Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Kateřina Javorková (* 1971)

Vylepovaly jsme plakáty, abychom lidi informovaly o tom, co se děje v Praze

  • narozena 2. března 1971

  • vyrůstala v Litvínově

  • její dědeček byl jako kulak vězněn, byl mu zabaven majetek a byl vystěhován ze středních Čech

  • v roce 1989 studovala první rok na lékařské fakultě v Praze

  • zapojila se do vysokoškolské stávky

  • během sametové revoluce odjela do Litvínova, aby zde informovala o tom, co se stalo na Národní třídě

Žili jsme si svůj život po svém

Kateřina Javorková, rozená Novotná, se narodila 2. března 1971 v Mostě, od prvních chvil svého života ale žila v Litvínově. „Dětství jsem měla krásné. Žila jsem v úplné rodině, hodně jsme se věnovali turistice, lyžování a zahrádkaření,“ vzpomíná. Vyrůstala po boku bratra, maminka pracovala na litvínovském městském národním výboru a tatínek jako chemik a technik v dolech.

Ke komunistickému režimu se rodina stavěla negativně, protože zejména život jejího dědečka velmi ovlivnil. „Tatínek byl z rodiny sedláka ze středních Čech, takzvaného kulaka. Můj děda byl zavřený za komunismu dvakrát, rodina byla vystěhovaná, majetek zabavený […] a tím se dostal ze středních Čech sem do Litvínova, protože chemické závody v Litvínově byly jediné, kam ho přijali.“ Zároveň ale na základě těchto zkušeností proti režimu nijak aktivně nevystupovali. „Tatínek tím, že nesměl studovat, tak nechtěl, aby stejný osud potkal i jeho děti, mého bratra a mě. […] Byli jsme negativně naladění, ale žili jsme si svůj život po svém, nějak tak v těch mezích, které nám byly dovolené,“ vypráví.

Tati, my tady stávkujeme

Na první stupeň základní školy chodila pamětnice v Litvínově, na druhý dojížděla do Mostu na školu s rozšířenou výukou matematiky, fyziky a chemie. „Matematika mě bavila. Pak jsem šla na gymnázium v Litvínově, ale nevěděla jsem, čemu se budu dál věnovat. Nakonec jsem se rozhodla pro lékařskou fakultu a na tu jsem v roce 1989 nastoupila,“ říká. V době sametové revoluce tak byla první rok vysokoškolskou studentkou.

Samotných událostí 17. listopadu se nezúčastnila, protože zrovna ten den hrála v představení amatérského divadla v rodném Litvínově, ale v neděli 19. listopadu se vrátila do Prahy a do dění se hned aktivně zapojila. „V Litvínově jsme nic nevěděli, něco se jen šeptalo. V Praze hned byly všude letáky, plakáty a na koleji jsme se dozvěděli, že fakulta vstoupila do stávky,“ popisuje. Ve škole pak od stávkového výboru slyšela, co se stalo na Národní třídě a v pondělí se už účastnila shromáždění na Václavském náměstí, i když jí to tatínek rozmlouval. „Volala jsem mu v pondělí ráno do práce […] a říkala jsem mu: ‚Tati, tati, my tady stávkujeme! Studenti jdou do stávky, nejdeme do školy a odpoledne jdeme na Václavák, bude tam demonstrace.‘ A on – potom, co zažil, co komunisti dokážou, tak o mě dostal strach a říkal mi: ‚Jeď domů, jeď domů, nikam nechoď!‘ Já jsem říkala: ‚Ne, ne, ne, my jdeme na Václavák!‘“

Byli jsme vyzváni, abychom jeli informovat do našich měst

„Jako studenti jsme byli vyzváni, abychom jeli informovat do našich měst, odkud pocházíme. Protože největší problém v tu dobu byl, že informace se nepřenášely tak, jak by měly,“ vzpomíná. Kateřina Javorková se tak spolu se svými dvěma spolužačkami vydala do Litvínova. „Přijely jsme do Litvínova nějak během dne, nevím už, v kolik hodin. Byly jsme vybavené těmi plakáty a vystoupily jsme u Máje. A já jsem šla takhle od Máje dolů, tady Valdštejnskou, to byla třída V. I. Lenina, a lepila jsem plakáty. A ty dvě šly ještě taky směrem ke svým bydlištím a vylepovaly jsme plakáty, abychom vůbec informovaly lidi, co se děje v Praze.“ Když došla domů, volala jí maminka z národního výboru s tím, že už se o ní ví a že si pro ni jdou. Kateřina dostala strach, protože na rozdíl od Prahy v Litvínově vše vypadalo jako dřív a nikdo nic nevěděl. Nakonec si pro ni nikdo nepřišel, ale všechny plakáty, které rozvěsila, byly hned sundány.

Se svými spolužačkami se domluvila, že se pokusí informace šířit dál, a tak se vydaly i na místní gymnázium. „Dostaly jsme se jen za hlavní dveře a přišly dvě paní učitelky, ať si stávkujeme v Praze a jim sem tu stávku netaháme. Takže zase další neúspěch,“ vypráví. Poté pokračovaly do mostecké chemičky, kam je dovnitř vůbec nepustili, a na ředitelství Severočeských dolů. „Tam jsme se teda dostaly na ředitelství, a dokonce s námi i mluvili a diskutovali, proč to děláme špatně. Jinak jsme tady opravdu nedokázaly prorazit.“ Zlom nastal až při povolené demonstraci v Mostě, která původně měla být za lepší životní prostředí. „Ta se zvrhla v demonstraci za sametovou revoluci, vystoupili tam i zmlácení studenti.“

Na vysokých školách se stávkovalo i v průběhu prosince a pak hned začalo zkouškové období. To Kateřina, stejně jako celé další studium, zvládla a stala se doktorkou. V roce 2022 bydlela v Litvínově a pracovala jako rehabilitační lékařka v lázních v Teplicích.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)