Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Janáček (* 1935)

• narozen 9. června 1935 v Havlíčkově Borové

• pamatuje příchod německých vojáků v březnu 1939

• v prosinci 1944 pomáhala jeho rodina skupině sovětských partyzánů

• v únoru 1945 gestapo zatklo jeho otce za pomoc partyzánům

• jako žák základní školy zažil zatýkání nepřátel komunistického režimu v Havlíčkově Borové

• v roce 1950 úspěšně složil zkoušky na lesnickou školu v Písku, z politických důvodů nebyl přijat

• působil jako hajný v Hluboké u Krucemburku

• později dálkově absolvoval lesnickou školu v Trutnově

• v roce 2022 žil v Hluboké u Krucemburku

Byl začátek února roku 1945, blížil se konec druhé světové války a tehdy devítiletý František Janáček z Peršíkovské hájenky na Vysočině zažíval nejdramatičtější dny svého života. Jeho rodiče předchozí měsíce hodně pomáhali sovětské partyzánské skupině Zarevo a poskytovali jí zázemí v hájence navzdory velkému riziku. Jejich pomoc však nezůstala bez odezvy.

Za spolupráci s partyzány odvedlo gestapo 3. února 1945 Františkova otce. Neuplynul ani týden od jeho zatčení a četa německých vojáků obklíčila celou hájenku ve vzdálenosti osmdesáti metrů, dokonce k poli postavila kulomet, aby mohli střílet na partyzány, pokud by se pokusili uprchnout. Po skupinách začali vojáci prohledávat celou hájenku.

„Propíchali i peřiny. Pod postel vlezli, na půdě zpřeházeli seno, ve chlívě hnůj, odházeli brambory, slámu ve stodole, v kůlně dřevo. Vojáci hledali partyzány či alespoň jakýkoliv pozůstatek jejich přítomnosti. Zarevo však po sobě nic nezanechalo. Celá ta padesátičlenná skupina Němců obrátila chalupu naruby, málem vlezla i do komína, nenašla však vůbec nic,“ vzpomíná. Během doby, co vojáci prohledávali hájenku, odvedlo několik z nich Františkovu matku a dědečka do lesa ke krmelci, kde také hledali stopy po partyzánech. Zvěř však všechny stopy stihla předtím zadupat.

O partyzánech neřekl ani slovo

Nejsilnějším momentem pro něj byla chvíle, když se svým mladším bratrem Josefem zůstal v kuchyni v hájence sám s jedním Němcem, který začal kluky zpovídat ve snaze získat informace. „Na všechny otázky jsem odpovídal soustavně záporně. Veškerý styk s partyzány, i když jsme ho měli a byl celkem zažitý, jsem popíral,“ vzpomíná.

Němec otočil pozornost na mladšího bratra a pokládal mu otázky. Už to vypadalo, že Josef mu na některou z otázek odpoví, ale František ho dloubl pravým loktem do boku, aby mlčel. V ten moment ho Němec praštil pravou rukou do levé tváře. To však neměl dělat. František začal řvát, jeho bratr také a už z nich nedostal ani slovo. „Ať na to vzpomínám i po mnoha letech, tak to byl nejsilnější zážitek mého života. Nic takového se už nikdy nestalo,“ říká.

Po dvou hodinách prohledávání vojáci přivedli z lesa Františkovu matku a dědu. Matku poté vojáci odvedli s sebou do Jihlavy a zavřeli ji do vězení. Naštěstí ji po třech dnech propustili domů. Na návrat otce si však rodina musela ještě počkat. Za spolupráci s partyzány ho nacisti v Jihlavě odsoudili na sedm let vězení. Následně ho převezli do pražské věznice na Pankráci, kde zůstal zavřený do vypuknutí Pražského povstání. Povstalci 5. května 1945 zajatce v pankrácké věznici osvobodili od nacistů. Františkův otec chtěl povstalcům pomoct, proto se k nim přidal a bojoval na barikádách v posledních dnech války.

Ani po skončení války nebyl pamětníkův život jednoduchý. Jako žák základní školy zažil zatýkání tehdejších nepřátel komunistického režimu v Havlíčkově Borové. V roce 1950 vyšel základní školu a v červnu téhož roku konal přijímací zkoušky na lesnickou školu do Písku. Zkoušky úspěšně složil, přesto mu na konci srpna přišla zamítavá odpověď z politických důvodů. Mezitím o letních prázdninách na něj přišlo udání, že se údajně fláká a je potřeba ho zařadit do výroby, i když měl své poslední prázdniny. Proto rychle nastoupil na polesí Ransko jako lesní dělník. S působením na Ransku byl spjatý i v dalších desetiletích převážně jako hajný. Ransko se stalo jeho celoživotní srdeční záležitostí.

