Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luboš Jednorožec (* 1925  †︎ 2016)

Je mi těžko u srdce při pohledu na oblohu s volně plujícími oblaky

  • narodil se roku 1925 v Praze-Břevnově
  • jeho rodiče měli kožedělnou dílnu, otec doma často pořádal posezení pro své sokolské přátele
  • krátce po roce 1948: provokace StB - jistá Růžena Švestková prosila, aby jí pomohl dostat se přes hranice
  • v březnu 1950 byl zatčen - známou neudal a nesplnil tak svou občanskou povinnost
  • odsouzen na 10 let do kriminálu
  • červen 1951: utekl z jáchymovského dolu Svornost
  • po devíti měsících na útěku byl při pokusu o ilegální přechod hranic dopaden a odsouzen celkem na 28 let kriminálu
  • propuštěn na amnestii v roce 1960
  • roku 1964 se znovu pokusil o útěk přes hranice, tentokrát přes Jugoslávii, znovu dopaden a odsouzen na 2 a půl roku kriminálu, Leopoldov
  • až v roce 1968 se úspěšně dostal přes hranice, žil v Kalifornii
  • zemřel 6. listopadu 2016

„Bylo mi pětadvacet. To pro mě byla půlka života. Já se pořád připravoval, že musím využít situace a utéct.“

Když se večer blíží za tou černou mříží Až spánek zavře moje oči

 okénkem malým dívám se ven,  přijď drahá ke mně v mých snách

 je mi smutno v té cele malé,  přijď slíbat moje slzy z mojích očí

 zvlášť když se chýlí k spánku den.  jež kanou na tě při vzpomínkách

Tvou bolest láskou já ti splatím,

věřím, že mne ráda máš,

srdce své mi dáš

Až se z Borů vrátím

pak poznáš, že jen tebe mám rád.

Tyto verše napsal Luboš Jednorožec v jáchymovském táboře v zimě roku 1950. Věnoval je své snoubence Olině Vosátkové jako gratulaci k úspěšné maturitě.

Luboš Jednorožec se narodil 17. dubna 1925 v rodině českých vlastenců. Celá rodina chodila do Sokola, strýc Oldřich byl předsedou břevnovské župy. Ještě před válkou si Luboš postavil hlavu a ze Sokola odešel: „Skaut byl více jako rodinná organizace. Svoje členy víc bere jako osobnosti. Když jsem chodil do Sokola, byl tam vedoucí družstva. Ten byl všechno. Dával rozkaz celýmu družstvu a neradil se. Ve skautingu to bylo obráceně. Děti byly středem konání a vedoucí to jen organizoval,“ říká Luboš Jednorožec.

Po rozpuštění Sokola nacisty se strýc Oldřich aktivně zapojil do protinacistického odboje ve skupině plk. Josefa Mašína (brigádní gen. in memoriam). Po zatčení v roce 1941 strávil válku v berlínské věznici. Koncem války dva starší Lubošovi bratři Ivan a Ilja nastoupili do Národních gard a při jedné akci u Ostravy byl Ilja zastřelen. V kritických dnech koncem února 1948 Ivan na podporu prezidenta Beneše spoluorganizoval pochod studentů na Hrad. Druhý den byl vyloučen ze školy a den nato se na něho doma vyptávala StB. Ještě týž den se sbalil a odešel do Rakouska. Rodině byla zkonfiskována kožedělná dílna s obchodem, který provozovala už před válkou. Po ztrátě živobytí Luboš zoufale sháněl práci. Absolvoval lyžařský kurz pro instruktory a příležitostně si přivydělával na lyžařských táborech. Při jednom z nich se seznámil s Olinou Vosátkovou. Po dvouměsíční známosti byl zatčen.

Luboš Jednorožec byl zatčen společně se svým otcem 20. září 1950 v Praze za účast na převádění osob přes hranice do Německa. Soud se konal 13. listopadu 1950 v Praze na Pankráci. Luboš Jednorožec byl odsouzen na 10 let žaláře za velezradu. Otec se pod tlakem referentů z Bartolomějské ulice psychicky zhroutil: „Můj otec dostal nervový záchvat. Vůbec nemohl mluvit ani chodit. Nosili ho na nosítkách. Tak ho propustili,“ říká Luboš Jednorožec.

