Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ludvík Janko (* 1957)

• narozen 12. prosince 1957 v Praze

• vystudoval Střední průmyslovou školu zeměměřičskou a obor geodézie a kartografie na ČVUT

• během povinné vojenské služby působil v tajné tiskárně

• reprezentoval Československo v kanoistice na divoké vodě

• po roce 1989 patřil k prvním soukromým geodetům, založil firmu Gekos

• v roce 2025 žil v Praze

Od dětství ho provázela vášeň pro pohyb a pobyt v přírodě. Sport se pro Ludvíka Janka stal nejen životní náplní, ale i prostorem, kde mohl svobodně dýchat v době, kdy veřejný život svazovala normalizační pravidla. Kromě studia geodézie, která se stala jeho celoživotním povoláním, se věnoval sportu. Přinášel mu nejen úspěchy, ale i pevná přátelství. Největší vášeň nacházel v jízdě na divoké vodě. Vodáctví pro něj bylo způsobem života, svobodného, ale plného neustálého rizika. Každé nasednutí do lodi provázela myšlenka, že sebemenší chyba může skončit tragicky. O to bolestnější bylo, když se během vojny dozvěděl o smrti dvou kamarádů. Jeden se utopil na Čertově stěně na Lipně, druhý při výpravě do Rumunska.

Inspirací mu byl Old Shatterhand

Ludvík Janko se narodil 12. prosince 1957 v Praze a dětství prožil se svými rodiči a o tři roky mladší sestrou v Holešovicích. V srpnu roku 1968 byl s prarodiči na chalupě v Chřibské na severu Čech. Když po probuzení zjistil, že kolem jezdí náklaďáky a tanky, vůbec netušil, co se děje. Později v Praze viděl v ulicích barikády a celé to začal trochu chápat. I uprostřed dramatických událostí si jako téměř dvanáctiletý chlapec uchoval veselou vzpomínku: „Když se nám podařilo sehnat placky do klopy, s trikolórou a Dubčekem, měli jsme ve třídě radost a nosili je.“

Po základní škole toužil po akčnějším zaměstnání v terénu, a tak se rozhodoval mezi námořní dráhou a geodézií. Protože se obor pro budoucí kapitány na lodi otevíral jen jednou za tři roky, nastoupil na Střední průmyslovou školu zeměměřičskou v pražských Hrdlořezech, kde tehdy otevírali třetí ročník, který byl určený pro výstavbu metra. Chlapci, kteří byli do třídy přijati, neměli pokračovat ve studiu na vysoké škole, ale jít rovnou do provozu.

Nebyla to však vysoká pravděpodobnost přijetí, která Ludvíka Janka zlákala. „Jednou z motivací bylo, že geodetem byl Old Shatterhand. Tuhle odpověď na otázku, proč jsme si vybrali tohle zaměstnání, neměli profesoři na průmyslovce rádi,“ vzpomíná na začátek svých studií v oboru, ve kterém získal i vysokoškolské vzdělání a zůstal mu věrný celý život.

Voda je způsob života

Při studiích se aktivně věnoval sportu. Ještě na střední škole se účastnil Dukelských a Sokolovských závodů branné zdatnosti (tzv. branné závody), kde se běhalo s malorážkou. Na vysoké škole se připojil k vodáckému oddílu Sparta a začal se věnovat kanoistice na divoké vodě. Zde se mimochodem seznámil se svou budoucí manželkou.

„Ke sportu ve spoustě případů utíkali lidé, kteří měli vyhraněný vztah k režimu. Já jsem byl vždycky zařazený do kategorie, ne nepřátel režimu, to určitě ne, ale netajil jsem se svou pravicovou orientací a kritikou režimu,“ uvádí. Podle něj se právě u sportu pohybovali podobně smýšlející lidé, kteří spolu během týdne trénovali a na víkend vyráželi do přírody. 

Díky svým sportovním aktivitám měl individuální plán, do školy proto chodil jen na cvičení a nezbytné přednášky, například Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a Komunistické strany Československa (KSČ). Díky tomu mohl jezdit na veškeré zájezdy po Československu a čtyřikrát za rok na dvoutýdenní expedice například do Polska, Bulharska, Rumunska nebo Jugoslávie. Část nákladů financoval Československý svaz tělesné výchovy (ČSTV), zbytek si sportovec musel hradit sám.