Jeho dětství silně poznamenala válka

František Janáček se narodil 9. června 1935 v Havlíčkově Borové (tehdy pouze Borová) v rodině hajných na Vysočině. V roce 2022 měl mladšího bratra Josefa. Jeho rodiče František a Antonie od roku 1936 bydleli ve vedlejší obci Slavětín, kde otec působil jako hajný. Ve Slavětíně Janáčkovi zůstali do roku 1939. V následujícím roce se přestěhovali do hájenky na samotě u Peršíkova, kde předtím působil Františkův dědeček Jan Nejedlý. Ten v témže roce odešel do důchodu na zasloužený odpočinek.

Když v březnu roku 1939 přišla do Čech německá armáda, byly Františkovi teprve čtyři roky. I tak si na tento den dle svých slov dobře pamatuje. „Na silnici jsem viděl dva náklaďáky, ze kterých postupně seskakovali němečtí vojáci a rozcházeli se po vsi. K nám jich přišlo asi tak pět. Ohřívali si kafe na plotně, krájeli chleba a chovali se celkem klidně. Všichni mluvili německy, já v té době ještě německy neuměl a ničemu jsem nerozuměl,“ vzpomíná.

První polovinu války popisuje František jako klidnou a poměrně bezstarostnou, nepociťoval velký vliv války na svůj každodenní život. „Stalo se, že dvakrát nebo třikrát za rok projela Borovou kolona aut s vojáky, ale jednalo se o sporadické události. Jinak se nás přítomnost německého vojska téměř nedotýkala,“ říká. Jen čas od času zaslechl, že někoho zatkli. Tenkrát tyto události ještě nechápal a prožíval je očima malého kluka.

Situace se však začala měnit v druhé polovině roku 1944, kdy na území Československa seskakovaly partyzánské jednotky ze Sovětského svazu. Původně měly pomoci Slovenskému národnímu povstání, ale přišly až v době, kdy  povstání nacisté potlačili. Jedna z těchto partyzánských skupin se jmenovala Zarevo (Záře), která plnila na území okupovaného Československa řadu speciálních úkolů. Skupina počátkem října 1944 přistála v blízkosti slovenského povstaleckého letiště Tri duby. Následně pak zahájila přesun na území protektorátu, kde měla upevnit své pozice na Českomoravské vysočině.

Vyhodit vlak do povětří, zněl rozkaz z Kyjeva

Dne 18. prosince 1944 přišla skupina Zarevo složena ze sedmnácti partyzánů do hájenky k Janáčkům, kde zrovna pobývali pouze Františkovi rodiče. Hned první den, co partyzáni byli v hájence, dostali rádiem rozkaz z Kyjeva od svého velení, aby 22. prosince vyhodili do povětří vlak na trati Praha – Pardubice u města Přelouč. Měl jet kolem desáté hodiny dopoledne z Plzně směrem na východní frontu a vézt tanky. Ze skupiny se vydalo šest partyzánů se zásobami trhaviny k Přelouči. Trhavinu se chystali umístit na most. Františkův otec vedl tuto skupinku do obce Sloupno poblíž obce Ždírec nad Doubravou. Poté v hájence zůstalo partyzánů už jen jedenáct.

Shodou nešťastných událostí však šestičlenná skupina úkol nesplnila. Během cesty k Přelouči se zranil na noze jejich velitel. Potřebovali si odpočinout. Rozhodli se proto počkat chvíli v obci Krasnice, která se nacházela jihozápadně od Přelouče. V Krasnici je někdo zradil a navečer dne 21. prosince 1944 byli obklíčeni německými vojáky. Němci byli v přesile, partyzáni neměli šanci utéct. Čtyři z nich padli v boji, jeden podlehl svým zraněním později a jen jeden těžce zraněný partyzán se dočkal konce války.