Antonín Jednorožec, Lubošův otec, udržoval styky s „reakcionářskými živly“, což byli převážně bývalí členové Sokola. Pravidelně se scházeli při výročí smrti nebo narození T. G. Masaryka. Jednoho dne se u Jednorožců sešli čtyři údajní převaděči. Přivedl je Jaromír Jerolímek, rodinný přítel. Později se ukázalo, že dva z nich byli agenty StB. Tato skupina měla převést přes hranice Růženu Švestkovou, známou Antonína Jednorožce. Luboš Jednorožec se přípravy útěku Švestkové prakticky neúčastnil. Hlavním důkazem proti němu byly dopisy, které napsal bratrovi, ve kterých se zmiňoval o připravovaném útěku: „(Když mě zatkli,) měl jsem želízka vepředu, ale podařilo se mi sáhnout do náprsní tašky, kde jsem měl ty dopisy, a hodit si je za košili. Podařilo se mi to pronést až do Bartolomějské ulice, kde mě zabásli. Dali mě do cely. Tam jsem se poprvé setkal s konfidentem. Byl to major armády, Slovák. Začal mi vyprávět svůj případ, já měl ale pořád na mysli ten dopis, který jsem neměl ještě zničený. Chtěl jsem ho spálit, ale nevěděl jsem jak a čím. Svěřil jsem se mu. On přišel ke mně a povídá: ,Víš, to se dělá tak: musíš zaťukat na bachaře a oni ti přijdou zapálit cigaretu a pak se to zničí.‘ On zaklepal. Bachař ho vyndal na chodbu. Za chvilku si bachař zavolal mě,“ vzpomíná Jednorožec. Odvedli ho do kanceláře. Vysvlékli do naha a dopisy vypadly na podlahu. Pro obviněného Luboše to byla pohroma. Ihned pochopil, že zcela jistě bude odsouzen. Dopisy ho usvědčovaly z toho, že o útěku za hranice věděl: „V dopisech bylo všechno napsaný. Jen je sledovali a já musel vysvětlovat. Člověk si musel vymejšlet, ale to jsem nebyl ještě tak zkušený, abych to (přesvědčivě dokázal),“ říká Jednorožec.

Byl souzen v procesu se „Srnským a spol“, což byla údajná skupina agentů chodců, která převáděla režimu nepohodlné lidi přes hranice. Přestože Jednorožec ze skupiny znal jen jednoho obviněného, byl odsouzen za velezradu. Bylo mu tehdy 25 let. Vyšetřování proti Luboši Jednorožci bylo jednoduché. Veškeré důkazy proti němu byly již zmíněné dopisy bratrovi do Vídně: „Nebili mě. To nemělo smysl, protože já nic nezapíral. Vše bylo v dopisech napsaný. Strašně mě to zdecimovalo. Já věděl, že mě odsoudí na velký trest, ale když to přišlo, tak to bylo dost tvrdý. Já nemohl pochopit, že když jsem nikomu neublížil, můžu dostat deset let. V tom okamžiku jsem se rozhodl, že tohle si nemůžu odsedět a že se musím pokusit o útěk,“ vzpomíná Jednorožec. Po odsouzení byl převezen do jáchymovských uranových dolů, kde fáral na dole Svornost.

V dopise propašovaném v zimě 1950 z Jáchymova Olině Vosátkové napsal: „Chci tě u příležitosti tvé maturity ujistiti a podati materiální důkaz o mé lásce a vážných úmyslechPřestože osud je k nám tak nepřízniv a nedovolí nám, aby se naše vztahy vyvíjely normálním způsobem, je to k něčemu dobré. Nedovedeš si představit, jaká touha po tobě, po tvých slovech, po tvém objetí, po celé tvé konkrétní skutečnosti je vybičována tvou nepřítomností, a ještě zvláště nad tvými toužebně očekávanými dopisy. Právě tato skutečnost, kterou nyní musím prožívat, mi dává velkou školu do budoucna, a nedovedu si vůbec představit tu chvíli, kdy budeme moci být spolu.“  

Kolem roku 1950 byli ještě v Jáchymově také odsouzenci za různé kriminální činy a v neposlední řadě tzv. retribučáci – lidé odsouzení na základě retribučních dekretů prezidenta Beneše z roku 1945: „Bylo nás tam šest až osm mladých kluků, skautů. Našli jsme si partičku. Scházeli jsme se (na barácích) v sobotu, v neděli. Vyprávěli jsme si, co kdo zažil (v civilním životě). Byli jsme terčem závisti těch ostatních, protože jsme se celkem, kromě práce, s tím vším vyrovnávali. Já se musel vyrovnat s desetiletým trestem. Bylo mi pětadvacet. To pro mě byla půlka života. Já se pořád připravoval, že musím využít situace a utéci,“ říká Jednorožec.

