Václav Převrátil, pamětníkovi plně nahradil vlastního tátu. Jiří neměl žádné sourozence, vyrůstal v Sezimově Ústí, kde oba rodiče pracovali v dělnických profesích. Prázdniny trávil u prarodičů z matčiny strany, s rodinou vlastního otce se nestýkali, oba prarodiče Jelínkovi předčasně zahynuli: babička skočila pod nákladní auto, děd se utopil ve vaně.

Jiří navštěvoval základní školu v Sezimově Ústí. Prokazoval dobré znalosti, měl ale problémy s kázní. Vytýkali mu drzost a neposlušnost. Od druhé třídy dostával na vysvědčení pravidelně sníženou známku z chování. Kvůli svému „grázlovství“ nebyl přijat ani do Pionýra. Tehdy mu vadilo, že je vyloučený z kolektivu a nemůže trávit volný čas společně s kamarády. Pamětníkovi rodiče neměli socialismus rádi, navenek však svůj postoj neprojevovali. „To byli takoví ti domácí odbojáři, jako skoro všichni. Poslouchali Svobodku [Rádio Svobodná Evropa], nadávali na komanče, pak vylezli před barák a dělali, jako že jim to nijak moc nevadí. To bylo takové normální, všichni byli takoví. Myslím, že 99 procent takových lidí bylo,“ popsal nám pamětník tehdejší postoj rodičů i většinové společnosti.

 

Hardrock, tenis, nemoc

V dospívání se Jiří začal zajímat o hudbu. S kamarádem Pavlem Jahnem si oblíbili v socialistickém Československu tehdy nedostupné hardrockové a heavy metalové kapely ACDC, Metallicu a KISS. Nahrávky a plakáty těchto skupin kupovali na různých burzách, později získali kontakt na Petra Cibulku, který jim posílal samizdatově vyráběné kazety. Po absolvování deváté třídy nastoupil pamětník na střední průmyslovou školu. V šestnácti letech onemocněl cukrovkou a zameškal většinu školního roku. V té době hrával závodně tenis a na učení mu zbývalo čím dál méně času. Ze střední školy proto odešel na strojní učiliště, absolvoval obor mechanik - opravář a nastoupil na místo údržbáře do podniku Silon v Plané nad Lužnicí.

 

Vy sejete vítr, vy sklidíte bouři

Petr Cibulka začal mladíkům s hudbou zasílat i různé politické tiskoviny, časopis s informacemi o Chartě Infoch a zakázanou samizdatovou literaturu. Jiří s Pavlem denně poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, každý týden navštěvovali setkání u manželů Ruth a Zdeňka Šormových na evangelické faře v Soběslavi. Zde ve skupině podobně smýšlejících lidí mluvili o lidských právech, víře, vyměňovali si literaturu a zpívali.

V roce 1986 dostal Jiří Jelínek od kamarádky, která emigrovala na Západ, psací stroj. Zprvu jen opisoval zakázané tiskoviny a literaturu, časem psal vlastní protesty a zasílal je do novin či představitelům komunistického Československa. Do redakce komunistického deníku Rudé právo, který vytrvale útočil na Chartu 77 a další protirežimní prohlášení, jako bylo Několik vět, v létě roku 1989 mimo jiné napsal: „Jsem, stejně jako mnozí, znechucen útoky vaší redakce proti tomuto textu. […] Nechte už svých bezduchých výpadů proti Chartě 77 a ostatním nezávislým iniciativám, protože ne oni, ale Vy sejete vítr a Vy také sklidíte bouři!“ Ještě předtím na jaře roku 1989 sepisovali s přítelem Pavlem Jahnem výzvy, v nichž požadovali propuštění Václava Havla a dalších aktivistů nezávislých sdružení a iniciativ. Sehnali desítky signatářů, především dělníků a studentů, kteří k žádostem připojili svůj podpis. Dopisy pak zasílali prezidentu republiky, předsedovi federální vlády a ministru spravedlnosti.

V roce 1987 se Jiří oženil s Lenkou, rozenou Křižanovou, a narodila se jim dcera Lenka. Manželka se o politiku ani disent nezajímala, věnovala se rodině. I když byl pamětník trvale varován matkou, že na něj jistě dopadnou represe, nevěřil, že by mohl být výrazněji potrestán. Komunistický režim druhé poloviny 80. let dvacátého století v rozhovoru nazval „vlažným socialismem“, tehdy si však nemyslel, že vláda komunistů skončí v horizontu několika málo let.