Partyzáni ho houpali na kolenou

František s bratrem mezitím kvůli tuhé zimě a vysokému sněhu raději přespávali u prarodičů v Peršíkově, aby se nemuseli plahočit ve sněhu do školy. František si však všiml, že matka chodí každý den do vsi nakupovat a opatrně si povídala s dědou a babičkou tak, aby kluci nic neslyšeli. František s bratrem se tomu divili a snažili se zjistit, o čem se baví, ale marně. Až 20. prosince 1944 klukům děda s matkou prozradili, že jsou u nich doma na vánoční svátky četníci. „Důrazně nám řekli, že nesmíme nikde nic povídat, protože Němci by taťku a mamku zastřelili a nás asi taky,“ vzpomíná.

Následující den k večeru oba kluky odvedl děda do hájenky. „S bratrem jsme se předháněli, jak budeme před četníky hrdinové. Jenže když jsme přišli k brance a viděli jednoho z nich na stráži, tak bylo po rozumu. Rozum nám padl do kalhot,“ říká.

Tehdy pobývalo v hájence partyzánů jedenáct místo původních sedmnácti a všichni se převlékli za četníky. Kluci byli zpočátku z jejich přítomnosti nervózní, ale počáteční strach je brzy opustil. Partyzáni se chovali přátelsky, houpali kluky na kolenou, i když jinak moc nemluvili. Ve volných chvílích hráli karty a kouřili. František neznal pojem partyzán, bral muže prostě  jako četníky. Tři z nich byli vždy vzhůru, jeden venku na stráži a zbytek spal.

Partyzáni zůstali v hájence do 26. prosince 1944. To byl nejzazší termín čekání na druhou šestičlennou skupinu. V té době ještě nic nevěděli o událostech v Krasnici. Než odešli z hájenky, stavili se ještě na Štědrý den a Boží hod vánoční v Borové pro zásoby cigaret, salámu a pro šněrovací boty. „Udělali takovou razii. Šli pro troje šněrovací boty, jiné nebyly v té době. V trafice vzali cigarety a tabák a v řeznictví salámy. Věděli, že jsou Vánoce a bude policejní klid. Majitelé těch obchodů to nahlásili až na Štěpána. Byl to velký poprask, protože lidi šli na půlnoční a viděli chlapy s nacpanými ruksaky,“ říká František.

Celou dobu se partyzáni snažili být co nejvíce nenápadní. Dvacátého šestého prosince 1944 odešli z hájenky, jak plánovali, a vydali se lesem. Nejvyšší a nejtěžší z partyzánů chodil všude poslední a zašlapával stopy ve sněhu, aby to vypadalo, že šel jen jeden člověk a ne celá skupina.

Hned následující den po odchodu partyzánů přišli do hájenky dva borovští četníci. Něco tušili, ale byli slušní a nic neřekli. Partyzáni se do hájenky nepravidelně vraceli, ale už jen po menších skupinách ve třech nebo čtyřech se přes den vyspat a v noci chodili plnit rozkazy vedení. Obvykle přišli dvakrát do týdne, ale následující den zase zmizeli. O rozkazech, které dostávali od vedení z Kyjeva, z bezpečnostních důvodů moc nemluvili.

Zničte všechny lihovary

V lednu roku 1945 partyzánům velení nařídilo likvidovat lihovary na Vysočině. Tento rozkaz dostali hlavně proto, aby se líh nedostal do rukou ruské armády, protože opilá armáda nebojuje. Jako první měli přepadnout lihovar v Cibotíně. Když přišli v Cibotíně k lihovaru, nabrali líh do dvou mlékárenských konví a z protějšího statku vzali kočího s koňmi. Než odjeli, rozbili ventily od zásobníků a líh tekl z kopce dolů na rybník. Na saních odjeli partyzáni přes hájenku do lesa, kde konve schovali do krmelce. Kočímu řekli, že až ho budou vyslýchat četníci, má říct, že měl zavázané oči a nic neviděl.

Kočí však nepatřil k nejchytřejším, a když ho vyslýchali čeští četníci z Borové, řekl, že jel k Novému Ransku. Pak si ho převzali němečtí četníci z Německého Brodu, kterým zase pověděl, že jel k Vepřové. Vzhledem k tomu, že uvedl dvě odlišné výpovědi, přijelo si pro něj gestapo z Jihlavy. Svázali ho, zbili a kočí přiznal, že jel přes Peršíkov kolem hájenky. Tím zpečetil osud Janáčkových.

V sobotu odpoledne 3. února 1945 si příslušníci gestapa přišli pro Františkova otce. Nacházel se zrovna v obchodě se svým mladším synem Josefem. Gestapáci ho popadli a nejprve vedli k hájence. Dovnitř pustili jenom malého Josefa. Než přišli, Františkova maminka stihla ještě schovat ke krávě láhev lihu, jinak by usvědčila celou rodinu. Jeden z gestapáků hlídal otce venku a další dva šli dovnitř a vyslýchali i matku. Mezitím se dívali po hájence, jestli tam nejsou partyzáni. Bylo vidět, že mají strach, jen pootevřeli dveře a nahlíželi dovnitř. Nikoho však nenašli. Otce následně odvezli do vězení v Jihlavě.

Obklíčili hájenku a postavili kulomet

Necelý týden po otcově zatčení hájenku obklíčili němečtí vojáci a na kraj pole postavili kulomet. Hledali jakýkoliv pozůstatek po partyzánech. Nic nenašli a ani František s bratrem nic neprozradili. Mezitím odvedli do lesa matku i dědu ke krmelci. V lese také Němci nic nenašli. Zvěř už stihla všechny stopy zadupat. Poté, co vojáci převrátili hájenku vzhůru nohama, odvedli matku s sebou. V Jihlavě na gestapu protrpěla tři dny. Poté ji naštěstí propustili. Přišla ze Ždírce nad Doubravou od vlaku pěšky zpátky do hájenky. František s bratrem i prarodiči měli velkou radost, že se maminka vrátila.

Otce po vynesení rozsudku převezli v březnu z Jihlavy do věznice v Praze na Pankrác, kam s ním vezli i sedm obyvatelů z Cikháje, kteří také pomáhali partyzánské skupině Zarevo. Shodou náhod v pankrácké věznici potkal i jednoho partyzána ze šestičlenné skupiny, která měla před Vánoci vyhodit vlak u Přelouče do povětří, ale během cesty byli zrazeni v obci Krasnice. Jmenoval se Samek a byl jediným přeživším ze skupiny.

Osvobodili zajatce a Němce postříleli

V březnu 1945 přišla do Peršíkova dvacetičlenná posádka německých vojáků se skupinou čítající přes třicet válečných zajatců různých národností. Byli mezi nimi Rusové, Poláci, Belgičané i Francouzi. Zajatci jezdili s koňmi po lese a vozili jedlové dřevo do Ždírce na pilu. Německo nemělo na konci války dostatek surovin a jedlové dřevo používalo na stavbu lodí. Němečtí vojáci přespávali v Peršíkovské škole. „Nás děti vyhnali a museli jsme se učit na půdě školy. Učitel musel skákat přes dřevěné trámy, aby nás mohl učit. Říkal, že kdyby nás nechal doma, tak zvlčíme,“ vzpomíná František.

V dubnu 1945 po velikonočních prázdninách podniklo Zarevo akci na likvidaci německých vojáků v Peršíkově. Partyzáni rozstříleli sedm vojáků na silnici před školou, osmého přímo ve škole a jednoho ještě v hospodě. Zajatci se přidali k partyzánům a utekli do lesů. „Ráno jsme šli do školy a viděli jsme rozstřílené vojáky na silnici. Bylo to, jako by někdo vylil na zem pět litrů krve. Až odpoledne jeden občan z Peršíkova zapřáhl vozík s krávami, naložil lopatou tu krev na silnici a odvezl ji na kompost,“ říká.

Na Kopaninách rabovali lidé válečnou kořist

Dobu zbývající do konce války prožil František poměrně klidně. Ráno 9. května 1945 někdo po Peršíkově volal, že na Kopaninách je veletrh. Kopaniny byla oblast polí vzdálená necelý kilometr od Peršíkova. Spousta lidí v okolí se tam šla podívat, také František s bratrem byli zvědaví, co tam uvidí. Našli tam kolonu opuštěných německých aut se zásobami různých věcí. Lidé se vrhli na auta a brali, co jim přišlo pod ruku.

„Tady bylo vidět, co dokáže český člověk, když nemá žádné zábrany. Stálo tam například auto s potravinami se zásobami cukru, kafe či mouky. Ženské z Borové se na to vrhly, jedna z nich našla pytel mouky, pak hned pytel kafe, mouku odhodila a rozházela okolo a brala kafe. Naprostý zmatek. Kdyby si lidé rozumně brali, vyšlo by na všechny,“ vzpomíná.

Ani František neodešel z veletrhu s prázdnou. „Přinesl jsem si domů malovanou krabičku. Uvnitř byly bonbóny, ale ty jsem zahodil, protože jsem měl takovou hrůzu z Němců a bál se, že jsou bonbóny jedovaté. Krabičku mám dodnes doma,“ říká.

Otec bojoval na barikádách

Když v Praze 5. května 1945 vypuklo povstání, povstalci osvobodili pankráckou věznici. Povstalci vybídli osvobozené vězně, že pokud někdo z nich umí zacházet se zbraněmi, ať jim pomůže s povstáním. Kdo nechtěl, mohl odejít domů. Františkův otec chtěl pomoct, tak šel bojovat na barikády. Němci chtěli utéct před Rudou armádou na západ, hrnuli se do Prahy ze všech stran. Situace se uklidnila až 8. května, kdy Prahu převzali pod kontrolu vlasovci, příslušníci Ruské osvobozenecké armády, jež bojovala během války na straně Němců. V Praze se však v květnových dnech roku 1945 přidala na stanu povstalců proti zbytkům nacistické armády. Devátého května se Františkův otec rozhodl jít domů. Vydal se pěšky spolu se sedmi lidmi z Cikháje.

Když došli do Kutné Hory, vítali je tam jako hrdiny. Zdejší lidé jim dokonce dali koně, aby nemuseli jít celou cestu domů pěšky. Na koních dojeli až do Nové Vsi u Chotěboře, kde měl Františkův otec provdanou sestru. Zastavil se u ní na návštěvě, povyprávěl jí zážitky z války a přespal tam z 10. na 11. května.

Jediný incident se jim stal během cesty domů v Chotěboři. Tam je několik mladých mužů zastavilo a obvinilo, že jsou převlečení Němci. Vzali jim koně, svázali je a vedli na zdejší městský úřad. Naštěstí šel kolem jeden řezník, který se s otcem Františka dobře znal. „Vy blbci, vždyť to jsou chlapi, co se vrací z kriminálu ke svým rodinám a vy je tady trestáte!,“ zakřičel na ně. Až poté je pustili.

S lidmi z Cikháje se otec Františka rozloučil ve Ždírci nad Doubravou. Zbytek cesty dojel na koni sám. Když přišel do Peršíkova, lidé nadšeně zdravili. „Šli jsme mu naproti. Táta stál uprostřed velkého davu. Viděli jsme jeho klobouk, měl ho na hlavě celou dobu, co byl zavřený. I kabát měl pořád stejný,“ vzpomíná František na svého otce, který se vrátil z vězení vyhublý a vážil pouze 51 kilogramů. Okamžitě ustájili v hájence koně. Za to, že přivezl otce v pořádku domů, ho opatrovali dalších patnáct let.

Z politických důvodů ho nevzali na školu

Ani po válce nebyl život rodiny Janáčkových snadný. František si pamatuje, jak po komunistickém převratu začaly hony na majetnější lidi. „Ve škole jsem seděl vedle kluka, jehož otec měl obchod se smíšeným zbožím. Jednalo se o velmi pracovitého člověka. Komunističtí funkcionáři jim obchod vzali, museli se odstěhovat. Místo nich tam nastěhovali chudinu a udělali z nich obchodníky,“ říká.

Nešlo však o jediný případ nespravedlivého chování. Komunisté se v Borové tajně domluvili na likvidaci vlastníka továrny  na froté ručníky. „V listopadu 1948 nás jako děti vyhnali ze školy a dělaly jsme špalír majiteli fabriky, kterého vedli v řetězech, aby ta jeho potupa byla ještě větší a i děti ho viděly,“ vzpomíná.

V červnu roku 1950 složil přijímací zkoušky na maturitní obor lesnické školy v Písku. Na přijímacích zkouškách mu oznámili, že ho přijmou, přijde mu papír s informacemi a zařídí mu internát. Místo toho však 28. srpna 1950 dorazil dopis s tím, že se jeho žádost s politických důvodů zamítá bez uvedení více komentářů. Tím však nepříjemná situace zdaleka nekončila.

„Mezitím hned na začátku července přišlo na Okresní národní výbor v Chotěboři udání, že kluk Janáčků od hajného se fláká a je potřeba ho zařadit do výroby. To, že kluk Janáčků měl své poslední prázdniny, nikdo nebral v potaz,“ říká. Později se dozvěděl, že udání poslal předseda Místního národního výboru v Peršíkově.

