Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Jankovec (* 1935)

• narodil se 22. června 1935 v Praze

• rodiče Wolfgang a Ludmila působili v protinacistickém odboji

• otec byl 10. prosince 1941 zatčen a v roce 1944 nacisty popraven

• matku nikdo neudal a zůstala na svobodě

• v roce 1947 se matka Ludmila Jankovcová stala první ministryní v Gottwaldově vládě

• v době slučování komunistů a sociálních demokratů po únoru 1948 se matka stala členkou KSČ

• Ludmila Jankovcová byla ministryní do roku 1963

• po roce 1968 byla Ludmila Jankovcová vyloučena z KSČ

• v roce 1977 podepsala Chartu 77

• Petr v roce 1953 absolvoval gymnázium a dostal se na strojírenskou fakultu

• do roku 1960 studoval v Sovětském svazu

• roku 1961 dostal místo v oboru v plzeňské Škodovce

• při invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl čelním plzeňským aktivistou

• v roce 1971 byl z politických důvodů vyhozen z práce

• do 80. let pracoval v dělnických profesích

• ke svému oboru se vrátil v roce 1982

• byl zkušebním technikem na stavbách jaderných elektráren

• po roce 1989 vyhrál ve výběrovém řízení post ředitele jaderného řízení ve Škodovce

Oslavy vzniku republiky v roce 1939 byly jen pro odvážné

Petr Jankovec se narodil v Praze 22. června 1935 do rodiny středoškolských profesorů. Otec Wolfgang pocházel z Plzně a byl synem strojvůdce, maminka Ludmila, roz. Stračovská, byla dcerou živnostníka – truhláře.

„Zajímavé bylo, že oba rodiče pocházeli z pěti dětí a všichni jejich sourozenci včetně nich samých byli v době mého narození kantoři. Byl jsem tedy obklopen samými učiteli a měl jsem poměrně deformovaný vztah ke škole a možná i autoritám. Nemohl jsem zlobit ani zapřít žádnou klukovinu, protože všichni se o mně hned všechno dověděli. To mě odnaučilo lhát,“ vypráví Petr Jankovec.

Jeho rodiče se seznámili na Slovensku, kam ve dvacátých letech nezávisle na sobě jako mladí kantoři odjeli učit. Otec byl vystudovaný ekonom s aprobací středoškolského profesora, maminka vystudovala totéž, s titulem Ing. Vzali se v roce 1922 a oba se pak nechali přeložit do Teplic na obchodní akademii, kde působili deset let, poté přešli do Prahy. Tatínek učil na obchodní akademii v Karlíně, maminka na Smíchově. Po německém záboru pohraničí v roce 1938, kdy se do vnitrozemí narychlo stěhovali vysídlení Češi, maminka musela za vysoké odstupné uvolnit místo pro nově příchozí a šla učit na soukromou školu sekretářky. Oba rodiče byli před válkou sociální demokrati.

Petr vyrůstal na Letné v Korunovační ulici. Když v březnu 1939 Hitler obsadil Československo, měl necelé čtyři roky. Jeho první výrazná vzpomínka patří do podzimu téhož roku, když 28. října ti odvážnější Češi oslavovali výročí vzniku Československa. „Rodiče si připíchli na klopy trikolóry a vypravili jsme se pěšky přes Čechův most na Staroměstské náměstí. Tam nás ale zastavil strážník kvůli těm trikolórám a rodičům poradil, aby na náměstí s dítětem raději nechodili. Maminka se tedy se mnou vrátila domů a tatínek pokračoval dál sám,“ vzpomíná Petr.

Josef Fischer

Jak říká, jeho dětství bylo idylické, dokud byl s oběma rodiči. Za války byl ještě natolik malý, že neměl ponětí o tom, že rodiče jsou v protinacistickém odboji, a nemohl ani vědět, co to znamená. Znal ale například Josefa Fischera, kterého rodiče jednou schovali před nacisty, a věděli, že je to nebezpečné.