Při práci v dolech se muklové setkávali s civilními horníky, kteří obsluhovali detekční přístroje na vyhledávání uranu v hlušině nebo dynamit na odstřelování horniny. Byli to členové KSČ nebo dobře prověřené osoby, ale přesto se mezi nimi našli lidé, kteří se pokoušeli vězňům v jejich bídě pomoci. Někdy donesli z domova oběd navíc nebo vynášeli odsouzeným korespondenci. Tímto způsobem posílal dopisy také Luboš: „Loučím se s vámi, moji věrní kamarádi…Zdeňku, Šircháne, Jume…Tento dopis vám píši, abych se s vámi rozloučil, jak se na správné kamarády sluší a patří. Je velmi obtížné, abych vám mohl psát. Navrhuji vám, abychom přerušili mezi sebou styk. Neboť to bude pro obě strany nejlépe. Zvláště dnes, kdy víte, jak jsem dopadl,“ píše Jednorožec kamarádům skautům z Jáchymova.

Na Svornosti byl Luboš do června 1951. Poté byl přemístěn na Horní Slavkov, kde se rozšiřovala těžba uranu. Na dole „dvanáctce“ v Horním Slavkově právě probíhala rekonstrukce vrátku do šachty. Na místě starého vrátku vznikal nový, silnější. Budova starého vrátku ze dřeva byla obestavěná novým zděným opláštěním a mezi starou a novou zdí vznikla úzká chodbička, kterou se bylo možné při vstupu do šachty vyplížit do nové stavby kolem vrátku: „Já byl přesvědčený, že musím využít každý příležitosti k útěku. Otázka je jenom vyhledávat příležitosti nebo čekat, až se nějaká naskytne. Viděl jsem případy, kde uteklo patnáct, dvacet kluků. Vždycky to bylo shozený. Čekali na ně a postříleli je nebo tak nějak. Proto jsem přestal věřit lidem. Poznal jsem, že nejlepší je, když nikdo nic neví,“ vzpomíná Jednorožec.

Začátkem září 1951 se Luboš rozhodl, že nastala ta pravá chvíle. O svém úmyslu se svěřil jedinému spoluvězni a požádal ho, aby mu u sebe schoval osobní věci, kdyby se útěk nezdařil. Dne 13. září 1951, když byli vězni pod dozorem čtyř bachařů se samopaly odváděni na noční směnu do šachty, ukradl v „lampárně“ (místnost na převlíkání do hornické výstroje) kleštičky na plech a při vstupu do šachty skočil do průlezu mezi starou budovou a zdí nového vrátku:

„Když jsem přišel na (novou) vrátkárnu, tak ta měla veliký zasklený okna. Světlo tam šlo ze všech stran. Jak svítili na pásma kolem (mezi ostnatými dráty), tak ty dávaly takový šajn, že jsem si připadal jako nahý před davem lidí. A nával adrenalinu do mě. Byl jsem vystavenej – buď, a nebo. Byl jsem rozhodnutý, že se jen tak nedám znova chytit. Potřeboval jsem nabrat dech, ale věděl jsem, že nemám moc času. Byl tam obrovský buben, na kterém byl natočený kabel od vrátku. Schoval jsem se pod ten buben a v tom okamžiku se otevřely dveře na protější straně, než co jsem se tam dostal, a prochází tam bachař,“ popisuje svůj útěk Jednorožec. Když bachař nikoho neviděl, prošel kolem dál. Jednorožec svlékl fárací kalhoty a bundu a vyplížil se ven z budovy: „Byla krásná teplá hvězdnatá noc. Vrátný z lágru seděl na zábradlí a kouká se přesně tím směrem, co jsem byl já. Ze skautingu jsem věděl, že když se v noci něco mihne kolem, i když ty se tím směrem nedíváš, tak si toho všimneš. Tak jsem se pomalinku skrčil a lehl si na silnici. Před jeho zraky jsem se vyplížil až k plotu. Bylo tam nejdřív pětimetrový odstřelovací pásmo vysypaný bílým pískem. Teď jsem měl před sebou dva ploty z ostnatýho drátu. Když jsem  se doplížil až k plotu, tak jsem nepočítal, že ty dráty jsou z tvrdý oceli, a já měl jen malý kleštičky. To si nedovedeš představit, jak pracuje vůle lidská. To dostaneš takovou sílu do rukou a nekoukáš na bolest, protože tě to žene dopředu. Viděl jsi, že nemůžeš nic jiného dělat a že na tom, jestli to uděláš, závisí i tvůj život. Ještě dva měsíce potom jsem měl podlitiny na palci, kterým jsem ty kleštičky mačkal,“ vzpomíná Jednorožec. Za ploty z ostnatého drátu byla již cesta volná. Protože Luboš utekl nepozorovaně při vstupu do dolu, měl na útěk dost času. O jeho zmizení se bachaři dozvěděli až pět hodin poté.

