Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Jandová (* 1933)

• narodila se 8. dubna 1933 ve Zbirohu

• od roku 1935 vyrůstala v Praze

• vzpomíná na pohřeb Masaryka i mobilizaci v roce 1938

• zažila spojenecké bombardování Prahy 14. února 1945

• během Pražského povstání viděla hořet Staroměstskou radnici

• byla svědkem odsunu pražských Němců

• vystudovala obchodní akademii a pracovala v bance

• její budoucí manžel Jiří Janda byl v roce 1950 nespravedlivě odsouzen a vězněn v Jáchymově

• v roce 2025 žila v Praze

„Všichni se báli, každou chvíli někde práskla kulka. Nebylo jednoduché vyjít na ulici, ale troufly jsme si. Tatínek ne, ale maminka byla odvážná. Došly jsme na Staroměstské náměstí, tam jsme viděly mrtvé. Nejvíc ale na mě zapůsobilo, jak z hořící radnice vynášeli raněné Němce,“ vzpomíná Jaroslava Jandová, které v době Pražského povstání bylo dvanáct let.    

Jako malá jsem sledovala pohřeb Masaryka

Jaroslava Jandová, dívčím jménem Mizerová, se narodila 8. dubna 1933 ve Zbirohu. Aby uživil rodinu, odstěhoval se otec Jaroslav Mizera za prací do Prahy, kde v nuzném podnájmu spal s dalšími dělníky na zemi na slámě. „Když se za ním maminka asi po dvou letech přijela podívat a zjistila, v jakých podmínkách tam žije, řekla, že takhle to dál nejde, a vzala si domovnictví v Maiselově ulici hned vedle synagogy,“ vypráví pamětnice, která na Starém Městě vyrůstala od roku 1935 a zažila zde například smuteční průvod s rakví prezidenta Masaryka. „Pamatuju si, jak jsme stáli u Pařížské třídy, a protože tam bylo strašně lidí, tatínek mě zvednul a držel nahoře na krku.“ 

Tehdy se psal rok 1937 a nad republikou se stahovala mračna, která mohla o rok později rozehnat všeobecná mobilizace, kdyby ovšem nebyla po pár dnech odvolána. Pamětnice si dobře vybavuje chvíli, kdy otec odcházel: „Maminka strašně plakala, když jsme tatínka vedli do Žatecké ulice. Tam bylo seřadiště pro Prahu 1, pro nás. Nechali jsme ho tam a šli jsme domů.“ Tatínek se ale vrátil ten samý den večer. „To víte, na jednu stranu radost, že se vrátil domů. Ale mysleli jsme si, jaké byly přípravy na hranicích, že bychom se mohli třeba ubránit.“ Namísto toho přišla v březnu 1939 německá okupace.

Za války se vařilo koňské maso

Zážitky z války se jen tak nezapomínají, proto je má Jaroslava Jandová dodnes v paměti jako živé. Rodina, do které v roce 1943 přibyl ještě mladší syn, řešila malé potravinové příděly po svém. „Maminka na bratra fasovala lístky na mléko a kojila ho skoro do tří let, abychom to mléko mohli mít. To byla naše každodenní večeře, bílý kafíčko,“ vzpomíná s úsměvem. Maso kupovali koňské, protože bylo za poloviční lístky. „Od malička jsem měla ráda uzeniny. Takhle byly za půlku, to jsme si je mohli dovolit. Maminka to koňské maso i vařila. Guláš byl dobrý, ale třeba polívka nešla, ta byla strašně sladká. Jednou to maminka zkusila a víckrát už ji z koně nedělala.“

Jednou za rok se ovšem najedli vepřového – to když se u prarodičů ve Zbirohu dělala zabijačka. Polovina prasete se sice musela odevzdat, druhá se ale zpracovala a pak tajně převážela do Prahy. „Na nádraží bývaly velké kontroly, jenže strojvůdci to už znali a zastavovali před Smíchovským nádražím, aby lidi, co něco vezli, mohli vyskákat.“ Někdy to ale nevyšlo a tatínek musel projít kontrolou. To se pak maso a řemeny sádla zašívaly do podšívky kabátu. Hůř se převážely bandasky s krvavou zabijačkovou polévkou: „Byla strašně krutá zima, tuším v roce 1943, a tatínek měl zrovna nový světle šedý zimní kabát. Už jsme byli skoro doma, když uklouzl a tu polívku si na ten kabát vylil. To bylo nezapomenutelné,“ směje se pamětnice, „my jsme neplakali nad kabátem, ale že nebude ta polívka!“