 

Zavřený na Prvního máje

Během Palachova týdne v lednu 1989 se Jiří účastnil jedné z demonstrací v Praze. Poté, co zásahová jednotka začala demonstraci rozhánět vodními děly, se mu podařilo utéct. O brutalitě zákroků se pak dozvěděl z vysílání západních rádií a ze svědeckých výpovědí svých známých. Nesmyslné násilí mu vadilo ze všeho nejvíc. Rozhodl se podepsat Chartu 77. Jel podpořit disidenta Františka Stárka k únorovému soudnímu líčení. V dubnu sepsal leták, v němž nabádal spoluobčany, aby přestali být poslušným stádem a vzali si příklad z nezávislých iniciativ. S kamarádkou Klárou Blažkovou zhruba desítku těchto letáků, napsaných přes kopírák na Jiřího psacím stroji, vylepili v noci na různé výlohy v Táboře. Během prvomájové demonstrace v Praze rozvinuli s Pavlem Jahnem transparent „Propusťte Václava Havla!“. Ihned je sebrala Státní bezpečnost (StB) a odvezla je do zadržovací cely. Zde se pamětník ocitl mezi pražskými disidenty, jež do té doby znal jen z tisku a rádia: Stanislavem Devátým, Janem Rumlem, Václavem Hradílkem. „Standa Devátý byl hrozně fajn. […] Hned mi radil, jak to rozmnožovat líp, jak si koupit blány na cyklostyl a cyklostylovou barvu. Takže jsem přijel domů poučený, hned jsem to začal všechno shánět.“ Díky radám od Stanislava Devátého se Jiřímu podařilo sestavit doma tiskařské zařízení. 

 

Noční domovní prohlídka

Dne 3. srpna 1989 měl pamětník ve fabrice odpolední směnu. Dopoledne zkoušel na novém cyklostylu první podařené tisky. Při odchodu do práce pak požádal manželku, aby nic neuklízela, večer, po příchodu domů, chtěl v tisknutí pokračovat. Plán mu však nevyšel. Do továrny si pro Jiřího přijela policie a odvezla ho na služebnu do Tábora. Zde ve společnosti nic netušícího kriminalisty Pulce čekali na příslušníky Státní bezpečnosti z Českých Budějovic. Estébáci pamětníka vyslechli a v jednu hodinu v noci s ním jeli do jeho bytu, kde provedli domovní prohlídku. „Asi počkali, než usnuli děcka, v té době jsem měl čtrnáctidenní dceru. Vlítli nám do bytu, samozřejmě zástupce národního výboru z baráku, a svědci, všichni vylézali na tu chodbu, co se děje, policajtů halda. Vlítli do bytu, tam všechno rozházeli, sebrali toho tři přepravky,“ popsal nám postup komunistické policie pamětník. Po prohlídce se vrátili zpět na služebnu v Táboře a čekali do rána na příchod prokurátorky. Celou noc vyhrožovali estébáci Jiřímu vazbou, on jim ale nevěřil. Okresní prokurátorka JUDr. Věra Nová uvalila na pamětníka vazbu. Své rozhodnutí odůvodnila obavou z toho, že by pokračoval v trestné činnosti, mařil objevování důležitých skutečností či ovlivňoval svědky. Eskorta převezla Jiřího do vazební věznice v Českých Budějovicích. Zde, v cele spolu dalšími šesti spoluvězni, čekal na soud. Bylo mu sděleno obvinění, jednou týdně přijížděli příslušníci StB, aby ho vyslechli. Zajímala je jména kolegů z disentu, se kterými se stýkal. K právnímu zastupování se přihlásil JUDr. Milan Hulík, tehdejší obhájce chartistů. Na jeho radu nesděloval vyšetřovatelům žádné informace.