Lubošův plán byl dostat se až k Mariánským Lázním, kde chtěl přejít hranice na Západ. Kudy přes hranice, zběžně věděl od spoluvězně, který před zatčením přecházel hranice do Německa pravidelně. Z Horního Slavkova do Mariánských Lázní to je cca 25 km vzdušnou čarou. Luboš s sebou neměl mapu ani kompas. Navíc se musel vyhýbat vesnicím a samotám. Na sobě měl jen vězeňskou blůzu a kalhoty, na nohách tenisky. Fárací boty s koženou podrážkou a s vázáním nad kotníky sundal už za plotem tábora, čehož zanedlouho litoval. K jídlu měl krajíc chleba namazaný máslem. Jinak nic. Chodil jen v noci, hlavně po lesních stezkách a pěšinách. Spal na mezích a vstával za soumraku. Po pár dnech se dostal až k Mariánským Lázním. Obešel je a k hranicím to bylo jen pár kilometrů: „Mířil jsem na kopec, který se jmenuje Dýleň. Chvílemi jsem se plazil, kde jsem si myslel, že by někdo mohl být. Byl jsem celý mokrý. Brzy k ránu jsem přišel k chalupě. (Obyvatelé) byli již vzhůru a venku něco dělali. Mluvili německy. Říkal jsem si, že to snad není možný. To jsem už v Německu? Pokračoval jsem dál a přišel jsem k vysokému napětí. Tam byla cedulka v němčině. Myslel jsem si, že už jsem v Německu, tak jsem šel po silnici. Přede mnou jelo auto. Říkal jsem si, že když už jsou to Němci, tak je to O. K., ale k mýmu šoku jsem zjistil, že to byl autobus ČSAD. Tak jsem zapad do nedalekého lesa. Byl jsem hrozně zmrzlý. Mokrý šaty na mně udělaly ledový krunýř. Opřel jsem se o borovici, a jak vycházelo sluníčko, tak mě od hlavy po bradu, krk až celýho ozářilo a zahřívalo. V životě jsem necítil takový blaho. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak to může být krásný,“ vypráví Luboš Jednorožec.

Druhý den v noci se dostal až k pohraničnímu pásmu. Bylo slyšet štěkání psů, podél cest měli pohraničníci vybudované úkryty ve složeném dříví. Luboš chodil už jen mimo cesty i pěšiny. Všude byla spousta vojáků a jinde zas neprůchodná křoviska. Celou noc se pokoušel najít bezpečný průchod k hranicím, ale k ránu vyčerpaný a mokrý dorazil k samotě, u které stála stodola: „Sto metrů od chalupy byla konírna. Před ní byla jabloň. Natrhal jsem si za košili hodně jablek a vlezl jsem dovnitř. Bylo tam pár živých koní. Vylezl jsem po žebříku na půdu. Tam jsem si sundal tenisky. Najedl se jablek, zahrabal do sena a usnul. Probudil jsem se v poledne. Dolů vešel nějaký člověk a chtěl krmit koně. Vylezl nahoru. Otevřel poklop od půdy a našel moje tenisky, který jsem si tam sušil. Vzal je, chvíli je prohlížel a hodil dolů na zem. Já byl zahrabaný v seně. Jen hlavu jsem měl vystrčenou. Postavil se zrovna nade mne. V rukou vidle a dívali jsme se vzájemně do očí… Ujistil jsem ho, že mu nic neudělám. Chvíli jsme mluvili. Byl to Maďar z jižního Slovenska. Požádal jsem ho, jestli by mi nedal něco k jídlu. Rozběhl se domů a přinesl mi velkej borůvkovej koláč. Hrozně jsem si pochutnal. On byl vystrašený a řekl mi, abych odešel, že to musí nahlásit.“  Lubošovi nezbývalo než odtamtud zmizet. Venku ještě bylo světlo. Zapadl do nejbližšího lesa a pokračoval dál.

Najednou se za horizontem objevili dva vojáci se samopaly: „Oni mne zblejskli, já je zblejsknul. Oni se postavili, aby mě viděli a mohli mě chytnout. Obrátil jsem se z cesty. Do kopce jsem nemohl, protože jsem už byl vyčerpaný. Já měl jen tenisky a oni už měli dlouhý kabáty a samopaly, takže jsem byl rychlejší. Seběhl jsem do údolí. Poslouchal jsem, kde jsou, a pokračoval dál. Dostal jsem se na kraj lesa. Přede mnou se objevila vesnice. Viděl jsem, že je celá obsazená vojáky. Dostávali rozkazy a nastupovali do aut. Tam jsem pochopil, že to takhle nemá smysl, a rozhodl jsem se dostat se do Prahy a najít někoho, kdo by věděl, jak se dostat za hranice.“

Lubošův bratranec Jiří Baloun měl zemědělskou usedlost ve Žďáře u Sedlčan. Luboš tam často jezdíval, kraj znal velmi dobře. Rozhodl se, že se tam pokusí dostat a ukryje se u příbuzných na nějaký čas, než se podaří najít důvěryhodného převaděče. Z Mariánských Lázní vedla přímá cesta do Sedlčan přes Horní Slavkov a Příbramsko, tedy přes území s velkou koncentrací komunistických lágrů. Nejschůdnější možností bylo vydat se do Plzně a podél tahu na Prahu až na Sedlčansko. Zprvu šlo všechno dobře. Luboš šel na dohled od silnice, obcházel vesnice, ale obejít Plzeň, aniž by ztratil směr, se mu zdálo příliš obtížné. Centrum Plzně prošel v noci, nepozorovaně, ale před křižovatkou se silnicí na Prahu si ho všiml strážník, který stál ve stínu na rohu. Zavolal na něj, ale Luboš, než k němu policajt došel, utekl ke křižovatce, kde se schoval do zahrady. Chvíli vyhlížel, co se bude dít. Když se hodinu nic nedělo, vydal se dál. Policista však zřejmě zalarmoval místní vojenskou posádku a vojáci začali prohledávat okolí: „Vyjdu na chodník a proti mně jede auto. To auto zpomaluje. Přijíždí k chodníku. To už jsem viděl, že je to (vojenský auto). Na druhé straně bylo zelinářství. Bylo tmavý. Rozběhl jsem se a přeběhl tu silnici. Teď slyším, jak se otvírají ty plechový dveře, jak mačkají kliky od auta. Vyskakují a pelášej za mnou. Já měl náskok tak čtyři až šest metrů. Oni na mě křičeli, abych zastavil. Já se nezastavil. Začali po mně střílet. Viděl jsem, jak kulky nařážejí na silnici a jiskry lítají od toho. V zelinářství lítaly kulky do oken a praskaly tabulky. Tam se mi jednalo o život, tak jsem utíkal, co jsem mohl. Zelinářství vedlo do pole. Tam byl drátěný plot. Já narazil do plotu. Odrazilo mě to, že jsem si sednul. Rychle jsem se zvedl. Neměl jsem sílu, abych ho přelez, tak jsem utíkal podél plotu. Plot končil v poli. Výhoda i nevýhoda byla, že tam nebyly žádný brázdy. Byl úplněk. Krásně svítil měsíc. Na to pole bylo krásně vidět. Bylo jak na dlani. Já jsem si ze starých rodokapsů pamatoval, že nějaký kovboj se schoval na mýtince. Bylo na ni vidět. On se přitisknul k zemi a oni (pronásledovatelé)ho neviděli. Tak já v paměti toho jsem si lehl na to pole. Oni svítili baterkou v zahradnictví. Na keře atd… Dokonce svítili na pole, kde jsem byl, ale mě neviděli,“ vypráví Jednorožec. V poli ležel dvě hodiny, než vojáci prohledali celé zelinářství a odjeli. Potom pokračoval dál.

Cesta do Žďáru již byla klidná. Na Cholíně ukradl u přívozu loďku a přeplul Vltavu. Z Cholína cestu do Žďáru dobře znal. Tou dobou byla na Sedlčansku zvýšená pohotovost represivních složek, protože se v okolí ukrýval dezertér František Slepička. Sbor národní bezpečnosti mu připisoval přepadení Jednoty, a dokonce vraždu. Později byl při zátahu zastřelen: „Ve Žďáru u bratrance. Měli tam stodolu a chlívy. Tam byl žebřík, tak jsem tam vylezl a usnul jsem mrtvým spánkem. Nevěděl jsem, do čeho jdu. Byl to první kontakt s civilním životem, kde jsem potřeboval pomoc. Druhý den jsem slezl a čekal na Jirku, až půjde krmit prasata. Celkem se lekl, protože mě nemohl poznat, a povídá: ,Luboši já jsem na tebe tolik myslel poslední dobou. Já tady mám podobnýho chlapa, jako jseš ty,‘“  vzpomíná Luboš Jednorožec.

Byl to František Slepička. U Balounů se ukrýval už několik týdnů. Říkal jim, že má kontakty na Západ a že zde buduje odbojářskou síť. Jednorožcovi bylo divné, že se ho pořád vyptává na poměry na Západě, co že mu vyprávěli spoluvězni. Navíc se neshodovalo, co jim postupně vyprávěl. Jednou ho takto přistihli při lži. Nakonec se Slepička sbalil a odešel. (Později StB v souvislosti s Františkem Slepičkou zatkla desítky lidí včetně Balouna a v monstrprocesu byli odsouzeni za napomáhání „teroristovi a agentu Západu“ na mnoho let vězení.) Jiří Baloun kontaktoval Lubošovu rodinu. Zanedlouho se do Žďáru za Lubošem vypravila Olina Vosátková a přátelé ze skautu. Luboš se potřeboval dostat do Prahy. Jak gestapo, tak StB v kritických dobách hlídaly příjezdové trasy do Prahy, ale Němci ani komunisté nestřežili Vltavu. Pro vodního skauta Luboše dostat se ze Štěchovic do Prahy na kajaku nebyl žádný problém. Domů, do Prahy-Břevnova, se vrátit nemohl. Rodina byla stále pod dohledem tajné policie. Přebýval tedy u Oliny Vosátkové doma. Aby se mohl vůbec volně, bezpečně pohybovat po hlavním městě, potřeboval v první řadě průkaz totožnosti.

Jeho přítel ze skautu proto ukradl občanský průkaz svému známému Josefu Kodýtkovi. Jemu to nikdy neřekli, aby ho zbytečně nevystavovali nebezpečí, kdyby byl Luboš znovu zatčen. Luboš se nechal vyfotografovat, odloupl původní fotografii, nalepil svoji a za razítko okresního výboru posloužila protektorátní koruna. S novým dokladem se už cítil bezpečně a po dvou letech svobodně. U Oliny však dlouho zůstat nemohl. Nová možnost úkrytu se objevila v chatě libereckých skautů v Krušných horách. Srub stál na samotě nedaleko myslivny a pod kopcem měl stavení místní hospodář, který skauty dobře znal. Luboš se po příjezdu šel ihned ohlásit k sousedům s tím, že má chatu propůjčenou od známých a že tam bude přes zimu bydlet: „Když jsem se vracel, tak jak jsem otevřel dveře, byly mokrý fleky od bot. Viděl jsem, že v chatě někdo musel být. Zjistil jsem, že mi chybí baterka a hodinky. Tak jsem šel k hajnýmu, jestli něco neví. On říkal, že to byli dva policajti. Celou noc jsem se učil podepsat Josefa Kodýtka, až mě budou legitimovat. Zápasil jsem s tím, jestli se mám sbalit a odejít, nebo jít (na strážnici) to ohlásit. Druhý den jsem nemohl dospat. V deset hodin jsem už byl v Malý Úpě a šel jsem na policejní stanici. Ohlásil jsem, že mi neznámý pachatel ukradl baterku a hodinky. Sepsali to a já to podepsal. To mi spadl kámen ze srdce. Tu falešnou legitimaci měli v ruce a prošlo to. Od tý doby, když tam (na obchůzku do hor) jeli policisti, tak se zastavili na čaj. Pokecali jsme a měl jsem to u nich dobrý,“ vypráví Luboš Jednorožec.