„Josef Fischer byl docent na filozofické fakultě a byl to bratr Otakara Fischera, překladatele a básníka. Byl to Žid, který když musel začít nosit žlutou hvězdu, rozhodl se, že půjde do ilegality,“ vypráví pamětník a vzpomíná, jak Josefa Fischera na čas ukryli na jejich chatu na Vysočině, když ho tam vzali na „rodinné zimní prázdniny“ vlakem z Prahy, v první den vánočních prázdnin. Aby byli všichni méně nápadní a působili jako dva manželské páry, Jankovcovi s sebou vzali ještě tetu a malý Petr Josefu Fischerovi říkal „strýček Jaroslav“. Riskovali hodně – na nádraží v Poličce se doslechli, že gestapo bude dělat šťáru, přesedli do vlaku, který jel opačným směrem, vystoupili v Borové, ale nakonec na chatu šťastně dorazili. „Josef Fischer tam byl s námi přes Štědrý den a pak odjel,“ vzpomíná pamětník. Potkal se s ním potom až v mnohem trudnější situaci – při návštěvě vězněného tatínka, v ústředí gestapa v Petschkově paláci.

Tatínka zatkli před Vánoci 1941

Tatínek Wolfgang byl politicky činný již od 20. let v Československé sociálně demokratické dělnické straně a v Dělnické akademii. Kromě toho, že učil, publikoval také v redakcích měsíčníku Dělnická osvěta a v týdeníku Nová svoboda a byl činný v protifašistických organizacích. V roce 1937 spoluzakládal Společnost přátel demokratického Španělska a v roce 1938 připravoval manifest Věrni zůstaneme. Po obsazení republiky nacisty působil v ilegální odbojové skupině Petiční výbor Věrni zůstaneme a v ilegálním časopise V boj. Roku 1940 spoluzakládal Ústřední výbor odboje domácího (ÚVOD), který byl ve styku s londýnskou exilovou vládou.

Gestapo ho zatklo 10. prosince 1941 v brzkých ranních hodinách v jejich bytě. Petr byl zrovna nemocný, ležel v horečkách, když byl probuzen. „Měl jsem nějakou dětskou nemoc, spalničky nebo plané neštovice, a musel jsem ležet, měl jsem teploty. Brzy ráno mě vzbudili, protože v bytě dělali šťáru. Přenášeli mě z pokoje do pokoje, podle toho, který pokoj prohlédli. Pak se táta oblékl. Nechali ho, aby se se mnou rozloučil, a potom ho odvedli. Zabavili spousty knih, co všechno zmizelo, na to jsme přišli až bůhvíkdy. Ale to bylo to poslední, o co jsme se zajímali,“ vzpomíná pamětník.

Němci tátu popravili, Češi po něm pojmenovali ulici

Tatínka pak už viděl jen několikrát – při návštěvách na gestapu v Petschkově paláci. Právě tam s maminkou vídali i Josefa Fischera. Ovšem dát před gestapem najevo, že se znají, bylo pro ně krajně nebezpečné.

„Viděl jsem ho několikrát na té návštěvě ve stejné místnosti, vždycky ho tam přivedli, nebo někomu něco předával – nějaké papíry. Měl jsem strašný strach, aby máma nedala najevo, že ho známe. Tehdy jsem byl malej kluk, ale už jsem věděl, že schovávat člověka, na kterého byl vydán zatykač a ještě to byl Žid, bylo o trest smrti,“ říká Petr.

„Když pak přiváděli tátu, poznal jsem ho vždycky už podle chůze. To je zajímavé, jak jsem si mohl zapamatovat tu chůzi ještě z doby, kdy byl doma. Pak jsme tedy přišli dovnitř, sedli si ke stolu, vedle u psacího stolu seděl gestapák a koukal nám v podstatě do úst, abychom něco neprozradili. Byl to člověk, který uměl česky, takovou divnou češtinou. Tatínek byl pohublý a chyběly mu nějaké zuby. Matka si myslela, že mu je vyrazili,“ vypráví pamětník.