Aby nemusel jít do továrny, vzal ho otec k polesnému na Ransko, který ho přijal na pracovní pozici lesního dělníka. Zůstal zde do října roku 1954, než narukoval na vojnu do Písku. Díky tomu mohl navštívit jednoho profesora na písecké lesnické škole a půjčit si od něj učebnice k samostudiu. Ukrýval je na vojně v nočním stolku a po večerech nabíral vědomosti. Na vojně se vzdělávání nefandilo, proto studoval potají. Z vojny se vrátil v roce 1956 domů a vrátil se do předchozího zaměstnání.

Zanedlouho požádal tehdejšího ředitele Lesního družstva v Přibyslavi, jestli by se mohl přihlásit na státnici pro technickou službu lesní, určenou pro zaměstnance. Souhlas obdržel.

Ke složení státnic mu posloužila i jiná životní náhoda. V červnu 1957 dostal za úkol jet z dalšími sedmi dřevaři do Lesního družstva Nové Hrady na výpomoc, kde měli kácet borovice. Přijeli s ručním nářadím a sekerami. Během této chvíle, když zrovna František Janáček sekal do velké borovice, se nechtěně sekl sekyrou do levé nohy, přímo do nártu. Přesekl si tři šlachy k prstům a nasekl si tepnu. Rána mu masivně krvácela. Naštěstí k němu hned přiskočili ostatní, ránu zavázali a odnesli ho do nejbližší vesnice, ze které ho sanitka odvezla do nemocnice v Českých Budějovicích. Po týdnu byl převezen do nemocnice v Havlíčkově Brodě a pak ho poslali se sádrou domů. Díky této události získal spoustu času na učení ke státnicím. Státní zkoušku úspěšně složil v září 1957 v Jihlavě.

Otevřely se mu nové životní možnosti

Po absolvování státní zkoušky v Jihlavě se mu otevřely nové možnosti pracovního uplatnění. Hajný v obci Sklenné odešel do penze a František Janáček dostal nabídku dělat hajného místo něj. Ve Sklenné však dlouho nepobyl. Na Ransku bylo pět hajných a jeden z nich, co pracoval na lesním úseku Hluboká, onemocněl. Odvezli ho do nemocnice v Havlíčkově Brodě, kde doktor řekl, že už se do práce nevrátí. Hledali tak za něj náhradu a vzhledem k tomu, že František Janáček z Ranska pocházel, tak dostal nabídku dělat hajného v Hluboké u Krucemburku. Ve Sklenné zůstal pouze měsíc a jeho první úkol na úseku Hluboká bylo připravit rybník pro výlov ryb. „Pro mě byl rok 1957 nejvíce hektický v mém životě. Těch událostí na jednoho bylo až příliš mnoho,“ říká. Práce na Ransku se stala jeho srdeční záležitostí.

V 60. letech měl také možnost dokončit dálkově střední lesnickou školu. Lesnická škola Trutnov zřídila v Havlíčkově Brodě konzultační středisko pro dálkové studenty a pět let tam dojížděli kantoři z Trutnova. Pouze na samotné zkoušky museli jezdit studenti do Trutnova. Takto studoval v letech 1961-1966.

Když potřeboval k těžbě dřeva koně, musel jako hajný chodit za místními hospodáři v Hluboké. U jednoho z nich se seznámil se svojí budoucí ženou Miladou a oženil se s ní 24. září 1960. Dcera se narodila v roce 1961 a syn v roce 1963.

Jeho tchán vlastnil hospodářství o velikosti dvanácti hektarů a dlouho odmítal vstoupit do JZD (Jednotné zemědělské družstvo), navzdory šikaně zdejších komunistických funkcionářů. Předepisovali mu neúměrně vysoké dodávky zemědělských výrobků a pokud je nesplnil, obviňovali ho z ohrožování zásobování.

V letech 1962 a 1964 skončil za neplnění dodávek u soudu. Do vězení naštěstí nešel, ale dostal dvouletou podmínku. Formy útlaku byly rozsáhlé a každodenní, ať už se jednalo o pravidelné pronásledování policistů na kolech či odebírání vzorků z mléka jako jedinému ze vsi. „Vydržel až do roku 1975, kdy už byl jediný hospodář ze vsi, který nevstoupil do JZD. Jenže psychický tlak měl natolik rozsáhlý charakter, že už ho nesnesl, nevydržel. Řekl, ať si to tedy sežerou,“ vzpomíná.