 

Já myslel, že mě pošlou domů

Po třech měsících vazby se 9. listopadu 1989 konalo soudní přelíčení. K procesu, o jehož čase konání informovala i Svobodná Evropa, ho přišla povzbudit řada lidí. I díky této podpoře trval na svých názorech. Výrok soudu pamětníka překvapil. Očekával, že po třech měsících strávených ve vyšetřovací vazbě bude propuštěn. „To byl šok - rok. Dostat jako netrestaný v životě, dostat rok nepodmíněně, za tohle, to mi přišlo jako fantasmagorie. Já myslel, že mě pošlou domů za tu vazbu, pár měsíců máš odsezeno, val domů a už nezlob. To bylo špatný, to jsem říkal - rok, takže ještě tady budu půl roku v base,“ popsal své překvapení pamětník. Ze všeho nejvíc se obával zdravotních problémů. Ačkoli si jako zkušený diabetik již od šestnácti let sám aplikoval dávky inzulínu, v kriminále mu je musel podávat lékař. Ten do věznice dojížděl sanitou zcela nepravidelně. Stávalo se tak, že se Jiřímu dělalo špatně, pociťoval hyperglykemii a dožadoval se pomoci zdravotníků. Ta se ale opožďovala.

 

Stávka ve vězení

Advokát se na místě odvolal. Pamětník musel čekat dál ve vazební věznici. Za pár dnů v Praze propukla sametová revoluce. Několik dní po krvavém potlačení studentské demonstrace na Národní třídě se z vedlejší cely k Jiřímu dostaly noviny a také zpráva o tom, že během policejního zásahu byl smrtelně zraněn student Šmíd. Tuto informaci, která se na konec nepotvrdila, považuje pamětník i s odstupem třech desítek let za klíčový moment, jež vedl k vyburcování celé společnosti. Z chování dozorců měl Jiří dojem, že se situace mění, začínali se k němu chovat úslužně, všem stíhaným byl zmírněn denní režim v cele, povolili jim i ve dne ležet na postelích. Poté, co se pamětník dozvěděl o generální stávce, ihned se rozhodl připojit se. „Takže jsem jako velitel cely vystoupil a říkám, my vyhlašujeme stávku. Ten koukal jako blázen, ten nadporučík. Říkal: ,Jakou stávku?’ No stávku, hladovku vyhlašujeme, nenoste nám jídlo. […] A všichni, všichni jsme se domluvili: Vietnamec, Cikán, bezruký Jirka, všichni jsme se domluvili, že nebudeme jíst.“ Hladovku vyhlásili vězni až po snídani a pouze na jeden den. V poledne odmítli podávané jídlo, dozorci jim ale rozkázali přijmout ho do cely. K velkému překvapení všech vězňů jim namísto ešusu s vězeňskou stravou bez chuti nabídli smažený sýr, hranolky a tatarku na porcelánovém talíři. Všichni se však udrželi a jídlo si nevzali. „A nikdo si nevzal ani kousek, to jsem na ně byl hrdý, na kluky, na naši celu 97, my jsme byli dobrá cela,“ vzpomíná pamětník. Konce hladovky se Jiří už nedočkal. Odpoledne přišel do cely bachař a oznámil mu: „Jelínek, sbalte se, jdete domů.“ Propuštění politických vězňů bylo jedním z požadavků opozice, jež se sdružila v Občanském fóru. V sychravém podzimním dnu, bez peněz, v pantoflích, bez ponožek šel pamětník na nádraží. Když v hale uviděl zeď polepenou revolučními letáky a plakáty, nemohl uvěřit svým očím.

 

Svoboda

Ve volbách v roce 1990 byl pamětník zvolen do zastupitelstva v Plané nad Lužnicí. Brzy pochopil, že pro tuto funkci nemá zkušenosti a v dalším období již nekandidoval. V Silonce zůstal pracovat do roku 1991. Rozvedl se. Vystřídal různá zaměstnání, obchodoval s ojetými automobily a pneumatikami, čtyři roky vykonával práci vedoucího v nočním klubu, provozoval diskotéku, montoval žaluzie, pracoval jako provozní v hotelu. V roce 2005 se Jiřímu a jeho partnerce Pavle Štroupové narodil syn Matěj. V době natáčení našeho rozhovoru žil Jiří Jelínek v Táboře a pracoval ve výrobě společnosti Cellofoam.

V roce 2019 si pamětník nemyslel, že by demokracie a svoboda v České republice byly v ohrožení. Dle Jiřího není možné být úplně svobodný a vždy musí existovat nějaké předpisy upravující soužití lidí. Domníval se však, že vzniká stále více regulací, jež jsou přehnané a jejichž důsledkem bude omezení svobody mladých generací.  

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj