Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. major v. v. Gustav Janáček (* 1950)

• narodil se 24. srpna 1950 v Novém Městě na Moravě, mládí strávil v Přibyslavi

• v roce 1968 se vyučil elektrikářem

• roku 1969 nastoupil na dvouletou vojenskou službu k Pohraniční stráži

• v letech 1971-1973 absolvoval dvouletou důstojnickou školu

• roku 1973 nastoupil jako voják z povolání k Pohraniční stráži na Šumavě

• v letech 1974 až 1978 vystudoval Vysokou školu SNB v Holešově

• v roce 1983 obdržel titul JUDr.

• u Pohraniční stráže sloužil až do jejího zrušení v roce 1992

• v letech 1992 až 1995 sloužil u cizinecké policie

• v roce 2019 žil v jižních Čechách

Gustav Janáček sloužil u Pohraniční stráže jako voják základní služby. Později se stal důstojníkem a jako velitel se podílel na ostraze hranic s Německem a Rakouskem v dobách železné opony – systému drátěných zátarasů. Do roku 1989 při snaze o její překonání zemřelo 280 lidí. Gustav Janáček však před sametovou revolucí a ani po ní neviděl nic zlého na své práci, jež bránila lidem v úniku z totalitního režimu a v cestě za svobodou. V roce 1971 vstoupil do KSČ, vojenské zkušenosti získával i v Sovětském svazu, kde v roce 1989 prošel kurzem pro vyšší velitele. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 označil v roce 2019 za mírovou okupaci.

Dědečka-mlynáře popravili nacisti sekerou na Pankráci

Gustav Janáček se narodil 24. srpna 1950 v Novém Městě na Moravě a do 18 let žil v Přibyslavi. Jeho rodinu tragicky poznamenala druhá světová válka. Gustavův dědeček z otcovy strany, majitel mlýna u Žižkova Pole, patřil mezi poslední vězně popravené sekerou ve věznici na pražském Pankráci. „Mlel pro lidi mouku a nebral za ni peníze. Připravoval tak Němce o daně. U mlýna se navíc skoro měsíc skrývali partyzáni a chodili si tam pro jídlo. Pak je Němci vystříleli u Chrudimi,“ popisuje Gustav Janáček. „Dědečka udal nejspíše některý z jeho dělníků ze závisti a ze zášti.“

Gustavův otec se vyučil mlynářem. Po únoru 1948 ale rodina o mlýn přišla, musela ho za směšnou cenu prodat do JZD. Tatínek pak pracoval v Závodech zemědělského nákupu, maminka dělala v tkalcovně, kde se vyráběly froté ručníky. Gustav s nimi bydlel v Přibyslavi.

Od dětství ho provázela vášeň pro knihy. Vzbudil ji v něm dědeček z matčiny strany, který bojoval v první světové válce v československých legiích, a také pan Štohanzl - školník, zvoník v kostele a přibyslavský knihovník. V roce 2019 schraňoval Gustav Janáček ve svém domě deset tisíc knih. Vzpomínal, jak si jako malý často četl pod stolem se spuštěnou dekou, na níž maminka žehlila prádlo. Připadal si jako v bunkru, v ruce měl knížku a jedl chleba se škvarky. Jeho zamilovanou knihou byl Robinson Crusoe.

Pohled na okupaci očima naučného slovníku

Na střední školu Gustav Janáček nešel, vyučil se elektrikářem a závěrečné zkoušky složil v roce 1968. Zanedlouho poté nastoupil na montáž, kde ho 21. srpna zastihla okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. Když se ráno vzbudil, překvapilo ho, že rádio hrálo pohřební hudbu. Pak uslyšel, co se děje, a z ubytovny okamžitě odjel domů.