Mezitím otec Antonín Jednorožec sháněl kontakt na převaděče, kteří by byli ochotní pomoci za hranice Lubošovi a Olině, která se tehdy již definitivně rozhodla s ním odejít. Na Velikonoce 1952 poslal otec přes Olinu Lubošovi zprávu, aby se připravil na odchod a vrátil se do Prahy. Před odchodem se spolu ukrývali u Marcely Němcové na chatě u Hrusic. To měla být poslední zastávka před útěkem do zahraničí. Olina měla u sebe zápisník a dopisy z lágrů, které jí Luboš psal. Po zkušenostech z prvního zatčení Luboš u sebe nechtěl mít žádné písemnosti, ale zničit je se jim nechtělo, tak je zabalil do alobalu a dal do dvoulitrové lahve a na zahradě v Hrusicích zakopal: „…Cesta dlouhá je, plná stínů…O cestě, kterou se nyní ubírám, vám mnoho nenapíši. Za velmi těžkých podmínek namáhavě pracuji dlouhou řadu hodin…A jak mi asi je, to se nedá slovy vyjádřit. Stačí, když jdete do ZOO, lépe se podíváte do těch smutných očí, které snad nikdy nepoznaly nebo nemohou zapomenout na rozběh po stepi, lesem, nebo vysoký svobodný let nad skalnatými masivy. Je mi úzko u srdce při pohledu na oblohu s volně plujícími oblaky ozářenými sluncem,“ píše Luboš v jednom z dopisů na rozloučenou z komunistického lágru v Jáchymově.

Podle plánu měli přejít hranice do Německa nedaleko Železné Rudy. Na železniční stanici je měl vyzvednout myslivec. Od spojky s převaděči dostal heslo, kterým se měl prokázat. „Vyjeli jsme odpoledne vlakem na Plzeň, kde jsme přesedli na vlak na Železnou Rudu. Byli jsme strašně nervózní. Měli jsme jen malý ruksaky. Nic jsme s sebou nebrali. Přijeli jsme do Železné Rudy. S hajným jsme se setkali ihned. Řekli jsme si heslo. Vedl nás stezkou. Museli jsme brodit říčku. Vzali nás na silnici a šli jsme k hranicím. Kolem budovy, která musela být pohraniční stráže. Byli tam psi, a když jsme šli kolem, tak hrozně štěkali. To jsem si potom domyslel, že to bylo avízo pro vojáky, že už jdeme. Řekli nám, že půjdou napřed, pak hvízdnou, abychom za nimi šli. To udělali asi třikrát. Počtvrtý nikdo nehvízdal. Tak jsme pomalu šli tím směrem. Viděli jsme černý keře kolem, a když jsme byli mezi nimi, tak začaly vystřelovat rakety ze strany na stranu nad námi. Když se to osvítilo, viděli jsme, že ty keře jsou vojáci se samopaly. Ještě jsem stačil říct, že se táta zase spletl, že je to shozený, aby s tím Olina počítala,“ vzpomíná Luboš.

Po zatčení byli převezeni do Hradce Králové. Byli odděleni a podrobeni výslechům. Kdo všechno Luboši Jednorožcovi na útěku pomáhal, se však vyšetřující nedozvěděli. Luboš byl převezen do Jáchymova, kde ještě před soudem pobyl měsíc v korekci. Kromě Oliny a Luboše byl zatčen jen otec Antonín. Olina byla odsouzena na čtyři roky. Luboš byl odsouzen na dalších 16 let. Po vyslechnutí rozsudku byl převezen do Leopoldova a Olina do pardubické věznice.