Wolfganga nacisté věznili na Pankráci, v Kladně, Vratislavi, Gollnowě, Štětíně a v Drážďanech. Pak manželka se synem dostali od říšského soudu na Štědrý den roku 1944 „dárek“ – vyrozumění, že byl Wolfgang dne 23. 1944 v Drážďanech odsouzen k trestu smrti. Vykonán byl v Berlíně o dva měsíce později. Po osvobození po něm pojmenovali ulici v Praze-Holešovicích.

Trpěl jsem strašným strachem o mámu

Ale píše se stále rok 1941. Ludmila Jankovcová po manželově zatčení prošla několika výslechy a nesměla opustit území Prahy. Na svobodě zůstala díky tomu, že ji nikdo jako spolupracovnici odboje neudal. Před manželovým zatčením působila jako zpravodaj, pak organizovala pomoc rodinám pronásledovaných odbojářů a tuto činnost prý i přes velká rizika dokázala vykonávat až do konce války. Věznění a smrt manžela nesla velmi těžce a na delší dobu vážně onemocněla. V roce 1944 neunikla totálnímu nasazení, kdy pracovala jako pomocná dělnice ve firmě Sousedík na Smíchově.

O Petra se velkou měrou starala hospodyně Růžena Vítková, která s nimi žila ve společné domácnosti od roku 1937 do roku 1963 a pro Petra znamenala velmi mnoho. V době matčina totálního nasazení – od roku 1944 – žil u své tety v Kutné Hoře, kde chodil do školy a dočkal se i konce války. „Za války jsem netrpěl hlady nebo materiálním nedostatkem. Trpěl jsem strachem. Bál jsme se o tatínka. Pak strašně moc i o maminku. Ale přiznám se, že v tom byl i kus sobeckého strachu, že zůstanu sám,“ říká pamětník.

Matka ve vládě i v KSČ

Ludmila Jankovcová se po válce nevrátila za školní katedru, ale vstoupila do vysoké politiky. V parlamentních volbách v roce 1946 ji zvolili do Ústavodárného Národního shromáždění za ČSSD, ve funkci setrvala do konce funkčního období, tedy do voleb do Národního shromáždění roku 1948, v nichž byla zvolena do Národního shromáždění za ČSSD ve volebním kraji Ostrava. Byla místopředsedkyní ČSSD, v níž patřila k levicovému křídlu, které se během únorového převratu v roce 1948 orientovalo na KSČ a došlo k fúzi obou stran. „Máma fúzi sociální demokracie a KSČ podporovala – a pak když prozřela, bylo to její trauma,“ vypráví její syn Petr.

Roku 1947 se Ludmila Jankovcová jako vůbec první žena stala ministryní, členkou vlády Klementa Gottwalda, v níž nastoupila na post ministryně průmyslu. V druhé vládě Klementa Gottwalda po únorovém převratu a ve vládě Antonína Zápotockého byla ministryní výživy. V letech 1954–1963 byla místopředsedkyní první a druhé vlády Viliama Širokého. V roce 1963 podala demisi. Dvakrát jí byl udělen Řád republiky.

Petr vnímá matčinu rozporuplnost. „Byla principiálně proti trestu smrti a byla za jeho zrušení – už jen proto, že jsme to zažili na vlastní kůži – tátu popravili a za rok po něm pojmenovali ulici. Ale proti popravám v 50. letech veřejně nevystoupila. Nevím proč, asi to nebylo možné bez ztráty osobní svobody, nemám na to jiné vysvětlení,“ říká Petr, který, jak sám říká, se na tehdejší politické vlně jako syn vlivné ženy automaticky vezl také.

V roce 1953 odmaturoval na gymnáziu a pak se přihlásil na ČVUT, strojní fakultu v Praze, kde ale zůstal jen dva semestry. Chtěl odejít z domova, a jak sám říká, „už nebýt ministerským synkem.“ Přihlásil se na vysokou školu do Sovětského svazu. Zajímala ho jaderná energetika. Ač chtěl studovat obor turbíny, kvůli administrativnímu chaosu ho poslali na dva semestry na obor jeřáby.