„S partou kluků, říkali nám Tyršováci, jsme udělali protiokupační letáky. Kluci je vylepili po městě beze mě. Přišla za mnou sestra, ať jdu domů, že je otci špatně,“ vzpomíná Gustav Janáček. „Měl zapouzdřenou tuberkulózu už od druhé světové války, do plic se mu dostal prach při brigádě na silu a celý rok 1968 proležel v nemocnici a doma. Pro pasivitu mu pozastavili členství v KSČ. Když jsem mu řekl, že by se mohl vrátit, hnal mě.“

Gustav Janáček uvedl, že jako mladý si v roce 1968 o okupaci nemyslel nic, hlavou mu ovšem vrtalo, proč se odehrála. „Naučný slovník o ní ale mluví jako o mírové okupaci. [...] Říká, že s mírovou okupací souvisí také dočasné umístění vojsk na základě smlouvy. [...] Neměli jsme u nás ale po roce 1968 žádnou okupační vládu, jako když nás zabralo v roce 1939 Německo, a ani žádné okupační úředníky,“ vyjádřil se k okupaci v roce 2019 pamětník. Podle něj vyplynulo obsazení Československa Sovětským svazem a dalšími socialistickými zeměmi z toho, že jsme neplnili své závazky k Varšavské smlouvě a Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP).

Vojna u pohraničníků, KSČ a důstojnická škola

V roce 1969 narukoval Gustav Janáček na vojnu. Jako spojař působil u brigády Pohraniční stráže v Českých Budějovicích. Díky vítězství v armádní soutěži získal se svým družstvem jako výhru zájezd do Sovětského svazu. V roce 1971, ještě před koncem základní služby, vstoupil do KSČ. „Četl jsem historickou literaturu a dal si dohromady, o co lidi usilovali od husitských válek,“ vysvětluje, proč se stal komunistou. „Ne, že bych souhlasil se vším, ale bylo to nejlepší řešení.“

Po vojně se rozhodl studovat na dvouleté škole pro důstojníky v Holešově. Dokončil ji v roce 1973 a zanedlouho se oženil. „Vrátil jsem se k brigádě a nastoupil k pohraničnímu útvaru Mlýnce nad Vyšším Brodem jako velitel čety. Náš prapor byl na Lipně. Střežili jsme hranici se západním Německem i s Rakouskem. V roce 1974 jsem složil přijímací zkoušky na Vysokou školu Sboru národní bezpečnosti v Holešově. Studoval jsem tam čtyři roky Fakultu ochrany státních hranic. V roce 1983 jsem si udělal doktorát z mezinárodního práva.“

Bojový rozkaz a ostré náboje

U Pohraniční stráže vystřídal různé funkce - od velitele čety, přes zástupce velitele pro věci politické (tzv. politruk), velitele štábu až po velitele praporu. „Jako velitel čety jsem vedl výcvik a prověřoval hlídky na hranici. Sloužily za jakéhokoliv počasí,“ vzpomíná pamětník. Drátěným plotem na hranici protékalo nízké napětí do 24 voltů. Na zátarasu byly dva okruhy odporově různé, a když došlo k jejich spojení nebo přerušení, šel signál okamžitě na pohraniční rotu. Vzápětí poté následoval rychlý zásah proti narušitelům hranice. „Když byly v létě bouřky, musely se hlídky posilovat. Vypínalo se totiž drahé signalizační zařízení na drátěných zátarasech, aby ho blesky nezničily.“

Gustav Janáček se jako důstojník vždy řídil platným zákonem o ochraně státních hranic. „Příslušníkům Pohraniční stráže, kteří šli do služby, se četl bojový rozkaz. Pro jeho neuposlechnutí neexistovala omluva a bylo trestným činem. V době války by se trestalo smrtí. [...] My jsme v Pohraniční stráži nedělali nic, co by nebylo v souladu s tehdejšími zákony a co nebylo stanoveno a předepsáno. Zákony jsme plnili do puntíku. Kvůli každému případu, kdy se na hranici střílelo, přijel prokurátor. Zákon o použití zbraně ze sebe musel každý voják vysypat, i když jsem ho vzbudil o půlnoci.“

Pohraničníci hlídkovali kolem zátarasu z ostnatého drátu se samopaly. Podle Gustava Janáčka „fasovali“ šedesát ostrých nábojů. „Vojáci věděli, že musí udělat všechno pro zadržení narušitele hranic.“ Nejdříve musel pohraničník vyzvat narušitele k zastavení, pokud by ho neuposlechl, následoval varovný výstřel. Kdyby vyzněl naplano, měli vojáci na „čáře“ rozkaz střílet na každého, kdo se pokoušel dostat přes hranici.

Sám nikdy na narušitele hranic nestřílel. „Osobně jsem se nesetkal ani s tím, že by někdo z mých vojáků použil zbraň, maximálně vyšel výstřel nedopatřením,“ tvrdí Gustav Janáček.

Narušitelé

Nedovolené překročení státní hranice patřilo za totality mezi trestné činy. „Přes hranici utíkali lidi, co jim u nás doma něco hrozilo. Nebo [utíkali] za tím, co [se] jim tady nedostávalo a jinak se ven dostat nemohli, nebo jim to nebylo umožněno. Já sám jsem žádný nedostatek nepociťoval.“ Většina lidí se podle něj chovala k příslušníkům Pohraniční stráže vstřícně a vážila si toho, že dokázali zabezpečit hranici proti těm, co jim tady znepříjemňovali život.

Se zadrženými lidmi se potkával poté, co je pohraničníci po dopadení přivedli na útvar, odkud po výslechu putovali do vězení v Českých Budějovicích. „Pamatuji si na jednoho narušitele hranic, mladého člověka z Prahy. Nedostudoval vysokou školu a dělal domovníka. Nebyl tady spokojený s životem. Pes ho vypátral v úkrytu u drátěného zátarasu, kde ležel dva dny. Měl na sobě maskáče a přišíval si na ně větvičky z jehličnanů. Vypadal jak chodící strom.“ Věděl i o případech, kdy se lidé dostali přes železnou oponu, ale ze západní Evropy po čase odešli do ČSSR. „Utekl třeba jeden traktorista, ale po půl roce byl zpátky, že pro něj západní Evropa není. Nebo ze svého stanoviště zběhl přes hranici voják a za x let se vrátil. Jeden mladík chtěl přejít hranici z nešťastné lásky.“

Příběh neúspěšného překročení železné opony

Pro ilustraci, jak fungovala Pohraniční stráž v letech normalizace, uvádíme jeden případ zmapovaný historiky, který s příběhem pana Gustava Janáčka přímo nesouvisí. Tragická událost, kdy k zabránění útěku do západního Německa pomohla až ostrá střelba do lidí, se odehrála v noci z 25. na 26. října 1978 u šumavského Běhařova na Klatovsku. Hranici se tam pokusili překročit bratři Jörg Klaus a Frank Klaus Prziborowski, devatenáctiletí studenti z tehdejší komunistické Německé demokratické republiky (NDR), z východního Berlína.

Prostříhali se skrz drátěný plot, což však signalizace předala na nejbližší útvar Pohraniční stráže. Oba bratři prchali k hranici pronásledováni dvoučlennou hlídkou vojáků se psem. Vlčák povalil na zem Jörga, jehož zajistil velitel hlídky. Po pozdější potyčce s ním ho vážně zranil.

Frank se snažil utéci druhému členovi hlídky a nezastavil ho ani varovný výstřel. Pohraničník pak namířil přímo na něj a bohužel ho zasáhl do hlavy. Mladý Němec na místě zemřel. Jeho bratr přežil a skončil v rukou východoněmecké policie. Sourozenci chtěli do západního Německa ke svým příbuzným, poněvadž ve své zemi pociťovali útlak a nesvobodu. O jejich případu více zde. 

Východní Němci utíkali přes čáru z dovolené na Lipně

Paměť národa uvádí, že při pokusu o překročení československých hranic zahynulo do roku 1989 třináct občanů NDR. Gustav Janáček o snaze východních Němců dostat se přes československou hranici do vysněného demokratického a mnohem bohatšího západního Německa dobře věděl. „Lákal je lepší život nebo šli za příbuznými. Jezdili například na dovolenou na Lipno, odkud nebylo k hranici daleko,“ dodává.