V Leopoldově byl zařazen do třetího patra na samotky mezi útěkáře. Pro nedostatek cel bylo na samotkách až pět lidí. V třetím patře se téměř netopilo. (V Leopoldově) se nás fyzicky nedotkli, ale oni nás nechali do dřepu a pochodovat. Fyzicky nás trápili. Dělat kliky. Dvě stě dřepů a tak dál. Měli vyšší způsoby, jak dosáhnout stejného cíle likvidace. Dělo se, že ty jsi se zpotil a oni tě nechali stát pod otevřeným oknem. Když na tebe přišel studený mráz, dostal jsi většinou zápal plic. Byl jsi podvyživený. Odvezli tě do nemocnice, kde lékaři neměli žádný léky. Tam jsi potom pošel.“

Práce v Leopoldově byly různého druhu. Od draní peří po dělnické profese. Nejtěžší však bylo zaplnit čas mimo pracovní dobu: „Kdybys tam nic nedělal, tak zblbneš. Musíš nějak zaměstnávat mozek. V první řadě jsme se učili anglicky. Ovládal jsem všechny nepravidelný slovesa a základní gramatiku. Někteří kluci tam konverzovali s lidma, co přijeli z Anglie. Franta Němec, zápaďák. Na samotky nás zásobovali (ze společných cel), kteří měli přístup k papíru a tužce, věcmi, o co jsi měl zájem. O filozofii, o umění, o různé technické zájmy… Vždycky ses obrátil na nějakého odborníka. Proto se pořád nosily motáky ze samotek na společný. Já jsem měl takový případ: Jeden kluk, o kterém jsme věděli, že je bonzák, mi přinesl od Honzy Macka zalepený balíček motáků. Vešel se akorát do dlaně. Měl jsem ho donést Křivskému, aby mu na něj odpověděl. Pracoval na filozofii nebo na něčem takovém. Druhý den jsem to měl odnést. Bonzák to mezitím shodil, že to mám odnést. Ráno nás nechali nastoupit. Vyvolali nás deset. Postavili nás dopředu. Museli jsme se svléknout do naha. Všechno prohlédli. Jak se pořád nosily motáky, tak jsem měl v podpaždí všitou kapsičku. Tam jsem dával motáky. Když jsem se svlékal, tak jsem šáhl do kapsičky a vyndal jsem to. Měl jsem motáky v dlani. Představ si, že jsem to pronesl. Tak byli (bachaři) hrozně zklamaný, protože věděli, že to mám, ale nemohli to najít.“

Luboš Jednorožec byl propuštěn na amnestii v roce 1960. Mezitím byla na udání tety Milady zatčena pro údajné rozkrádání socialistického majetku Lubošova matka. Měla si schovat zásoby kůží, ze kterých vyráběla kabelky a na černo je prodávala. Otec byl tehdy ještě ve vězení. Luboš po propuštění zůstal ještě rok sám. Našel si práci v loděnicích v Praze a pravidelně navštěvoval rodiče ve vězení. Tam se seznámil s dcerou dobré matčiny přítelkyně – spoluvězeňkyně, se kterou se po propuštění rodičů oženil. Mladá rodina se nemohla smířit s životem v komunismu, a tak se v roce 1965 přes Rumunsko a Jugoslávii pokusila společně se rodinou Františka Otty přejít hranice do Itálie. Ani tento pokus se nezdařil. Z Jugoslávie byli vyhoštěni a v Praze je čekal soud. Luboš byl jako organizátor odsouzen na dva a půl roku nepodmíněně. Dostal se zpátky do Leopoldova, kde již byli odsouzenci (až na pár výjimek, jako např. Oto Mádr, prof. Růžena Vacková) za kriminální delikty. Političtí vězni měli v Leopoldově lepší postavení. Pracovali ve správě tábora nebo uklízeli v kancelářích velitelství. Definitivně propuštěn byl v roce 1967. Během pražského jara 1968 Luboš viděl poslední příležitost k emigraci. Na fiktivní oznámení o smrti bratra dostal zpátky pas a ihned odjel s rodinou do Vídně. Ve Vídni na ně čekal bratr Ivan. Společně poté odjeli do USA, kde žijí dodnes. Luboš se po revoluci v roce 1989 ještě do Čech vrátil, ale po automobilové nehodě přišel o nohu. Dnes žije ve Fountain Valley nedaleko San Franciska.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Iron Curtain Stories