Shánění zbylých finančních prostředků však nebylo jedinou komplikací výjezdů Ludvíka Janka. Významnou překážkou bylo také jeho rodinné zázemí. Strýc, původně voják z povolání, který létal na stíhačce MIG, což mu později kvůli zdravotní indispozici lékaři zakázali, se rozhodl z armády odejít. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a v roce 1968 nastoupil jako ředitel plzeňského divadla. Kvůli svému nesouhlasu s okupací byl v roce 1969 propuštěn a až do roku 1989 musel vykládat vagony na nádraží v Žatci. Jinou práci mu režim neumožnil.

I přesto se Ludvík Janko expedic mohl účastnit, a to jen díky podpoře vysokého důstojníka československé armády, který mu napsal dopis, že je v zájmu socialistického sportu a reprezentace, aby mohl být do expedic zařazen. Strýce, který se mimo jiné věnoval také judu, nepřestal obdivovat a sdílel s ním pravicové názory.

Kanoistiku vyměnil za triatlon

Po dokončení oboru geodézie a kartografie na stavební fakultě ČVUT se oženil a během základní vojenské služby se mu narodila dcera Kamila. Na vojně sloužil jako velitel čety v tajné tiskárně, a to i proto, že byl kvůli svému strýci a sportovním výjezdům důkladně prověřován. I po ukončení služby mohl být kdykoli podroben kontrole.

Po návratu Ludvíka Janka z vojny se rodina stěhovala po příbuzných. Později, díky zaměstnání v národním podniku Konstruktiva, však získali podnikový byt v Kosmické ulici na Jižním Městě a situace rodiny se tím výrazně vylepšila. 

Náročné nicméně bylo skloubit rodinný život, zaměstnání a sport. Kanoistiku proto tehdy vyměnil za triatlon a aktivně se zapojil do oddílu TJ Háje, kde spoluzakládal triatlonový tým. V roce 1988 se stal prvním vítězem Slapského triatlonu. Zdravotní potíže mu později znemožnily pokračovat, ale protože je sport jeho život, věnoval se cyklistice, jízdě na seakajaku, rybaření a v posledních letech také sportovní střelbě, v níž donedávna sklízel úspěchy.

Zvažoval emigraci, ale přivítal revoluci

V druhé polovině osmdesátých let přemýšlel o emigraci. „V roce 1989 jsem byl přesvědčený, že musíme odejít. Že tady nemá cenu nic vymýšlet, že změna nepřijde.“ Věděl, že by to případně bylo možné během zájezdu do Rakouska, kde byl už v roce 1988. I přes nespokojenost, beznaděj, žádnou perspektivu a touhu po lepším životě pro dceru nakonec zůstal – přišla Sametová revoluce.

O událostech 17. listopadu 1989 se dozvěděl až o den později. Hned poté se ale s manželkou (kvůli dceři) střídali na demonstracích na Václavském náměstí. Zúčastnil se i setkání v Laterně Magice, kde naslouchal například slovům herce Jiřího Suchého.

Na začátku roku 1990 opustil zaměstnání v Konstruktivě a stal se jedním z prvních soukromých geodetů v Československu. Počátky podnikání byly provizorní, využíval počítač Didaktik, který vyrábělo JZD Slušovice, kazetový magnetofon jako paměťové médium a starou tranzistorovou televizi jako monitor. „První roky byly naprosto bezproblémové. Úředníci na různých magistrátech, kam se chodilo pro živnostenské listy a podobně, nikoho netrápili. Báli se, že budou označeni za ty, kteří nechtějí podporovat soukromé podnikání, a přijdou o místo,“ vzpomíná Ludvík Janko. Posléze si založil firmu Gekos, kterou řídí dodnes.

„Pracovali jsme tehdy minimálně dvanáct hodin denně,“ dodává k začátkům podnikání. Přesto nikdy nepřestal hledat radost v pohybu. Ačkoli ho práce bavila, sport se stal jeho celoživotní náplní. V roce 2025 žil s manželkou v Praze na Vyšehradě, těšil se z dcery Kamily a dvou vnuků.