Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Jančar (* 1925)

Nesnáším faleš a křivárny. Nikdy jsem se ničemu tak nízkému nepodvolil

  • narozen 19. března 1925 ve Vahlovicích u Blatné

  • od září 1948 sloužil na vojně na Zelené Hoře

  • pracoval v Mlékárenském a hospodářském družstvu v Blatné

  • od roku 1956 pracoval u Státního rybářství Blatná

  • po roce 1968 za své názory na okupaci propuštěn ze zaměstnání

  • od roku 1969 veden v evidenci StB jako osoba nepřátelská k socialistickému zřízení

  • v roce 1970 vyloučen z mysliveckého svazu

  • v letech 1971–1985 zaměstnán u Československých státních drah

  • dlouhá léta působil v Blatné jako činovník místního fotbalového oddílu

  • v roce 1990 byl plně rehabilitován

  • v roce 2017 jmenován významným rodákem Blatenska

Josef Jančar se narodil 19. března 1925 ve Vahlovicích u Blatné. Jeho tatínek pracoval jako dělník a poté dlouhá léta jako cestář. Maminka se věnovala péči o domácnost. Josef nejprve navštěvoval obecnou školu ve Vahlovicích, po které až do čtvrté třídy docházel na měšťanku v Blatné, načež následovala dvouletá studia na hospodářské škole v Březnici.

Pod palbou hloubkařů

Za druhé světové války pozoroval spolu s kamarády spojenecká letadla hloubkových letců. Říkali jim „kotláři[1]“. „Mysleli jsme si, že snad museli mít jízdní řády těch vlaků. Jak vlak jel, začali nalétávat a střílet do lokomotiv,“ vzpomíná Josef na své dobrodružné dětství. Jako kluci se ze zvědavosti zúčastnili i druhého náletu[2] na Mirotice, který se odehrál 29. dubna 1945. „To bylo otřesné. Leželi jsme tam pod takovým můstkem směrem k silnici na Cerhonice. Jak hodili bombu do Mirotic, přišla vzduchová vlna a my jsme v tom kanálu nadlétli. Když to skončilo, hnali jsme odtamtud pryč. Byli tam postřílení koně a všechno, co táhlo německé vojsko od Prahy sem na jih,“ vzpomíná Josef.

Život na demarkační linii

S vyhlášením míru odešli z Blatné němečtí vojáci, aby se vzdali Američanům. Dne 7. května 1945 osvobodili Blatnou ležící na demarkační linii motorizované jednotky ze svazu generála Pattona. Hned vedlejší vesnice už ale patřily do východní, sovětské zóny. Josef pokračuje ve vyprávění: „U Blatné bylo také několik zajateckých táborů. Vzpomínám si, jak jednou v neděli odpoledne Američané celý písecký transport z těch táborů převáděli do Strakonic.“ Sám Josef se s jedním z Američanů spřátelil. Měl polské rodiče, a tak se s ním dobře dorozuměl.

Josef  také vzpomíná i na židovské transporty, které procházely Blatnou. „Viděl jsem na vlastní oči, když vedli Židy z Blatné asi do Strakonic. To jsem je naposledy viděl živé. A v roce 1946 nebo 1947 jsem mluvil s panem Blochem. Ten se vrátil, přežil to.“

To podání ruky vás bude mrzet

Dne 1. října 1947 nastoupil povinnou vojenskou službu. V Písku tehdy složil zkoušky z početní služby jako nejlepší ze všech, a tak si jej tam rovnou nechali. Následkem událostí v únoru 1948 však v Žižkových kasárnách zatkli několik důstojníků a v Praze ve vyšetřovací vazbě je podrobili výslechu. Když se začátkem června jeden z nich, kapitán Zdeněk Bárta, do kasáren vrátil, Josef se k němu hned hlásil a podával mu ruku. „A on mi řekl: ‚Svobodníku, to jste neměl dělat. Tohle vás bude mrzet.‘ A během čtrnácti dnů přišel plukovní rozkaz o přemístění svobodníka Josefa Jančara do Strašic,“ vypráví. Strávil tam tři měsíce. Poté přišel další pokyn s tím, že je převelen na Zelenou Horu. To ho nijak nepřekvapilo, jelikož už ve Strašicích se tehdy proslýchalo, že se ze slavného zámku[3] nad Nepomukem stane vojenská posádka. Onen kapitán Bárta byl sledován, znovu uvězněn a ve vězení bohužel i zemřel.