S partyzány se potkal po dvaceti letech

V květnu roku 1965 se měly uskutečnit velké slavnosti na základě dvacetiletého výročí konce druhé světové války a osvobození Československa Rudou armádou. Okresní národní výbory (ONV) Havlíčkův Brod a Žďár nad Sázavou se proto rozhodly pozvat právě partyzány ze skupiny Zarevo. Několik měsíců před slavností přijel okresní tajemník KSČ z Havlíčkova Brodu do hájenky a ptal se pamětníkovy maminky, jestli si pamatuje jména některých členů skupiny Zareva. Řekla jim je a mohli je snadněji najít a pozvat do republiky na slavnost.

Jedna část partyzánů byla na slavnostech ve Žďáře nad Sázavou a druhá část zase v Havlíčkově Brodě. Oslavy vyvrcholily v Havlíčkově Borové s oběma skupinami členů Zareva. František Janáček s bratrem se tak rozhodli jet autem do Žďáru pro čtyři partyzány a přivezli je do Borové. Setkání s partyzány bylo velmi dojemné. Janáčkovi se s nimi neviděli dvacet let. Na oba Františkovy rodiče partyzáni vzpomínali v dobrém a vážili si jich, projevovali jim velký vděk za poskytnutou  pomoc. Dokonce ani příslušníci skupiny Zarevo se mezi sebou neviděli od konce války.

„Partyzáni se po válce neměli dobře. Místo, aby se jim Sovětský svaz odvděčil, většinu z nich úřady odklidili na odlehlá místa. Jeden z partyzánů kopal zlato na poloostrově Kola. Jiní pracovali v lese u Pripjatě na Ukrajině. Rubali dřevo a každý týden se museli hlásit,“ vzpomíná.

Slavnost v Borové probíhala nejprve na náměstí u sochy Karla Havlíčka Borovského, následně v sokolovně. Dlouho se však partyzáni v Československu nezdrželi. Hned po skončení slavnosti jeli zpátky do Sovětského svazu.

Žil život hajného v odlehlé vesnici

Období Pražského jara v roce 1968, obrodného procesu v KSČ i ve společnosti, osobně moc neprožíval. „My na vesnicích byli úplně zatemnění. Televize dávala, co chtěla, noviny psaly, co musely a informovanost byla minimální,“ říká. Z invaze vojsk Varšavské smlouvy si pamatuje, že k nim ráno 21. srpna 1968 přiběhla sousedka s tím, aby si poslechli rádio. Pak jel s manželkou a tchánem ráno na pole posekat trávu a z dáli viděli kolonu vojenských vozidel, jak jedou do Krucemburku.

Atmosféru po invazi a zprávy o sebeupálení Jana Palacha stejně jako jiní lidé vnímal jako tragédii. „Říkali jsme si, že je to hrozné, ale stejně se nic nezmění. Ty bestie to mají tak zařízené, že i kdyby se tady upálilo deset lidí ve vsi, tak se nic nestane,“ vzpomíná.

Od roku 1972 vznikla ve Ždírci nad Doubravou nová pila, vozili tam dřevo z celého kraje. František Janáček tam začal pracovat jako předavač dřeva a zastupoval lesní závody. Na pile zůstal do roku 1991, po revoluci už tam nebyl spokojený, protože se tam začaly rozvíjet nekalé praktiky s penězi. Ze Ždírce odešel a začal s manželkou hospodařit po svém tchánovi. Počátky hospodaření nebyly jednoduché, ale postupně se situace ustálila. Nakonec předal hospodářství svému vnukovi.

V roce 2015 ve svých osmdesáti letech dokonce vydal svoji knižní prvotinu s názvem Zelené vzpomínání. V knížce se věnuje událostem ze svého života během minulého století, vzpomíná na své rodiče a čtenář zde najde spoustu informací o lese a Raneckém polesí.

A co je podle něj v životě nejdůležitější? „Na prvním místě je zdraví, vzájemné porozumění a tolerance. Když se nebudeme tolerovat a nebudeme odpouštět, nic nedokážeme. Všem, kteří kují pikle, se to vrátí,“ uzavírá své vyprávění.