Kdo studoval v Rusku, nemohl zůstat komunistou. Leda fízl

„Chtěl jsem se dostat na turbíny, ale místo toho mě poslali do Charkova na jeřáby. V Charkově jsem byl rok a půl a byl to pro mě životní zlom. Z lidí, kteří studovali v Rusku, mohl zůstat komunistou jenom fízl. Nikdo jiný. To vám otevře oči jako nic,“ říká Petr. „Za prvé jak se starali o válečné invalidy: od tramvají až ke kolejím na zemi sedící, často beznozí žebráci opilí na mol. Nebo zásobování. Za celý rok jsme nedostali koupit kousek másla, cukru, v podstatě jsme měli jen to, co bylo v menzách. A nakonec nás tahali do škol, abychom vykládali dětem, jaké je to u nás. Ředitel školy mi říkal, co mám říct: ‚Povězte jim, že Sovětský svaz vám umožnil studovat na vysoké škole, protože vy u vás vysoké školy nemáte.‘ Tak jsem řekl: ‚Naše ČVUT je starší než vaše Lomonosova univerzita, a když byla založena Karlova univerzita, tak vás tady ještě Tataři honili na koních!‘“ vypráví Petr.

V Charkově se seznámil se svou budoucí manželkou, která studovala na jiné fakultě o ročník výš. Po roce a půl přešel do Moskvy na Moskevský energetický institut, kde do roku 1960 studoval jadernou energetiku. Po návratu se oženil, založil rodinu a usadil se s ní v Plzni. Jako inženýr nastoupil do Škodovky, kde působil do roku 1971. V letech 1961 a 1964 se jim narodili Michal a Lenka.

Jeho maminka v roce 1963 podala demisi, a jak Petr říká, vnímal stále více její rozporuplnost. Hromadily se různé drobné věci, se kterými nesouhlasila. „Například odmítala jezdit na rekreaci na Orlickou přehradu, protože se dověděla, že tam stavěli političtí vězni, a tak podobně, nakonec se stala nepohodlnou.“ Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byla v rámci čistek pro své názory vyloučena z KSČ a v roce 1977 podepsala Chartu 77.

Pražské jaro 1968 vítali s nadšením, invazi ale očekával

Petr působil ve Škodovce v mladém kolektivu, jak říká, byl jako devětadvacetiletý v kanceláři nejstarší. I když nebyli zrovna dobře ohodnoceni, stačilo jim, že mají zajímavou a zodpovědnou práci. Pražské jaro, demokratizaci vítali s nadšením, dosavadní stagnace ve společnosti jim vadila, jednali i vzhledem k svému mladému věku spontánně a hodně viditelně.

Petr, který dobře poznal kulturu, jazyk i mentalitu Sovětů, však brzy nabyl přesvědčení, že dojde k invazi sovětských vojsk do republiky. „Nikdo mi to nevěřil. Zajímal jsem se, co dělat ve chvíli, až k obsazení dojde, a ukázalo se, že nejsem sám. Díky poslechu Svobodné Evropy jsem se seznámil s dílem Chorvata Milovana Djilase a jeho návodům k pasivní rezistenci. Například jedním z bodů bylo – Rusům nic nedávat, ani pitnou vodu,“ vypráví pamětník.

O invazi se nakonec dověděl jako jeden z prvních v Plzni, a to díky známé, která pracovala jako telefonistka a dostala zprávu od kolegyň od německých hranic. „Volaly jí holky z Varnsdorfu, že nás obsazují Němci, tak jsem nelenil a šel budit lidi, že jsme obsazováni, ale zase mi to nikdo nevěřil. Ráno už to ale bylo jasné všem,“ vypráví pamětník, který si hned na prvním svolaném shromáždění pracujících v Pekle vzal slovo a vyzýval k pasivní rezistenci. „Ve chvíli, kdy jsme se dověděli, že jsou internováni všichni klíčoví lidé Plzeňského kraje, shromáždění zvolilo delegaci čtyř lidí, v níž jsem byl i já. Uměl jsem nejlépe rusky a chopil jsem se vyjednávání. Dostali jsme se však jen k zástupci velitele, se kterým nemělo smysl jednat,“ popisuje pamětník.

Dnes, když to vidí zpětně, velitel vojsk, která obsadila Plzeň, byl prý asi v podstatě rozumný člověk. „S informovanými zástupci Plzně se dohodli tak, že vojáci odtáhnou do městských parků a lesoparků hned za město, protože vojáci měli ostré náboje, seděli na tancích a kluci, dvanácti, patnáctiletí, jim lezli po tancích a na záda na uniformy jim malovali hákové kříže a takové věci. Byl opravdu zázrak, že se nic nestalo. V Praze byli mrtví, naprosto nevinní lidé, kteří neudělali nic, než že pohrozili pěstí nebo namalovali na tank hákový kříž,“ vzpomíná pamětník, který se také obával toho, že Sověti o víkendu obsadí Škodovku a jednotlivé závody.

Vyzval proto zaměstnance k nedělní „Dubčekově“ směně. „Tehdy nebylo třeba nikoho přemlouvat. Iniciativa lidí byla naprosto nezměrná. Stačilo přijít s nějakým nápadem a ostatní lidi se toho vehementně chytli,“ říká pamětník, jemuž se tento aktivismus v době nástupu normalizace a utužení komunistického režimu vymstil.

Vyhazov z práce a soud

„Už se to se mnou táhlo dál. Byl jsem považován za jednoho z největších darebáků z Plzně,“ říká Petr. Po okupaci pracoval ještě dva roky ve Škodovce a v dubnu 1971 dostal výpověď z údajných organizačních důvodů a údajného nepřijetí nabízeného podřadného místa. Bylo nasnadě, že důvod je politický, a ačkoli věděl, že svou práci zpět nedostane, snadno prokázal, že mu jiné místo nabízeno nebylo. Dva roky se z principu soudil kvůli svému údajnému vážně míněnému výroku o věšení komunistů, z něhož byl obviňován.

Od roku 1971 do 80. let pracoval v dělnických profesích – rozvážel potraviny, byl kanalizační dělník, bývalý spolužák z gymnázia ho pak zaměstnal v JZD. „Tam to bylo dobré, slušně tam se mnou zacházeli,“ vzpomíná. Jeho syn nebyl přijat na školu, učil se v JZD, kde Petr pracoval. Ačkoli jeho maminka byla mezi prvními, kdo podepsal Chartu 77, on ji nepodepsal. Bál se o rodinu.

V roce 1981 si na něj vzpomněli bývalí kolegové a v roce 1982 dostal inženýrskou práci. Revoluční rok 1989 ho zastihl jako zkušebního technika na stavbách jaderných elektráren, většinu času trávil v Dukovanech, ale také v Mochovcích a v Temelíně.

Těžké doby přinášejí hluboká přátelství

Po listopadu roku 1989 se ve výběrovém řízení na ředitele jaderného řízení ve Škodovce dostal na post ředitele. Své vítězství však prožíval rozporuplně; právě v té době mu totiž zemřela ve věku 93 let maminka.

Ředitelem byl dva roky až do privatizace, kdy si nový majitel dosadil původního ředitele. „Pak už jsem místo v oboru nesehnal. Pracoval jsem na volné noze pro zahraniční firmy, například také v Ústavu nerostných surovin,“ říká pamětník. Do důchodu odešel v roce 1997.

Na oněch dvacet let, kdy ho totalitní režim vytěsnil na okraj, kupodivu nevzpomíná ve zlém: „Po vyhazovu ze Škodovky se značně rozšířil můj okruh známých a přátel, s nimiž bych se býval nesetkal. Byli to lidé, které režim zmáčknul stejně jako mě. Přirozeně jsme tíhli k sobě a ty vztahy byly neobyčejně silné. Těžké doby přinášejí hluboká přátelství.“