Vojna na Zelené Hoře

Zámek Zelená Hora vešel ve známost mimo jiné jako působiště Černých baronů, zfilmovaného románu Miloslava Švandrlíka. Příslušníci Pomocných technických praporů označovaní jako Černí baroni, na zámku Zelená Hora však nepůsobili. V letech 1951 až 1957 byl v tomto objektu umístěn 1. technický prapor, který byl logickým pokračováním pétépáků[4].

Když byl zámek připraven, aby mohl sloužit jako vojenská kasárna, stal se útočištěm 3. praporu 11. pěšího pluku Františka Palackého z Písku. Jednalo se tedy o takovou „pobočku“ Píseckých kasáren. Část vojáků přišla rovněž z Dobřan. Většina jich přišla po Novém roce 1949, kdy docházelo k přemístění jednotek z důvodu matení nepřítele. Josef zde působil od září 1948 do září 1949[5] a měl za úkol starat se o proviant. „Obstarával jsem proviant u řezníka v Husově ulici, u Jiskrů v koloniálu a u Racků jsem zajišťoval dodávky pečiva,“ vypočítává Josef, který chodil také pro poštu. Za tímto účelem měl speciální propustku, díky níž mohl areál kdykoliv opustit. Na motorce jezdil na víkendy domů. Areál prý tehdy ještě nebyl oplocený, jen hořejší brána u válcové věže už byla zamčená a hlídaná. Zjara roku 1949 přišel za Josefem nově přidělený praporčík s tím, že se doslechl o jeho zkušenostech s prací v drůbežárně v Blatné. „Měli zájem koupit padesát kuřat ve Dvorci a já abych je odchoval. Tak jsem přešel na tuhle velkou funkci a začal jsem v tom dřevěném baráčku[6] pod kostelem chovat kuřata,“ vypráví s úsměvem.

Malér s prokurátorkou Válkovou

Josef začal po ukončení studií pracovat v Mlékárenském a hospodářském družstvu v Blatné, kde začal jako praktikant a postupně zde prošel všemi odvětvími. Působil také u ministerstva výkupu. Zde pracoval od roku 1952 do roku 1953 jako vedoucí evidence. V té době právě probíhaly povinné dodávky. „A tam jsem právě měl ten malér s okresní prokurátorkou Válkovou. Přišel od ní zřízenec s tím, že soudružka prokurátorka chce vypsat nějaké neplniče, aby je mohla soudit. Já jsem mu řekl: ‚Pane Větrovský, vyřiďte paní prokurátorce, že jí vzkazuji, že máme také svoji práci, a že když si najednou vzpomene, tak všeho nenecháme a nepadneme hned na zadek,‘“ vypráví Josef, který byl po této kurážné zprávě okamžitě předvolán na okresní výbor KSČ. Pokračuje ve vyprávění slovy: „A vedoucí tajemník na mě spustil, že budují socialismus a já že jim ho narušuji, a co jsem si to dovolil prokurátorce vzkázat. A pak ten, co seděl na rohu, ředitel hospodářského družstva, říká: ‚Soudruhu Jančare, vy nám tady říkáte ‚náplavy‘, ale dejte si pozor, aby vás ty náplavy setsakramentsky nevykoupaly!‘“ Brzy nato dostal Josef předvolání z Okresní vojenské správy Blovice na vojenské cvičení.