Kromě potravin bylo za protektorátu na lístky i jiné zboží, od tabáku, mýdla až po oděvy. „Maminka mi vždycky dala šatenky, abych třeba sehnala nějaké nitě nebo nějaký prádélko na toho malého brášku. Vím, že jsem byla až někde na Vinohradech, když začal nálet. Nějak jsem se dostala domů, maminka byla šílená: ‚Ježišmarjá, zrovna se tam bombardovalo!‘ Jaký měla o mě strach, ale náhodou to dobře dopadlo a já přinesla vítězně domů košilku na brášku,“ vzpomíná pamětnice na osudný 14. únor 1945. Ze zvuku houkajících sirén má prý husí kůži dodnes. 

Poražení Němci táhli po nábřeží v desetistupech

Pražské povstání strávila rodina schovaná ve sklepě, protože se obávala děl, která z Letenské pláně mířila přesně na ně. „Měli jsme štěstí, že v domě byl řezník, takže jsme neumřeli hlady. Za krámem vařil každý den pro celý dům polévku. To nás všechny drželo nad vodou,“ vděčně vzpomíná Jaroslava Jandová. Ven vyšli až 9. května. „Bylo krásné májové počasí, ale museli jsme dávat velký pozor, protože den předtím maminka jen vylezla na dvorek a kolem ucha jí prosvištěla kulka. Pak jsme se ale šly spolu podívat na Staroměstské náměstí a zrovna hořela radnice, vynášeli z ní Němce.“ 

Zúčtování s okupanty nebylo hezké. „Raněné Němce vozili do nemocnice Na Františku. Lidi tam stáli, hrozili rukou a nadávali jim, pak je začali mlátit hlava nehlava.“ Pamětnici tehdy bylo dvanáct let, pořád běhala venku a zvědavě dění pozorovala. „Na Praze 1 bylo strašně německých rodin. Vodili je, velikánské průvody kolem Vltavy, já stála u té nemocnice nebo na nábřeží. Šly babičky, ženy, děti, snad desetistupy, po celé silnici a chodníku. A byla takzvaná RG, Revoluční garda, měli rudé pásky na levém rameni. Ale říkalo se jí rabovací garda, protože jak pochodovaly tyhle ubohý ženy, tak na konci vždycky byla nějaká babička, která měla kočárek, na něm uzel s nejdůležitějšími věcmi a dítě za sukni. A jak to viděla tahle rabovací garda, flintou do toho šťouchali tak dlouho, až to spadlo na zem a rozsypalo se to. Čekali, že tam bude zlato, a ono to byly potřeby pro malé dítě. Vidím to jako dnes,“ smutně kroutí hlavou pamětnice. 

Ani z vojáků Rudé armády neměli radost. „Tenkrát hned někdo začal šít praporky, český a ruský. Přinesla jsem to domů a maminka mi ten ruský sebrala z ruky a řekla: ‚Fuj, jdi s tím do háje.‘“ Zato když ženská americká kapela na schodech kavárny Slavia hrála You are my sunshine, to si užívali. „Ještě v létě na první výročí války byly v Praze americké kapely. Pak ne, pak už bylo všechno ruský.“ Přece jen se ale ještě na měšťance stihla naučit anglicky, což se jí paradoxně za komunistů dost hodilo.

Budoucí manžel skončil v kriminálu

„Přesně to vidím, Gottwalda na balkoně,“ vzpomíná Jaroslava Jandová na rok 1948 a následná padesátá léta. „Všichni, co měli peníze, obchody, tak si mysleli, že to není možný, že se to rychle změní. Čekalo se, že to brzy praskne. Jenže ono to neprasklo. Teda prasklo všechno kolem, ale komunismus ne.“ Jednou z obětí vykonstruovaných procesů se živnostníky se stal i její budoucí manžel Jiří Janda. Jako dvacetiletého ho v roce 1950 odsoudili k deseti měsícům vězení, které strávil prací v uranových dolech.