Jako důstojník Pohraniční stráže dělal všechno pro to, aby se východní Němci ani českoslovenští občané přes hranici se západním Německem a Rakouskem nedostali. Na praporu Pohraniční stráže se staral o tříměsíční výcvik nováčků – od řidičů až po psovody. „Do Volar nastupovalo každého půl roku na výcvik šest set nových pohraničníků,“ vzpomíná Gustav Janáček.

Pohraniční stráž nezůstávala na ostrahu „čáry“ sama. V obcích u hranice využívala širokou síť informátorů, kteří ji upozorňovali na pohyb podezřelých, neznámých lidí. „Pomocníci z řad místních obyvatel nám pomáhali zabezpečovat naše úkoly,“ popisuje Gustav Janáček. „Patřili i do hlídek na silnicích a cestách k hraničnímu pásmu.“

Do hraničního pásma směli lidé pouze na zvláštní povolenky, dostávali je například lesní dělníci. Šířka hraničního pásma se lišila podle přehlednosti území. „Třeba u Znojma, kde jsou louky a pole, měřilo jen půl kilometru, v lesích na Šumavě i pět kilometrů,“ podotýká Gustav Janáček.

Když někdo prošel, Němci jméno neprozradili

Navzdory nelítostné ostraze státních hranic se Spolkovou republikou Německo a s Rakouskem se podařilo řadě lidí drátěné zátarasy překonat. Především pak v 70. a 80. letech minulého století, kdy již takzvanou železnou oponu nerámovalo minové pole a nebyla pod smrtelně nebezpečnou dávkou elektrického proudu. „Ne všechny nelegální přechody hranic jsme zaregistrovali,“ připouští Gustav Janáček. „Ze západního Německa nám pak telefonovali, že tam někoho od nás mají. Ale jeho jméno nám neřekli.“

Bývalý major Pohraniční stráže nezapomněl ani na případy, kdy československou hranici překročil někdo z německé a rakouské strany. „Většinou šlo o zbloudilé houbaře a borůvkáře. A u Chebu se dostali přes hranici příslušníci armády USA,“ uvádí Gustav Janáček. „Vrátili jsme je zpátky.“

Během základní vojenské služby zažil pamětník situaci, kdy hranici z Rakouska přešel v Novohradských horách muž vyslaný do západní Evropy československou rozvědkou. Po zadržení nechtěl s pohraničníky vůbec mluvit. Chtěl, aby okamžitě zavolali jeho nadřízené z rozvědky.

Pád železné opony a otevření hranic

Ačkoliv železná opona přinesla do stovek rodin nezměrnou bolest, Gustav Janáček vzpomíná na svou službu u Pohraniční stráže rád. „My vojáci z povolání i záklaďáci jsme si byli ve službě rovni a byla mezi námi ohromná kolegialita,“ vysvětluje. „Nikdy se nemohlo dovolit, aby mezi námi byla nějaká zášť.“

Železná opona padla na konci roku 1989, jen měsíc a pár dní po sametové revoluci. Pohraniční stráž ale ještě nějakou dobu existovala. „V roce 1992 jsem jako velitel praporu zrušil náš pohraniční prapor. Udělali z nás příslušníky pohraniční policie a kontrolovali jsme také používání bezpečnostních pásů. Mně sundali hodnost z majora na nadporučíka. Sloužil jsem do roku 1995.“

A co si myslel Gustav Janáček v březnu 2019 o současné době, kdy na českých hranicích nestojí žádné zátarasy a díky Schengenské dohodě jsou až na výjimky volně průjezdné i hraniční přechody? „Když se bavíte s domorodci z příhraničního území v Německu, tak říkají: ,Kéž by tam zas byly dráty.‘ Vadí jim věci jako drogy a zlodějiny. Některým lidem u nás se zdá, že mají míň a na druhé straně mají víc, tak jim to odeberou. Kradou se a převážejí se auta. Zelenou hranici nikdo nekontroluje a nesleduje,“ shrnuje Gustav Janáček své dojmy z otevřených hranic.