Osoba nepřátelská k socialistickému zřízení

Další Josefovou pracovní štací se stal Okresní národní výbor Blatná a v roce 1956 zakotvil u Státního rybářství Blatná. Začínal jako řidič, pak se stal vedoucím Střediska dopravy a mechanizace. Posledně jmenované funkce byl pro svůj politický postoj a názory na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy roku 1968 v rámci následných normalizačních čistek propuštěn. „Bylo mi řečeno, že jsem vystupoval na podporu protisocialistických sil. Pět měsíců jsem nemohl sehnat žádné zaměstnání.“ Josef byl od roku 1969 veden v centrální evidenci StB jako osoba nepřátelská k socialistickému zřízení. Práci našel až v roce 1971, kdy ho zaměstnali u Československých státních drah, kde setrval až  do roku 1985, do penze. „Na rybářství jsem měl 2960 korun čistého, když jsem nastoupil v ČSD, tak jsem dostal celých 1100 korun hrubého.“ Na nádraží v Blatné pracoval jako skladmistr, poté jako vedoucí nakládky a vykládky. Za minulého režimu byl členem Mysliveckého svazu, odkud byl však v roce 1970 trvale vyloučen. „Důvod byl ten, že se moje vystupování na půdě Okresního národního výboru neslučovalo s dobou a že jsem neuznával vedoucí úlohu komunistické strany,“ vysvětluje Josef. Za tyto problémy mohly i jeho schůzky s Josefem Smrkovským a dalšími představiteli roku 1968. Josef ještě půl roku brigádničil v uhelných skladech ve Strakonicích, pak do roku 1987 pracoval na dopravním dispečinku v Lažákách a jeho pracovní štace se uzavřela na Městském národním výboru, kde setrval do Silvestra roku 1989. Od té doby už si začal užívat důchodu.

Fotbal, Bílá paní a Šíleně smutná princezna

Josef si už jako chlapec zamiloval fotbal. Chodíval jej s kamarády hrát na stadion. I když mu aktivní sportování překazil úraz, zůstal fotbalu věrný. Dlouhá léta pracoval v Blatné jako funkcionář fotbalu, hlasatel a komentátor domácích utkání. V 50. letech vozil československé fotbalisty i hokejisty na zápasy, a to především na Plzeňsko. Auta či autobusy byly tehdy příliš velký luxus, musela jim stačit korba náklaďáku.

Přidává k dobru i jednu kouzelnou vzpomínku: „Když slavil blatenský fotbal devadesátiny – on je vlastně o pár dní mladší než já – tak byla na stadionu velká sláva. Fotbalisti pro mě i pro ostatní připravili takové překvapení. Kromě jiného jsem dostal minidres s číslem 90 a dokonce i fotografii[7] s Jiřinou Bohdalovou z doby, kdy se v Blatné natáčel film Bílá paní. A na té fotografii mám od ní přání. Bylo to moc milé a skutečně mě to dojalo. Pak jsme měli s Jiřinou Bohdalovou slavnostní výkop.“[8] Komedie Zdeňka Podskalského Bílá paní se v Blatné točila v létě roku 1964. Josef tak dodnes rád vzpomíná například na náruživého sportovního rybáře, Rudolfa Hrušínského, který si šel zachytat k rybníku ve Lnářích. A dobře si pamatuje i na natáčení Šíleně smutné princezny, jejíž dva hlavní představitele vozíval autobusem. Právě v zámeckém parku v Blatné se natáčely ony půvabné scény s loďkou.

Významný rodák Blatenska

Když přišel rok 1989, účastnil se Josef v Blatné manifestací na podporu pádu komunistického režimu. V roce 1990 byl plně rehabilitován jak podnikem Rybářství Blatná, tak vedoucím podnikem Českých Budějovic a Ústředním výborem myslivců. Dnes spolupracuje s TJ Sokolem Blatná a je předsedou Českého svazu ochránců přírody Blatná. Za svou dokumentační, výstavní a spolkovou činnost byl od ČSTV několikrát oceněn medailí za výjimečný přínos tělovýchovy a sportu. V roce 2017 se stal významným rodákem Blatenska. Vedle fotbalu je jeho dalším velkým koníčkem fotografování. Nafotil si celé Blatensko. „Říkají mi, že jsem taková živá kronika.“ Každoročně se také vrací na Zelenou Horu, na které strávil vojnu jako vystřiženou z románu.

 

[1] „Hloubkoví letci, lidově nazývaní ‚kotláři‘, tinkers, nebo někde Jambos, byli všude. Jak se fronta přibližovala, spojenečtí letci se objevovali stále častěji i v místech na hony vzdálených válečnému dění. Zejména poslední půlrok letecké hlídky pročesávaly nebe za frontou a narušovaly dopravu a přísun pro jednotky v poli. V řadě našich míst tak byly tyto letecké akce jedinou připomínkou války. Už v Itálii se spojenečtí velitelé přesvědčili, jak obtížné je ochromit nepřátelské komunikace tradičními metodami ničení železničních tratí a mostů, ale jak bylo možno paralyzovat celý železniční systém útoky zaměřenými na centra údržby a oprav, hlavní železniční křižovatky a seřaďovací nádraží a také ničením lokomotiv. Zatímco rozbombardované koleje Němci dovedli opravit do 48 hodin, zničené lokomotivy nebo vagóny se musely nahradit jinými, pokud je ovšem měli.“ (https://www.rozhlas.cz/kotlari-na-ceskem-nebi-7965450)