„Pracoval u pana Maška, který ukrýval potraviny. Nelíbilo se mu to a nechtěl u něj být. Jakmile dostal výuční list, odešel od něj. Jenomže pan Mašek stejně nedal pokoj, přišel k jeho rodičům a ještě je naverboval, aby mu tam schovali aspoň nějaké to kafíčko a alkohol. Asi za pět tisíc toho bylo. No a za to si odseděl deset měsíců,“ vypráví Jaroslava Jandová, která na svého milého nakonec čekala ještě mnohem déle. Po návratu z vězení totiž musel na vojnu. „Všechno přečkal, byl nějakej odolnej. ‚Pro mě to byla úplná legrace, ta vojna,‘ říkal, ‚spát v zimě v zemljance. To byla jenom legrace po tom Jáchymově.‘“ Než se pak mohl vrátit ke svému oboru a zase jít prodávat, musel si odpracovat rok jako dělník v ČKD a další rok na stavbě v Braníku. Teprve pak se vzali.

Svatbu v kostele jsem musela tajit

Jaroslava Jandová mezitím vystudovala obchodní akademii a v roce 1952 nastoupila do tajného oddělení Živnostenské banky, kde se pracovalo na zazděném patře. Tam také v roce 1953 zažila měnovou reformu z trochu jiného pohledu: „Jiří byl na vojně, měla jsem za ním jet – a najednou jsme museli celý den a celou noc počítat peníze v bance. No to bylo hrozný.“ Když se v roce 1954 konečně vdávala, musela v bance zatajit, že má i církevní svatbu. „Na svatebním oznámení jsem měla jen Staroměstskou radnici. V mé práci nikdo nevěděl, že mám ještě kostel,“ vzpomíná. Jak komunistický režim zcivilňoval tradiční náboženský obřad, dokazuje i tehdejší oblečení novomanželů: „Svatbu jsem měla pouze v krátkém kostýmu, což mě štve dodneška. Od roku 1955 se už směly nosit dlouhé sukně, nevěsty směly být v dlouhém bílém. Minulo mě to o rok, to jim nezapomenu, těm komunistům.“

Ačkoli už byli s manželem svoji, rok čekali na byt a bydleli zatím každý u svých rodičů. „Nikde jsme nemohli být, tak jsme rok chodili na rande. Různě po parcích a všude možně. Nebo do hotelu, ale to jsme museli mít razítko, že jsme ženatí. To dalo práce! Museli jsme chodit na policii pro potvrzení a shánět hotel. Bylo to šílené,“ otevřeně vypráví o problémech, s kterými se tehdy potýkala řada mladých manželských párů. Když konečně získali minigarsonku, ani moc nespěchali se zakládáním rodiny. „Chodili jsme spolu třeba každý týden tančit, prostě jsme si teprve začali užívat společný život. Takže děti přišly až po pěti letech.“ Díky znalosti angličtiny se po pár letech pamětnice dostala do zahraničního oddělení Obchodní banky, z jejíchž oken později sledovala invazi sovětských vojsk do Prahy.

V práci jsem se omluvila, že se bojím

21. srpna 1968 Jaroslavu Jandovou vzbudil hukot letadel, cestou do práce už všude potkávala tanky. „Venku stálo pekařské auto. Tank se mu lehce šournul o hranu a všechno pečivo se vysypalo Na Příkopech na ulici,“ vybavuje si pamětnice drobné detaily. Moc se tehdy bála, do práce už druhý den nešla. Manžel, aby se nemusel vracet přes most hlídaný sovětskými vojáky, raději pár dní přespával u známých. Největší strach ale měla o syna, který se zrovna vracel z letního tábora. „Oni ty děti přivezli do Prahy, zrovna když na náměstí Republiky stály tanky a byla tam nějaká přestřelka. Syn se hrozně bál, říkal nám, že v tramvaji zalezl pod sedadlo.“

Než se zavřely hranice, stihli se Jandovi ještě nakrátko podívat do Anglie, pak už přišla normalizace. „Šlo to od desíti k pěti. Lidi žili dál, ale utaženěji. Do té doby tady bylo veselo, pouštěli sem cizojazyčné filmy, ale pak to zkrouhli.“ Když pak v listopadu 1989 konečně padl komunistický režim, byla ráda. „Jen to neberu jako revoluci. Říká se sametová. Byl to pro mě jen takový čajíček, žádná revoluce. Ale máme svobodu, to je důležitý,“ uzavírá své vyprávění Jaroslava Jandová, která v roce 2025 žila v Praze.