[2] „Druhý nálet byl delší, skončil ve dvě hodiny odpoledne. Bomby nezničily jen domy, rozbily i vodovod, strhaly telefonní a elektrické dráty, rozmetaly hráz rybníka, vyrvaly ze silnice dlažební kostky, které byly později sesbírány na loukách a polích až několik set metrů daleko. Jednou z prvních obětí se stala dvacetiletá Alenka Kolmanová. Počet mrtvých civilistů a vojáků se už asi nikdy nepodaří zjistit, ale odhadujeme, že jich bylo dvacet. Materiální škody byly obrovské jako v málokteré obci, kterou postihly útoky hloubkařů. Z 228 soukromých obytných a veřejných budov v Miroticích bylo zničeno nebo následně kvůli narušené statice mělo být zbouráno 45 (včetně radnice, synagogy a čp. 18 - tzv. Alšovny, původně usedlosti rodiny Alšových), asi stovka si podle soupisu v roce 1947 vyžádala opravu. Rekonstrukce obce trvala ještě dlouho po válce.“ (https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/mirotice-hloubkari-kotlari.A170428_143754_vojenstvi_kuz)

 

[3] „Byli tam tehdy ještě zedníci, kteří zámek opravovali a připravovali na to, aby byl schopen sloužit jako vojenská kasárna. A bylo tam už také zhruba 25 mladých vojáků, kteří uklízeli a vybavovali jednotlivé pokoje postelemi a dalším nutným zařízením. Nepamatuji si však na žádné zámecké vybavení ani kastelánku, která tam v té době měla ještě pobývat. Vím jen, že v domku u dolní sýpky bydlel původní zámecký zahradník. Bydlel u něj pracovník Obranného zpravodajství. Avšak některé části objektu, třeba sklepy u věže, byly neprodyšně uzavřené a za celou dobu mého působení mě tam nepustili.“ (Motejzík, Pavel. Poslední svědek příchodu armády na Zelenou Horu. Nepomucké noviny. Červen 2019)

[4] „Když jsem ve třiapadesátém roce narukoval, jinak se jim neřeklo. Byli tam ještě ‚pétépáci‘, kteří tam byli třetím čtvrtým rokem. Snažili se nás oddělit, aby nás nekazili, přitom přímo mezi námi v TP byla spousta politicky nespolehlivých lidí, kteří dokonce dodatečně dostali potvrzení, že byli na vojně z politických důvodů a jsou nyní členy Českého svazu PTP. Nemám se za co omlouvat. Nastoupil jsem k pracovním jednotkám, kde jsem byl šestadvacet měsíců, nosil jsem černé výložky, režim byl velice podobný jako u PTP, jenže ne už asi tak krutý, jako byl po osmačtyřicátém.“ (Citace Miloslava Švandrlíka, http://www.zelenahora.cz/cs/historie/cerni-baroni)

[5] „Poté jsem šel už do civilu. Mou funkci pak převzal praporčík Hon, kterého Miloslav Švandrlík překřtil na Honce  a skvěle ho zahrál ve filmu Černí baroni pan Švehlík.“ (Motejzík, Pavel. Poslední svědek příchodu armády na Zelenou Horu. Nepomucké noviny. Červen 2019)

[6] „Bylo to v Selské chalupě pod hradbami, kde za šlechty byl také kuželník a za Miloslava Švandrlíka Kefalínův ráj vepřů.“ (ibid)

[7] „Šel jsem zrovna ze sádek a ona odcházela ze zámku, když se natáčelo. Nejednou na mě volala, ať se s ní jdu vyfotit. Řekl jsem, že nejsem fotogenický, ale ona mě chytla a vyfotili jsme se. Potkali jsme se ještě jednou, bylo to přesně 50 let od natáčení.“ (https://www.impuls.cz/regiony/jihocesky-kraj/nataceni-bile-pani-v-blatne.A160830_190022_imp-jihocesky_kov/tisk)

[8] http://www.kadov.net/download-file/1025-1447012385.pdf

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Jarmila Flaková)